Poslední týdny hýbou českým veřejným životem nejen kauzy pražských kmotrů, nechutné poměry ve vládních stranách, ale i různé iniciativy na obrodu české politické kultury a boj proti korupci. Mediálně známou je tzv. Holešovská výzva, která se ovšem zamotala do, již tradičních, personálních sporů jednotlivých představitelů. Občané jsou opakovaně vyzývání k veřejným shromážděním proti vládě, reformám, korupci, cikánské kriminalitě, zdražování, iniciativám proti vládě, odborům – dalo by se říci, jak se komu hodí. Výsledkem jsou další zklamaní, otrávení a rezignovaní lidé. Pověstný kalich trpělivosti se pomalu plní a ačkoliv je v případě Čechů děravý, tak pokušení vyvolat zde větší sociální a politické bouře je větší a větší. Někdy si kladu otázku, kam až to může zajít? Věřím sice ve zdravý rozum a krotkost našeho národa, ale dlouhodobá frustrace z politických poměrů v naší zemi může skončit i velmi nešťastně. Nedosáhne-li dav na politiky a zloděje (lobisty), tak snadným terčem se můžou stát sociální či etnické skupiny, které jsou „víc“ vidět. Příkladů z minulosti nám historie nabízí nemálo. Ptáte se co navrhuji?
Buďte vlastenci – osobnostmi, které jsou zodpovědné za sebe a své okolí. Zapojte se do veřejného dění – stačí přitom tak málo. Ne každý musí být politik, bravurní řečník a veřejně známá osobnost. Buďte dobrými otci a matkami, které vychovávají děti v úctě k hodnotám, které nám dalo třeba křesťanství (Desatero jako základ krásně stačí), buďte podnikateli a živnostníky, kteří se chlubí pečlivě vyplněným daňovým přiznáním bez fíglů jak zaplatit co nejméně. Zvednutý, někým zahozený, papír je taky dobrý začátek, vlídný pozdrav namísto zamračených tváří – to jsou detaily, které mají vliv na celkovou veřejnou a politickou kulturu této země. Těžko můžeme chtít nápravu jiných, když nejsme ochotní se sami změnit. Příklady táhnou a z několika kapek se může stát šik. Zlobou na náměstích a v hospodách se nikdy nic dobrého nevytvořilo.
Čeští politici jsou zrcadlem tohoto národa – pohled do něj je nechutný, ale nic naplat jsou čistou esencí nás všech. Všechna ta léta po revoluci, kdy ostré lokty a vychcanost byly brány jako nutné atributy úspěchu se nasčítala a s časem nabírá intenzitu. Privatizovali jsme nejprve státní podniky a nyní i politiku. Ve své pohodlnosti jsme se v rámci zastupitelské demokracie vzdali možnosti být aktivními hráči a stali jsme se jen pěšáky volebních klání. Lokaji ve vlastní zemi aniž bychom tušili komu sloužíme. Nejvyšší hodnotou se nám staly peníze a jimi jsme schopni měřit cokoliv – i vlastní život.
Použijme čas strávený hašteřením poctivou prací, nečekejme na spasitele se správnou stranickou knížkou či miliardami na účtech. Být vlastencem znamená být aktivním tvůrcem společenské hry s názvem Český stát. Anebo hodláte být hracími figurkami s mizivou hodnotou?!
P.S. Název pro tento článek jsem si vypůjčil od iniciativy s totožným jménem.
Ačkoliv je momentálně ZČU zásluhou místních „právníků“ považována za univerzitu zkorumpovanou a nekvalitní, většina fakult si stále udržuje vysoký standart studia a nabízí studentům možnost poznat daleko více, než jen šedivou školní teorii. Nejinak je tomu na filozofické fakultě, na které nyní studuje hned několik členů našeho sdružení. V rámci výuky německého jazyka jsme se zúčastnili exkurze do koncentračního tábora Flossenbürg. Tento koncentrák nepatří k nejznámějším, přesto že v něm nacisté věznili tisíce Čechů a nachází se v těsné blízkosti našich hranic. Proto jistě stojí krátkou zmínku i na našich stránkách.
Po přejezdu státních hranic u Rozvadova, krátké cestě idylickou krajinou Horní Falce, již zanedlouho dorážíme do městečka Flossenbürg. Již z dálky je viditelná dominanta širokého okolí, hrad ze 12. století, po kterém obec získala pojmenování. Zanedlouho naše skupina přijíždí k areálu bývalého koncentráku. Ihned nás zaujala šedivá kamenná budova, které v kombinaci se sychravým jarním dnem vytvářela mrazivou atmosféru. Později jsme se dozvěděli, že se jednalo o „komandaturu“, táborové velitelství. Zároveň si celá skupina povšimla, že místo nevypadá příliš pietně, obytná zástavba zcela zjevně zasahovala od areálu tábora a v kombinaci se stále některými zachovalými budovy bývalého lágru působily pestře omítnuté domy skutečně nepatřičně. Areál byl jako památník rekonstruován teprve na počátku devadesátých let a až roce 2007 bylo otevřeno zdejší muzeum. Do devadesátých let zde měly sídlit různé firmy a areál byl z části využíván k výrobě a skladování, což je vzhledem k historii tohoto místa až cynické.
Táborem nás prováděla německá průvodkyně, která překvapivě mluvila částečně česky a doplňovala tak obtížněji pochopitelný výklad. Vysvětlila nám vznik Flossenbürgu a koncentračních táborů obecně. Flossenbürg vznikl již v předválečném období, původně sloužil jako tábor pro asociály a kriminální zločince. Posléze sem byli přiváženi i političtí vězni a váleční zajatci, zejména členové odboje a vojáci z východní fronty. Vězni židovského původu zde tvořili menšinu.
Dále nám byl popsán průběh běžného dne zdejších vězňů. Den začínal nástupem a počítáním na apelplacu, tato procedura trvala asi hodinu. Následovala „snídaně“, náhražka kávy s kusem chleba, po ní odcházeli vězni pracovat. Pro oblast Flossenbürgu byla typická velice kvalitní žula, kterou museli vězni dobývat za nelidských podmínek, a mnoho jich při tom zemřelo. Ti „šťastnější“ pracovali v továrně na letecké díly Messerschmitt, která byla zřízena poblíž tábora. Někteří z vězňů byli také půjčováni místním obyvatelům jako otrocká síla, například k práci na poli. K obědu dostávali na pracovišti vězni jen brambory a zelí. Po celodenní dřině museli vězni opět vytrpět nástup a počítání, na apelplac museli být přineseni i ti, kteří během dne zemřeli. Po večeři měli vězni noční klid a ráno se vše opakovalo. Těla vězňů, kteří zemřeli přes noc, musela být opět donesena na ranní nástup.
Pokračovali jsme prohlídkou táborových sprch, které byly ještě donedávna využívány jako firemní jídelna (!). Ve sprchách byli nově příchozí vězni umyti a ostříhání, za neustálého bití a pokřikování kápů. Kápové byla zvláštní skupina vězňů, kteří měli pravomoci nad ostatními a těšili se různých nadstandardních výhod. Dozorci kápa využívali na „špinavou práci“, Němci se tak snažili celý tábor vést podle filosofie, kdy zvěrstva na vězních páchali opět vězni, a nikoliv dozorci. Kápové pak mohli psát dopisy rodině, dostávat balíky, dostávali lepší jídlo, tabák a různé jiné prémie. Pro obzvláště poslušné vězně byl zřízen dokonce i táborový bordel, do kterého byly zavlečeny ženy z jiných koncentráků.
Dále jsme shlédli zbytky budov táborové marodky a vězení. Na marodce se nacházeli hlavně zajatci z východní fronty. Na nich byly prováděny lékařské pokusy a byly jim podávány smrtící injekce. Prokazatelně zde bylo zavražděno tímto způsobem více jak 200 vězňů. V táborovém vězení byli drženi zejména britští agenti a zvlášť významní vězni. Na popravišti ve věznici byli popraveni mnohé významné osobnosti protinacistického odporu. Z Němců například pastor Ditrich Bonhoeffer. Asi nevýznamnější Čechoslováci byli velitelé Slovenského národního povstání, generálové Ján Golián a Rudolf Viest. Zřejmě zde byl po atentátu na Hitlera popraven také Wilhelm Canaris.
Pokračovali jsme v prohlídce táborového hřbitova a krematoria, již mimo areál vlastního tábora. Místo i po téměř 70 letech působí velice tísnivě. Dále jsme navštívili přilehlý památník obětem tábora s pamětní deskou s počtem padlých příslušníků všech národů, které zde trpěly.
Celkem ve Flossenbürgu a síti jeho pobočných táborů (u nás např. v Holýšově nebo Panenských Břežanech) zahynulo 30 000 vězňů z celkového počtu 96 000 internovaných. Čechů zde mělo zemřít 3784, avšak zřejmě bude počet obětí o něco nižší.
Exkurze pak byla zakončena výšlapem na hrad Flossenbürg, který nám nabídl krásný výhled daleko do Čech a zahnal chmurné představy z tábora.
Celá akce se velice vydařila, rád bych zde poděkoval organizátorce za výborný nápad a jeho kvalitní realizaci. Dále bych doporučil všem, kdo se alespoň částečně zajímají o historii, návštěvu tábora. Měli bychom si neustále připomínat zrůdnosti totalitních ideologií, ať už jde o nacismus, fašismus nebo komunismus a návštěva takovéhoto místa je mnohem názornější, než sebelepší kniha.
Centrum pro výzkum veřejného mínění SÚ AV ČR vydalo 17. dubna zajímavou zprávu o názorech občanů na uspořádání společnosti a sociální soudržnost. Tato nenápadná zpráva v sobě ovšem nese zcela zásadní poselství o nesprávném vývoji společnosti od posledního podobného šetření v roce 2005.
Respondentům byly položeny dvě otázky. První zahrnovala vzájemné vnímání vztahů mezi jednotlivými třídami společnosti. Otázka zněla, jak by respondent popsal společenské uspořádání nejvíce odpovídající skutečnosti. Dotazovaní se mohli vyslovit pro jednu z možných odpovědí (viz tabulka 1).
Odpověď „že v naší společnosti je možné se dobře domluvit s většinou lidí, existují tu však nižší vrstva a společenské špičky a s oběma těmito skupinami má většina lidí málo společného“, vyjadřuje příslušnost ke střední vrstvě, která se vyděluje jak vůči úzké elitě, tak i vůči nejnižším sociálním skupinám (under class). Střední vrstvy jako nositel stability oslabily z 38 na 30%.
Stejně tak slabá je skupina ztotožňující se s odpovědí, že „mezi různými skupinami neexistují velké přehrady, člověk se dobře domluví i s lidmi v odlišném sociálním postavení“ s 10 resp. 9%. Tato odpověď se blíží optimálnímu ideálu demokratické společnosti se vstřícným postojem ke všem, diferencované pouze s ohledem na schopnosti jedince a bez společenských přehrad.
V současnosti největší skupinou respondentu jsou ti, kteří se ztotožnili s výrokem, že „v naší společnosti stojí proti sobě jen dvě skupiny – obyčejní lidé na jedné straně a nepočetná společenská špička na straně druhé. Tato diferenciace na „my“ a „oni“ je jasným signálem nárůstu nespokojenosti, společenského pnutí a sociálních bouří. Chudší lidé neparticipují na majetku, a proto jsou více náchylní k radikálnějšímu řešení. Je chybou státu, že jim neumožní vlastnit alespoň minimální majetek, většina občanů v nízkopříjmových vrstvách má z velké části pouze dluhy a dostávají se tak do bludného kruhu moderního otroctví.
Druhá otázka zněla, zda je současná společnost soudržná a solidární. Ve všech směrech došlo od roku 2005 k posunu směrem k negativním odpovědím. Pozitivní hodnocení kleslo z 22 na 15%, negativní naopak posílilo ze 74 na 82% (viz tabulka 2).
Odpovědi jsou silně ovlivněny sociálním statusem respondentů a sebezařazením na pravo-levé škále. Respondenti s dobrou životní úrovní situaci nepovažují situaci za tak špatnou a zároveň v otázce jedna se nejméně přiklánějí k diferenciaci společnosti na „my“ a „oni“. Odpovědi mají vnitřní logiku, protože dobře situovaní nejsou příjemci pomoci, ale naopak by měli být donátory. Naopak občané se špatnou ekonomickou situací se zásadně přiklánějí k negativnímu hodnocení (5 ku 60%). Podobně negativně situaci hodnotí občané sami sebe řadící do levé části politického spektra, na rozdíl od pravicových voličů, kteří stále ještě upřednostňují dělení na nižší, střední a vyšší třídu.
Zde je třeba připomenout, že většina české populace je sama o sobě orientována levicově, což je dáno historickým vývojem bez participace poněmčených elit na tvorbě moderního národa. Je třeba si rovněž uvědomit důležitost pospolitosti pro český národ. Povšimněme si například faktu, že jakékoliv i sociálně motivované demonstrace v sobě nesou prvky národní – státní vlajky, zpěv národní hymny aj.
Všichni lidé nejsou stejní, mají různé schopnosti a dosáhnou ve svém životě různého hmotného úspěchu. Nicméně ti schopní by vždy měli myslet na své spoluobčany a být s nimi solidární, a to ve svém vlastním zájmu pro zachování sociálního smíru. Samozřejmě pouze s těmi, co sami mají snahu zodpovědně se začlenit do struktury společnosti.
Politika se v posledních letech stále více obnažuje. Příčin je víc. Moderní technika na straně jedné a ztráta hodnot na straně druhé. Který chlap dnes dbá na svou čest. A ostatně kolik mužů je dnes skutečnými chlapy. Skutečného chlapa nedělají ani gule ani rolexky ani drahé auto. Jen jeho činy. Na tuhle premisu muži dneška z velké části rezignují.
Jednou z příčin současných skandálů jsou moderní technologie – techniku na odposlech nejprve získaly mafie, pak policie, s pomocí operátorů odposlouchává i BIS. Nahrávací zařízení má dnes taky každý ve svém mobilu. Telefonem může nahrávat druhé a sám je jím nahráván. To nemluvím o počítačích – v nich je odposlech, sledování jakékoli činnost včetně korespondence dětinsky snadné.
Jiní lidé v politice
Další příčinou „provalů“ soukromých hovorů a ujednání je nový trend, že do politiky vstupují ve větší míře „amatéři“, nebo lépe řečeno jiný typ lidí, než dříve. Stará škola politiků a lobbistů jako třeba pánové Dlouhý, Dyba, Čermák, Palas, Kalousek, Fencl, Macek, Langer neprali a neperou špinavé prádlo venku. Byznys byl jejich věc a jejich „morální kodex“ jim velel veřejnost do toho netahat. To má logiku – když špínu nevytáhnu já, neudělá to ani protivník. Vzájemně se hoši drželi v šachu a díky tomu čas od času s protivníky i kooperovali. Dnešní doba naštěstí postrádá velké stratégy, a tak se špína daleko častěji vylévá rovnou do novin a televize.
Morálka a čest jsou prázdný pojem
To, že se tak masově kradlo a krade se i dnes, má jeden základ – lidé absolutně nedbají na svou čest. Tenhle pojem už valné části politiků a úředníků prostě nic neříká. My ohrnujeme nos nad Cikány, ale i kdyby kradli tisíckrát víc, nezpůsobí státu takové škody jako dodnes bezúhonní „slušní“ Češi. I kdyby přepadali tisíckrát víc, nezničí tolik životů a osudů jako česká justice a její byrokracie včetně exekutorů, mnohých policistů a státních zástupců. Čest těm slušným, ale všichni u sebe, ve svém okolí nějaký případ zneužití moci nebo velké nespravedlnosti. Tohle sebou přináší bezmoc a právní nihilitu. Lidé si říkají: Jsem slušný, neberu, nekradu a budu žebrák, zatímco ti, co kradou, mají miliony i miliardy. Stát mi ubližuje, křivdí, nepomůže, naopak za velké zloděje musím platit já. Proč? Más smysl být slušný na úkor sama sebe, na úkor rodiny, když vidím, že slušnost nikdy nad podvodem nezvítězí?
Smysl to má. Přestože ta poctivost nikdy nezvítězí. Jenže pořád se nám bude žít lépe ve státě, kde ten boj nevzdáme, než v eldorádu lupičů, v zemi bez práva a hlavně bez spravedlnosti. Když rezignujeme, odsoudíme naše děti žít v zemi, kde budou okrádaní anebo sami budou krást.
Pracovat a nekrást
První krok k nápravě je výchova dalších generací k hodnotám našich babiček a dědečků – práce a čest. Obojí se po revoluci vytratilo – a zcela úmyslně. Veřejnoprávní média musí dnes a denně masírovat veřejnost a propagovat poctivou práci, čestný a poctivý život. Tohle je úkol veřejnoprávní televize a rozhlasu. Ne propagace vražedných počítačových her nebo vysílání akčních thrillerů.
Hlídat hlídače
Poslední skandál s panem Bémem ukázal na další letitý problém – systém sebekontroly státu nefunguje – BIS cosi sleduje, monitoruje něco, ale ve výsledku to nevede nikam.
Samozřejmě tohle neukázaly jen uniklé odposlechy – koneckonců to, že tu nikdo nesedí za bilionové tunely z posledních dvaceti let, je významnou zásluhou i nefunkčnosti BIS.
Ať mi tu nikdo z politiky dosazených šéfů nepláče, že informace měl a předal. Komu? Premiérům, kteří se na zlodějnách budˇpodíleli nebo je minimálně kryli?
V tom případě měla BIS konat dál a informace poslat jiným pilířům demokracie – justici nebo Parlamentu. A v nejhorším měla informovat veřejnost. BIS tu není od toho, aby chránila vládu, dokonce ani ne Parlament. Má chránit zemi a nás. Všechny občany.
Namísto toho dvacet let BIS úspěšně mlčela.
Křičet a konat
To, co můžeme udělat dnes, je také větší občanská angažovanost. Kdykoli se vám stane křivda, musíte křičet, kdykoli uvidíte zlodějnu, musíte křičet. Každý z nás, kdo má nějaké schopnosti, by měl v jistém věku alespoň načas přijmout odpovědnost za veřejné záležitosti. Dodnes jsme nechávali správu veřejných věcí těm, kdo o ní usilovali nejvíc – lidé většinou neschopní se uživit v občanském životě, lidé patologicky toužící po moci, lidé chorobně závislí na zlodějnách.
Je to naše vina, že země vypadá, jak vypadá. Přijímám výtku, že i moje vina. Pamatuju jeden výrok zahraničního ekonoma, který řekl něco v tom duchu, že máme potenciál být Norskem, ale korupce a neschopnost veřejných institucí nás řadí do Afriky.
Nechali jsme si ukrást biliony korun, a když jsou pryč a my, nikoli politici, máme platit účet, tak jsme zděšení. Chyba. Pro příště si svoje peníze musíme hlídat lépe.
Není jiné cesty z této krize – morální, politické, než zvýšení odpovědnosti všech. V prvé řadě je třeba diskutovat nad změnou ústavy.
Je třeba posílit práva občanů a dalšího pilíře moci
Jistým příkladem může být Lichtenštejnsko – právě pročítám knihu Stát ve třetím tisíciletí lichtenštejnského knížete Hanse Adama II. Kníže reformoval svou zemi posílením přímé demokracie. Parlament přijímá zákony. Zákony může vetovat kníže. Jejich rozhodnutí mohou kdykoli zpochybnit a zrušit občané. K tomu slouží referendum – v případě běžného zákona stačí k vypsání 1000 podpisů, v případě ústavního zákona, kterým je možné třeba knížete sesadit a zavést republiku, stačí 1500 podpisů. A pokud pro či proti návrhu hlasuje nadpoloviční většina hlasujících voličů, pak platí to, co rozhodli voliči.
Obce mají dokonce právo na sebeurčení. Víte, co to znamená? Že mohou říct :„S vámi hoši v jednom státě být nechceme a založíme stát vlastní anebo se připojíme třeba ke Švýcarsku.“
Poslední slovo má mít občan
V tomto systému zastupitelská demokracie parlament zpracovává velkou část nezáživné legislativní práce, ale navíc má v sobě dvě silné pojistky – je tu monarcha (jedno, zda kníže či prezident), který přeci jen rozhoduje více s ohledem na nadčasovost a úzké stranické či lobbistické zájmy.
Co je důležité, konečné slovo veta tu mají k dispozici vždycky nakonec občané.
To nutí politiky i monarchu k větší obezřetnosti při přijímání zákonů i k větší osobní slušnosti a poctivosti, protože nedůvěryhodný lump tu na rozdíl od České republiky nemá absolutně žádnou šanci cokoli prosadit.
Uvádím konkrétní příklad, protože už slyším hlasy, jak křičí, že tohle vede k populismu a že lidé nejsou schopni o sobě rozhodovat. No, dokázali to nějaké roky ve Švýcarsku i Lichtenštejnsku a nepřipadne mi, že by tam hrozil krach veřejných financí nebo nás překonávali v tunelování.
Konkrétní systém je k diskuzi, ale to, co je nutné, je skutečně posílit odpovědnost všech, kdo spravují stát. Bez adresné odpovědnosti každého jednotlivce a účinné kontroly, krádeže a zneužívání moci nikdy nepřestanou.
Stačí k tomu relativně málo – donutit politickou reprezentaci k systémové změně.
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Poslední týdny hýbou českým veřejným životem nejen kauzy pražských kmotrů, nechutné poměry ve vládních stranách, ale i různé iniciativy na obrodu české politické kultury a boj proti korupci. Mediálně známou je tzv. Holešovská výzva, která se ovšem zamotala do, již tradičních, personálních sporů jednotlivých představitelů. Občané jsou opakovaně vyzývání k veřejným shromážděním proti vládě, reformám, korupci, cikánské kriminalitě, zdražování, iniciativám proti vládě, odborům – dalo by se říci, jak se komu hodí. Výsledkem jsou další zklamaní, otrávení a rezignovaní lidé. Pověstný kalich trpělivosti se pomalu plní a ačkoliv je v případě Čechů děravý, tak pokušení vyvolat zde větší sociální a politické bouře je větší a větší. Někdy si kladu otázku, kam až to může zajít? Věřím sice ve zdravý rozum a krotkost našeho národa, ale dlouhodobá frustrace z politických poměrů v naší zemi může skončit i velmi nešťastně. Nedosáhne-li dav na politiky a zloděje (lobisty), tak snadným terčem se můžou stát sociální či etnické skupiny, které jsou „víc“ vidět. Příkladů z minulosti nám historie nabízí nemálo. Ptáte se co navrhuji?
