„Vláda, která zklame, zpronevěří se mravnímu citu lidu, je vláda ztracená.“ To napsal před více než stoletím zakladatel dynastie Fordů, Henry. V jeho době ještě mravní přikázání platila. Pojetí hodnot a normy vytvářeli kazatelé a osobnosti svým příkladem. Evropská civilisace ještě nebyla utržená ze řetězu, evropský člověk dosud nepodlehl iluzi neomezených možností. Společenství mělo ještě ve své paměti a zvycích povědomí božích a morálních zákonů.

Když vládci překročili hranici a jednali proti božím a mravním zákonům, lid to byl ještě schopen vycítit a poznat. V té době však již rostlo v evropském duchu semeno zkázy, které infikovalo miliony duší jednotlivců vyrostlých v evropském civilisačním prostředí. Víra v lidské schopnosti a sílu „rozumu“ zatlačovala do pozadí „víru – obavu“ z Božího oka, toho oka, které na nás hledí shůry, sleduje naše činy a u „posledního soudu“ bude naše počínání soudit a vážit. Může nás shledat lehkými.

Francouzská revoluce byla prvním velkým projevem krize Evropského ducha. Cestu k ní vyhloubil kardinál Richelieu povýšením zájmu státu nad universální hodnoty – účel světil prostředky. Vymožeností revoluce byla „listina práv občana“. Listina měla nahradit universální povědomí, že všichni jsme lidé, máme žít a jednat tak, abychom neubližovali a nepoškozovali své lidské druhy. Universální „vědomí“ soucítění garantované Božím okem nahradila formální Listina práv člověka. Dodržování předpisů Listiny měla kontrolovat a garantovat vrtkavá lidská mysl. Boží oko bylo nahrazeno nespolehlivým a neudržitelným výtvorem lidských myslí – lidskými institucemi. Ač zpětná vazba Božího oka nikdy nefungovala dokonale, po excesech lidského zlotření a zběsilosti bylo možno se vracet a dovolávat Božího trestu. Čas ukázal, že dovolávat se lidské soudnosti či ideálního fungování lidských institucí je neúčinné a marné.

Osvobozená lidská mysl „svobodu v blbosti“ dále rozvíjela. Tak se ke slovu dostávají hlasatelé nacionálních a jiných totalitárních teorií a je jim dopřáno sluchu – přichází doba socialismu, fašismu, nacismu a komunismu. Výsledkem svobody ducha, práva občana hlásat a činit cokoli, co mu hnutí zmatené mysli přinese na „rozum“ (vždyť je přece svéprávný tvor!) byla první světová válka. Válka, která vyšla z půdy původně universální křesťanské civilisace. Ta před dvěma tisící lety otevřela lidskému tvoru cestu ke svobodě a uvolnila svobodu myšlení v celoplanetárním rozměru. Nedokázala však samu sebe a ničivou sílu lidského rozumu udržet na uzdě. Bez korekce Božím okem nebylo v lidských silách „zblbnutí elit“ a zmámení stamilionů individuálních „rozumů“ zabránit.

Následkem velkolepého vraždění války s miliony mrtvých byla inovace technologie zblbnutí a mechanismů vraždění. To vše opět vymyslel lidský „rozum“. Plodem zblbnutí válkou, čili fatální eroze důvěry v osvědčené postupy, bylo i vybudování ruského komunistického totalitního státu, následované totalitním státem nacistickým v Německu.

Osvícený rozum vytěsnil z našeho světa přísné a starostlivé Boží oko. Mechanické síly lidské „tvořivosti“ nepotřebovaly korekční vliv hledající míru – směřující lidské konání k uměřenosti. Původci takového uměřeného způsobu myšlení byli nahnáni do věznic a koncentračních táborů. Zůstali lidé podajní, užiteční idioti, mechanismy a technologie. Totalitní státy samovolně, z logiky svého ustrojení, směřovaly k mechanickému řešení – k válce. Druhá světová válka byla vyvrcholením „tvořivosti“ sil uvolněných lidským rozumem. Její hrůzy s dalšími miliony mrtvých, zničením hospodářských struktur zemí, kterými prošla, vyčerpáním materiálních zdrojů, poničením kulturní infrastruktury… tím vším tyto hrůzy naznačovaly, že se někde hluboko v našem pojetí života a civilisace stala chyba. Přesto to však nestačilo, aby si toho bylo schopno uvědomit nějaké podstatnější množství lidí.

