PhDr. Emil Voráček: Zářijová krize a Sovětský svaz – 1. část

Ve výzkumu zápasu Československa o přežití vůči rostoucímu tlaku nacistického Německa v průběhu roku 1938, celého komplexu souvislostí zahraničně politických, které zde nelze podrobněji rozvinout, se nám otvírá obraz postupu vlastní československé zahraniční politiky, zejména činnosti jejího hlavního aktéra a stratéga, prezidenta dr. Edvarda Beneše, jeho komunikace se spojenci. Obraz by však nebyl úplný, kdybychom pominuli, vnitřní jednání, postup dalších aktérů, spojenců, z nichž zde tentokrát věnujeme pozornost zejména spojenci na východě, Sovětskému svazu.

Nejdříve si musíme stručně nastínit širší souvislosti tehdejší komplikované situace Československa. Ve výzkumu zápasu Československa o přežití vůči rostoucímu tlaku nacistického Německa v průběhu roku 1938, celého komplexu souvislostí zahraničně politických, které zde nelze podrobněji zkoumat, se nám zejména otvírá obraz postupu vlastní československé zahraniční politiky, zejména činnosti jejího hlavního aktéra a stratéga E. Beneše, jeho komunikace se spojenci. Obraz by však nebyl úplný, kdybychom pominuli vnitřní jednání, postup dalších aktérů, spojenců, z nichž zde věnujeme pozornost zejména spojenci na východě, Sovětskému svazu. [1]

Téma, které nenechá chladným žádnou generaci nejen českých historiků

Úvodem nutno připomenout, že z relevantních dokumentů byla v Československu podstatná část publikována v různých edicích od 50. let, všechny fondy a dokumenty jsou v podstatě přístupné; obdobně tomu je ve Francii, Velké Británii, Německu, Polsku. Vzhledem k rozsáhlosti archivních fondů a stavu jejich zpracování, však zde nepochybně stále existují rezervy. Poněkud jinak je tomu v dnešním Rusku, kdy po euforii ze zpřístupnění obrovského množství dokumentů, tzv. „archivní revoluci“ po rozpadu Sovětského svazu v r. 1991, přišlo opět období omezování přístupu a pomalého odtajňování dalších dokumentů dosud neznámých. Pobyt v Moskvě je finančně náročný a výzkum by si žádal větší kapacity badatelského času, mj. v Archivu ministerstva obrany RF, Archivu zahraniční politiky, RGASPI, nemluvě o dnes prakticky nedostupném Archivu prezidenta RF, či Archivu Federální služby bezpečnosti, kde jsou dodnes nepřístupné materiály rozvědky a mnohé další. O to cennější, když se nakonec přece jen něco nového objeví.

Snad žádná jiná problematika dějin Československa nebyla natolik důkladně propírána dnes již několika generacemi historiků. Oficiální historická věda doby reálného socialismu zjednodušeně řečeno zdůrazňovala třídní podmíněnost Benešovy politiky, období uvolnění v 60. letech přinášelo ovšem i realističtější pohledy, zejména některých mladých historiků. Českoslovenští historici žijící na Západě, mj. Ivan Pfaff, Igor Lukeš, Josef Hochman, zejména v 80. a 90. letech publikovali řadu cenných prací, které i přes některé příslušně kritické pohledy byly badatelským přínosem. Řada z těchto prací byla přeložena a vydána v Československu po sametové revoluci v r. 1989. Možnosti bádání se podstatně zvýšily po pádu reálného socialismu, kdy byly v Československu zpřístupněny prakticky všechny relevantní archivní fondy. Rozsahem badatelského výzkumu, síří záběru a hloubkou pohledu vystupují zejména práce Jindřicha Dejmka, zejména jeho velká biografie Edvarda Beneše, tj. zde zejména k Benešovu postupu v oněch zářijových dnech, aniž bychom opomíjeli celou řadu dalších autorů, zejména Roberta Kvačka.

