Filmový režisér Marhoul: Nebohé Česko, nebohý národ

vaclav-marhoul-v-plzniČeskou armádu čeká do několika let totální likvidace, tvrdí režisér a příslušník Aktivních záloh 601. skupiny speciálních sil, elitní protiteroristické jednotky české armády, Václav Marhoul. ParlamentnímListům.cz to řekl exkluzivně v rozhovoru, pořízeném v Plzni při odhalování pomníku padlým Čechoslovákům na západní frontě.

Když se řekne vlastenectví, co se vám vybaví?

Vlastenectví pro mě znamená velmi mnoho. Co mi ale na něm vadí, je to, že poslední dobou se zneužívá různými neonacistickými či národoveckými skupinami, třeba Dělnickou stranou nebo Vlasteneckou frontou, protože většina z nich tvrdí, že jsou vlastenci. Což mě neuvěřitelným způsobem irituje. Jakmile se v souvislosti s těmito lidmi objeví slovo vlastenectví, pravý význam a podstata tohoto slova trpí. A musím dodat, že díky tomu, nakolik jim média věnují pozornost, se stává dokonce i lehce pejorativním. Všichni tito šmejdi, kteří se v uvozovkách zašťitují rasou, vlastenectvím, národem a tak dále znehodnocují historii, překrucují její obsah a urážejí veterány.

Na druhou stranu spousta našich politiků také reaguje na pojem vlastenectví jen na 8. května…?

To je tím, že to jsou politici a ne státníci. Politici jsou dnes obecně vnímáni jako lidi, kteří vykonávají své funkce jen proto, aby se nějakým způsobem udrželi u moci. Klást věnce, vyjadřovat pietní úctu mají zkrátka v popisu práce. Jejich vztah k této zemi a její historii pak působí neupřímně a falešně. Jenže jsou to jen politici a tohle není jejich země. Je naše a oni jí jen, po dobu svého volebního období, spravují. Lépe, nebo hůře. Nebo spíše hůře a ještě hůře. Každopádně si sám musím klást otázku, nakolik jsou schopní vidět dál, než jen na špičku nosu svého čtyřletého mandátu. Nakolik jsou vůbec schopní chápat souvislosti. Mám o tom vážné pochyby. Proto se zcela upřímně domnívám, že 8. květen, nebo 28. říjen je většinou jen oslím můstkem k tomu, aby se zviditelnili.

Je podle vás vlastenectví v dnešní době ještě vůbec zapotřebí?

Ano, stoprocentně. Ale v takovém tom masarykovském smyslu slova, v duchu první republiky. Určitě by se vlastenectví nemělo projevovat fangličkováním, máváním vlajkami, nebo takovým tím skákáním a hopsáním, když kupříkladu Češi vyhrají nějaký hokejový zápas. To je jen taková vnější forma, je to špatná zkratka a musím říci, že spoustu inteligentních lidí může tahle forma vlastenectví dokonce i odpuzovat, protože působí dojmem opilecké šaškárny.

Dříve se vychvalovali vojáci z východu, dnes po nich ani pes neštěkne a všichni mluví jen o zápaďácích. Kdo si podle vás zaslouží větší úctu – oni nebo třeba domácí odbojáři?

Samozřejmě že všichni a rozhodně stejnou mírou. Je historickou pravdou, že východní sbor byl v komunistickém režimu propagandisticky zneužit. Bylo v něm procentuálně mnohem méně komunistů, než v jednotkách na západě. Na rozdíl od nich totiž viděli na vlastní oči, jak vypadá sovětský komunismus v praxi. Třeba hrdina Sovětského svazu kapitán Jaroš. Byl masarykovec, antikomunista, skaut a sokol. Je s podivem, nakolik jsou lidé ještě dnes schopni přisuzovat našim vojákům, díky jejich teritoriálnímu působení, různé charakterové vlastnosti nebo přívlastky.

