V bojích v okolí francouzského městečka Terronu byla nasazena brigáda čs. legií, která s úspěchem bojovala proti německým jednotkám a obsadila německé pozice.

Mezi čerstvé spojenecké pozice, které roku 1918 doplnily spojenecká vojska na západní frontě 1. světové války, se v létě roku 1918 postavila i nově vytvořená Československá pěší brigáda ve Francii. Ta byla tvořena 21. pěším plukem pod vedením Ch. Gillaina a 22. pěším plukem pod velením A. Gardana. Po dokončení výcviku se začlenila do francouzské 53. pěší divize, která byla součástí francouzské 4. armády. Úkolem tohoto vojska bylo přejít řeku Aisnu východně od Remeše, vlomit se do nepřátelských německých opevnění a připoutat veškeré německé zálohy. Tím měl být umožněn útok americké 1. armády v prostoru Buzancy le Chesne, což mělo rozvrátit celou německou obranu v oblasti řeky Meuse.

Československá pěší brigáda, která čítala 6 tisíc mužů, převyšovala počet německých sil v pásmu útoku. 18. října v ranních hodinách začal útok. 21. pěšímu pluku se podařilo 20. října obsadit vesnici Terron-sur-Aisne a proniknout k pásmu německé obrany na návrších nad řekou. Další postup mohl znamenat pro německou armádu katastrofu, proto museli Němci stůj co stůj zahnat spojenecké síly zpět za řeku. Proto přisunuli posily a 21. října přešli do útoku. Němci podnikli tři protiútoky (a to i za pomocí yperitových granátů), při kterých se 1. prapor 21. pěšího pluku sice výtečně bránil, ovšem při třetím útoku byl vytlačen. Do bojů však zasáhl II. prapor 21. pěšího pluku a německá vojska se podařilo zahnat na útěk dříve dobyté území znovu obsadit.

I ostatní československé pluky si vedly výtečně. 22. pěší pluk vedl urputné boje u vesnice Chestres a i jemu se podařilo obsadit německé pozice a donutit Němce k povolání záloh. Jednotky zde nasazené svůj úkol splnily, když vázaly zálohy, které Němcům chyběly při útoku amerických vojsk. Výkon československých vojáků byl vysoce hodnocen a vyzdvihl ho i velitel 4. francouzské armády generál Goutaud. Urputností, nasazením i oběťmi se boje v trojúhelníku Vouziers – Chestres – Terron vyrovnaly bitvě u Zborova, i když zůstaly v jeho stínu.

N.A.

Dne 18. října 1918 byla T.G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Šfefánikem podepsána Washingtonská deklarace, prohlašující Československou nezávislost. Tuto deklaraci sestavil za pomoci spolupracovníků  T. G. Masaryk a adresoval ji americkému prezidentovi a vládě USA jako reakci na politické snahy Karla I., kterému šlo o zachování monarchie.

Sepsání a podpisu deklarace předcházelo oznámení tajemníka Národní rady československé, Edvarda Beneše, dohodovým vládám, datované ke dni 14. října 1918, o ustanovení prozatímní československé vlády s oficiálním sídlem v Paříži a s T. G. Masarykem v čele. Následně bylo 18. října 1918 touto vládou předáno vládě americké prohlášení, označované jako Washingtonská deklarace, které odmítalo federalizaci Rakousko-Uherska pod vládou Habsburků, požadovalo úplnou samostatnost českého a slovenského národa a spojení Čechů a Slováků v jednom nezávislém státě, který by byl republikou. Zajímavostí je, že ačkoliv smlouva uvádí jako místo sepsání Paříž, byla sepsána a publikována ve Washingtonu za pomoci spolupracovníků T. G. Masaryka, Paříž však byla oficiálním sídlem prozatímní vlády, proto se také objevila v dataci deklarace.

Autor: Jaroslav Žákech

Text Washingtonské deklarace:

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918 , a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti .

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným .

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie. Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází.

Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

Dáno v Pařiži, dne 18.října 1918.

profesor T. G. Masaryk,

předseda ministerské rady a ministr financÍ,

generál, Dr. Milan Štefánik, mlnlstr národni obrany,

Dr.Edvard Beneš, ministr zahraničnich věci a ministr vnitra.

Rašín nasadil směle svůj život za český národní ideál v Rakousku, byl odsouzen k smrti, vyvázl životem, který zachoval proto, aby po čtyři roky pracoval pro dobro republiky a aby byl za to v osvobozené vlasti zavražděn Čechem. Nezralý mladík zabil národu Rašína , velkého ministra a státníka. Hrůza musí pojmout každého Čecha, hrůza o osud národa, který takovým způsobem zachází se svými nejlepšími syny. (K.Engliš v nekrologu z 19.2.1923)

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, obci nedaleko Hradce Králové. Studoval gymnázium v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové, odkud přišel roku 1887 do Prahy jako posluchač právnické fakulty Karlovy univerzity. Už v době právnických studií začal projevovat živý zájem o politické dění. Mezi akademickou mládeží v té době vznikalo tzv. pokrokové hnutí, v jehož rámci chtěl mladý Rašín také nadchnout dělnický a živnostenský dorost pro boj za nový český politický směr. Už v roce 1891 napsal brožuru „České státní právo“, která nemohla uniknout pozornosti úřadů a policie, která brožuru zabavila a Rašína začala soudně vyšetřovat.

Radikalismus mládeže nabíral na síle, projevujíce se agitací a demonstracemi, což vídeňská vláda nehodlala akceptovat. S hlavními představiteli studentského hnutí byl zahájen soudní proces , známý jako proces s Omladinou (označení, s kterým přišla policie, když vykonstruovali tento proces). Po vleklém přelíčení byl 14.února 1894 vynesen rozsudek, ve kterém bylo pro velezradu odsouzeno 68 obžalovaných k různým trestům vězení. Rašín jako jeden z intelektuálních vůdců byl odsouzen k dvěma letům, které si až na několik málo dní odpykal na Borech u Plzně. Ani tak tvrdá perzekuce však nepřiměla Rašína, aby polevil ve své politické práci pro svobodu své vlasti. V únoru 1899 dokonce ustanovuje stranu radikálně státoprávní, se kterou se však již o rok později rozchází. Když se v letech 1905 až 1907 mění vedení strany Mladočechů, s novými vůdci K. Kramářem a Fr. Fiedlerem, přichází Rašín do této strany a ocitá se rázem v jejím popředí. V roce 1911 kandiduje za Klatovy do říšské rady a je úspěšný.

Po vypuknutí první světové války se Rašín neohroženě angažuje v protirakouském odboji, zejména napojením na organizaci „Mafie“. V červnu 1915 je však zatčen a odvezen do vojenského vězení ve Vídni. Společně s Karlem Kramářem a dalšími byl obžalován z velezrady. 3.června 1916 je vynesen , vůči všem, rozsudek smrti. Přijal ho s ledovým klidem. Vykonání popravy zabránila smrt císaře Františka Josefa I., jeho nástupce Karel II dne 5. ledna 1917 rozsudek smrti změnil na doživotní žalář. Ve vězení se věnoval práci na přípravě ústavy budoucího svobodného českého státu, ve který pevně věřil, a na jeho hospodářském, zejména finančním uspořádáním. Jak se Rakousko-Uhersko začínalo vnitřně rozkládat, sílil i tlak na propuštění významných představitelů české inteligence uvězněných v rakouských žalářích. Po amnestii v červenci 1917 – o kterou nežádal – se vrátil do Prahy a 22. září byl znovu promován na doktora práv. Znovu se zapojuje do politické i odbojové činnosti, snaží se mařit dodávky zbraní, organizuje spojení s českými politiky v cizině.

