Svornost Vám přináší rozhovor s panem Mgr. Filipem M. Štojdlem, farářem Církve československé husitské v Písku a Mirovicích. Pracuje jako sociální pracovník v píseckém Domově pro seniory a je lektorem Spirituální péče o umírající v zařízeních sociální péče a nemocnicích ČR. Říká: „Věřím v Boha, který nezná jména církví, ale srdce lidí.“ Mimo jiné vede bohatý občanský život, je vedoucím křesťanského skautského oddílu a píše úspěšný blog. Je ženatý, má dvě děti a volný čas věnuje kresbě, procházkám, poslechu hudby a odpočívá sekáním dříví.

1. Považujete se za vlastence? Jak vypadá vlastenectví ve Vašem životě?

Ano považuji. Vlastenectví, stejně jako víra, naděje a Láska patří do mého života i života mé rodiny. Vděčím za ně svým rodičům a především svému dědovi, který mne jako kluka brával na výlety po Praze, kde bydlel. Chodili jsme do Národního muzea, na Pražský hrad a všude, kudy procházela česká historie. Dodnes si otvírám dopis, který mi napsal k mým narozeninám. Bylo to pár měsíců před tím než zemřel. Napsal mi tam: „Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu – toť smysl našich dějin a odkaz předků“. Asi poznáváte, že jsou to slova našeho prvního prezidenta Tomáše Masaryka. Přesně takhle jsem se začal stávat vlastencem. Škola ani společnost nemohou nahradit to, co musí každému člověku dát jeho vlastní rodina a tak jak vidíte kolem sebe, momentálně prochází těžkou krizí, stejně jako vlastenectví, které pak velmi snadno mnoho lidí vymění buďto za lhostejnost nebo za fašizující nacionalismus.

2. Má vlastenectví vychovávat anebo už nemá moderní společnosti co nabídnout?

Myslím, že dnešní společnosti se nabízí spíše to, co jsem už zmínil výše. Nejprve lhostejnost. Každý si všímá jen sám sebe, svých zájmů a ty druhé považuje buďto za méně důležité nebo za potencionální ohrožení své pohodlnosti. Schází tu schopnost svým životem přesáhnout sám sebe, obětovat se pro ty druhé. Tak jako to udělal Palach či Wonka v době komunismu. Druhá věc, která se momentálně nabízí, je primitivní nacionalismus. Ten se snaží vymezit vlastenectví na základě nenávisti k jiným. Jenomže tím, že označíme nálepkami jiné lidi, samozřejmě nezískáme uvědomění si vlastní identity. Podívejte se co nám chybí. Stačí se projít nějakou starou stromovou alejí. Podívejte se do té důstojné výšky těch stromů, až na vrcholky jejich korun. A pak si to uvědomíte. Ten, kdo ty stromy vysadil, to nedělal kvůli sobě, ani kvůli svým dětem. Ti lidé, kteří ty stromy sázeli měli ohromný přesah. Takže přesně tento druh vlastenectví mi v naší zemi momentálně schází ze všeho nejvíc. Primitivní nacionalismus (takový ten lidový) se velmi často odvolává na Jana Husa, Komenského, Masaryka. Jednak mnoho z nich nikdy nečetlo od těchto lidí víc než nějaký citát na internetu a jednak, což je ještě horší, jednat jako jednali oni – žít jako žili oni, to se nikomu nechce. Položit věnec, mávat vlajkami to ano, ale být dobrým otcem, stát se moudrým dědou, neštítit se fyzické práce, to všechno už vyžaduje víc, než jen hlásání čehokoliv.

3. První republika se vyznačovala vysokou mírou občanské angažovanosti svých občanů v různých vlasteneckých a sportovních spolcích. Co je podle Vás důvodem, že dnes podobné spolky neexistují anebo nemají takovou podporu?

