Husitská města (2. díl) – Slaný

1_slanyV druhém díle bych chtěla vám, čtenářům, představit mé rodné město.
Slaný leží ve středních Čechách, zhruba 35 km od Prahy na severozápad, a už dlouhá léta zde žije něco kolem 17 000 obyvatel.  Místo, na kterém se toto malé město rozkládá, bylo osídleno už v pravěku, což potvrzuje existence archeologických nálezů například ze starší doby kamenné (asi před 50 tisíci léty) nebo z doby železné či bronzové. Je známo, že poměrně intenzivní osídlení míst ležících na tzv. „Slánské tabuli“ na „Pražské plošině“ zde bylo i v 8. – 9. století, hlavně na úpatí jihovýchodní části Slánské hory.

Podle pověsti Václava Hájka z Libočan vznikla v těchto místech osada někdy kolem roku 750 n. l.  Jeden ze služebníků knížete Nezamysla našel slaný pramen vytékající z hory, ze kterého dal svému pánu pít, aby uhasil žízeň a jelikož byla voda slaná, rozhodl se kníže Nezamysl zde založit osadu a nařídil z vody vyvařovat sůl. Až do nedávna však nebylo stoprocentně jisté, zda Holotův pramen sůl opravdu obsahoval nebo ne. Existenci podzemních slaných vod potvrdil až nedávný geologický výzkum.

Poprvé se zmínka o „Slaném vrchu“ objevuje v zakládající listině břevnovského kláštera zhruba roku 993 n. l. vydanou údajně Boleslavem II. Slaný ve své době vystupovalo v jedné řadě s významnými „hradskými centry“ a i přes to, že tu žádný hrad nestál a Slaný se nevřadil mezi správní hrady, konaly se zde trhy a fungoval oblastní knížecí soud. Napomáhala tomu poloha Slaného na obchodní cestě vedoucí ze Saska ku Praze. Administrativně však Slaný náleželo k hradu Dřevíči, po jehož úpadku na přelomu 12. a 13. století se zařadilo pod vedení pražských úřadů.
Slaný se v průběhu 13. století měnilo v město, jehož vnitřní část byla ohrazena silnými dvojnásobnými hradbami a příkopem. Hradební kamenná zeď byla 1250m dlouhá, z venčí s nasypaným valem, s věžemi, třemi branami a jednou fortnou. Cestu na Prahu střežila brána Pražská, k severozápadu brána Lounská, k severu Velvarská a k jihu původní malá fortna, později Fortenská brána. Dnes zůstala stát už jen brána Velvarská, jejíž nejstarší fáze se pojí s původní prvotní výstavbou hradeb.

