Jsme dobrovolným sdružením nadšenců, kteří se zabývají studiem historie v období osvobozování republiky v roce 1945 americkou armádou – především se zaměřením na jižní Čechy a zejména město Písek a jeho okolí.

Po roce 1989 jsme iniciovali  postavení památníku americké 4. obrněné divizi – osvoboditelce města, pamětní desku na Zátavském mostě jako připomínku demarkační linie a společně s MCC Plzeň na západní straně Podolského mostu upomínku – nejvýchodnější out-post amerických jednotek, kam dojely americké Shermany, aby uzavřely průnik prchajícím německým jednotkám i civilistům od východu a vyčkávaly příjezdu a setkání s jednotkami Rudé armády

Zájemcům o podrobnější informace a seznámení s naší činností doporučujeme nahlédnout na naše webové stránky – www.buddies-pisek.cz, kde se můžete seznámit s mnoha zajímavými informacemi, dobovými dokumenty a bohatou fotogalerií.

Domníváme se, že nebudete litovat a budeme rádi, když nám ve vzkazech necháte nějaký váš názor, nápad či doporučení.

O rozhovor jsme požádali jak bývalého předsedu klubu Richarda Prause, tak i Romana Drašnara, předsedu současného:

Kde byl původ vašeho osobitého zájmu ?

(R. Praus) Tak tomu bude letos již přes třicet let. Začínal jsem ještě za totality a své úsilí jsem mohl plně rozvinout teprve po roce 1989. Otevřela se mi cesta do vojenských archivů v USA a navázal jsem i řadu osobních kontaktů s bývalými veterány, kteří mi byli při mém studiu velmi cennými pomocníky. Někteří s námi  spolupracovali krátkodobě, jiní delší čas a některé vztahy rozkvetly do skutečného přátelství, které trvá dodnes. Takovým je například můj vztah s panem Larry Sitney z Nového Mexika (veteránem 94. pěší divize), se kterým dodnes vedu živou korespondenci.

Co bylo podnětem pro vaší laickou badatelskou činnost ?

(R. Praus) Správně jste se dotázal již v předchozí otázce. Nejprve to byl můj osobní zájem dozvědět se toho co nejvíce o osvobozování jihozápadních Čech americkou armádou, tyto informace byly za totality velmi omezeny či byly úmyslně nepravdivé. Jako očitý účastník květnového osvobození města (bylo mně tehdy 13 let) jsem měl oči dokonale otevřené a rozumu již tolik, abych mohl později porovnat skutečné květnové dění od vymyšlených „žvástů“ stranických ideologů a k totalitě servilních „pisálků“. Čemu však nebylo v té době možno zabránit, bylo „prznění“ vědomí tehdejší mladé generace na školách. Tento důsledek se názorně projevil, když jsem musel po roce 1989 skutečně „bojovat“ za naplnění mých záměrů s tehdejšími státními úředníky (tehdy ve věku 25 – 45 let) na různých institucích. Čeho jsem však tehdy nejvíce litoval bylo především to, že změna režimu se neuskutečnila již v roce 1968. Jednak by byl dřívější přístup k zahraničním historickým dokumentům v amerických archivech, ale především by bylo dost žijících válečných veteránů ve věku kolem padesáti let, od kterých bych mohl získat mnoho osobních informací. Ale sem bohužel patří to kouzelné slůvko : kdyby … !

Nemýlím-li se, vy jste byl pane Prausi zakladatelem BUDDIES v Písku ?

(R. Praus) Ano – to je pravda. Jsem písecký rodák a musím se přiznat i velký místní patriot. Bohužel jsem Písek již opustil v době mého studia na gymnáziu, kdy můj otec odešel budovat školství do Ústí nad Labem. Nyní žiji od roku 1964 v Praze. Odtud velice často zajíždím do Písku a bylo tomu tak i v době, kdy jsem začínal iniciovat postavení památníku americké armádě Na Štychu. Bylo to pro mne – bydlícího v Praze – trochu složité, protože jsem neustále pendloval mezi těmito dvěma městy. Plánů na další činnost v Písku bylo v mé hlavě dost a tak jsem přivítal zájem Romana Drašnara s jeho otcem a dalších nadšenců a založil jsem BUDDIES. Funkci předsedy jsem kvůli přibývajícím letům v minulém roce předal mladšímu, ale BUDDIES úspěšně pokračují dál i pod novým vedením.