Poražena, odsouzena a zakázána byla „evropská“ forma totalitarismu – nacismus. Byla to varianta, která ještě měla evropské rysy: svou zlotřilost a zrůdnost otevřeně vyřvávala do světa. Byla průhledná a předvídatelná. Ruská – sovětská totalita byla vítězem války. Totalitní ideologie a stát, který byl ve svém útoku na základní principy civilisovaného a svobodného lidského bytí ještě důslednější a dokonalejší, než nacisté. Kormidelníci sovětské totality podle svého momentálního zájmu a záměru něco jiného říkali a jiné konali. Používali evropských pojmů, jejich obsah byl ale podle potřeb jiný či rovnou zcela opačný. Tato totalita šla na samý kořen civilisovaného soužití – ničila společnost opravdu totálně.

Druhá světová válka znamenala rozšíření sovětského totalitního státu do samého středu evropského kontinentu. Naše země byla přičleněna do sféry vlivu této zločinné ideologie. Hrůzy války, kterými evropský svět prošel, měly na ducha západní části evropského civilisačního prostoru velmi neblahý liv. Jako by běsi, které osvícený rozum uvolnil, uhranuly svým řáděním kritického ducha evropského myšlení. Zůstalo jen zděšení a mantra „již nikdy nic takového“. Snad jen Carl Jaspers posoudil svojí „Otázkou viny“ vinu Němců. Náplní a hybným momentem politiky, hospodářství a kultury se však napříště staly pohodlí, blahobyt a ukojení smyslů. Nemůže být lepšího dokladu rozkladu evropského ducha, než výsledek hlasování Evropského parlamentu, ve kterém poslanci odmítli, aby v základním dokumentu EU, preambuli ústavní smlouvy, byla zmínka o křesťanských kořenech Evropy.

Naše země se stala integrální součástí totalitní říše sovětského tábora „míru a socialismu“ a půl století probíhala „transplantace“ jejich hodnot do našich myslí. Život v prostředí jejich hodnot a jejich institucí nás poznamenal všechny. V tom prostředí proběhl celý můj život od doby, kdy jsem začal brát rozum. Byl jsem svědkem změn lidí i jejich hodnot. Žil jsem pararelní život a viděl, jak pojmy ztrácely svůj obsah. V konečném důsledku jsem pozoroval, jak se lidé, které jsem znal desítky let, stávali někým jiným.

Na konci osmdesátých let bylo naše myšlení zralé komunismem. Na společenském vrcholu, ve funkcích byli lidé, které duch hodnot nastavených komunistickou technologií přímo prostoupil. Do svých postavení se dostali díky pochopení a vnitřnímu zažití pojmů a hodnot, kterými se komunistická společnost řídila. Byli to lidé, kteří nastoupili svoji cestu ke kariérám po sovětské ivnasi a „normalisaci“. Přijali „normy“ a řídili se jimi: není pravda, není morálka, není spravedlnost, není odpovědnost. Totéž prostoupilo i společenství pracujícího plebsu.

Část vládnoucí „elity“ tábora míru a socialismu si „zdokonalování“ komunistické společnosti uvědomovala. Chápala, jak se působením komunistické praxe pracující plebs přizpůsoboval poměrům a přijímal komunistickou „morálku“, a vnímala, jak šlendrián prostoupil celou společností. Perestrojka východního bloku byla započatá v osmdesátých létech náčelníkem KGB Jurijem Andropovem a následovaná v našich poměrech na přelomu let osmdesátých a devadesátých „pravdou a láskou“. Šlo o jeden proces – proces „modernisace“ idejí. Mocenská nomenklatura ve zvláštních službách té obrovské říše si byla vědomá zásady vyslovené pruským generálem: „meč bez idejí je kusem železa“.

