Heslo bojovníků za svobodu Československa, okupovaného nacisty, vyjadřovalo svůj hluboký vnitřní cit a lásku k naší zemi. V době ohrožení se dokázali lidé semknout a uvědomit si, co pro ně znamená skutečná vlast. Dokázali se vzdát i svého života, pro ty druhé. Po roce 1948 bylo mnoho z těch, kteří se rozhodli pro věrnost, odměněno namísto medaile, kusem provazu. Dnes je situace docela jiná.

Lidé, kteří se v dobách komunistického terorismu v Československu hřáli v teplých kancelářích prognostických ústavů obdrželi mnoho desítek vyznamenání (stačí nahlédnout na přehlídku medailí     na internetových stránkách našich „nejvznešenějších“ představitelů) a „věrností“ vlasti přetékají      ústa těch, kteří zrazovali svou vlast nejvíc, tedy opět ta krvežíznivá ústa fašistů a komunistů.

V období nacistického protektorátu i v době komunismu skutečně trpělo mnoho lidí na které se dnes vůbec nevzpomíná, za svého života tito lidé nezískali žádné vyznamenání či řád. Oni vlastně o žádný řád nikdy nestáli, šlo jim o něco docela jiného.

Komunisti začali od Píky, pokračovali přes Horákovou například ke Stanislavu Brojovi. Ovšem jména Bohumila Grubera, pplk. Josefa Gonice, faráře Františka Pařila nebo sochaře Miloslava Pospíšila dnes pravděpodobně nikomu nic neřeknou, stejně tak jako jména dalších 242 lidí z prvních politických procesů v éře Klementa Gottwalda.  Vražedné procesy se však nezastavily v padesátých letech, ale pokračovaly. Na státní hranici bylo zastřeleno ze zálohy 147 lidí, 88 osob se usmažilo v elektrických drátech, při výsleších, pronásledování a na následky mučení či věznění zemřelo dalších téměř 10000 lidí.

Po roce 1968 to nebyl jen Palach či Zajíc, ale také Evžen Plocek, který se 4. dubna upálil v Jihlavě na protest proti společenskému „mlčenlivému“ vývoji. V souvislosti s „výročím“ normalizace, ve které jsem se narodil, bych byl moc rád, aby se nezapomínalo na to, že tato doba nebyla žádným „light socialismem“, ale i v této době bylo zavražděno, mučeno a ponižováno mnoho lidí.  Nebyl to jen Pavel Wonka (+1988, umlácen k smrti), ale také kardinál Štěpán Trochta (+1974, uřván poručíkem STB) nebo  Pavel Švanda (+1981), který byl nalezen zmasakrovaný na dně Macochy.

Lidé, kteří svým postojem i odvahou dokázali, co je to „věrni zůstaneme“ je  mnoho a nemělo by se na ně zapomínat. Oni se jen těžko budou dnes domáhat vyznamenání, či chlubit se jimi na svých internetových stránkách. Většina z nich dnes leží na hřbitovech mimo zájem a úctu společnosti. Nezaslouženě. Ti, kteří přežili, nemají ze svého důchodu často ani na slušné živobytí, na rozdíl od svých tyranů, kteří si užívají „zaslouženě“ vydělané peníze či nějaký ten metál za „věrnost“ (nebo zradu?).

Jako farář věřím, že duše obětí komunistické zvůle našly pochopení, alespoň u Ježíše Krista, který slyší a vnímá volání nespravedlivě zabitých a nedopřává sluchu skuhrajícím či arogantním mocipánům a jejich nohsledům současnosti. V dnešním světě je bohužel to právě naopak. Možná je to také tím, že Ježíš žádné vyznamenání či řád neobdržel a věrnost Boží Pravdě dokázal svou smrtí na kříži, asi proto má k obětem blíž než k chlubilům.

