Během mých let práce v Kosovu jsem často přemýšlela o příbězích, které mi vyprávěl můj otec o svém mládí v hrabství Kerry v jihozápadním Irsku. Vyrůstal poblíž Dingle a strávil mnoho času v pohoří Kerry, kde měl příležitost pozorovat celou řadu přírodních jevů, včetně jednoho „vraního soudu“.

Jde o neobvyklý úkaz, který je zřídkakdy k vidění, ale často se o něm zmiňuje středověká literatura. Velké shromáždění vran obklopí jednou nešťastnou oběť, která je „obviněna“. Tohoto ptáka oddělí a sednou si na větve okolo něj, čechrají si peří a každá přijímá cosi jako zvláštní roli: od žalobce a soudce až po řadového soudního sluhu. Po jistou dobu se velmi kráká. Vrány horečnatě budují případ. Obviněný je vždy shledán vinným a odnese si následky. Zbytek skupiny se snese na oběť a uklove ji k smrti. Po „procesu“, výkonu trestu vraní vraždy (ano, tím podstatným jménem je „vražda“) odlétají a ponechávají zbité tělo obviněného shnít.

Pozorovatelé přírody tomuto jevu nikdy neporozuměli. Jevu, kdy dotyčná skupina cítí zjevnou potřebu si zasednout na jednoho ze svých vlastních členů a poté se účastnit veřejného, propracovaného rituálu, jehož fatální výsledek je očividně dán od počátku.

Někdo by se mohl ptát, jak to souvisí s Kosovem. Analogickým způsobem ve všem.

Přistála jsem ve Skopji 23. srpna 1999 večer a příštího dne mne odvezli do Prištiny.

Neměla jsem žadný předem utvořený názor na to, k čemu došlo na Kosovu nebo v jakékoli jiné části bývalé Jugoslávie. Plánovala jsem si, že budu pracovat v rozvojových projektech ve Střední Americe a moje přidělení do Kosova jsem vnímala jako cosi vedlejšího, čistě krátkodobého, maximálně na pár měsíců.

V souvislosti s cestou ze Skopje do Prištiny se mi vybavuje neuvěřitelný pohled na jasně žluté slunečnice v polích po obou stranách silnice, zvláště, jak nyní vím, mezi vesnicemi poblíž Lipljanu směrem k Lapjle Selu a Čaglavici. Půda na každé straně silnice zářila jasnými a pulsujícími barvami. Překvapilo mne, že bez ohledu na konflikt zemědělská činnost čile pokračuje. Další mou vzpomínkou je pohled na hořící domy na jedné či druhé straně silnice, malé vesnice v dálce byly v plamenech a všude bylo spousta kouře. Albánský řidič nás informoval, že šlo o albánské vesnice, které byly etnicky vyčištěny Srby. Sdělil nám, že všechny tyto domy zapálila srbská armáda a ukázal na několik vesnic, kde údajně došlo k masakrům.

Až později, když jsem začala pracovat v této oblasti, mi došlo, že se ve skutečnosti jednalo o srbská obydlí v srbských vesnicích, jako byl Stari Kačanik, Grlica, Staro Selo, Talinovac, Srbski Babuš a Babjlak. Vezmeme-li navíc v úvahu, že srbská armáda byla nucena se z Kosova stáhnout na začátku června 1999 – čili před zhruba deseti týdny –, bylo nepochopitelné, jak mohla ony domy zapálit a etnicky vyčistit všechny tyto vesnice. Byla jsem tam 24. srpna, o více než dva měsíce později, a viděla jsem hořící budovy a zničené domy, které byly zcela zjevně zapáleny pouze o den či dva dříve.