Formální heslo o „moci a právech proletariátu“, které ta tlupa parasitů měla ve svém štítě od roku 1917 a v jehož méně svoji říši vytvořila a udržovala, bylo po půl století vyčpělé a nevěrohodné. Proces přeměny – přestavby měl jediný úmysl a cíl: výměnu ústředního hesla na standardě, kterou nesli v čele svých pluků. Stejně jako téměř před stoletím si bez bázně a hany dali do štítu „boj za práva a moc proletariátu“ a pak stejný proletariát nemilosrdně hubili hladomory a palbou strojních pušek – tak byly smyslem současné perestrojky s pravdou a láskou „lidská práva a svobodné podnikání“.

Západní člověk nikdy nepochopil šíři schopností ruské duše a to, že jejím vůdcům „nic lidského není cizí“. Dokonale to vystihl ruský spisovatel Gercen, když popsal, jak car Mikuláš sympatisoval s Děkabristy, pak je dal popravit a na jejich hrobech plakal. Andropovovi molodci věděli, k jakému vyprázdnění evropských hodnot a ducha evropanů v průběhu dvacátého století došlo. Pochopili, že hodnoty, na kterých vyrostl úspěch evropské civilisace, dnes nejsou brány vážně, že evropané i jejich instituce na nich již netrvají. V mírové koexistenci udělali sovětští mírotvorci vše, co bylo v jejich silách, aby evropanům pomohli zbavit se toho břemene.

Kapitalismus a svobodná soutěž v evropském civilisačním prostředí podpořily rozvoj schopností, zvýšení materiální produkce a růst blahobytu nejširších vrstev. To platilo a fungovalo do té doby, dokud zpětnou vazbu proti zneužití vytvářela nepsaná a obecně uznávaná pravidla a morální zákony. Co dělá úpadek a ignorování těchto pravidel dnes, v čase „pravdy a lásky“, „svobodného trhu“ a „lidských práv“ – v dnešním postkomunismu – může cítit a vidět i slepý a méně svéprávný. Kormidelníci perestrojky věděli, že si ta moderní hesla mohou vepsat na své standardy bez obav. Plebs, který sami vychovali, ani matně netuší, co ty pojmy kdysi znamenaly. Aby se nevytvořily a nestaly „špatné příklady“, zajistili si neplatnost nových hesel „kontinuitou“.

Nezapomenu na první schůzi nové České národní rady začátkem července 1990 – to, co se kolem mne dělo, vypadalo jako pominutí smyslů. Všichni se měli rádi, jako by minulost a paměť nebyla. Nevěřícně jsem zíral. Těžko uvěřitelné panoptikum „demokratického parlamentu“ jsem pozoroval roky. Řečnilo se, hlasovalo a přitom bylo zřejmé, že základní režie je mimo zdi parlamentní budovy. Ani to nemohlo být jinak, vždyť stav, do kterého byl společenský duch zpracován půl stoletím komunismu, kdy nic nebylo doopravdy a bráno smrtelně vážně, tu velikou hru absurdního divadla umožnil rozehrát. Zejména v prvních letech jsem v parlamentních debatách apeloval na hledání pravdy – objektivní pravdy… a odpovědí mi byl posměch. Kdykoli jsem mimo parlamentní scénu na své partnery v diskusi apeloval, aby hledali pravdu, dostal jsem jedinou odpověď: „pravda není, každý má svou pravdu“. Stejnou odpověď jsem dostával jak od vysoce postavených „osobností“, tak od kunčoftů v hospodě. Odpověď nebyla nikdy jiná – ano, právě takto chápala okolní svět komunismem „dospělá“ společnost. Společenství lidí, které prošlo výcvikem bezduchosti a podvědomě akceptovalo, že tématem života nejsou ideály, ani pravda, ani její hledání, a které přijalo otrockou optiku, totiž že realitou světa jsou příkazy, zákazy, povolení a nařízení… právě tyto „vysoké ideály“ byly plně respektovány.