V tomto státě, kterému se hanlivě přezdívá Česko, už dávno vymizely hodnoty Pravdy, které byly nahrazeny hodnotou peněz. Zmizela láska k vlasti a byla nahrazena hajlováním či trapným odvoláváním se na národní zájmy, které nejsou mocní mluvkové schopni jasně a zřetelně formulovat, tak jak to kdysi dokázal například T. G. Masaryk. V souvislosti s nespravedlností, kterou se dnes nikdo z politiků nechce vážně zabývat, si kladu otázku, zda ti, kteří trpěli v komunistických lágrech či v kancelářích estébáků, by si nezasloužili alespoň trochu úcty. Po dvaceti letech od pádu komunismu bychom si mohli dovolit zůstat věrni, alespoň jim.

Autor: Filip Štojdl

Česká půjčka 38 miliard korun z devizových rezerv ČNB poskytnutá Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu eurozóny je další ukázkou hlouposti naších politiků bez ohledu na stranickou příslušnost. Naše politická reprezentace opět dokázala, jak moc jsme ochotni ohnout hřbet a být papežštější než-li papež. Zástupci TOP09 a ČSSD se, ruku v ruce, předháněli v argumentaci, proč je nutné naše peníze půjčit (dle jejich tvrzení to totiž ani naše peníze nejsou, nýbrž se jedná o peníze, které jsem od EU dostali v rámci dotačních programů) a představitelé ODS, již tradičně, alibisticky mlžili. Absurdnost celého konání završil premiér Petr Nečas, který půjčku označil za důkaz, že „jsme zdravým kusem ve stádě“. Pojďme se tedy na výše zmíněné argumenty podívat zblízka.
Členství naší země v EU je donekonečna propagováno jako ziskový podnik. Čerpání euro-dotací je základní mantrou všech zastánců členství v unii. Operační programy, fondy, projekty na jedné straně – na druhé straně byrokracie, neefektivnost a plýtvání. Ano, naše země čerpá z dotací více peněz než kolik činí členský příspěvek (ZATÍM), ale když se zaměříte na jednotlivé programy do kterých putují miliardy korun a jak je s nimi nakládáno, tak vám musí rychle dojít, že je to oficiálně posvěcené plýtvání (někdy i rozkrádání) peněz. Jenom to množství projektových společností a agentur, které si z každého úspěšného projektu nechávají inkasovat nemalé podíly. Vsadím se, že každý z vás čtenářů zná alespoň jeden případ, kdy z peněz EU vznikla nějaká hloupost nad kterou zůstává rozum stát. A co to jsou „peníze EU“? Rozumný občan ví, že to není mana spadlá z nebe, ale naopak produkt práce nás všech daňových poplatníků, takže plýtváme-li penězi EU, tak jsou to naše peněženky, které TO dotují. A brzy přijde čas, kdy se z ČR nestane příjemce dotací, ale naopak bude muset jen platit. Dotace, tak jak je známe v rámci EU jsou škodlivé a protisystémové v dlouhodobém horizontu. Přirovnal bych to k užívání drog, kdy feťák dostane několik dávek zdarma, další za sníženou cenu a jakmile je zcela závislý, tak jej mají dealeři v hrsti. Zodpovědný národ se musí naučit být soběstačný a zcela zodpovědný za své příjmy i výdaje.
Evropská unie jako spolek národních států není a nesmí být pomyslným stádem, které se nechá komisí „pastýřů“ oholit a dojit jak je libo. Česká republika má ve svém národním znaku lva – věřím či spíše doufám, že si jej stále zaslouží používat. Buďme lvem v tom nemocném stádě evropských národů, které rezignovalo na možnost myslet a jednat na individuální rovině. Hlupák, který má hluboko do kapsy, chodí v obnošených šatech, šetří na svých dětech, aby se pak před sousedy mohl blýsknout gumovým bazénem – tak se mi jeví pánové Nečas, Kalousek, Sobotka a mnoho dalších.

Autor: David Kohut