Na podzim z roku 1419 byl ze Slaného vypuzen poslední ostrovní probošt Bohuslav. Faru ovládli kněží pod obojí a církevní majetek převzala městská správa. Slaný se zařadilo mezi města, která jako jediná měla být v představách bojovných revolučních kazatelů spasena (byly to města Plzeň, Louny, Písek, Klatovy, Žatec a Slaný). Z okolí se hrnuly do města zástupy venkovanů, kteří v květnu roku 1420 vyrazili společně s lounskými a žateckými na pomoc pražským husitům („Pražanům“), čehož využil Vilém Zajíc z Házmburka a Slaného se snažil zmocnit (což se mu také se lstí povedlo).
Návštěvou Zikmunda Lucemburského (r.1420) byly Slanému navráceny některé svobody. V roce 1421 otevřelo Slaný své brány Pražanům a definitivně se začlenili do umírněného křídla Pražanů. Roku 1422 se slánský, dobře vyzbrojený oddíl zúčastnil dokonce i obléhání Karlštejna.
Na jaře roku 1425, kdy bylo město obléháno po několik dní a později dobyto zradikalizovanými táborsko-sirotčími vojsky, na svou příslušnost k Pražanům slánští doplatili i přes těžký odpor. Táboritům vypomohla zradou určitá část slánské chudiny. Poslední ochránci města uhořeli na kostelní věži a rychtář, konšelé a část měšťanů byli hnáni do zapálených domů okolo slánského náměstí. Slaný tedy bylo „srovnáno se zemí“ a dočista zpustošeno a následně konvertovalo k táborskému městskému svazu, pod jehož vedením bojovalo i v bitvě u Lipan 30.5.1434, kde vypomáhali i Lounští se Žateckými. Vznikla nová městská rada. Hejtmanem se stal stoupenec Zikmunda a Albrechta II. Habsburského, Jan Šmikovský ze Žďáru, který podnikal útoky proti stoupencům kalicha. Počátkem roku 1439 byli však Šmikovského stoupenci z rady odstaveni a sám Jan byl vypuzen z města. Následkem toho uzavřelo Slaný s Žatcem a Louny tzv. „branný spolek“ roku 1440, který byl namířen proti tehdejšímu vzrůstajícímu tlaku šlechty.
Slánští zastávali pozici umírněného způsobu pod obojí a od poloviny 40. let 15. století se začali přiklánět jednotě poděbradské. Roku 1448 pomáhal oddíl ze Slaného Jiřímu z Poděbrad při dobytí Prahy. Vytrvali v oddanosti Jiřímu z Poděbrad i za jeho vlády, což dokládá rejstřík slánské vojenské hotovosti, který podrobně líčí náklady, které mělo Slaný při vyslání oddílu na bojiště jak v Čechách tak i na jihovýchodní Moravě. Počet slánských „vojáků“ kolísal mezi 20 a 170 muži. Většinou to byli střelci se samostříly, pavézníci a bojovníci obsluhující lehčí (píšťaly), popřípadě těžší (hákovice) palné zbraně. Byla tam i menšina jezdců a celý oddíl byl doprovázen přepravními a spížními vozy.
Předchozí válečné zkušenosti potvrdily důležitost městského opevnění. Během klidnějších let na začátku 15. století byl opraven nejen kostel sv. Gotharda, ale důraz byl kladen hlavně na rekonstrukci kamenných hradeb. Husitská doba Slanému přinesla, kromě naprostého zničení města, i zvýšení prestiže a sebevědomí. Město se zúčastnilo několika sněmů a nabylo většího majetku i podnikavějších měšťanů.
V 16. století představovalo Slaný už poměrně vyspělé město s dobrou občanskou vybaveností a organizovanou správou. Pokračující kamenné výstavbě a rekonstrukci města nezabránily ani požáry v letech 1551,1565 nebo 1599 (celkem zničeno 68 domů) a nezabránily tomu ani morové epidemie, které propukly v letech 1520 a 1606 až 1607. Slánská radnice se změnila ve dvoupatrovou budovu s věží a malovaným orlojem a střed náměstí zdobila kašna a dvě soukromé studny na severozápadní straně.

Autor: Lucie Dlasková
zdroj: www.meuslany.cz

Rubrika historie | Zanechat komentář

Evropský cirkus na kolečkách

Tomio Okamura

Tuzemský rum je pryč. Další na řadě je pomazánkové máslo, jehož název chce také EU zakázat. Většina komentátorů bude dnes řešit Usámu bin Ládina. Usáma byl cizinec a nepřítel. Ohrožoval nás, ale bylo to jaksi v jeho přirozenosti. Co mě děsí daleko víc je,že stejně tak nás ohrožují naši přátelé a my sami sebe. Největším nepřítelem, který může Evropu zničit, je Evropa sama. Její vlastní hloupost a neschopnost.

iDNES vyhlásila soutěž o nejlepší jméno pro pomazánkové máslo. Jeden z návrhů zněl: Pomazánkové máslo (a raději vystoupit z EU). Myslím, že nejlepší je opravdu neměnit pomazánkové máslo, ale EU. Zdravý rozum by snad mohl přeci jen zvítězit nad blbostí a byrokracií. Pomazánkové máslo i tuzemský rum jsou příklady dovedení dobrých úmyslů do pekla. Bezesporu je správné neklamat spotřebitele a pravdivě je informovat o výrobku. Špekáček musí být špekáček a ne pomletá směska sóji a kůží z kafilerie. Pomazánkové máslo má ale 30-ti letou tradici a tuzemský rum víc než stoletou. Obojí jsou naše tradiční produkty – tuzemský rum je společným středoevropským dědictvím Rakouska-Uherska. Každý z nás ví, co to je a co to není. Takový název nikoho neklame a cizinec může mít na ceduli vhodný překlad.

Ostatně, co uděláme s pleťovým mlékem, když to mléko není? A co mléko kokosové? A co mléko, co se tváří jako opravdové, ale které už přišlo o všechny cennější součásti a je jen bílou řídkou pasterovanou vodou? A co jogurty z kukuřičného škrobu? Tyhle pančované výrobky EU nevadí? A tady máme ten chybějící zdravý rozum. Cílem je ochrana spotřebitele – nic víc, nic míň. Tam, kde má spotřebitel už léta jasno, není třeba názvy měnit. Tam, kde ho nemá, tam je třeba jednat. Jenže co chcete po spolku, který ani po tolika letech neví, kde má své sídlo? Pravidelné přesuny Evropského parlamentu na trase Brusel-Štrasburk-Brusel stojí evropské daňové poplatníky ročně na 200 až 250 milionů eur. To je prachsakra drahý cirkus na kolečkách. Dost pádný důkaz, že zdravý rozum si v Bruselsko-štrasburské byrokracii místo hledá jen ztěžka. Pochopitelně je to zčásti i naše odpovědnost. Například náš zástupce pan Špidla během svého působení v roli eurokomisaře vymýšlel normu na sluneční záření pro zaměstnance.  Pokud tam budeme vyvážet takový lidský materiál, nic dobrého nečekejme.


Tomio Okamura, 3.5.2011

Zdroj: http://okamura.blog.idnes.cz/

Rubrika Blog, co píší jinde | 2 komentáře

Daniel Landa: Já i Klaus jdeme proti proudu. Pro Havla jsem „nebezpečný“

daniel_landaZpěvák, skladatel a automobilový závodník poskytl exkluzivní rozhovor serveru EUportal.cz, kde hovoří o Václavu Klausovi, Václavu Havlovi, české politice, Evropské unii a vlastenectví.

Co teď děláte? Kdy se můžeme dočkat další desky? Máte už v šuplíku nějaké nové písničky?

To teď přesně nemůžu říct, protože na podzim připravujeme koncertní šňůru, dál chystáme na příští rok nové hudební dílo na jeviště, takže je toho hodně. Deska se musí vejít do chvíle, kdy jakoby nic nemám. Jestli taková chvíle letos nastane, tak se bude psát a když nenastane, tak se prostě psát nebude.

Jestli jsem to správně pochopil, tak tedy připravujete nějaký nový muzikál?

Ano, bude to sice muzikál, ale nerad se uchyluju k tomuto pojmu. Raději mám termín hudební divadlo, protože část českých diváků si pro muzikál vytvořila takovou škatulku určité komerčnosti a nekvality, což je mi velmi líto, a proto se snažím zdůrazňovat, že to je divadelní představení. A to je pro mě velká zábava. Studoval jsem hudebně-dramatickou konzervatoř, takže jenom dělám to, co jsem si kdysi vybral.

Teď už přejdeme k politickým tématům. Vy podobně jako český prezident Klaus často hovoříte o vlastenectví, národní hrdosti a národní suverenitě. Jaký vy máte názor na současného prezidenta, který zdůrazňuje některá tato témata podobně jako vy?

Je především velmi důležité, že tady stojí v nějaké vysoké politické funkci nějaký protipól současnému trendu. Prezident často vyslovuje protichůdný názor, než který člověk čte od oficiálních představitelů EU, politiků naší země, nebo v médiích od žurnalistů, kteří to tlačí prounijním směrem velmi silně. Takže jsem rád, že něco takového ze strany  prezidenta zaznívá, protože se tak díky tomu může rozpoutat svobodná diskuse. Bohužel, nevím jestli je skutečně opravdu svobodná, protože v Česku máme takový zvyk, když někdo vysloví názor, který se nám nelíbí, tak okamžitě na takového člověka začínáme házet špínu, aniž bychom se věcně a bez emocí zabývali tím, co ten člověk říká. Největší chybou podle mě je, že v těch diskusích na všech stranách panují emoce. Díky prezidentovi zazní z úst našeho nejvyššího ústavního činitele do prostoru veřejné diskuse, že ten trend, kudy se ubírá EU, vůbec nemusí být příznivý a do budoucna pozitivní. A to je dobře.

