„Kdo to tam stojí na rohu ulice, plešatá hlava, placatá čepice? Kdo se to potácí, kdo to tam zvrací? To Vladimír Iljič se ze schůze vrací!“

Mnozí to znáte… tak se za to nošení dříví do lesa omlouvám, ale odolat jsem nemohl… Přestože to dnes (díky, díky Bohu!) nemá ani stín nádechu nebezpečnosti. Leč nebylo tomu tak vždy…

Studoval jsem gymnázium a ve druhém a snad i třetím ročníku (už je to nějaký pátek, tak nevím přesně) jsme byli tzv. stěhovavou třídou. To znamenalo, že jsme sice měli přidělen jakýsi kumbál, kde probíhaly naše „třídní hodiny“, ale ve skutečnosti jsme žádnou vlastní třídu neměli a prakticky každá přestávka pro nás znamenala přesun z učebny A do učebny B. Takových tříd bylo víc a tak logistika nebyla zcela snadná a náležitě kořenila již tak netriviální otázku rozvrhů. Ty ale tvořil náš třídní – matikář, takže všichni měli oprávněnou důvěru, že nakonec všechno dobře dopadne… ale neodbočujme. Psal se myslím rok 1987.

Žil byl a pokud vím tak stále žije a je jeden náš spolužák, říkejme mu třeba Čenda (jméno je smyšlené, případní čtenáři z řad pamětníků však nebudou mít s identifikací problém…). V rámci našeho stěhování byla také jedním z mnoha působišť učebna, ve které měla svoje sídlo dívčí třída o ročník (či o dva?) výš… Zdůrazňuji: dívčí třída, takže si to jistě umíte představit: všechno vymazlené, nástěnky načančané… a podezřelé kočovné existence, za které jsme byli právem považováni my, mohou takovou nádheru jen ničit. To byl důvod, proč soudružka Pelikánová (ano, tak se opravdu jmenovala a byla to komunistka skutečně přesvědčená), třídní oné dívčí třídy (nechci jí ukřivdit, ale tipl bych si její aprobaci na čeština-ruština), prováděla namátkové kontroly o přestávkách, zda se dočasní okupanti její opečovávané dokonalosti chovají ke svěřenému prostoru s náležitou úctou. Považte: mohli jsme se třeba houpat na židličkách! To by ji možná ani ve snu nenapadlo, čeho všeho je ta cháska schopná.

Bylo to kolem výročí VŘSR a nástěnky ve třídách se hemžily Aurorami a byly plné Leninů. A co se nestalo, Čenda usedl do „své“ lavice, v které patrně běžně sedávala nějaká výtvarněji orientovaná starší kolegyně… nebo tam ta tuš byla prostě náhodou? …nebo snad byla přímo konspirativně nastražena? To už dnes nikdo nezjistí. Čenda konal impulzivně stejně jako rychle: chopil se tuše, přistoupil k velmi bohatě a nápaditě vyzdobené nástěnce s Vladimírem Iljičem a jal se mu přimalovávat rohy a fousy. Šlo mu to báječně, svoji kreaci však neměl mít šanci dokončit a umělecký svět dodnes netuší, o jak originální dílo přišel… Nevěděl, co činí, nepřipadal si ani jako karikatura disidenta, nic takového mu ani na um nepřišlo. Právě se chystal pustit do slušivých upířích zubů, když se ode dveří ozval až zvířecí řev soudružky Pelikánové. Paměť selhává při pokusech vybavit si, jakými přiléhavými výrazy soudružka Čendu častovala. Každopádně pachatele lapila při činu a i s na strany stříkající tuší coby předmětem doličným jej nekompromisně vlekla do ředitelny, kde měl ještě rok či dva pobývat jako její nájemce soudruh Lochman, neklame-li mne paměť, zeměpisář a agent Státní bezpečnosti.

Normálně, jak to tak na školách v takových případech bývalo (a možná i bývá…), by se začalo vyšetřovat. To ale v situaci, kdy viník byl přistižen, pochopitelně nebylo potřeba. Takže věc probíhala následovně: soudružka Pelikánová požadovala téměř vyloučení Čendy ze školy a rozhodně se nehodlala smířit s ničím menším, než se sníženou známkou z chování (což by zásadně zkomplikovalo Čendovo případné doporučení na vysokou školu, kam mířil… vzpomeňte si: bez toho to nešlo…). Tomu byl v rámci „prvního kola“ soudruh ředitel ochoten přikyvovat a Čenda se do třídy vrátil ne nepodoben trosce. Dobře si pamatuji, že jsme s ním cítili, povzbuzovali jej „že to určitě bude dobrý“, ale pomoct jsme mu nemohli – nebo jsme netušili jak, což vyšlo nastejno. Bylo však jasně vidět, že pro některé z nás byl v té chvíli někým, za koho bychom jej ještě sotva před hodinou nepovažovali ani v žertu: hrdinou!