Jaké je podle vás mezi občany a především mládeží povědomí o historických událostech v květnu v roce 1945?

(R. Praus) Abych pravdu řekl, nejsem tím nikterak nadšen ani potěšen. Respektuji, že od doby mých studijních let uplynulo přes půlstoletí, a že vše nemůže být tak, jako tomu bylo tenkrát. Je to příliš dlouhá doba a je zcela zákonitým jevem, že muselo dojít k mnoha změnám, k pokroku a k lepším podmínkám v životě lidí. Prožil jsem dětství, na kterém se podepsalo okupační období během druhé světové války a po něm následovalo jen kratičké údobí rozvoje k lepšímu životu než přišel rok 1948. Další čtyřicetileté údobí totalitního komunistického režimu přineslo v podstatě nedozírné škody, a to jak pro ekonomiku státu, tak především v myslích mnoha občanů.. Nejsem optimista ani pesimista, a proto nepředpokládám,že by v brzké době došlo k nějakému podstatnému zlepšení. Pro případnou změnu k lepšímu je potřeba delší dobu, než pouhých dvacet let. Nezbytné je především zlepšení výuky na školách a větší zájem rodičů o výchovu svých dětí. To se mně jeví jako jistý předpoklad k tomu, že by se opět mohla navrátit láska a vřelý vztah občanů k naší vlasti, zlepšení mezilidských vztahů, víra ve spravedlnost a úcta k dějinám našeho národa.

Můžete se zmínit o některých  Vašich aktivitách, které s klubem podnikáte?

(R. Praus) I když nepodceňuji význam publicity, na druhou stranu nejsem velkým zastáncem popularizace za každou cenu. Na začátku mé činnosti spočíval můj původní záměr v tom, že jsem chtěl občany mého rodného města upozornit, že po dlouhých čtyřicet let byli stávajícím režimem dezinformováni o květnovém osvobození města. Myšlenka sbírat, zpracovávat a poskytnout tato svědectví veřejnosti byla toho pochopitelně součástí. Prvopočátek spočíval v iniciativě postavení památníku Na Štychu. Zároveň jsem před jeho odhalením publikoval ve dvaceti třech pokračování v tehdejších Listech Písecka (od 6.4. do 9.5.2000) informace, proč byl Písek 6.5.1945 osvobozen americkou armádou. Mým úsilím bylo, aby samo město (MÚ) uctívalo tento památný den a  připomnělo si ho alespoň  položením květin. Snad nejvýznamněji se bohatou účastí veteránské techniky z mnoha dalších klubů zapsal až rok 2007, kdy se celá třída Národní Svobody od křižovatky Na Štychu až po Kamenný most zaplnila. Občané si tak mohli „omakat“ vozidla vlastní rukou. Po vzniku „BUDDIES“ jsme v tomto hlavním záměru dále pokračovali. Z naší iniciativy vznikla pamětní deska na Zátavském mostě a došlo ke „zvelebení“ připomínky na Podolském mostě. Díky dobré spolupráci s Military Car Clubem Plzeň, a zejména velice vstřícnému pochopení starostů obcí Bělá nad Radbuzou a Hostouň, jsme se společně podíleli na odhalení památníku ve stylu tumby a pamětních desek padlých vojáků. Ještě před vznikem našeho klubu jsme společně s bývalým předsedou MCC Plzeň Milanem Dlouhým a mým kolegou Radimem Košíčkem z Vlachova Březí jsme byli iniciátory postavení památníku padlému americkému vojákovi Charlesu Havlatovi. Každoročně se účastníme plzeňských oslav osvobození, dále akcí v Bělé a Hostouni a u sochy gen. Pattona v Dýšině, ale samozřejmě i na mnoha dalších místech. Jsem zastáncem názoru, že každý památník či pamětní místo, by mělo být doplněno informační tabulí, která by seznámila návštěvníky alespoň s částečným popisem historických faktů, které byly podnětem pro jejich vybudování. Spolupracujeme s veteránskými kluby, se Sdružením pro dobré soužití, Českým svazem bojovníků za svobodu, KVH Příbram, a také samozřejmě s jihočeskou regionální organizací občanského sdružením Svornost a řadou dalších. Perličkou je i účast na akcích „Dne otevřených dveří“ v Prácheňském muzeu, kde naši zástupci informují účastníky a zodpovídají dotazy v sekci o osvobození města v roce 1945. Výčet našich aktivit by samozřejmě mohl pokračovat, více se dozvíte na našem webu.