Až konečně přišlo vítězství. Zatímco jásají na ulicích statisíce Čechů , kteří doposavad ve své většině byli loajálními lokaji Habsburků, Alois Rašín společně s A. Švehlou, J. Stříbrným, Fr. Soukupem a V. Šrobárem pracují v čele revolučního Národního výboru. Z Rašínova pera vychází první zákon Československé republiky. Rašín, určený původně za organizátora státní správy a tedy do funkce ministra vnitra na sebe bere mnohem obtížnější úkol: položit základy peněžního a finančního uspořádání státu. Byl jmenován v první Kramářově vládě ministrem financí a setrval v této funkci do 7. července 1919. Veškerou svou energii zaměřil na překonání poválečného hospodářského, finančního a peněžního chaosu.

Proslulá je jeho měnová reforma z března 1919, kterou osamostatnil československou měnu a položil základy k provádění vlastní měnové politiky. Jeho mnohá opatření se citelně dotkla té části obyvatelstva, kteří čekali, že nový stát bude doslova dojnou krávou. Rašín se stal terčem mnoha útoků, obecným hromosvodem nářků a kritiky. Nadšení prvních poválečných měsíců vyprchalo a obecné volby v létě 1919 ukázaly jasně tyto změny ve veřejném mínění. V nové vládě již Rašín nebyl. Přesto i nadále využíval svého vlivu, aby nabádal k šetrnosti, k pracovitosti, proti zneužívání výhod, proti nekonečným požadavkům na uznání zásluh. Znovu byl povolán do čela ministerstva financí do Švehlovy vlády 8.října 1922. Opět byl nekompromisní v úsporné rozpočtové politice. Stačí připomenout jeho slavný (bohužel poslední) projev, když řekl na adresu těch, kteří žádali stále více od státu: „Bojovali jsme za tebe, zaplať. Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice! Práce pro národ se neplatí !“. Konec byl tragický. Dne 5.ledna 1923, když vycházel ze svého bytu, střelil jej úkladně do zad mladý komunista. Po těžkém utrpení zemřel 18.února 1923.

Jaký člověk se skrývá za tímto stručným historickým exkurzem? Velmi cílevědomý a pracovitý národohospodář a státník, ale také přesvědčený demokrat, zanícený nacionalista a vlastenec. A k tomu všemu osobní poctivost, odvaha a skromnost. Byl radikál a věděl o tom, uměl mluvit přímo a přímočaře. Lidé na to reagovali zcela přirozeně: buďto ho nenáviděli a báli se ho, nebo ho milovali a šli za ním. A měl rád přírodu, celé dny dovolené trávil vycházkami do lesů a vždy se vracel s rancem nebo košíkem hub. Teprve po odchodu Aloise Rašína, když umlkly spory a diskuse o jeho finanční a peněžní politice, si národ plně uvědomil, jakou byl osobností a jaké dílo odevzdal. Lidský rozměr jeho odkazu však nebyl doceněn nikdy. Naučili jsme se, že politik nemůže být skromný , odvážný a poctivý, přímočarý a rázný, ale Rašín takový dokázal být jako člověk i jako politik.

„Můžeš a jsi zajisté přesvědčen, že vždycky jen to nejlepší jsem Ti přál a toužil, aby z tebe byl pravý český muž, který by v budoucnosti mohl zdatně pracovat ku povznesení svého národa a své vlasti. Víš dobře, že se na Vás dívám jako na budoucnost svoji, jako na pokračování svého života, na jeho prodloužení ve Vás. Ač musíme býti od sebe vzdáleni v době, kdy dorůstáš v muže a kdy by Ti snad potřebna a mila rada taťkova, očekávám přece, že máš tolik zdravého úsudku, abys neutrpěl škody ve svém vývoji.“ (Dr.Alois Rašín z vězení pro syna Ladislava)

Jaroslav Janovec

Narodil se 8. 9. 1917 v Chrlicích u Brna. Po vyučení elektromechanikem se dobrovolně přihlásil k letectvu a prezenční vojenskou službu prodělával v letech 1937-1939 – nejprve u Leteckého pluku 5 v Brně a poté, po absolvování stíhacího výcviku u Leteckého pluku 4 v Praze byl v prosinci 1938 jako stíhač k Leteckému pluku 3 ve Spišské Nové Vsi.