Dá se tedy říct, že máte společné to, že oba plujete proti proudu?

Ano, dá se to tak říct.

Naopak bývalý prezident Václav Havel vás velmi silně napadl za váš projekt Ordo Lumen Templi. Jaký je váš názor na našeho exprezidenta?

V případě, kdy se chce vyjádřit takto zásadním způsobem, který měl na mé další působení  velký dopad, tak si myslím, že by měl téma prohovořit také s tím, koho kritizuje. Z jeho strany nedošlo k žádné komunikaci. K nějakému kratšímu setkání došlo před mnoha a mnoha lety. Kolem toho večera na Vyšehradě se mě pan Havel na nic neptal, stejně mě odsoudil a strčil do škaltulky „nebezpečný“. Kde chybí komunikace, chybí i nějaký vyvážený názor. Myslím si, že  pan Havel vystřelí, aniž by znal hlubší podstatu věci, častěji.

Řada politiků se hlásí k vaší hudbě. Třeba místopředseda Senátu z ČSSD Zdeněk Škromach Parlamentním listům řekl, že by s vámi klidně rád zašel na pivo. Vy byste s ním šel?

Času není nazbyt, ale na druhou stranu proč s ním nezajít na pivo? On se mě několikrát zcela nezištně zastal, přestože asi tuší, že nejsem sympatizantem levice. V zásadě bych se snažil to setkání využít, abych ho přesvědčil, že některé věci prosazované zde levicí jsou namířené proti poctivě podnikajícím občanům. Takže určitě bych s ním na pivo zašel. (smích)

Jsou vám někteří čeští politici sympatičtí? Znáte se třeba s Janem Vidímem…

Jasně, s Janem se znám, ale jediný politik, kterého znám opravdu dobře, je takový spíš půlpolitik. Je to Martin Barták, se kterým se znám již dlouho od doby, co mi léčil různé úrazy z bojových sportů a dalších disciplin. Přestože my jsme se viděli dost málo, když on působil v politice, tak se domnívám, že se na něm odrazilo, jak to v politice chodí. Já mu v rámci svého obecného názoru na politiku pořád důvěřuju. Ctím presumpci neviny, navíc jeho verze zní úplně jinak než ta, kterou předkládají média a je pro mě daleko důvěryhodnější. Tím, že je nestraník, tak mám pocit, že mu to nyní celé přistane na hlavě v rámci mocensko-politického zápasu. Bohužel má, co chtěl, šel tam dobrovolně. Politika je pro mě tak neprostupná a nechutná, že se pomaličku začínám od ní čím dál víc odvracet. Obecně to vnímám spíše jako opravdový hnus, a to nejen v rámci posledních událostí kolem vlády. Nestačím zírat.

Řekl jsem před chvilkou, že se vám líbí, že prezident Klaus pluje proti proudu oficiálního směřování a dalšího utužování Evropské unie. Ve své písni Eurosong jste Evropskou unii silně ironizoval. Byl byste raději, aby Česká republika byla samostatným státem a nebyla v Evropské unii?

To je na širokou diskusi a záleží na tom, jak má Evropská unie vypadat…

…jak vypadá v současné podobě…

No právě, já se obávám, že současná podoba je nic. Současná podoba EU jsou ekonomicko-politické záležitosti, ale Evropská unie postrádá jakéhokoli ducha, jakoukoli skutečnou vizi. My se bavíme o něčem, co nemá vlastně tvar. Já si bych velmi přivítal, aby nastala seriozní diskuse o tom, kam to má celé směřovat, jakou to má mít strukturu a kdo má vládnout.