Mám-li odpovědět jednou větou, lidé si vážili toho co mají. Možná toho z dnešního pohledu neměli moc, byli v podstatě chudí, ale vážili si svobody, kterou si vybojovali a vážili si všeho, co jim život dává. Dnes považujeme až příliš mnoho věcí za samozřejmost. Mnoho lidí žije tak, jako by tu měli být věčně a přitom jim uniká přítomný okamžik. Uniká nám podstata. Stěžujeme si na nedostatek času, ale když se vrátíme z práce, otočíme se ke svým obrazovkám (v některých rodinách má každý tu svou), chatujeme s virtuálním světem a pak jdeme spát, abychom ráno unavení odešli opět do práce. Naše děti nemají ani potuchu o tom, co v práci děláme. Dříve se syn učil od otce, dcera od matky a všichni žili pohromadě. Sdíleli spolu svůj život, ale i smrt. Dnes se smrt stala strašákem, se kterým se má každý vypořádat sám. Je odsunuta za plentu v nemocnici.
Ptáte-li se, proč dnes podobné spolky téměř neexistují, tak odpovídám, že je to především tím, že chceme dělat všechno a přitom neděláme nic. Jen málo lidí je ochotno udělat něco zadarmo a pro druhé. To, že existuje váš spolek „Svornost“, tak to považuji za malý zázrak a moc vám přeji, aby to vydrželo.
Dám takový příklad z vlastní zkušenosti. Ve Velké Británii je běžné, že v Domovech pro seniory, v Hospicích a nemocnicích pracuje velmi mnoho dobrovolníků. Jsou to především manželky bohatých podnikatelů, úspěšných politiků a dalších. Pracují tam spisovatelé i burzovní makléři. Třeba jen na dvě hodiny měsíčně. U nás se této práci věnuje velmi málo lidí a mezi nimi jsou většinou studenti a několik důchodců. Chybí tu dobré příklady, které jak říkají staří latiníci, táhnou.

4. Máte nějaký vzor v historii českého národa? (proč)

Když jsem byl malý kluk byl to Jan Žižka. Líbil se mi jeho palcát, jeho odvaha a schopnost strategicky přemýšlet a já chtěl být jednou jako on. Nejsem, ale rodilý válečník. Asi proto jsem časem přilnul k postavě Mistra Jana Husa. Důvod proč je mi tento člověk sympatický je poněkud zvláštní. Byl to muž té největší odvahy, změny a pravdy. Byl zpovědníkem královny, byl Mistrem na Pražské universitě. Měl své pohodlí, zázemí a jistoty a to všechno vyměnil za cestu k Pravdě. Víte on nebyl nějakým asketickým bezpohlavním světcem od narození, tak jako jiní světci, ale možná právě naopak. A to, že se dokázal toho všeho vzdát, je pro mne důkazem jeho hrdinství, jeho odvahy. To ostatní pak už šlo samo. Římskokatolické církvi trvalo pět a půl století, než se začala na Jana Husa dívat jinak, než na kacíře. Mě trvalo půl života, než jsem pochopil, že mnohem víc než krásné citáty, mě na Husovi přitahuje jeho život v Pravdě.

5. Co v dnešní době chybí mladé generaci? Pochválil byste jí za něco?

Je mi 37. let. Jsem na pomezí. Nejsem starý a moudrý, ani mladý a silný. Momentálně jsem rád za to, že jsem (směje se). Mám syna, kterému je pět let a dceru, které bylo třináct. Mám-li být upřímný tak si myslím, že dnešní mladé generaci chybí rodina. Nemáme na sebe čas. Facebookem ani smartphonem to nevyřešíme. Mladou generaci bych pochválil za odvahu a snahu po změně. Doufám, že se nedá tak rychle vtáhnout do systému, jako ta naše generace. Nemyslím si, že by tu kdy byla nějaká generace lepší nebo horší. Já jsem chodil do školy, kde visel vedle tabule obraz Husáka. Byla to doba, kdy se nevyplatilo vyčnívat z řady. Když se podíváte na facebook, twitter, blogy, uvidíte miliony mladých lidí, kteří chtějí změnu, nebojí se říct svůj názor. Jediné co mi schází je odvaha žít ve skutečném světě a opustit ten virtuální. Jestli se má něco změnit, musí mít lidé odvahu přiložit ruku k dílu, vrátit se do vesnic, učit se řemeslům, vrátit se k tradici. Všechno to, ale nesmí být „jako“, ale skutečné. Mladým lidem v tohle dost věřím a myslím, že to zvládnou. Ovšem musí to být společná práce, takže bych měl spíš říci „zvládneme to“.