Když jsme se dostali do Prištiny, byla jsem překvapena množstvím satelitů na bytovkách a domech. Během instruktáže před mým odjezdem jsem byla vedena k přesvědčení, že Albánci na Kosovu jsou chudí a sociálně hendikepovaní, což ale neodpovídalo scenérii, když jsme vjížděli do Prištiny. Když jsem poznala Kosovo lépe, pochopila jsem, proč byly takové věci jako satelity prioritou. V provincii, kde bylo velké množství bytů a domů v městských částech ilegálně zabráno nebo obsazeno, se nikdo nemusel starat o hypotéční splátky. Jak jsem zjistila později, nemovitosti patřily těm, kdo si je zabrali a nikoli těm, kdo je ve skutečnosti vlastnili. Veškerý majetek byl k mání.

Moje první dny na Kosovu mi pomohly plně pochopit, co znamená surreálno. Město Peć v západní části regionu, v němž jsem sídlila, spadalo pod oblast, za kterou odpovídala italská armáda. Během oněch dnů v srpnu jsem nevěřícně sledovala tyto opálené a pohledné vojáky, nosící helmy opatřené péry a sluneční brýle, často kouřící dlouhé doutníky, jak jezdili kolem v těžce obrněných vozidlech. Seriózním dojmem to zrovna nepůsobilo.

Moje kancelář sídlila přes ulici vedoucí z policejního parkoviště UNMIKu, vedle radiostanice. Den co den tam parkovaly desítky červenobílých džípů, kterým jsme začali říkat policejní Coca-Cola auta. Nedokážu pochopit, proč tam měsíce stály, aniž by vůbec vyjely. V období mezi srpnem 1999 a dubnem 2000 docházelo k bezprecedentnímu etnickému čištění, ačkoli tam byla tato zcela nová policejní auta, která se sice dostala na parkoviště v Peći, ale dále již ne. Podobně jako mnoho dalších aspektů mezinárodní přítomnosti na Kosovu bylo i toto pouhou kouřovou clonou.

Noc z 27. na 28. září pro mne byla prvotním upozorněním na to, co se na Kosovu děje. Šla jsem si lehnout dříve a četla jsem si, zatímco moji kolegové šli ven dát si pizzu, což bylo to jediné, co člověk v té době mohl dostat. Nikdy nezapomenu na to, když začala střelba. Střílení nepolevovalo. Ležela jsem v posteli s přikrývkami přes hlavu a nemohla jsem uvěřit rozsahu a intenzitě útoků, k jakým v oněch časných ranních hodinách došlo.

Tu noc se Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) vydala vraždit, přičemž řádila v srbských částech města, vypalovala, rabovala a zabíjela hlavně postarší Srby. K tomuto celonočnímu běsnění došlo na území, kde konflikt oficiálně skončil před téměř čtyřmi měsíci. Toto území bylo pod kontrolou administrátorů a policie OSN a byly tam vojenské jednotky z mnoha západních zemí tvořící kontingent KFOR, který měl zajistit bezpečnost.

Ráno jsem se opatrně vydala do města. To první, co jsem uviděla, bylo tělo ležící v řece zády nahoru. Nebylo to jediné tělo, které se ve městě nacházelo. Italský KFOR měl toho rána s uklízením těl hodně práce. Ironicky a nikoli náhodou byl příštího dne konečný termín, do kterého měla UÇK odevzdat zbraně.

Pracovala jsem na sociálně-rozvojových projektech v Peći. Prvních šest měsíců jsem pracovala pouze v albánských vesnicích, poněvadž tuto oblast odpovědnosti nám určil UNHRC. Nepracovali jsme v Goraždevci, poslední srbské vesnici nedaleko Peće, která vydržela útok po červnu 1999. Navíc nám bylo výslovně řečeno, abychom se k této vesnici nepřibližovali a především se nám dostalo rady, abychom při průjezdu nenavazovali se Srby v této vesnici oční kontakt. Bylo nám řečeno, že obyvatelé Goraždevce jsou zloději a vrazi, a že jsou velmi nebezpeční, protože jsou všichni ozbrojení. Mnohokrát mi bylo řečeno, že všechno, co mají, ukradli Albáncům: auta, ledničky, televize atd. Byla jsem varována, že když tam půjdu, budu znásilněna, zbita a nakonec zavražděna.