Orientujete se dobře v naší historii. Proč se podle vás v médiích i učebnicích stále dokola omílají už dávno vyvrácené nepravdy, nebo dokonce nacistické lži o tom, že jsme se v letech 1938 a 1939 vzdali bez boje, nebo že Prahu osvobodili komunisté a Plzeň Američané, když si v obou případech Češi osvobodili svá města sami a spojenci přišli už k hotovému?

To je prostě stigma našeho národa. Je to svým způsobem alibi, které si lidé po dlouhá desetiletí budují. Faktem zůstává, že Mnichovská dohoda a posléze okupace naší země nacistickým Německem byla pro český národ katastrofou, kterou nakonec podtrhla i ta ruská v roce 1968. Jsou to černé kapitoly v dějinách našeho národa. Do teď se diskutuje o tom, zda jsme se měli bránit. Nevím, jestli sloveso bránit je tím pravým. Dopředu se v něm nějakým způsobem skrývá poraženectví. Správné sloveso je asi bojovat. Bojovat za svojí svobodu a nezávislost. Bojovat za demokratické hodnoty. Josef Čapek kdysi řekl něco v tom smyslu, že válka je určitě to nejhorší na světě, co vůbec může existovat, ale pořád je lepším řešením, než žít v otroctví. A těch šest let německé okupace opravdu bylo otroctvím, ze kterého nás zachraňovaly právě naše zahraniční jednotky. Včetně domácího odboje, samozřejmě. Zkrátka vedle těch černých kapitol má náš národ i ty bílé. Ale Češi mají takovou podivnou a špatnou vlastnost, že je nevidí, znevažují je a neustále trpí, a zcela zbytečně, formou jakéhosi sebemrskačství. Stále jaksi převládá názor, že náš národ je národ Švejků. To je přitom floskule, se kterou nechci, ale hlavně nemohu souhlasit. Ne proto, že by byla historicky bolestivá, nebo proto, že zrovna já bych vše rád viděl v jiném světle. Ale prostě proto, protože je lživá a tím také nebezpečná. Kdo zná naši historii, tedy osud legií, které přispěly zásadně ke vzniku samostatné republiky, ale nakonec i Čechů, kteří bojovali v řadách rakousko-uherské armády a námořnictva, kdo zná zásluhy a oběti, které přinesly naše zahraniční jednotky za 2. světové války, tak ví, že Češi byli vždy neuvěřitelným způsobem stateční a neústupní. Nechápu tedy, proč si takovým způsobem mažeme máslo na hlavu. Vůbec to nemáme zapotřebí.

Jste příslušníkem Aktivních záloh, podílel jste se i na roční přípravě Bílé knihy. Jaký máte z této své práce i z ní samé pocit, když je z Bílé knihy jen několik měsíců po dokončení jen cár papíru?

Bílá kniha je rozpracovaná do dalších materiálů. Není to jen jeden z mnoha dalších cárů papíru, na které sedá prach. Je to analytický a strategický materiál. Bílá kniha neříká, co je správné a co ne, ale co se stane, když nastane to a to. Definuje problémy. Jedním z nich je to, že armáda, aby vůbec byla funkční a plnila z ústavy své povinnosti, je nastavena na určitý minimální rozpočet. Jenže už tento rok, díky všem škrtům, tohoto minima nedosahuje. V dalších letech se pak má její rozpočet i nadále snižovat. Armáda za poslední pár let ztratila až 50% svých příjmů. To by položilo i Microsoft. Co to ale v důsledku znamená? Postupný úpadek a nakonec i devastaci všech jejích bojových složek, včetně zvažovaných aktivních záloh. Neschopnost bránit svojí zem a dodržovat své spojenecké závazky. Neschopnost obstát v konkurenci na trhu práce. Pak budeme mít už jen vyfešákované vojáky na Pražském hradě, kteří budou v národě posilovat iluzi o tom, že nějaká funkční armáda ještě vůbec existuje. Tohle je černý scénář, který se při prováděných a při plánovaných škrtech bude čím dál jasněji naplňovat.