6. Naše společnost žije již 22 let v demokracii. Myslíte si, zde máme skutečnou svobodu a právní stát?

V té otázce je skrytá už odpověď. Myslím, že skutečná svoboda je něco jiného než demokracie a právní stát. Za komunistů bylo mnoho lidí svobodných, protože to vnitřně cítili a žili. Byli uvězněni na dvacet let a přesto zůstali svobodní. Svoboda je stav ducha. Demokracie je politická cesta k udržení práv a povinností ve společnosti. Skutečná demokracie tu není. Politický systém je bohužel momentálně otázkou peněz. Politická strana, která nemá peníze nemůže uspět. I proto je většina politických stran, které se u nás podílejí na moci, zkorumpovaná. Potřebují peníze a ty jim „šikovní“ lidé klidně dají. Pro existenci právního státu je zapotřebí velkého množství čestných lidí. Čest a odvaha k čestnému životu ovšem nejsou v kurzu.

7. Neobáváte se, že za několik desítek let našemu národu nezůstanou žádní hrdinové, kteří by bránili svobodu a nezávislost naší vlasti a náš národ se opět dostane do područí nějaké totalitní vlády?

Mahátma Gándhí říkal, že změnou, kterou hledáme ve světě se musíme stát my sami. Věřím tomu do puntíku. Musíme se změnit my sami a přestat čekat na „mesiáše“ zvenčí. On třeba přijde, a třeba bude i z našich řad, ale odvahu, hrdinství si představuji jinak, než jen prázdně kecat, tak jak to momentálně předvádějí někteří „zastánci“ nezávislosti.

8. Co si myslíte o strašáku naší civilizace – islámu? Je to opravdová hrozba anebo se toto téma jen přeceňuje?

Islám není hrozba. Hrozbou je především ztráta naší vlastní víry. Strašení „islámem“ je jenom zástěrka, která odvádí pozornost od skutečného problému. Dnes věříme všemu a ničemu, pro svou víru nejsme ochotní položit svůj život, nemáme pro co bychom žili či umírali. Je to především krize našich hodnot. Nemám rád, když někdo hledá svou vlastní identitu tím nejprimitivnějším způsobem: vymezováním se proti druhým. Je mnohem těžší říct, proč jsem hrdý na to, že jsem Čech, i když je to jediná a poctivá cesta, kterou se ubírala generace našich dědů a pradědů. Mám teď na mysli hodnoty jako je poctivost a čest. Kdysi dávno byli skutečně lidé ochotní tvrdě pracovat a mysleli přitom na generace, které přijdou po nich, ne na sebe. Lidi drželi slovo, když si na něco plácli, nebylo třeba sepisovat smlouvy, nikdo se nevymlouval. Musíme se vrátit k těmto hodnotám. K tomu, abychom byli ochotni a schopni žít i umírat pro ty druhé. Dnes prožívá mužství i ženství velkou krizi a je to do velké míry tím, že nefunguje rodina jako taková. Nevíme, kde je naše role, neznáme hodnoty. Mělibychom je najít co nejrychleji, jinak nám skutečně hrozí zánik. Ovšem nebude to vina nějakého strašáka zvenčí, ale jen a jen naše.