Pro kormidelníky nebyl problém zorganizovat velkolepé divadlo „porážky komunismu“ a vítězství „lidských práv“. Měl jsem příležitost „ideály“ komunistického tržního kapitalismu pochopit. Když jsem při projednávání Listiny základních práv a svobod na podzim 1990 ve sněmovně České národní rady vystoupil a řekl: „Nemůžeme si psát do základního zákona země vznosná prohlášení, když jsme nic neudělali pro to, aby zlo a zločin byly nekompromisně potrestány. Prázdnými a nevymahatelnými krásnými gesty jen dáváme na vědomí, že to není a nebude pravda. Ta krásná hesla budou jen zneužívána.“, tak mě „po zásluze“ napadl komunistický poslanec s tím, že jsem proti svobodě a lidským právům.

Vystoupení nejvyššího „idolu“ mravnosti, počestnosti a standardu lidských práv, presidenta Václava Havla, jsem opakovaně viděl a bezprostředně vnímal v Poslanecké sněmovně i v Rudolfinu. Viděl jsem režii a drobného človíčka, který hrál roli. Autentickou osobnost i poselství poznáte a vycítíte. Zasvěcená část auditoria se otevřeně smála a já se styděl – za toho člověka, který měl být mým presidentem.

Ve své venkovské zabedněnosti jsem odmítl vnímat svět jinak, než že jedna a jedna jsou dvě. Do podrobností jsem viděl „reformu“ či transformaci či privatisaci – jak tomu říkali – celého odvětví lesního hospodářství. Šlo o jeden velký neskutečný „tunel“, který popřel všechny objektivní zákonitosti odpovědného hospodaření s lesem. Oponoval jsem ve sněmovně, ve vládě a o problému jsem roky psal… neměl jsem šanci. Celých dvacet let jsem viděl machinace a hry kolem území Národního parku Šumava, jak ve jménu ideálů ochrany přírodních procesů bylo to jedinečné území ničeno. Jen proto, že organizátoři „pravdy a lásky“ měli s tím územím jiné úmysly. Malý brouček živící se lýkem smrkových stromů přišel ke své velkolepé roli jako slepý k houslím, ale hodil se. Špinavou práci vykonal komunismem odchovaný plebs: jedni si chtěli také kousek utrhnout a druzí již ani nevěděli, co přírodní procesy jsou, natož aby si uvědomovali jejich souvislosti s člověkem. I to jsou důsledky absence vědomí přítomnosti Božího oka.

Co jsem do podrobností viděl se odehrát na těchto dvou příkladech, to proběhlo ve všech odvětvích – na scéně celé naší země. Začali jsme tak, obecně to platí a dnes tak opravdu fakticky všichni fungujeme. Po půl stoletém tréninku komunismem a dvacetiletém výcviku v „pravdě a lásce“ jsme na tom daleko hůře, než lid v daleké irské zemi, kde panoval král Lávra s dlouhýma oslíma ušima. Bájný lid měl naději – když Lávra podlehl citům a ušetřil mladičkého holiče Kukulína, ten mučivé tajemství oslích uší svěřil staré vrbě. Kolíček dřeva starého stromu vložený do basy pak přes tento nástroj to hrozné tajemství vyzpíval do světa. Irský lid nebyl hluchý – slyšel, co basa hrála. V České zemi na pohled máme všichni oči, uši, nos i chuť, ale jaksi jsme ztratili schopnost vidět, slyšet, cítit i chutnat. Náš mozek, náš rozum je jaksi pokažený – není tu změť vjemů schopen přeložit do pravdivé zprávy.