 

Zdroj: Petr Blahuš, Parlamentní listy 9.5.2012

Rubrika Blog, co píší jinde, rozhovory | Zanechat komentář

Zborov 1917-2012, Josefov

zborov_pozvanka

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Heydrichův pád a zrození hrdinů, Beroun

prednaska-beroun_atentat-heydrich

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

1. máj mým pohledem

maj1. květen – pro mě snad nejzáhadnější den v roce, nad kterým se téměř vždy musím zamyslet. Nezažil jsem nikdy velké májové pochody, na které vzpomínají mí rodiče z dob socialismu. A upřímně, pro mě je to věc nepředstavitelná. Takové davy lidí snad dnes můžeme vidět jen v Kauflandu, když mají slevy. Vím, že srovnání pokulhává, ale jinak si to neumím představit.  Není ale pravda, že je to komunistický svátek. Komunisté ho pouze využili. Podle diskuzí o Svátku práce s některými dnešními „dospělými“ nám tento den soudruzi pěkně znechutili stejně jako celý patriotismus. A ten, kdo v dnešní době vyrazí oslavit Svátek práce je téměř okamžitě považován za komunistu.
1. máj, tedy Svátek práce, je v celém světě uznávaný dělnický svátek, který se dodnes slaví třeba i v USA. Pro zajímavost jen napíšu, že v Americe, se neslaví 1. května, jak by se očekávalo, ale až první pondělí v září. U nás se slaví od roku 1980. Nová, postkomunistická generace, tenhle svátek svým způsobem bojkotuje. A není se ani čemu divit. Jsme vychovaní jinak. Přece jenom sedět doma je pohodlnější, a tím spíš že je to v souladu s dnešní českou „demokracií“ – když bychom vyšli ven, tak bychom přece byli za voly.
Život na vesnici a ve městě se v tomhle stylu, alespoň u nás ve Slezsku, hodně liší. Základ toho, že se Svátek práce už tolik neslaví, zůstává stejný. 1. máj je zde ale symbolem lásky. I když musím říci, že má co dělat, aby přežil v konkurenci s Valentýnem. Slavnostní stavba Májky je velkou událostí pro celou vesnici. Většinou bývá jedna velká na náměstí, která vítá jaro a celá akce se proměňuje v kulturní událost, která vcelku příjemně supluje Svátek práce. Ale také se staví menší Májky na zahrady, čímž muži vyznávají lásku dívkám. Snaží se je co nejlépe nazdobit a tím se trumfují mezi sebou. A samozřejmě, že i zde na velikosti záleží. Tím to ale nekončí. Večer je taky důležitý. Májka se totiž musí hlídat, a je velkou ostudou pro chlapa, když ji celý květen uhlídat nedokáže a nějaký „kámoš“ mu ji sebere.
1. květen je tedy den mnoha zvyků, ale bohužel pro mnoho lidí je to prostě a jenom komunistický svátek -  hlavně, že je volno. A naše tradice pomalu zanikají…

Autor: Petr Langer

Rubrika Blog, názory | Zanechat komentář

Holešovská výzva?