9. Jak vnímáte postavení ČR v rámci Evropské unie?

Myslím si, že Evropská unie (je jedno jak to nazvete) je dobrá věc, postavená na špatných základech. Jde o to, že postavíte-li něco jen na penězích, pak to zákonitě přestane fungovat ve chvíli, kdy peníze dojdou. A to se právě děje. Husitský král, Jiří z Poděbrad, přišel tuším jako první s koncepcí společné Evropy a Češi se v tehdejší Evropě neztratili. Myslím, že stejné je to i dnes. Neztratíme se, pokud budeme znát odpověď na otázku „kdo jsme“. Němci, Francouzi i Britové se v EU neztratili a není to jen tím, že jsou tak velcí. Oni mají své hodnoty a těch se drží. Udržují tradice a nezapomínají na své dějiny. U nás je situace mnohem složitější, protože o žádné skutečné hodnoty nestojíme. Nakupujeme v supermarketech podle ceny a nikoliv podle toho, kde byl produkt vyroben. Slavíme svátky jen tím, že odjedeme na chalupu a nikoliv proto, že si chceme něco připomenout. Tak je to u nás skoro se vším a je to škoda.

10. Češi patří k největším ateistům v Evropě – dokázal byste říct co ztrácíme nedostatkem víry a k čemu je nám jako národu víra dobrá?

Říká se, že jsme „nečisti“. To znamená, že mnoho lidí řekne „že něco musí bejt“ a tím se s celou věcí „vyrovnává“. Ztráta víry je symptomem propadnutí se do nicoty. Dostojevský říká v Karamazových „není-li Bůh – všechno je dovoleno“. Přesně tak to u nás dnes vypadá. Na politické scéně i té mediální. Nevadí mi ateisté, ti se alespoň poctivě snaží najít odpověď na svůj smysl života. Ale ze své kněžské praxe vím, že ateistů je skutečně velmi málo. Lidem je otázka Boha spíš „ukradená“, než že by jí řešili. Víra je stejně důležitá jako důvěra a věrnost. Musíme se snažit důvěřovat si (i přes kolaborantskou minulost mnohých), být věrní (alespoň sami sobě – svému svědomí) a hledat víru jako základ pro náš život.

11. Aktuálním tématem jsou církevní restituce – co si o tom myslíte a máte konkrétní představu co budete s nabytým majetkem dělat? Nehrozí naší zemi další vlna rozkrádání – stejně jako v době kupónové privatizace?

Bude to znít možná divně, ale restituce přinesou podle mého názoru mnoho morálních škod a to především směrem do církve. Církve ve skutečnosti vůbec nemají představu, co se bude dít, až majetek dostanou zpět. Přijdou noví Viktorové Kožení a jim podobní a budou mít zase co krást. Ovšem tentokrát pod „patronací“ církví. Církev majetek jenom zdrží na cestě vstříc lidem, kteří momentálně moc a moc potřebují odpovědi na otázky jejich života. Jde především o to, že až příliš mnoho lidí trpí depresemi, syndromem vyhoření, úzkostmi, závislostmi, pomýšlejí na sebevraždu, ocitli se v bezvýchodné situaci. A my se místo pomoci budeme muset starat o další majetek, který ve skutečnosti k ničemu nepotřebujeme.