Zatímco většina mezinárodních pracovníků těmto hrůzostrašným historkám věřila a někteří tomu bohužel věří dodnes, já jsem nemohla uvěřit, že by vesnice s kostelem uprostřed a s většinou staršími lidmi sedícími okolo vesnického náměstí mohla být takovým místem zla, které se z ní dělalo. Poprvé jsem tam přijela v únoru 2000 a to jako soukromá osoba, to jest bez „imprimatur“ mojí organizace. Jela jsem tam v zadní části italského obrněného vozidla, přičemž mi bylo vojáky řečeno, abych se držela mimo zraky vzadu. To, co jsem tam viděla, bylo přesným opakem toho, co mi bylo řečeno. Lidé byli chudí, velmi chudí. Jen málo lidí mělo televize a bylo tam mnoho starších žen, které byly v tíživé situaci, protože neměly kde bydlet. Bez ohledu na jejich nesnáze byli tito lidé ke mně velmi pohostinní a hned první den mi nabídli vepřové maso, které jsem měla poprvé od mého odjezdu z Irska. Poprvé jsem také jedla kajmak a bylo to lahodné.

Jeden z prvních projektů, které jsem v této vesnici zahájila, byl projekt sociálního bydlení pro tyto ženy. Když jsem tam následujícího měsíce, v březnu 2000, začala pracovat, setkala jsem se s velkou nevraživostí ze strany mých kolegů, jak těch ze zahraničí, tak místních Albánců. Vyhrožovali mi, šikanovali mě a jeden mě dokonce strčil ze schodů naší kanceláře, ale já jsem vytrvala. Nepovažovala jsem tehdy a nevidím ani dnes nic špatného na snaze pomoci těmto chudým, nešťastným lidem, kteří nikomu neudělali nic špatného. Co mě ale skutečně děsilo, byla obrovská nenávist projevovaná vůči těmto lidem, stejně jako pohled v očích lidí, když jsem se zmínila, že jsem šla do Goraždevce.

Jeden kolega z mezinárodního personálu, který neochotně pomáhal s projektem obnovy kulturního centra na náměstí vesnice, zařídil opravu pouze jedné poloviny střechy, přičemž konstatoval, že druhá polovina je neopravitelná. Jiná mezinárodní NGO později opravu střechy dokončila a jejich inženýr mne ujistil, že ta druhá strana střechy šla opravit velmi snadno. Tvrdil, že z inženýrského hlediska zde není žádný problém a rychle to opravili. S tímto typem zaslepenosti se člověk setkával, když se snažil dělat svou práci v Kosovu férově, a zvláště když byly předloženy rozvojové projekty pro srbské příjemce.

Sociální vyloučení bylo heslem dne. Byly to neutuchající předsudky, které vedly k nenávisti a nakonec k naprosto fanatickému pohledu na situaci v Kosovu. Tentýž kolega, který odmítl dokončit střechu, mě později slovně napadl za to, že jsem chodila do oné vesnice o víkendech pracovat (jedinou možností, kdy tam jsem tam mohla pracovat, bylo moje volno čili víkendy). Upřeně na mě zíral a řval na mě kvůli mojí práci v Goraždevci. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem byla málem zmlácena.

Když vesničané chtěli opustit z Goraždevac, měli k dispozici pouze jediný autobus, který během cesty z vesnice a zpět doprovázel KFOR. Srbům bylo dovoleno mít s sebou pouze jedno zavazadlo, které bylo opakovaně prohledáváno. Vše bylo nastaveno tak, jako by vrchnost chtěla tyto lidi záměrně ponižovat. Jako svědek jsem měla podíl na jejich ponižování, tj. na tom, že by se s lidskými bytostmi mělo zacházet takovýmto způsobem. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se setkala s lidmi, kteří neměli svobodu pohybu, a nemohu pochopit, že lidem, kteří je drželi jako rukojmí a kteří řádili, zabíjeli, loupili a vypalovali, nebylo nijak bráněno.

Nenávist vůči těmto lidem – Srbům –, která byla hmatatelná a intenzivní, mne šokovala. Nebylo v tom nic skrývaného, tato nenávist byla otevřená a povzbuzovaná. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla na Kosovu setrvat a pokusit se udělat něco pro obnovení rovnováhy. Moje plány pracovat ve Střední Americe vyletěly oknem. Na prahu 21. století jsem v moderní Evropě narazila na situaci, kdy docházelo k systematickému popírání lidských práv, kdy se z jedné části obyvatelstva stali přes noc občané druhé kategorie. A k tomu všemu došlo na území, které bylo přinejmenším teoreticky pod ochranou OSN a NATO. Jedna otázka se mi neustále vrací: Jak mohlo docházet pod protektorátem OSN k takovému porušování základních lidských práv? Koho OSN ve skutečnosti chránila? Kdo byl obviněn za opakované porušování lidských práv? Nikdo! A když se člověk o porušování práv a složité situaci Srbů zmínil, bylo mu vyhrožováno a byl skoro zbit.

V říjnu 2000 jsem se přesunula do Prištiny za prací v jedné mezinárodní humanitární agentuře. Jak šel čas a já jsem získávala stále více zkušeností z mých cest po Kosovu – měla jsem totiž nešťastný zvyk vydávat se mimo dobře kontrolované „redakční omezení“ mé kanceláře, – začal se vynořovat odlišný obrázek, než jaký nám byl předkládán. Goraždevac nebyl výjimkou, ale pravidlem. Srbové a další Nealbánci po celém Kosovu trpěli podobnou diskriminací. Čím dále tím více mi bylo jasnější, že mezinárodní pomoc byla od počátku vyhrazena těm, kteří byli považováni za spojence Západu a těm, které média označila za oběti. Srbové a ostatní Nealbánci byli viníky a mezinárodní programy v Kosovu se toho zjevně držely.

Bylo přijato mnoho opatření, která měla budit dojem prosazování práva, pořádku, spravedlnosti a lidských práv, ale ona opatření se bez výjimky ukázala být součásti kouřové clony. Hodně řečí, ale obsah žádný. Vzpomínám si na jednodenní setkání s administrátorem pro Mitrovicu mimo kanceláře UNMIKu v Prištině, který mi řekl, že pro Kosovo by bylo lepší, kdyby všichni Srbové odešli. Takový výrok bych považovala za ohromující, ať již by ho pronesl kdokoli, natož osoba v jeho postavení.

Ze strany našich albánských kolegů docházelo k systematickým, člověk by mohl skoro říct, řízeným snahám prezentovat velmi jednostranný obrázek skutečnosti, přičemž Srbové byli zcela jednoznačně viníky a Albánci oběťmi. Kdybych, tak jako mnoho mezinárodních pracovníků, zůstávala v kokonu své kanceláře a spoléhala se pouze na místní albánské zdroje a informace ze západních médií, které byly zřídkakdy něčím více než naprostou propagandou, mohla bych si i já pokorně odsloužit v Kosovu svoje a být přesvědčena, že Kosovo je černobílá záležitost a že „humanitární intervence“ NATO nebyla pouze oprávněná, ale že byla jedinou cestou k prosazení míru a spravedlnosti.

Jak šel čas a já zůstávala v Kosovu déle, než jsem původně zamýšlela, seznámila jsem se s mnoha a mnoha důkazy o kampani etnického čištění. Pokud se Albánci nebo mezinárodní pracovníci vůbec kdy zmínili o nějakém jednotlivém incidentu, obvykle ho omlouvali řkouce, že je přirozené, že k některým útokům proti Srbům docházet mohlo. Vždy se popíralo a odmítalo uznat, že okolo nás probíhá organizovaná a rozsáhlá kampaň s cílem zbavit Kosovo všech zbývajících nealbánských společenství, a to zvláště v městských oblastech. Dokonce i po sehraném a dobře organizovaném pogromu z března 2004, jehož terčem byli Nealbánci po celém Kosovu, udržovali mezinárodní představitelé fasádu normálnosti a pokračovali v zapírání a tiché kampani appeasementu. Slyšela jsem, že někteří lidé připisují pogrom z roku 2004 faktu, že albánské obyvatelstvo bylo „frustrováno“, a z tohoto důvodu lůza zničila tisíce domů a desítky kostelů a vyhnala přes 4000 lidí. Srbové, kteří byli vyhnáni v březnu 2004, žijí dodnes v kontejnerech (poskytnutých ruskou vládou) v Obilići, Gračanici, Ugljare a Kosovu Polji.

Čas od času se šířily jisté historky za účelem odvedení pozornosti od skutečných viníků nebo k dalšímu obviňování Srbů. Často byly směšné, ale byly předávány dál a dál, zvláště mezinárodním personálem, který nedávno přicestoval na Kosovo. Zásobování elektrickou energií bylo mizerné a často docházelo k výpadkům,  protože, jak se tvrdilo, Srbové neplatili účty za elektřinu. Zdálo se, že lidem opakujícím tyto pohádky nedochází, že, i kdyby žádný ze Srbů, kteří na Kosovu zůstali, neplatil své účty za elektřinu, je pochybné připisovat tento drastický nedostatek elektrické energie přetrvávající od října 1999 Srbům, kteří tvoří méně než 10 procent obyvatelstva. Kdykoli jsem nocovala v nějaké srbské enklávě, tak jsem šla do postele se svíčkou! Je pozoruhodné, že před červnem 1999 bylo přerušování dodávek elektrické energie na Kosovu věcí prakticky neznámou.

Další historka, která kolovala, byla o tom, že všechny krásné středověké monastýry a náboženské stavby roztroušené po celém Kosovu, a kterými je Kosovo proslulé, byly původně albánskými stavbami, které zabrali Srbové. Člověk nemusí být expert na byzantskou náboženskou architekturu a umění, aby poznal, že svatyně jako např. Dečani nebo Pećský patriarchát jsou zjevně v pravoslavném stylu. Skutečnost, že tyto monastýry byly darem srbských králů věnovaným srbskému lidu pro příští generace, šlo snadno ověřit.

Tvrzení, že tyto monastýry byly původně albánské, se vždy zadrhla, když jsem položila jednoduchou otázku: „Je-li to pravda, tak proč se je Albánci snažili vypálit?“ Odpověď jsem nikdy nedostala.

Nezůstávala jsem schovaná v bezpečí své kanceláře spolu s dalšími mezinárodními pracovníky, kteří se pokrytecky věnovali své protisrbské kampani. Vydávala jsem se do nealbánských oblastí, nejen do těch srbských, ale také do romských táborů a usedlostí (jako byl olovem kontaminovaný romský tábor ve Zvečanu, který obývali vysídlenci vyhnaní UÇK v roce 1999 z jižní Mitrovice), dále pak za Goranci v Goře a Chorvaty v Letnici. Všichni tito se po příjezdu KFORu a OSN na Kosovo a po odjezdu srbských bezpečnostních sil stali terčem násilí. To, co následovalo po červnu 1999 a kulminovalo v březnu 2004, byla teroristická válka proti nevinnému civilnímu obyvatelstvu, a dotkla se i Albánců, kteří nesouhlasili s UÇK a jejich pány.

Toto násilí bylo zaměřeno výhradně na civilní cíle: muže, ženy a děti, bez ohledu na věc či tělesný stav. Byla to nepolevující válka, kampaň teroru a zastrašování, jejímž cílem bylo vyhnat Nealbánce, v některých případech s pomocí jistých kontingentů sil KFOR.

Etnicky vyčištěno bylo mnoho srbských vesnic a všechna města na jih od řeky Ibar byla zbavena svého srbského a romského obyvatelstva. Příběhy o utrpení v místech jako je Lipljan, Obilić, Kosovo Polje, Čaglavica, Vitina, Uroševac apod. jsou úděsné. Město Vitina mělo v roce 1999 více než 3500 srbských obyvatel. O rok později jich tam zbyla pouze hrstka žijící semknuta okolo kostela. Starší Srbové z Uroševce byli posazeni do autobusů a odvezeni na administrativní hranici se středním Srbskem poté, co jich 1000 strávila v centru tohoto města bez jakýchkoli prostředků a vybavení skoro týden. Mezitím šla UÇK řádit. Vypalovala srbské domy a zabíjela každého, koho podezřívala, že je Srb. Jedna členka personálu UNHRC šla Srbům sehnat léky. Když se vrátila, bylo jí sděleno, že je americká armáda odvezla autobusy do jejich nových domovů, do sběrných středisek v Bujanovci v jižním Srbsku, kde mnoho z nich přebývá dodnes. Tihle byli ti šťastní. Mnozí z těch, kteří zůstali ve vesnicích, se stali oběťmi mučení, dekapitace, znásilnění a vražd.

V Obilići setrvával navzdory neustálým útokům určitý počet Srbů a Romů až do března 2004. 17. března 2004 se pak stali terčem lůzy v rámci celokosovské kampaně vyhánění obyvatelstva z oblastí jižně od řeky Ibar, zvláště ve středním Kosovu v okolí Prištiny. Mezinárodní společenství při ochraně obyčejných lidí selhalo. Během útoku na Obilić, při kterém bylo spáleno mnoho srbských domů, byly všechny ženy z romské osady ve městě – desítky dívek a žen různého věku – vysvlečeny do naha a vlečeny ulicemi ozbrojenou lůzou. Toho dne byli ve městě vojáci z britského kontingentu KFORu, kteří byli svědky incidentu, ale nezasáhli. Možná, že měli takové rozkazy. Ať již bylo důvodem cokoli, jejich pasivita byla předobrazem nečinnosti KFORu v dalších částech Kosova. Nezakročili, aby chránili napadené, ale ve většině případů jen stáli a přihlíželi. Jiní pelášili pryč na své základny. Ale byly i výjimky. Během pogromu v březnu 2004 opustili vojáci irského kontingentu KFORu svou základnu v Lipljanu, jednali ze své vlastní iniciativy a zachránili život Nealbáncům v Obilići.

Příkladem utrpení nevinných je případ členů rodiny Nikolić z Uroševce. Jsem hrdá na to, že je mohu nazývat svými přáteli. Jejich příběh vystupuje jako příklad neutuchajícího odhodlání, nezlomnosti a odvahy tváří v tvář neradostným vyhlídkám. Paní Dani (Daniela) Nikolićová, nyní 80letá, se narodila ve Slovinsku. Přijela se do Uroševce, když jí bylo 18 let, aby navštívila svého otce, důstojníka jugoslávské armády. Během pobytu se tam seznámila se svým budoucím manželem. Poté, co se vzali, se v Uroševci usadili. Daniela měla dvě dcery: Santipu, která je architektkou, a Liljanu, inženýrku. Nikolićovi byli ve městě starou a význačnou rodinou. Po léta značnou měrou přispívali k rozvoji Uroševce. V roce 1999 stále vlastnili část jejich rozsáhlého domu. Zbylá část byla vyvlastněna komunisty.

Jejich věk a fakt, že nemohli být nikomu hrozbou, je neuchránil před napadením ze strany UÇK. Sice utekli před prvotním útokem na Srby v Uroševaci, ale jejich dům byl v červnu a červenci 1999 opakovaně navštíven ozbrojenci z UÇK, kteří ukradli, co chtěli. Celá rodina byla napadena a všem jejím členům byly vymláceny zuby. Santipa byla jediným tělesně schopným členem rodiny. Liljana je na vozíčku v důsledku autonehody před několika lety a matka Daniela je nevidomá. Santipa se chtěla vydat ven sehnat nějaké jídlo, ale několikrát byla napadena a zbita – doslova – do modra. Po určitou dobu byly pod ochranou řeckého KFORu, který před jejich vchodové dveře postavil ozbrojenou stráž. Přes všechny nesnáze zůstaly ve svém domě až do pogromu v březnu 2004, kdy jejich dům obklopila lůza.

Zachoval se videozáznam útoku na jejich dům. Je na něm vidět, jak na jednom konci města obléhá tisícový dav dům oněch tří dam, zatímco na druhém konci města se řecký KFOR snaží před jiným davem ochránit kostel. Nakonec dorazil americký KFOR, aby zachránil řecký kontingent, krátce předtím, než byl zapálen interiér kostela, přičemž bylo několik řeckých vojáků ošklivě popáleno.

Americký KFOR také vstoupil do domu Nikolićových a ony tři ženy odvedl. Za spršky kamenů byly vyvedeny ven. Liljana, ochrnutá od pasu dolů, dostala zásah do nohy a až později zjistila, že utrpěla zlomeninu. Zničení jejich domu neznamenalo pouze tragickou ztrátu jejich domova. Přišly také o 18 000 knih ze své rodinné knihovny, množství vzácných hudebních nástrojů a nesmírně cenné dílo „Blahoslavená Matka“ od Giotta (it. malíř, který žil v letech 1267-1337, pozn. překl.). Společně těmito předměty shořely v Uroševci poslední známky evropské civilizace.

Dámy byly vysazeny na základně řecké armády, kde se shledaly s dalšími Srby, kteří přežili finální útok na Uroševac. Bez ohledu na to, že tito lidé naléhavě potřebovali lékařské ošetření, nebyli převezeni do větší, poblíž stojící, americké vojenské základny Camp Bondsteel, protože – jak jim vysvětlil jeden voják z amerického KFORu, – americký KFOR nechtěl, aby místní Albánci pracující na oné základně věděli, že tam léčí zraněné Srby. Po zhruba deseti dnech byly kvůli lékařskému ošetření převezeny do Camp Bondsteel, ale jedna starší paní mezitím zemřela.

Dámy byly vráceny na řeckou vojenskou základnu v Uroševci, a tam – vyjma krátkého pobytu v Řecku, kde je chtěl řecký KFOR nechat, – setrvávají dodnes. Dámy z rodiny Nikolić nicméně nezmizely v Nacht und Nebel. Zůstávají rozhodnuté vrátit se do svého domova, třebaže se mezinárodní představitelé, natož místní albánské úřady, příliš nehrnou do toho, aby jejich dům zrekonstruovali a pomohli jim s návratem. Mezitím byl jejich dům zcela odříznut novými budovami a ženám byl odepřen přístup. Jediný způsob, jak by mohly vidět, co zbylo z jejich domu, by byl z vrtulníku. Továrna jejich otce byla bez jejich vědomí a souhlasu „zprivatizována“ prostřednictvím OSN ustavené Kosovo Trust Agency. Jeden voják jim nedávno řekl, že si Albánci tu továrnu „zaslouží“, protože je jich mnoho, jsou velmi chudí a potřebují zaměstnání. Tyto ženy jsou přesto rozhodnuté ve svém milovaném Uroševci zůstat.

(V červnu 2010 je Mary Walshová na základně řeckého KFORu navštívila, doplnil překl.)

Holou skutečností však zůstává, že Uroševac, podobně jako všechna městská centra na Kosovu, není pro návrat Srbů bezpečný. Vlastnická práva vysídlenců neplatí. Mezinárodní personál ani místní úřady nejsou připraveni bránit jejich základní lidská práva. Stačí se zeptat postarších srbských uprchlíků z Kosova, kteří jsou ubytováni v kolektivním středisku v Kovinu, přibližně 80 km severně od Bělehradu. V době oběda se vydávají do kantýny, aby si vyzvedli své denní jídlo, které si přinášejí v malých plastikových přepravkách. V jejich smutných obličejích se zračí důsledky let uvěznění v kolektivních střediscích od doby, co byli vysídleni ze svých domovů, oloupeni o veškerý majetek a zbaveni veškeré naděje.

Předtím, než jsem přijela na Kosovo, jsem – ačkoli úplně naivní jsem nebyla – pevně věřila v systém mezinárodního práva a v organizace pověřené prosazováním spravedlnosti a ochranou lidských práv. Moje působení na Kosovu mi umožnilo pochopit ďábelské intriky a skutečné fungování tohoto mezinárodního systému. Když jsem se v únoru 2005 v Prištině setkala s jedním vyšším představitelem Úřadu pro návrat, který založila OSN, tak mi bez rozpaků sdělil, že Srbům nebude nikdy umožněno se na Kosovo vrátit. Řekl, že úmysl pomoci jim s návratem nebyl nikdy chápán vážně, a konstatoval, že ony ostentativně zbudované příbytky, které měly usnadnit jejich návrat, nebyly ničím více než kouřovou clonou.

V té době mne v Bělehradu arogantně ujišťoval jeden britský diplomat, že „Srbové byli na špatné straně dějin.“ Na to jsem mu řekla, že to musí být prima pocházet ze země, která byla vždy na té správné straně dějin. Moji ironickou poznámku zjevně nepobral a odvětil: „No právě!“

Zem, kterou jsem během svého prvního dne v srpnu 1999 viděla pokrytou slunečnicemi, je dnes betonovou džunglí nově vybudovaných velkoobchodů a domů, z nichž mnohé byly postaveny ilegálně. Další parcely byly pod tržní cenou prodány Srby prostě proto, že nemohli nadále žít v kolektivních střediscích a potřebovali finanční prostředky, aby je mohli opustit. Mnoho Srby vlastněných pozemků dále od silnice prodáno nebylo, ale jsou ilegálně užívány albánskými uzurpátory.

To, že jsou Srbové z Kosova postupně vymazáváni, je mimo diskuzi. To, že probíhá vyhlazování jejich dějin a kultury, je také mimo diskuzi. UÇK zničila většinu jejich svatostánků, celkem 150, včetně monastýrů, které se datují do období středověku. Jejich hřbitovy byly znesvěceny a využity jako skládky, kosti jejich mrtvých byly znesvěceny, jejich vesnice byly vypleněny a přejmenovány. Mladší lidé byli nuceni uprchnout.

Můj otec byl svědkem vraního soudu. Já také. Vražedné vrány, které jsem viděla, jak se spolčily proti bezmocné oběti, jsou nepřátelé pravdy, spravedlnosti a lidských práv na Kosovu. Vránou uprostřed soudu je srbský národ na Kosovu, který je souzen bez zjistitelného důvodu, shledán vinným předem, odsouzen ke smrti a likvidován bez slitování. Situace na Kosovu připomíná román Pán much od Williama Goldinga, v němž je Piggy zabit lůzou jen proto, že byl odlišný a že bylo třeba obětního beránka.

Nemohu zavírat oči před smrtící krutostí této lůzy. Nemohu zavírat oči před netečným pokrytectvím těch, kteří tuto lůzu podporují a chlácholí, aby si zajistili svou vlastní „důvěryhodnost“. A nebudu zavírat oči před krutostí těch, kteří se sice samozvaně chopili prosazování práva a řešení konfliktu na Balkáně, ale ve skutečnosti zasévají sémě další války.

Zdroj: Kosovo: The Score, 1999-2009 (2009), str. 53-62; překlad: Karel Hyka

Mary Walshová je irskou specialistkou na mezinárodní rozvojové projekty. O svých zkušenostech z Kosova napsala pod pseudonymem Iseult Henry knihu Hiding Genocide in Kosovo (2007).