V sovětské historické vědě dlouho přežívaly tradiční pohledy o jednoznačné připravenosti Sovětského svazu jít Československu na pomoc, s příslušnými ideovými konturami. V období perestrojky a zejména po rozpadu Sovětského svazu dochází nicméně teprve postupně k realističtějšímu pohledu, zcela zbavenému dřívějších ideologických klišé. Cenné je, že byla vydána řada edic dokumentů. Ovšem názory jednotlivých autorů se nyní hluboce diferencují. Poněkud zjednodušeně řečeno na jednom pólu vystupuje mj. Sergej Zinovjevič Sluč, historik působící v Institutu slavjanovedenija Ruské akademie věd, který vyjadřuje svůj hluboký pesimismus o ochotě Sovětského svazu jít na pomoc, realisticky přistupuje k problematice Valentina Vladimirovna Marjina. Velkou ztrátou byl tragický odchod mladého badatele Olega Kena, který jako první z ruských autorů vycházel z důkladné znalosti jak ruských, tak i západních archivů a literatury a postupně přecházel k obecněji koncipovaným a teoreticky fundovaným hodnocením sovětské zahraniční politiky ve 30. letech. Natalija Alexejevna Naročnickaja, bývalá poslankyně Státní dumy, zdůrazňuje nejen ochotu, ale i odhodlanost SSSR jít na pomoc malé středoevropské demokracii. Tuto připravenost konečně Sovětský svaz podpořil sérií diplomatických kroků v letech 1937–1938, kdy jeho diplomacie usilovala o prohlubování politiky kolektivní bezpečnosti, kterou nakonec ostudná mnichovská dohoda smetla z operačního stolu světové politiky konce 30. let. Ve světové odborné literatuře dnes můžeme registrovat řadu prací autorů, kteří navazují na fundované práce Jonathana Haslama k otázce kolektivní bezpečnosti v 30. letech, mj. kanadský historik Michaela Jabara Carley, včetně jeho nejnovější práce s výmluvným názvem „Pouze Sovětský svaz měl čisté ruce“. S využitím nově přístupných archivních dokumentů můžeme dnes objektivně přistupovat k tématu mnichovské krize z pohledu kladení nových otázek, potvrzení či reinterpretaci starších výzkumů.

V závěrečné šachové hře diplomatů předehry II. světové války a rostoucím tlaku „dynamických diktatur“ Německa a Itálie docházelo pochopitelně i k chybám jednotlivých aktérů, kterých se dopouštěli v prostředí rostoucího stresu, vliv měly pochopitelně i jejich osobní vlastnosti, často ve snaze ukázat optimističtěji politiku příslušné strany. Bylo tomu mj. v případě vyslance ČSR v Sovětském svazu Zd. Fierlingera, kterého samotní sovětští diplomaté několikrát upozorňovali, že zkresleně vykládá postup sovětské diplomacie. Pochopitelně ani mezi spojenci nepanovala plná důvěra a informace, které putovaly mj. mezi Ed. Benešem a sovětským vedením nebyly úplné. Podle nově získaných archivních dokumentů českými historiky zejména v Archivu vnešnej politiki v Moskvě docházelo na sovětské straně i k nedostatečné koordinaci postupu, sám vyslanec Alexandrovskij SSSR v Československu si v depeších do Moskvy mírně stěžoval, že nemá dostatek informací. Zejména informace o kontaktech vojáků, ale i obchodních otázkách šly často mimo něj.

Bohužel ani dnes nemáme k dispozici všechny dokumenty, které by pomohly osvětlit a rozšifrovat jednotlivé tahy tehdejší velké hry o samostatnost Československa, kterou prezident Ed. Beneš objektivně viděl jako součást neodvratně se blížícího velkého válečného konfliktu mezi světem demokracie a jeho spojenců a pravicových diktatur a podle tohoto pohledu i postupoval. Trvání velkého světového konfliktu již v polovině 30. let odhadoval na řadu let, jak často zdůrazňoval ve svých dlouhých rozhovorech mj. právě s vyslancem SSSR v Československu Sergejem Sergejevičem Alexandrovským v průběhu 30. let.

Již při prvním setkání nového diplomatického zástupce Alexandrovského s ministrem zahraniční E. Benešem 19. srpna 1933 se ministr věnoval déle otázce postavení Německa po nástupu Hitlera do funkce říšského kancléře. Jeho prognóza zněla:

„Hitlerovský režim se usadil v Německu na řadu let. Tím nechce Beneš říci, že je hitlerismus stabilní, nebo že má živnou půdu a kořeny pro svoji existenci. Naopak, přes řadu nejhlubších otřesů, jak vnitřních tak i mezinárodních se Německo vrátí k […] demokratismu, ale k tomu dojde asi za deset – patnáct let. V této době je možné očekávat všechno, včetně válečných konfliktů v Evropě.“ Můžeme říci, že Benešova raná prognóza se později vlastně bezezbytku naplnila. [2]

