Dr. Prokop Drtina patří mezi významné osobnosti našeho politického života. Svou prací ve funkci osobního tajemníka prezidenta Edvarda Beneše a pracovníka Kanceláře prezidenta republiky se velmi významně spolupodílel na všech jednáních exilové vlády v Londýně a následně všech jednání s Gottwaldovou komunistickou frakcí v Moskvě ohledně nového poválečného uspořádání vládních a společenských poměrů v Československé republice. Byl nekompromisním zastáncem zákonnosti a nezávislosti soudů proti radikalistickým tendencím, projevům zvůle a politické demagogie. Tento postoj měl však pro jeho samotného následně osudové dopady.

Prokop Drtina se narodil 13.4.1900 v Praze jako syn Františka Drtiny známého českého filozofa. V rámci svých studií byl činný ve 20. letech ve studentském hnutí a v letech 1925 – 28  se stal předsedou studentstva Národní strany práce. Také v době svých studií se začíná zabývat psaním článků a postupně se věnuje novinářské práci. V letech 1926 – 38 se stává předsedou klubu Přítomnost. Jeho národní cítění a sociální solidarita byly dvě veličiny, které rozhodly o jeho vstupu do Národně sociální strany jejímž členem byl od roku 1928 až do roku 1938.

Po mnichovské zradě a blížícím se vypuknutí druhé světové války se stal jedním z představitelů odbojové organizace Politické ústředí, kde si rozšiřuje své politické vědomí, které s právním vzděláním mu umožňuje přesné zmapování stávajícího vývoje v Evropě, zejména pak vývoje nacismu v Německu. Záhy tyto zkušenosti rozhodly, že dne  26.12.1939 odchází ilegálně do zahraničí, aby tam nadále bojoval za český národ a pokusil se kontaktovat další české emigranty což se mu podařilo přímo v Anglii, kde navázal kontakty přímo na československou exilovou vládu. Jeho aktivní činnost vyvrcholila v letech 1940 – 1945 kdy se stal jako  politický referent nejbližším spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše a dokonce komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu, kde vysílal pod pseudonymem Pavel Svatý. Jeho silné národní cítění jej motivovalo natolik, že v letech 1944 – 45 se stal členem československé vládní delegace pro osvobozené území Slovenska.

Po skončení druhé světové války a návratu do vlasti se stal členem předsednictva Československé strany národně socia-listické a zároveň byl poslancem Národního shromáž-dění a od listopadu 1945 do února 1948 vykonával funkci ministra spravedlnosti. Jako nejvyšší představitel československé justice v období poválečné retribuce vystupoval na obranu zákonnosti a nezávislosti soudů proti radikalistickým tendencím, projevům zvůle  a  poli-tické  demagogie.  V   letech  1947 –  48  patřil  k  nejvýraznějším obhájcům demokratického zřízení a právního státu proti nastupujícím totalitním silám v čele s KSČ. Jako ministr spravedlnosti patřil mezi další demokratické ministry, kteří dne 20.2.1948 podali demisi, která  byla dne 25.2.1948 prezidentem Edvardem Benešem na nátlak tehdejšího komunistického předsedy vlády Gottwalda přijata. Zpráva o přijetí demisí prezidentem Edvardem Benešem a následné nastolení komunistické diktatury  pučem dne 28.2.1948 byla pro Dr. Prokopa Drtinu natolik zdrcující, že se pokusil o sebevraždu a s těžkým zraněním byl dopraven do nemocnice na Bulovce. Po propuštění z nemocnice a následné rekonvalescenci byl následně v březnu zatčen a do prosince roku 1953 držen ve vyšetřovací vazbě. V prosinci 1953 byl pak odsouzen na základě vykonstruovaných obvinění k 15 letům vězení.

V roce 1960 na základě prezidentské amnestie byl z vězení propuštěn a v roce 1969 plně rehabilitován. V době tzv. komunistické první normalizace tehdejšího generálního tajemníka KSČ Gustava Husáka byla jeho rehabilitace revokována. Tato revokace byla od Gustava Husáka zcela pochopitelná, protože se s Dr. Prokopem Drtinou znali ještě z doby, kdy Gustav Husák byl slovenským povereníkem. Dr. Prokop Drtina přes veškerou persekuci své osoby nikdy neopustil od svého smyslu pro  spravedlnost, právní čistotu a svůj boj  o demokracii  dokonce potvrdil i v závěru svého života, kdy podpořil Chartu 77. Bohužel vítězství demokracie v tehdejší Československé socialistické republice dne 17.11.1989 se již nedožil. Dr Prokop Drtina zemřel dne 16.10.1980 v Praze.

Dr. Prokop Drtina svým celoživotním postojem a spisovatelskou činností nám zanechal velký odkaz a výzvu pro současnost a to v podobě základního kréda „Chtraňme svůj národ před jakoukoliv diktaturou a demagogiemi.“ Obé totiž je přímo ničivou infekcí pro každého slušného člověka.

Autor:  Vladimír Frőhlich

J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, „věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu“. Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě.

V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska.

J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut.

Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny „májovců“ a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858).

V srpnu 1858 byl Frič „pro své nenapravitelné chování“ internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 – Čech, 1868 – Blaník).

Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde „generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách“ (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil.

Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty.

Zdroj: www.libri.cz

Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jejichž základ tvořila Česká družina. Tu tvořili především Češi žijící na území carského Ruska. Jejími veliteli byli Rusové. Družina nikdy nebojovala jako celek. Její části byly většinou využívány k výzvědné činnosti. Družina byla 2. února 1916 přetvořená na Československý střelecký pluk a následně (19. května 1916) na Československou střeleckou brigádu. 7. ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády. Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize.

Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly, zrušila ruská vláda omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků.

Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu a přes Sibiř se měly přesunout do Francie. Při ústupu došlo k bojům u Bachmače, kde společně s Rudými gardami zadní voje zadržovaly velmi rychlý postup německých jednotek. Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží (např, bitva u Lipjag), které trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do 7. února 1920).

Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu – a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické a z plánované intervence sešlo. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií téměř přes celou zeměkouli (přesněji pokračováním po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odtud lodí do Ameriky a dále do Evropy) zpět do Československa. Některé jednotky se plavily jižní cestou (přes Hong-Kong a Singapur do Terstu). Poslední transport z Vladivostoku se ukutečnil 2. září 1920.

Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. 1. února 1919 byly legie reorganizovány. Na reorganizaci se podílel Milan Rastislav Štefánik. Došlo ke zrušení autonomie a komitétů (plukovní a rotná zastupitelstva). To vyvrcholilo v ilegální 2. sjezd čs. legií, jehož delegáti byli zatčeni a posláni do Československa.

V Rusku padlo 4 112 českých legionářů (toto číslo nemusí být přesné, neboť různé zdroje uvádějí různé počty v intervalu od čtyř do pěti tisíc).

Zdroj: Wikipedie, www.33pluk.cz