ilustrační foto: demonstrace Holešovské výzvyNedávno vzniklá Holešovská výzva dokázala zaujmout. Zaujala občany, nespokojené se stavem České republiky, což ostatně bylo jejím cílem. Zaujala média, která obdobné akce mnohdy spíše přehlíží – a zaujala i politiky včetně těch vládních. Ti ji – celkem pochopitelně -  převážně odsuzují. Právem?
Holešovské výzvě je často vytýkáno, že je to iniciativa antisystémová. Je ale otázkou, jak si onu antisystémovost vykládáme. Jako taková byla mnohými vládními činiteli automaticky  odsouzena – prý usiluje o likvidaci demokracie. Je to skutečně pravda? A nezní tato odsouzení od politiků typu Miroslava Kalouska poněkud farizejsky?
Holešovská výzva je skutečně antisystémová. To ale nemusí nutně znamenat, že je antidemokratická! Holešovská výzva ostatně nijak nezpochybňuje zastupitelskou demokracii, nezpochybňuje demokratické volby či instituce jako takové, v tomto smyslu rozhodně antisystémová není. A ani jedno z jejich prohlášení neukazuje, že by např. usilovala o nějakou restauraci komunistického režimu či nějaké jiné formy totalitního státu.
Antisystémovost Holešovské výzvy vězí v něčem docela jiném. Holešovská výzva spíš bojuje proti systému korupce rozkrádání veřejného majetku, systému ovládaném  podivnými podnikatelsko-mafiánskými skupinami, systému Dalíků a Janoušků. Bojuje proti systému, ve kterém mnozí politici jsou jen nastrčenými loutkami, sloužícími zájmy soukromých firem, proti systému plném předražených zakázek, proti systému, který již svojí podstatou nahrává korupci. V mnoha směrech skutečně bojuje proti vývoji, který zde nastal ani ne tak po listopadu 89, jako spíše v posledním desetiletí. To ale automaticky neznamená, že bojuje i proti demokracii jako takové.
Problém je možná někde jinde – v tom, zda naše společnost je skutečně demokratická a jestli demokraty jsou i ti politici, kteří nám dnes vládnou. Ti svojí rétorikou (čím dál více připomínající někdejší „soudružskou čínštinu“), svým chováním a především svou praktickou politikou devalvovali a  do značné míry vytunelovali i samotný pojem demokracie. A jak se ukazuje, to je možná ještě mnohem horší, než tunelování veřejného majetku, kterého se mnozí z nich také dopustili. Vždyť majetek se dá nějak (byť obtížně ) nahradit, ale u demokratické hodnoty mnohem hůře. Výsledek je přitom tristní. Čím dál více lidí přestává věřit v hodnotu demokracie, mnohým je spíše k smíchu – a mnozí tak utíkají spíše k extrémismu a nebo do vnitřního exilu.
Holešovské výzvě je často vytýkáno, že nenabízí svá vlastní řešení, že nenabízí alternativu, program. Ale – musí každý, kdo upozorňuje na nějaký problém, mít zákonitě i řešení problému? Nejsou snad právě kvůli řešení problémů z veřejných peněz placeni (a to poměrně slušně) politici a politické strany? I sami představitelé Holešovské výzvy ostatně prohlásili, že oni sami se nechtějí stát politiky, nechtějí Holešovskou výzvu přeměnit v politickou stranu. Tím by se ostatně jen přeměnili v další partaj – a již pohled do rejstříku ministerstva vnitra napoví, že politických stran je tady až dost.
Snad právě v tom je ale největší hodnota Holešovské výzvy. Je přirozeným výrazem občanské společnosti – tak jako kdysi Impuls 99, hnutí „Děkujeme , odejděte“ a podobné další občanské aktivity. Představuje onu „nepolitickou politiku“, po které kdysi volal Václav Havel. Je jakýmsi indikátorem, že stejně jako tehdy, v době opoziční smlouvy, se společností není něco v pořádku. Upozorňuje na různé nezdravé tendence v české politice, kterých bohužel stále přibývá, místo aby jich ubývalo. Nenabízí sama nějaká konkrétní řešení. Ale již samou svoji podstatou celou společnost vybízí k tomu, aby aspoň ty nejzávažnější problémy  konečně začala řešit.
Holešovská výzva je tak de facto velkou výzvou pro dnešní politiky – a to zdaleka ne jen ty vládní. Ti by její postoje – byť s nimi třebas sami nesouhlasí – měli brát vážně, měli by je nejen tolerovat, ale i respektovat. Pokud se tak nebudou chovat, i oni sami se jen těžko mohou označovat za demokraty.

Autor: David Khol

Rubrika Blog, názory | 2 komentáře

„Dny otevřených dveří“ pěchotního srubu MO-S 24 „Signál“

dny-otevrenych-dveri_signal

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Oslavy osvobození města Písku

oslavy osvobození Písku 2012

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář