V druhém díle bych chtěla vám, čtenářům, představit mé rodné město.
Slaný leží ve středních Čechách, zhruba 35 km od Prahy na severozápad, a už dlouhá léta zde žije něco kolem 17 000 obyvatel. Místo, na kterém se toto malé město rozkládá, bylo osídleno už v pravěku, což potvrzuje existence archeologických nálezů například ze starší doby kamenné (asi před 50 tisíci léty) nebo z doby železné či bronzové. Je známo, že poměrně intenzivní osídlení míst ležících na tzv. „Slánské tabuli“ na „Pražské plošině“ zde bylo i v 8. – 9. století, hlavně na úpatí jihovýchodní části Slánské hory.
Podle pověsti Václava Hájka z Libočan vznikla v těchto místech osada někdy kolem roku 750 n. l. Jeden ze služebníků knížete Nezamysla našel slaný pramen vytékající z hory, ze kterého dal svému pánu pít, aby uhasil žízeň a jelikož byla voda slaná, rozhodl se kníže Nezamysl zde založit osadu a nařídil z vody vyvařovat sůl. Až do nedávna však nebylo stoprocentně jisté, zda Holotův pramen sůl opravdu obsahoval nebo ne. Existenci podzemních slaných vod potvrdil až nedávný geologický výzkum.
Poprvé se zmínka o „Slaném vrchu“ objevuje v zakládající listině břevnovského kláštera zhruba roku 993 n. l. vydanou údajně Boleslavem II. Slaný ve své době vystupovalo v jedné řadě s významnými „hradskými centry“ a i přes to, že tu žádný hrad nestál a Slaný se nevřadil mezi správní hrady, konaly se zde trhy a fungoval oblastní knížecí soud. Napomáhala tomu poloha Slaného na obchodní cestě vedoucí ze Saska ku Praze. Administrativně však Slaný náleželo k hradu Dřevíči, po jehož úpadku na přelomu 12. a 13. století se zařadilo pod vedení pražských úřadů.
Slaný se v průběhu 13. století měnilo v město, jehož vnitřní část byla ohrazena silnými dvojnásobnými hradbami a příkopem. Hradební kamenná zeď byla 1250m dlouhá, z venčí s nasypaným valem, s věžemi, třemi branami a jednou fortnou. Cestu na Prahu střežila brána Pražská, k severozápadu brána Lounská, k severu Velvarská a k jihu původní malá fortna, později Fortenská brána. Dnes zůstala stát už jen brána Velvarská, jejíž nejstarší fáze se pojí s původní prvotní výstavbou hradeb.
Na podzim z roku 1419 byl ze Slaného vypuzen poslední ostrovní probošt Bohuslav. Faru ovládli kněží pod obojí a církevní majetek převzala městská správa. Slaný se zařadilo mezi města, která jako jediná měla být v představách bojovných revolučních kazatelů spasena (byly to města Plzeň, Louny, Písek, Klatovy, Žatec a Slaný). Z okolí se hrnuly do města zástupy venkovanů, kteří v květnu roku 1420 vyrazili společně s lounskými a žateckými na pomoc pražským husitům („Pražanům“), čehož využil Vilém Zajíc z Házmburka a Slaného se snažil zmocnit (což se mu také se lstí povedlo).
Návštěvou Zikmunda Lucemburského (r.1420) byly Slanému navráceny některé svobody. V roce 1421 otevřelo Slaný své brány Pražanům a definitivně se začlenili do umírněného křídla Pražanů. Roku 1422 se slánský, dobře vyzbrojený oddíl zúčastnil dokonce i obléhání Karlštejna.
Na jaře roku 1425, kdy bylo město obléháno po několik dní a později dobyto zradikalizovanými táborsko-sirotčími vojsky, na svou příslušnost k Pražanům slánští doplatili i přes těžký odpor. Táboritům vypomohla zradou určitá část slánské chudiny. Poslední ochránci města uhořeli na kostelní věži a rychtář, konšelé a část měšťanů byli hnáni do zapálených domů okolo slánského náměstí. Slaný tedy bylo „srovnáno se zemí“ a dočista zpustošeno a následně konvertovalo k táborskému městskému svazu, pod jehož vedením bojovalo i v bitvě u Lipan 30.5.1434, kde vypomáhali i Lounští se Žateckými. Vznikla nová městská rada. Hejtmanem se stal stoupenec Zikmunda a Albrechta II. Habsburského, Jan Šmikovský ze Žďáru, který podnikal útoky proti stoupencům kalicha. Počátkem roku 1439 byli však Šmikovského stoupenci z rady odstaveni a sám Jan byl vypuzen z města. Následkem toho uzavřelo Slaný s Žatcem a Louny tzv. „branný spolek“ roku 1440, který byl namířen proti tehdejšímu vzrůstajícímu tlaku šlechty.
Slánští zastávali pozici umírněného způsobu pod obojí a od poloviny 40. let 15. století se začali přiklánět jednotě poděbradské. Roku 1448 pomáhal oddíl ze Slaného Jiřímu z Poděbrad při dobytí Prahy. Vytrvali v oddanosti Jiřímu z Poděbrad i za jeho vlády, což dokládá rejstřík slánské vojenské hotovosti, který podrobně líčí náklady, které mělo Slaný při vyslání oddílu na bojiště jak v Čechách tak i na jihovýchodní Moravě. Počet slánských „vojáků“ kolísal mezi 20 a 170 muži. Většinou to byli střelci se samostříly, pavézníci a bojovníci obsluhující lehčí (píšťaly), popřípadě těžší (hákovice) palné zbraně. Byla tam i menšina jezdců a celý oddíl byl doprovázen přepravními a spížními vozy.
Předchozí válečné zkušenosti potvrdily důležitost městského opevnění. Během klidnějších let na začátku 15. století byl opraven nejen kostel sv. Gotharda, ale důraz byl kladen hlavně na rekonstrukci kamenných hradeb. Husitská doba Slanému přinesla, kromě naprostého zničení města, i zvýšení prestiže a sebevědomí. Město se zúčastnilo několika sněmů a nabylo většího majetku i podnikavějších měšťanů.
V 16. století představovalo Slaný už poměrně vyspělé město s dobrou občanskou vybaveností a organizovanou správou. Pokračující kamenné výstavbě a rekonstrukci města nezabránily ani požáry v letech 1551,1565 nebo 1599 (celkem zničeno 68 domů) a nezabránily tomu ani morové epidemie, které propukly v letech 1520 a 1606 až 1607. Slánská radnice se změnila ve dvoupatrovou budovu s věží a malovaným orlojem a střed náměstí zdobila kašna a dvě soukromé studny na severozápadní straně.
Autor: Lucie Dlasková
zdroj: www.meuslany.cz