Obávám se toho, že se tady vytváří nová byrokratická supervelmoc, nová říše, a jak už víme z historie, v těchto říších se národy ztrácejí. Nějaká část říše je bohatá a jiná chudá. Národy té říše si o svých záležitostech nerozhodují sami. Rozhoduje to centrální vládce, který do jednotlivých zemí nedohlédne a nezná místní podmínky a občané či poddaní centrální moci zase nedohlédnou do dalekého centra. Tím pádem může ještě více bujet korupce u těch gubernátorů provincií. To už známe ze starých knih. Z toho mám obavu.

Byl bych velmi rád, aby kompetence a rozhodování o naší budoucnosti zůstaly v našich českých rukou, totéž se týká zákonů. Proto jsem příznivcem Evropy národních států, kde si státy velmi dobře uvědomují svou vlastní identitu, navazují na svou historii a tradice, rozvíjejí dál svojí kulturu a koeexistují ve filozofickém a ekonomickém propojení. Ale ne v takovém propojení, aby to ty státy zničilo a zrušilo jejich svrchovanost. Opravdu vládnout si musí sami.

Na tuto otázku už jste asi odpovídal hodněkrát. Co pro vás znamenají pojmy národ a vlast?

Národ znamená náš rod, jak je to vlastně obsaženo v pojmu samotném. Obří rodina. Součástí národa mého národa je člověk hovořící stejným jazykem, který vyrůstal ve stejném prostředí. Součástí národa se mohou stát i cizinci, kteří naši vlast obývají, kteří tady pracují, kteří tady odvádějí daně a chovají se podle našich společenských norem a přijímají náš národ za svůj. Vlast je kus země, který ten národ obývá od nepaměti. Je to pocit vlastní země, něčeho, co patří nám. Už z pojmu samotného je zřejmé, že to je vztah k něčemu, co je mi hluboce vlastní, co je mé do hloubky kořenů. Dnes jsou pojmy národ a vlast zametané pod stůl, ale přitom hovoří samy za sebe. No a pak je tady stát, který je určitým právním vyústěním, systémem, ve kterém ten národ žije.

Ve svých písních se často zabýváte historickými tématy. Všimnul jsem si ale, že často zpíváte o českých národních prohrách: 1938, 1968, Bílá Hora, Moravské pole. Přemýšlete, že byste také napsal něco vítězství? Třeba o bitvě u Zborova či o letcích z Anglie?

O letcích z Anglie už jsem se zmínil. Uvidím, jak to připluje. Chystám zpestřit svůj repertoár o některé věci vyjadřující se k současným trendům, takže možná něco vznikne. Ale budu-li mít pocit, že to není dostatečně kvalitní, tak to nevznikne a ještě počkám.

Čím to je, že zatím jste psal a zpíval spíše o těch národních porážkách?

Nevím. Ta prohra je svým způsobem fascinující, protože vzbuzuje velké emoce. V mém případě ty události, které jste jmenoval, jsou velké emoce, které člověk prožívá, když má představivost a schopnost ponořit se do historie. Vítězství je hezká emoce, ale žádná naše vítězství nebyla tak velká ve srovnání s tím, jak drtivé byly prohry a jejich důsledky.

Není to o tom, že součástí toho národa nejsou jen současně žijící, ale právě i ti předkové, kteří tu jsou svým způsobem s námi?

Ano, já ty předky cítím. Když chodím po této naší zemi, lesem, po hradech, po mostech, místy bitev, tak ty předky cítím a oni se pak zjevují v těch písních.

V jedné písni zpíváte, že by už měli vyjet blaničtí rytíři…

No vyjet… Spíš se probrat. Ta pověst o blanických rytířích je velmi pěkná psychoanalytická skrývačka, protože když vezmeme horu Blaník jako hlubinu duše, tak ten vzkaz je jasný a jednoduchý: v případě, že bude českému národu nejhůř, tak se v každém Čechovi musí probudit blanický rytíř, tedy rytíř se všemi vlastnostmi  a ctnostmi rytíře, a pak tváří tvář takovému rytíři bude každému nepříteli úzko. Včetně těch nepřátel, jako jsou závist, lenost, poraženectví a podobně. Takže nejde o vnější nepřátele, ale myslím si, že nás nejvíce likvidují naši vnitřní nepřátelé, tedy naše vlastnosti.