Nedávný funus s lafetou mě urazil. Viděl jsem, slyšel jsem i cítil a rozum pokažený nemám. Obludné je, že i s tělesnou schránkou absurdního dramatika bylo sehráno poslední absurdní drama. Pompézním funusem naši rukovoditelé uzavírali formálně éru „pravdy a lásky“ a ověřovali si, že lid nic nepochopil. A skutečně: výchova i „revoluce“ byla úspěšná. Vítězové sametové revoluce tak mohou s plným úsilím a pod novými standardami a hesly pokračovat v budování „moderní“ euro-rusie. Česká gubernie má úkol trojského koně – už ani nám nic lidského není cizí.

Čestmír Hofhanzl, Třeštice 8. ledna 2012

To bylo v šedesátých letech, hlavně v jejich závěru, kdy se také demonstrovalo tu i onde… A zatímco „tu“ se soudruzi s tanky v zádech chystali poučovat sebe i ostatní z krizového vývoje, „onde“ hlučela generace rozmazlená tím, že byla v dějinách snad první, které její rodiče přinesli jako (téměř) celku tak velkou míru blahobytu na zlatém podnose – tedy ve zkratce: rozmazlení fracci, kteří byli mnohdy líní přiložit ruku k dílu nebo neměli nic lepšího na práci, než často z prosté nudy přiložit pilu k větvi, na které jejich rodiče i oni sami seděli… Budiž přitom samozřejmě zváženo okřídlené „kdo není ve dvaceti komunistou, nemá srdce – a kdo není ve čtyřiceti konzervativcem, nemá rozum“. To by ale bylo docela jiné téma, které s tím souvisí do té míry, že „tu“ si ti mladí onen levicový luxus zkrátka nemohli dovolit – Che není tím báječným přirozeným romantickým hrdinou, když jeho soukmenovci na ulicích zrovna pod vašimi okny právě střílejí do neozbrojených civilistů…

Byl a je zde ale také jiný pohled: „tu“ i „onde“ stáli mladí lidé… a spojovalo je víc než jejich nízký věk: byla to dále vzdělanost (studenti byli zastoupeni nadprůměrně), příslušnost ke střední třídě a v první řadě přesvědčení, že politický systém v jejich zemi nefunguje dobře. Je vlastně až překvapivé, kolik toho měli společného, ne? Že je to absurdní? To povídejte redakci časopisu TIME, která jako „osobnost roku 2011“ umístila na svoji věhlasnou titulní stranu „člověka protestujícího“ a svůj výběr, nerozlišující mezi demonstranty v arabských zemích, v Řecku, v Rusku a na Wall Street, v redakčním komentáři doprovodila téměř stejnými slovy, která jsem si dovolil vypůjčit (spojuje je mládí, vzdělanost, příslušnost ke střední třídě, nespokojenost s politickým systémem a ekonomikou v jejich zemi…).

Na zmíněné titulní straně už se objevilo ledasco… když už ale chtěla být redakce takto neadresná, měla po ruce řadu sice ne tak mediálně chytlavých, zato podstatně konzistentnějších námětů, namátkou „oběť přírodních katastrof“ (no řekněte, nebyla třeba vlna tsunami po zemětřesení v Japonsku skutečně výjimečná?), „oběť etnických konfliktů“ (když někde v Africe zemřou v krátké době tisíce bezbranných lidí, s nikým to skoro ani nepohne…), nebo „člověk pronásledovaný pro svoji víru“ (což by ale z určitého specifického pohledu mohlo být „nevyvážené“ a tudíž nevhodné, protože to jsou skoro samí křesťané…). Způsob, který redakce zvolila, však naznačuje, že se napříště dočkáme jiných lahůdek. V letošním duchu jen v opačném gardu by to mohl být třeba „člověk protestům bránící“ – vždyť nakonec policisté se v záběrech kamer běžně ocitají skoro stejně frekventovaně, jako sami letos titulkou ověnčení prostestující, a všechny policisty na světě – britské i ruské, americké i čínské – spojuje, že udržují pořádek… nebo je spojuje to, že jsou nástrojem násilí Systému? Jak se to vezme, že ano… jakpak by to vzala redakce časopisu TIME?