12. Jaký je Váš vztah, postoj k husitské revoluci nejen po stránce duchovní, ale i sociální?

Především nevidím hranici mezi tím, co je duchovní a co je sociální. Člověk potřebuje společenství k tomu, aby mohl být duchovní. Kolik politických stran mluvilo a mluví o sociální politice a vidíte ty výsledky?
Husitská revoluce byla jen vyvrcholením dlouho neřešené situace. To nač upozorňoval Hus, upozorňovali mnozí dávno před ním. Ovšem v Husově době se děly v Evropě skutečně zlé věci. Církev byla v rozkladu, byli tu tři papežové a každý tvrdil, že je ten pravý. Mimo to se církev naprosto zapletla do politiky a válek. Tyto věci a mnohé další přispělo k tomu, že se lidé vzbouřili. Poslední kapkou bylo pověstné prodávání odpustků, placení za křest nebo dokonce i zvláštní příplatek za pohřeb zavražděného. Církev se vzdálila lidem i Bohu. Postavila sama sebe nad svůj původní smysl. Reakce lidí byla úžasná. Mnoho z nich se semklo a začali se systému bránit. Na druhé straně to nebylo vůbec jednoduché a ani jednoznačné. I uprostřed husitů začaly vznikat různé sekty, šířilo se chiliastické hnutí (mnoho lidí žilo v domnění brzkého příchodu konce světa, pozn. Svornost). Pod vedením Jana Žižky se husité dokázali sjednotit a několik let byli prakticky neporazitelní. Jan Žižka, který se dnes vykládá jako „vrah a lapka“ byl ve skutečnosti velice silný vojevůdce, který se denně několik hodin modlil a o svém povolání velmi pochyboval. Nicméně to nebyl slaboch a odpovědnost za své činy bral na sebe. Jeho víra byla skutečně pevná a silná. Ovšem nemůžeme husitství redukovat jen na válečnictví, i když je to dnes velmi moderní. Po stránce teologické, nebylo smyslem husitství církev rozdělit, ale učinit jí čistou a pravdivou. Oni nechtěli „novou“ církev, ale církev, kde trojí lid,  bude moci žít v jednotě, bude si pomáhat, nést břemena slabších a to skutečně, ne jen „jako“ nebo jak říkáme dnes „prostřednictvím odevzdání části svých svobod jiným lidem“. Možná je to skutečně idealistické, ale je to cesta nesobectví, soucitu a sounáležitosti, a tou posledních dvacet let jistě nejdeme, i když k tomu máme příležitost.

13. Jak vnímáte 3. odboj, zvláště pak bratry Mašíny?

Především třetí odboj měl být už dávno plně uznán. Ti lidé, kteří ještě žijí i ti, kteří se uznání nikdy nedočkali by si to zasloužili a naše děti také. Celá naše společnost by měla pokleknout před odvahou a odhodláním, které tito lidé projevili. Otázka bratrů Mašínů je dnes výbornou zástěrkou jak toto nikdy neumožnit. Málo kdo ví, že třetí odboj nebyly jen ozbrojené skupiny – Mašínové, Černý lev nebo Jarmila, ale patřili do něj také lidé, kteří podepsali Chartu 77, Zajíc, Palach, Wonka. V padesátých a šedesátých letech to byli skauti, ale také celá řada řeholníků a kněží jako například Vít Tajovský, želivský opat,  a mnoho a mnoho dalších. Byli to lidé, které systém nezlomil a oni zůstali svobodní i v tvrdých komunistických kriminálech. Bratry Mašíny neodsuzuji, protože na to nemám vůbec žádné právo. S mnoha jejich názory, které byly publikovány po roce 1989 nesouhlasím, ale přesto rozlišuji mezi tím, co si tito lidé dnes myslí a mezi tím, co dokázali. Koncem čtyřicátých let od nás dali prakticky všichni ruce pryč, protože se báli sovětské síly. Tím se stalo i to, že odbojáři se nemohli spojit s žádnou zahraniční skupinou, tak jak tomu bylo například u československých legionářů nebo protifašistických bojovníků. A tento fakt je dnes používán jako argument proti plnému uznání třetího odboje. V morální rovině je neomluvitelné, že se dnes účastníci třetího odboje pohybují na hranici životního minima a ve školách se o nich učí jen tam, kde na to má učitel odvahu.

Děkujeme panu faráři za rozhovor a přejeme mu hodně úspěchů v osobním i profesním životě. Za Svornost rozhovor připravil Aleš Procházka.

Svornost Vám přináší rozhovor s panem Mgr. Filipem M. Štojdlem, farářem Církve československé husitské v Písku a Mirovicích.
Pracuje jako sociální pracovník v píseckém Domově pro seniory a je lektorem Spirituální péče o umírající v zařízeních sociální péče a nemocnicích ČR. Říká: "Věřím v Boha, který nezná jména církví, ale srdce lidí." Mimo jiné vede bohatý občanský život, je vedoucím křesťanského skautského oddílu a píše úspěšný blog.