A jaká byla geneze současného předsedy Romana Drašnara ?

(R. Drašnar) Můj zájem v raném mládí o auta byl jako u každého normálního kluka. Díky mému otci jsme byl brzy přesměrován k zájmu o historická vozidla. Asi v roce 1980 pořádal písecký Veterán car club sraz veteránských vozidel, na kterém jsem uviděl jeepy pánů Resla a Karáska. Ti mně nabídli svezení a bylo rozhodnuto. Moje prvotní touha být vlastníkem motocyklu Norton vzala okamžitě za své. Zamiloval jsem se do tohoto amerického vozidla, a protože i můj otec si vozidlo též oblíbil, nebylo o mém dalším osudu pochyb. Otec ho zakoupil na inzerát ve zcela dezolátním stavu, a protože jeho oprava a rekonstrukce vyžadovala mnoho hodin práce, čekal na opravu dlouhých dvacet let. Během této doby přibyla do našeho „autoparku“ ještě další vojenská veteránská lahůdka – Dodge WC 51. A to byl již jen krůček k zájmu o americkou armádu, historii a vše, co s těmito vozidly šlo ruku v ruce. Seznámil jsem se s panem Prausem – jiskra mezi námi přeskočila – a tak jsem se stal jeho „žákem“. Od něho jsem načerpal a stále ještě čerpám všechny vědomosti. Naše přátelství kulminovalo dále a on je dnes pro mě kamarádem a skutečným „starším bratrem“. Jemu vděčím za vše, co jsem se naučil o historii o americké armádě a osvobození města.

Dá se tedy říci, že vaše kroky vedly od běžného „klukovského“ zájmu o vozidla k zájmu o historii?

(R. Drašnar) Ano je tomu zcela tak. Můj zájem bylo nutno vzájemně propojit se studiem historie. Protože jsem neprožil útrapy válečných let a osvobození přešlo kolem mne jako děcka v kočárku, bylo pro mne nutno nejprve ve své mysli vymýtit všechny dezinformace, které jsem načerpal studiem na škole. A tím jsem zároveň poznal, že bez studia historie a získání potřebných informací bych byl za volantem jeepu jen figurkou, která jím jen otáčí. A to by si ten jeep opravdu nezasloužil. On je pro mne nositelem všech válečných útrap, které musel prožít na své vlastní „kůži“. Je dnes pro mne součástí mé bytosti.

A jak se cítíte ve svém novém postavení v BUDDIES ?

(R. Drašnar) Nikdy bych dříve nevěřil, co vše tato funkce obnáší. Jaké je nutno vyvinout maximální úsilí a obětovat spoustu volného času k tomu, aby naplánované akce klaply do puntíku. Ale i přesto to dělám rád a nelituji všeho, co je nutno obětovat. Pochopitelně bychom přivítali větší spoluúčast státních institucí a zejména v našem městě, spoluúčast místních podnikatelů, kulturních zařízení a mládežnických organizací. Stále máme dojem, že tyto akce jsou chápány jako „soukromá záležitost“ pro naše potěšení. Je to zcela mylný a zkreslený názor, protože se snažíme především o to, aby mezi občany nebyla historie zapomenuta a především, aby budoucí generace se z dosažených cílů poučila, vštípila si je do své paměti a přenášela je zase dál. Jedině tak je nadějná cesta k tomu, že se dosavadní pasivní přístup občanů – ať již generace střední či mladší – změní a lidé  budou opět hrdí na to, že jsou aktivní součástí svého města či obce.

Děkuji za čas, který jste pánové věnovali našemu rozhovoru, přeji jak vám osobně, tak i všem  BUDDIES mnoho dalších úspěchů ve Vašem dalším počínání.