Jan Kubalčík

Hlavním důvodem proč se od loňského roku řeší otázka církevních restitucí je zejména nález Ústavního soudu z 1. července 2010, který současný stav považuje za neústavní, právě z důvodu neexistence právního předpisu, který by řešil otázku historického majetku církví.

Současný plán na odškodnění církví vychází z více jak tři roky starého návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem. Tento návrh byl tehdy poslaneckou sněmovnou zamítnut. Poslanecký návrh z roku 2008 uvažoval o navrácení majetku církvím ve výši 134 mld. Kč z toho 51 mld. měl představovat vydaný majetek (nemovitosti, polnosti, lesy atd.) a 83 mld. měli představovat  finanční náhrady vyplácené v horizontu 60 let s pevným úročením.

Po volbách vláda tuto otázku zakomponovala do svého programového prohlášení jako jeden z úkolů. TOP 09 jako konzervativní strana složená z části z bývalých lidovců je samozřejmě zásadním podporovatelem řešení této otázky. ODS na ni nahlíží pragmaticky, prioritou je pro ni zejména udržet vládu (chcete-li můžeme to nazývat třeba „korýtka“) i když se v minulosti stavěla k těmto požadavkům spíše realisticky s ohledem na většinový odpor ateistické české společnosti. Ze stejného důvodu je ovšem proti nejmenší koaliční strana Věci Veřejné, která jede v linii populistických rozhodnutí a snaží se svoje činy maximálně přizpůsobit většinovému názoru veřejnosti (za účelem udržení „korýtek“). Nicméně vyhrožování odchodu z vlády dnes již nikdo, kdo dlouhodobě sleduje činy a skutky představitelů VV, nebere vážně (lepší je mít „korýtka ještě 3 roky než vůbec).

Všichni jsou si ovšem vědomi ekonomickému dopadu na státní rozpočet. Komise, která zpracovala návrh na nové vypořádání šla jednoznačným směrem úprav původního návrhu. V první řadě zvětšila objem vydávaného majetku z 39% na 56% ze 134 mld. Kč. S ohledem na strukturu církevního majetku je patrné, že v mnoha případech se jedná o vydání různých i historických památek, které vyžadují nemalé prostředky na údržbu a zároveň značně omezují ekonomický přínos. Státu by tak poklesly nutné výdaje na údržbu a povinnosti správy by se šikovně přesunuly na někoho jiného. Zároveň by se snížil objem finančních prostředků z 83 na 59 mld. Kč a období po kterou by se vyplácely náhrady by se omezilo na 30 let. K dořešení zbývá jak naložit s bývalým církevním majetkem ve vojenských újezdech, zda budou předmětem vydání či zda budou kompenzovány finančně. Musím ocenit vstřícnost církví, které jsou si vědomy problematice státního rozpočtu a jsou vcelku vstřícné.

Otázkou zůstává zda restituce v podobě v jaké jsou navrhovány nejsou tak trochu danajským darem, lze předpokládat, že podstatná část vydaného církevního majetku bude obratem opět prodána. Vláda v současném složení má na církevní restituce čas do roku 2014, v té době se díky současnému rozvratu pravice dá očekávat vítězství ČSSD a samozřejmě církevní restituce půjdou bez ohledu na nálezy Ústavního soudu k ledu, protože nová levicová vláda pod taktovkou sociální demokracie bude tradičně zastávat názor většiny populace ve stylu pivo za „pětku“ a párek za „bůra“ (protože se chce přece udržet u „korýtek“). Teď už zbývá počkat na konec roku a přesvědčit se jak moc uměli být Mayové přesní .

Ing. Jan Šneberk

PS: Autor článku je přísný ateista.