Z okupované vlasti uprchl 15. 6. 1939. Unikl do Polska a odtud odplul lodí do Francie, kde posléze vstoupil do francouzského letectva. Výcvik prodělával v severoafrickém Oranu, Blidě a poté v metropolitní Francii – Chartres, Bourges a La Rochelle. Do bojů již nestačil zasáhnout a po francouzském zhroucení odplul na lodi do Velké Británie.

Do řad RAF byl přijat v hodnosti Sergeant (četař), absolvoval bojový výcvik u 12. OTU (letiště Benson) a 56. OTU (Sutton Bridge). Následně sloužil od listopadu 1940 do července 1941 u britské 245. stíhací peruti v severním Irsku, kde na stíhacích Hurricanech dosáhl své první bojové úspěchy. Poté od července 1941 do srpna 1942 bojoval s 310. čs. stíhací perutí, u níž dále zvýšil své skóre.

Po absolvování prvního operačního turnusu se stal instruktorem a od ledna 1943 do ledna 1944 opět bojoval na Spitfirech s 310. perutí, u níž byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti – britské Pilot Officer (poručík) a československé podporučík.

Na základě výzvy se přihlásil jako dobrovolník pro čs. leteckou jednotku, která se měla zformovat v Sovětském svazu, kam odplul ve skupině vedené škpt. Františkem Fajtlem v únoru 1944. Po přeškolení na sovětskou techniku se stal příslušníkem 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR, vyzbrojeném stíhačkami Lavočkin La-5FN. V jeho řadách se mimořádně úspěšně zúčastnil bojů v Slovenském národním povstání, kdy 1. pluk, který na Slovensko přiletěl ze sovětského týlu, operoval z letišť Zolná, Brezno nad Hronom a nakonec Tri Duby. V průběhu několika málo týdnů se ppor. Šrom stal nejúspěšnějším stíhačem povstaleckého letectva.

Po potlačení SNP odletěl 25. 10. 1944 zpátky do sovětského týlu, kde byl povýšen na poručíka a stal se velitelem 2. letky reorganizovaného 1. čs. stíhacího leteckého pluku, který se zanedlouho stal součástí 1. čs. smíšené letecké divize. V jejích řadách se v dubnu a květnu 1945 zúčastnil závěrečných bojů na Ostravsku, Opavsku a Těšínsku.

V průběhu války Leopold Šrom sestřelil 8 nepřátelských letounů jistě, 2 pravděpodobně a 1 poškodil. Byl vyznamenán čtyřikrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F, VB a SSSR), Řádem SNP I. st., britskou War Medal, Defence Medal, sovětskou medaili Za pobědu nad Germanijej a dalšími.

Po válce zastával zodpovědné místo zalétávacího pilota u Vědeckého leteckého ústavu v Praze-Letňanech, kde mu prošlo rukama prakticky vše, co v tehdejším čs. letectvu létalo – od letounů sovětské, britské, německé i americké provenience.V roce 1949 byl však od letectva z preventivních důvodů propuštěn. Poté pracoval jako elektromechanik v Tesle Žižkov, a to až do roku 1964, kdy byl rehabilitován a povýšen na majora.

Poté odešel pracovat ke Státní letecké inspekci, ale chtěl opět aktivně létat, takže po složení náročných zkoušek se stal druhým pilotem u ČSA na dopravních strojích Iljušin Il-14. Zahynul 17. 10. 1968 při letu do Bratislavy. Krátce po startu vysadil letounu Il-14 jeden z motorů a letoun se zřítil nedaleko od Kladna. Celá osádka i cestující přitom přišli o životy.

Zdroj: www.praha14.cz