Dodnes, kromě dalších badatelsky nepřístupných dokumentů (mj. osobních složek diplomatů, fondu poradního orgánu komisaře zahraničí, a sice kolegia etc.), nejsou přístupné, až na výjimky, telegramy, které si vyměňoval lidový komisariát zahraničí SSSR se svými vyslanci. Tyto telegramy by pomohly objasnit řadu záhad, které dosud zatemňují vývoj zářijové krize z pohledu československo-sovětských vztahů a jsou příčinou vášnivých debat nejen historiků, ale zejména politizujících žurnalistů. Telegramy byly ve dnech zářijové krize hlavním informačním prostředkem, v okamžiku, kdy se hrálo o čas, jich byly odesílány zřejmě celé série, bohužel, právě ty nám v pramenné mozaice velice schází. V tomto ohledu je cenné zpřístupnění každého dokumentu, tím spíše, když se jedná o dokument klíčový. Kupodivu je tomu tak i v případě, když je prezentován dokument, který již byl publikován dříve v diplomatických edicích, ovšem bez dalšího výkladu. V našem konkrétním případě se jedná o odpověď sovětského vedení na dvě otázky prezidenta Ed. Beneše, které 19. září 1938 položil sovětskému vedení. [3] Jejich souvislostem se nyní pokusíme věnovat podrobněji.

Sovětské vedení pochopitelně veřejně formulovalo své zájmy poněkud jinak, než, když se podíváme hlouběji do formulování zájmů a politiky tohoto státu z interní komunikace a jednání, resp. strategických koncepcí sovětské zahraniční politiky. Jejími výraznými momenty byla pragmatičnost a jistý politický realismus. Bez důkladné znalosti této vnitřní hladiny, formulování zahraniční politiky nemůžeme postoupit ve výzkumu dál. Z tohoto makropohledu bylo dílčím omezujícím prvkem, to, že sovětská pomoc byla vázána na poskytnutí pomoci ČSR ze strany Francie, tedy, poskytne-li Francie pomoc Československu v případě napadení. Z pohledu Československa se však jednalo o prvek zásadní. Tuto okolnost sovětští představitelé opakovaně připomínali nejen československým, ale i dalším představitelům jak francouzským tak i britským. Na počátku zářijové krize to znovu potvrdil sovětský lidový komisař zahraničních věcí Maxim Maximovič Litvinov francouzskému chargé d’affaires Jeanu Payartovi 2. září v Moskvě. [4] Přesto Sovětskému svazu nelze upřít vytrvalou snahu o udržení politiky kolektivní bezpečnosti, s využitím všech existujících mechanismů a nástrojů tehdejší mezinárodní politiky. Jeho vedení podniklo v tomto roce celou řadu diplomatických kroků na podporu Československa.

Nelze však nevidět ani širší souvislosti, pro Sovětský svaz nesmírně důležité, které vyplývaly z vývoje na Dálném východě. Od začátku 30. let, zde docházelo k růstu napětí, jehož příčinou byla zejména rostoucí agresivní politika Japonska. Nejdříve okupovalo čínské Mandžusko a došlo k bezprostřednímu kontaktu se sovětskými pohraničními jednotkami. V létě 1938 série drobných střetů kulminovala útokem japonských jednotek v oblasti jezera Chasan, které byly sovětskými vojsky rozbity i když za cenu velkých ztrát. Z celkového pohledu bylo podstatné, že Japonsko blokovalo významnou část sovětských ozbrojených sil, zhruba jednu šestinu. Bylo tedy jen přirozené, že čs. diplomacie pečlivě tamní vývoj sledovala.

Sovětské vedení si bylo vědomo přístupu Západu k růstu napětí ve střední Evropě, jak můžeme zaregistrovat z jedné Litvinovových instrukcí Alexandrovskému ještě v létě 1938, 11. srpna: „Pochopitelně jsme mimořádně zainteresováni na udržení nezávislosti Československa, v brzdění hitlerovského směřování jihovýchodním směrem, ale bez západních mocností můžeme těžko něco zásadního podniknout, ony považují za potřebné usilovat o naši spolupráci, přičemž nás samotné ignorují a rozhodují si mezi sebou navzájem vše, co se týká německo-československého konfliktu. Není nám známo, že by samotné Československo někdy připomínalo svým západním ,přátelům‘ nezbytnost přibrání SSSR“. [5] Jednalo se tedy zejména o to, aby západní mocnosti akceptovaly účast SSSR na řešení evropských problémů, uznaly jej za rovnocenného partnera, který by se účastnil rozhodujících konferencí, kde by mohl vystupovat se svými stanovisky. To však v této době vlády velmocí, zaujatých politikou appeasementu nehodlaly přijmout. Stále pesimističtější Litvinov, vycházel zejména z informací sovětského vyslance v Paříži Jakova Zacharoviče Surice a londýnského Ivana Michajloviče Majského, [6] které tento postup západních demokratických velmocí, ale dosud také velkých koloniálních impérií s jejich zájmy a obavami před sovětským komunismem neustále připomínaly. Odtud v pokynech pro Alexandrovského vyvozoval, že není dobré veřejně kritizovat Anglii ani Francii, což znamenalo, že: „V rozhovorech s Benešem se můžete řídit těmito úvahami, aniž byste příliš silně zdůrazňoval naši nezainteresovanost evropskými záležitostmi.“ [7] Zcela tomu tak ovšem zdaleka nebylo.