Takže nemáme čekat, že nás zachrání blaničtí rytíři, ale máme je probudit sami v sobě…

Oni nás zachrání, když je v sobě probudíme. (smích)

 

Druhá část rozhovoru vyjde ve středu

Zdroj: Lukáš Petřík, EUportál 3.5.2011

Rubrika rozhovory | Zanechat komentář

Ořechov opět osvobozen – 23. dubna 2011, Ořechov u Brna

Pietní aktTento rok jsme si připomněli 66. výročí osvobození obce Ořechov. Nejdříve se sluší krátce popsat, čím byl Ořechov, malá obec v blízkosti Brna, tak významný. Ořechov se nachází na strategickém vyvýšeném místě, ze kterého bylo možné ostřelovat Brno, z tohoto důvodu se Němci rozhodli zrovna k této obci soustředit značné síly a bitva o jinak zanedbatelnou obec se stala jednou z největších na jižní Moravě. Dobytí Ořechova stálo asi 1000 životů na straně Rudé armády a 300 životů na straně Němců (početní údaje z různých zdrojů se značně liší). Rudá armáda si nakonec zachovala soudnost a neuskutečnila Němci předpokládané masivní Číst dále →

Rubrika Akce, Jihomoravský, společenské | Zanechat komentář

Koncert „3:2 pro MH“ a další, Mladá Boleslav

koncert_3-2_cerven-2011

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Slavnosti Svobody 2011 v Plzni

slavnosti_svobody_2011

Podrobný program naleznete na webu oslav www.slavnostisvobody.cz


Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Oslavy Dne vítězství v Písku

pripitek americkeho a sovetskeho vojakaKaždoroční oslavy osvobození Písku i celého Písecka a ukončení války v květnu 1945 letos opět nabídnou veřejnosti bohatý vojensko-historický program. Na jeho přípravě se podílí i řada členů Svornosti.

Již 5. května 1945 odpoledne byla znovu vyhlášena Československá republika z balkonu Písecké radnice poté, co revoluční výbor převzal veškerou moc v Písku. O pocitu „svobody“ se však mohlo hovořit až v podvečer 6. května, po přijetí kapitulace německé posádky, jež byla složena do rukou velitele zvláštní americké jednotky vyslané do Písku ze Strakonic. Ve vzpomínkách ještě zůstává přípitek amerického a sovětského vojáka, ke kterému došlo 10. května v podvečer – již ve svobodném městě – na Velkém náměstí a to po příjezdu jednotek Rudé armády. Od tohoto dne se „město na demarkační čáře“ stalo městem, ve kterém působily dvě spojenecké armády.“

Ve čtyřech dnech proběhnou hlavní pietní a vzpomínkové akce po celém Písecku. Návštěvníci těchto akcí uvidí jak dobovou americkou techniku, tak samozřejmě i uniformované vojáky a jiné zajímavosti z dob osvobození. A jako přídavek jsou připraveny i besedy (nejen) pro děti školou povinné.

Akce jsou součástí projektu „Město Písek – nejen pětačtyřicátý“, který má za cíl přispět k obnovení a posilování vlastenectví a úctě k historii naší země, pro lepší soudržnost a dobré mezigenerační soužití obyvatel na Písecku, pořádáním besed, podněcovaní badatelské činnosti, publikací informací upřesněných bádáním, zaznamenáním vzpomínek, uskutečním výpravy za poznáním nedávné historie a organizací pietních aktů a členové Svornosti toto ze všech naprosto podporují.

Další informace o tomto projektu ke shlédnutí na www.pisek-1945.wbs.cz

Za Jihočeskou Svornost – Aleš Procházka

plakat-pisek1945_900


Rubrika Jihočeský | 2 komentáře