Bylo by při tom zůstalo a možná bychom o Čendu přišli, nebýt „kola druhého“, ve kterém do ringu nastoupil Čendův otec, tedy soudruh otec – aby bylo jasno… Co se dělo u Čendů doma si asi raději nepředstavujme, ale ne zcela zanedbatelné postavení soudruha otce a soudružská kolegialita přece jenom převážily nad vztekem a postavením soudružky Pelikánové. Soudruh ředitel se soudruhem otcem se nakonec shodli, že jde o klukovinu… no, nebýt to Čenda, nebo nebýt otec lépe postavený soudruh, co si budeme povídat: jakápak klukovina, vyloučit je ho potřeba, grázla jednoho… ale to by byl jiný příběh. Samozřejmě, že když Čenda vyvázl s ředitelskou důtkou, všichni jsme si oddechli – měli jsme (a máme) Čendu rádi, nakonec přátelství ze střední školy patřívají (to je aspoň má vlastní zkušenost) k těm nejpevnějším.

Nahlédnuto zpětně, Čenda byl tehdy (nikoli proti vlastní vůli) připraven o možnost být již v mladém věku postižen bolševickým režimem z důvodu svědomí a přišel tak o slávu plynoucí z příslušnosti k nepočetné skupině těch, kteří se alespoň umělecky vzepřeli despocii.

Už nikdo nikdy nezjistí, o co tím byl ochuzen Čenda sám, o co výtvarné umění a o co společnost. Jak je však patrné, i tak má dnes odvážného následovníka, který však neoplývá dost vlivným přímluvcem a i tak na klasifikaci „klukovina“ již dávno stratil nárok. I kdybychom však připustili, že v jeho případě chladná řeč paragrafů skutečně po právu implikuje žalář, je takový výsledek zcela jasně za hranicí spravedlnosti. Což o to, to se čas od času může stát i v právním státě, ale neměl by pak pan president třeba sem upřít svůj milostivý pohled?

Jan Kubalčík

Rád bych navázal na několik článků týkajících se preference českých výrobků a tentokrát trošku z jiného soudku. Jako vlastenec, samozřejmě preferuji domácí české výrobky. Pokud v regále jsou vedle sebe výrobek český a zahraniční srovnatelné kvality a zhruba obdobné ceny, vždy dávám přednost výrobku českému.

Prvním problémem, který si uvědomíte ovšem až v případě, že se často pohybujete i za našimi hranicemi je skutečnost, že na našem trhu obecně příliš mnoho opravdu kvalitních výrobků nenajdete. Je pravda, že co se například potravinářství týče, je naše země popelnicí Evropy. Ne náhodou velká část obyvatel příhraničních oblastí dnes jezdí nakupovat do SRN a to nejen oblečení, elektroniku, ale stále více i potraviny, nápoje a dokonce i takové zboží jako je nábytek, turistické zájezdy aj. Proč? Odpověď je jednoduchá, zboží na západ (i na jih) od našich hranic je levnější a kvalitnější než v tuzemsku. Nejedna hospodyňka mi potvrdí, že např. CIF vyrobený u nás stojí v akci dejme tomu 45 Kč, jeho německý ekvivalent za plus mínus 1,2 euro je levnější a čistí lépe. Je možné zmínit celou řadu dalších výrobků – prací prášky, sýry, uzeniny, jogurty atd. Takže suma sumárum, i když zaplatíte dnešní drahý benzín, stále se vám vyplatí na velký nákup jet 80 km tam i zpět.

Neříkám, že se u nás nedají koupit kvalitní a přitom levné výrobky, ale je to opravdu těžké. Pomoci mají tedy certifikované spotřebitelské značky, které mají být zárukou původu a jakosti daného zboží, je tu ovšem velké ALE. Na našem trhu existuje celé spektrum těchto značek, mezi nejznámější patří např. KlasA, Český výrobek, Česká kvalita, Czech made atd. Pojďme se na ně podívat trošku zevrubněji.