Otevřeně koncept přístupu SSSR k narůstajícímu napětí v Evropě, Hitlerovým vyděračským metodám a intenzivní militarizaci Německa osvětloval lidový komisař Litvinov stálému zástupci Československa při Společnosti národů vyslanci Arnoštu Heidrichovi v rozhovoru 11. září 1938. Sdělil mu, že Sověty považují válku za neodvratnou. Poněvadž však vědí, že Západ chce vyřídit Hitlera Stalinem a Stalina Hitlerem, Sověty nehodlají se účastnit války hned od počátku. Mají prý v živé paměti, jak za první světové války po bitvě na Marně západní vojska přešlapovala na místě a vyčkávala, až obětí milionů mladých Rusů německá armáda bude do té míry oslabena, že bude poměrně snadné ji zdolat. Jestliže se Západ domnívá, že se toto bude opakovat, velmi se mýlí. Tentokrát, zdůraznil Litvinov, to budou Sověty, které budou přihlížet a zakročí až ke konci, aby přivodily spravedlivý a trvalý mír. [8]

Moskva nicméně vyjadřovala vůli poskytnout Československu vojenskou pomoc podle příslušných článků Úmluvy Společnosti národů a čs.-sovětské smlouvy z roku 1935. I tato zdrženlivost ovšem velice kontrastovala s postojem západních demokracií, předně spojenecké Francie vůči Československu. Na druhé straně SSSR přes obecně zdrženlivý postoj k Československu, deklarovanou věrnost dostát svým závazkům, vyjádřil působením a tlakem diplomatickými prostředky mj. vůči Polsku v zářijové krizi.

Neuspokojivý stav československo-sovětsko-francouzského spojenectví a naléhavé potřeby zajištění obrany Československa

Situaci, kdy bylo jasné, že diplomatická hra již směřuje k finální partii, tedy i k potenciálnímu válečnému střetu s vyděračským agresorem proti Československu neodpovídal tehdejší stav československo-sovětsko-francouzského spojenectví vůbec potřebám obrany státu. Sovětští představitelé v průběhu roku 1938 opakovaně vyzývali k jednání na úrovni mezi generálními štáby jak Československo, tak Francii. Francouzské vedení odpovídalo, že věc je možno probrat s vojenským atašé Francie v Moskvě. Československá strana reagovala podobně, i přes stanoviska armádního vedení, vyjadřujícího připravenost. V této fázi však již nebylo možné kalkulovat s potenciální vojenskou pomocí ze strany SSSR, aniž by byly podniknuty urychleně další kroky. Ty však nepřicházely. Bylo nutno jednat, což však z pohledu na vnitřní vývoj v Sovětském svazu, jakož i vztah západních velmocí vůči SSSR nevytvářelo příznivou atmosféru nějaké reálné spolupráce. Manévrovací možnosti pro československou bezpečnostní politiku se tak stále zužovaly. Anšlus Rakouska v březnu 1938 už jasně ukázal více než těžkou situaci Československa v dostatečně varovných tónech. Protože omezení a vymezování se vůči Sovětskému svazu trvala, situace se nelepšila a jiné řešení, tj. aktivní spolupráce s francouzskou armádou také nebylo příslušně intenzivně zajišťováno.

Nebylo dosaženo nějakého ujednání v klíčové otázce, kudy by eventuálně sovětská vojska přicházela na pomoc Československu, když Polsko se chovalo vůči Československu stále nepřátelštěji. Chování Rumunska, partnera ČSR v Malé dohodě též nebylo příliš vstřícné, mj. i vzhledem k otázce Besarábie a sovětského stanoviska k ní. Skutečností bylo, že SSSR pokračoval v krocích diplomatické podpory Československa, hmatatelné zejména ve výzvách lidového komisaře zahraničí M. Litvinova o potřebě posilování kolektivní bezpečnosti v Evropě, ale také co se týká otázek podpory Československa v duchu spojenecké smlouvy z roku 1935. Kromě této diplomatické podpory, tak zatím nesporným a nejcennějším přípěvkem SSSR k obraně Československa, bylo promptní dodání 60 sovětských celokovových bombardovacích letadel SB-2 vyvinutých konstrukční kanceláří, kterou vedl konstruktér Tupolev (v československém značení SB-71) v průběhu jara 1938. Tyto letouny byly ve vodorovném letu rychlejší nežli československé stíhačky Avia B-534 a byly tím nejmodernějším, čím naše letectvo tehdy disponovalo. Současně se připravovala licenční výroba dalších zhruba 160 letadel pro čs. armádu, i ta však přišla pozdě.[9]