Za zmínku stojí uvést například skutečnost, že certifikátem „český výrobek“ se honosí například společnost Masokombinát Plzeň a.s., tato společnost patří do skupiny Schneider-Group a.s. V minulosti měla síť maloobchodních prodejen, které  dnes provozuje společnost Zeman uzeniny alias M.U.S.P. a.s. a v jejímž čele stojí tytéž osoby (pan Žítek, páni Korandové). Šlo pouze o rozparcelování a přejmenování firmy, která ovšem pokračuje v nastavené úrovni kvality. Kdo zná lokální reálie v Západních Čechách, ten moc dobře ví, že výrobky společnosti Schneider a jejích klonů jsou obrovský humus a všichni, kdo chtějí alespoň standardní kvalitu, se těmto prodejnám obloukem vyhnou. Nepomůže žádná značka ani certifikát, tady už zapracovala zkušenost zákazníka. Tato firma zpracovávala strategické zásoby masa z celé EU, pod tím si představte třeba několik let zamražené vepřové půlky atd. Hojně se využívá dovážený separát a další príma „čerstvé“ suroviny od „českých“ farmářů. Řeknete si jak je možné, že takový výrobce se honosí certifikátem.

Odpověď je jednoduchá, používání strojově odděleného separátu masa je chca nechca realitou. Však v EU se odhadem ročně vyrobí skoro na tři čtvrtě milionu tun separátu, který je v drtivé většině v rámci EU i zkonzumován. Takový výrobek se podle předpisů EU i ČR hodnotí jako bezpečný, zdravotně a hygienicky nezávadný. Splňuje tak podmínky pro udělení certifikátu český výrobek a prakticky nejen jeho. Takto označený výrobek je tedy český, nicméně o kvalitě nevypovídá zhola nic. Viz konkrétní příklad na firmě Schneider.

Značka Czech made, je zase udělována na základě vyhodnocení, zda se jedná o výrobek kvalitativně srovnatelný se zbožím dostupným na českém trhu, opět při obecně nízkém standardu na tuto značku dosáhne velká část výrobků, která by se jinde v Evropě neuchytila. Tato značka může být udělena buď výrobku, nebo službě, pokud bude subjekt registrovaný v ČR, což je prakticky každý. Nic tedy nebrání, aby se touto známkou honosilo ad absurdum např. vietnamské nehtové studio zaměstnávající pouze Vietnamky a využívající materiál z čistě východoasijské provenience.

Značka KlasA je další na paškále, opět její udělování je velice vágně formulováno a sami ze své vlastní zkušenosti jistě víte, že se jím často honosí výrobky, které nemají s ČR prakticky mnoho společného a kvalita je více než diskutabilní. Jako příklad můžeme uvést např. Aljašskou pomazánku. Aljašská treska či mořská štika, která by měla být základní surovinou pro výrobu, jsou určitě české jako poleno , tedy pokud přistoupíme na fakt, že je to opravdu vyrobeno z deklarované suroviny . Zřejmě se jedná o unikátní českou recepturu, tak, jak se hájil např. Penny market (viz dále). Značkou klasa se chlubí i několik výrobků úžasné firmy Schneider a spol. v úvodu, což samo hovoří za vše.

Přes všechny negativa si mnoho našich spoluobčanů uvědomuje, že je daleko výhodnější podporovat svoje vlastní lidi, než pochybný import často neidentifikovatelného původu. Zcela programově vybírá domácí výrobky od domácích producentů, nebo se o to v co největší míře snaží. Tohoto trendu si všimla i podstatná část prodejců a ve svých reklamách ráda brnká na vlasteneckou strunu drtivé většiny české veřejnosti. Prodejce pak své importované zboží označí českou vlaječkou a v zákazníkovi tak mylně vyvolá dojem, že se jedná o domácí produkt. Takto například postupoval v poslední době již zmíněný řetězec Penny market (tisková zpráva viz ZDE). Podle mého laického názoru se jedná o ukázkový příklad klamání zákazníka. V našem pseudoprávním státě se na 99% procenta najdou nějaká „zadní vrátka“ a silně pochybuju, že řetězec dostane nějakou relevantní pokutu. Jediné co by možná pomohlo, je účinný masový bojkot společností, které se takto chovají. Ovšem také se divím, že třeba v případě takového olivového oleje extra virgin se nikdo nepozastaví nad faktem, že ČR není zrovna velkým exportérem a zpracovatelem oliv. Pokud ze sebe necháme dělat blbce, nedivme se, že je z nás dělají.

Shrnuto: Ano kupujme české výrobky, ale nevěřme jen české vlaječce a pochybné certifikaci, nejsme ovce, používejme to nejcennější, co máme – vlastní hlavu.

Autor: Martin Vopátko