Zářijová krize a Sovětský svaz

V první polovině září rychle gradovalo napětí mezi Německem a Československem. Na základě vlastní iniciativy, požádal odpoledne 19. září 1938 vyslanec Zdeněk Fierlinger o setkání s  1. náměstkem komisaře zahraničí Vladimírem Petrovičem. Potěmkinem. Náměstek Potěmkin v záznamu o rozhovoru zdůraznil Fierlingerovo sdělení, že „Československo příliš riskuje, když nepřistoupila k mobilizaci, kvůli tomu, aby nenarušila klidný průběh rozhovorů mezi Anglií a Francií s Německem.“ [10] Zřejmě značně rozrušený Fierlinger se také Potěmkina dotázal, „že gen. Fajfr, který v Moskvě jednal se s.s. Šapošnikovem a Loktionovem, požádal vyslance, aby zjistil, zda byly podniknuty nějaké praktické kroky, aby byl zajištěn přelet sovětských leteckých sil mezi jistým místem v SSSR a stejným místem v Československu?“ Potěmkin Fierlingerovi na to suše odpověděl, že mu nemůže odpovědět na otázku, „že o obsahu rozhovorů mezi gen. Fajfrem a představiteli našeho generálního štábu nic neví.“ [11]

Nejtěžším problémem pro československou vládu ovšem bylo stále překlenutí problému vztahů mezi socialistickým Sovětským svazem a demokratickými mocnostmi vůbec. Prezident Ed. Beneš se zde však nenacházel v poli mezi demokraciemi a diktaturou, nýbrž, obrazně řečeno, mezi Hitlerem a Stalinem. Nedařilo se překlenout vzájemnou nedůvěru, problémy ve vztazích Francie se Sovětským svazem, existovala i řada neporozumění ve vztazích československo-sovětských, mj. i v otázkách vztahů vojenských činitelů. Vláda Velké Británie ze svého imperiálního pohledu vyjadřovala stále větší nechuť (důvodem byla nejen nepřipravenost britské armády) pro „malý stát, kdesi ve středu Evropy, rýt okopy a nasazovat si plynové masky.“ [12] Nechuť o to větší, když si uvědomíme, že postoje Londýna vůči Československu nebyly ani ve 20. letech právě vstřícné.

Pro obranu Československa bylo však v průběhu léta podstatné již ne to, co bylo, ale jak vyřešit vztah k Německu, a jak v případě nutnosti být schopno se ubránit proti stále sílící armádě země s potenciálem velmoci a více než 70 miliony obyvatel.

Ze strany Sovětského svazu znělo opakovaně konstatování a ujišťování lidového komisaře zahraničí Litvinova v první polovině září 1938 a zdůrazněné jeho prvním náměstkem V. P. Potěmkinem v rozhovoru s Zd. Fierlingerem 15. září: „SSSR dá veškeré své prostředky pro společnou akci“ [13] V této souvislostí nelze opomenout, že v koncepcích prezidenta Ed. Beneše o obraně Československa hrál Sovětský svaz zásadní roli. Ed. Beneš kalkuloval i s „omezenou přímou vojenskou asistencí z východu, s pomocí leteckou (i pro čs. letectvo) a v neposlední řadě v tom, že Moskva bude držet v nejhorším případě v šachu Polsko, jehož vláda odmítala ještě během jara 1938 slyšet veškeré pokus o modus vivendi s ČSR. Před Alexandrovským Beneš uvažoval i o ústupu části čs. vojsk, aby se pak mohla vrátit do vlasti „jako vítězové“. [14] Předpokládal se ústup armády na slovenské pomezí a pak eventuelně další ústup do Rumunska. Existencí zahraniční armády by se tak uchránila část suverenity československého státu. Kalkulace však ještě neznamenaly spolupráci, což věděli dobře i v Moskvě.

(Text je částí kapitoly připravované knihy „Československo-sovětské vztahy 1918–1948.“ Částečně byl publikován v Literárních novinách č. 37.)