Z iniciativy skupiny českých šlechticů (hrabě F. A. Kolovrat-Libštejnský, hrabě Kašpar Šternberk, hrabě František Klebelsberg) bylo v Praze založeno Vlastenecké muzeum v Čechách formou provolání k „vlasteneckým přátelům věd“ (podepsal i nejvyšší purkrabí a prezident českého gubernia, hrabě F. A. Kolovrat). Po dvou letech (v červnu 1820) udělil císař souhlas k založení Muzea a po dalších dvou letech (v červnu 1822) byly schváleny stanovy Společnosti Vlasteneckého muzea v Čechách. Jejím prvním prezidentem byl zvolen v prosinci 1822 hrabě Šternberk. Základem muzejních sbírek se staly dary (přírodniny, rukopisy, tisk, památky hmotné kultury aj.). Ústav byl zpočátku jazykově německý, aristokraticky (stavovsky) zaměřený a neměl být bezprostředně spojován s českým národním hnutím, tak jako tomu bylo později.

Od roku 1848 neslo název České muzeum, v období let 1854–1919 pak Muzeum Království českého. Dnes toto muzeum známe jako Národní muzeum.

Novorenesanční stavba od projektanta Josefa Schulze s centrálním prostorem Panteonu a výzdobou od umělců generace Národního divadla pochází z let 1885–1890 a tvoří dominantu celého Václavského náměstí. Projekt kladl důraz především na monumentalitu, zčásti na úkor funkčnosti.

V roce 1968 byla jeho přední fasáda poškozena střelami sovětské armády, ohroženo bylo rovněž během výstavby pražského metra v první polovině 70. let minulého století (při výstavbě vestibulu stanice Muzeum došlo k poničení některých stěn, vestibul musel být lépe vyztužen). Budova nebyla nikdy celkově rekonstruována, na začátku 21. století je tak již ve velmi špatném stavu.

V roce 2006 byla muzeu přislíbena protější budova bývalého Federálního shromáždění, ve kterém působilo Rádio Svobodná Evropa. Do objektu bude přesunuta část sbírek, aby mohla hlavní budova projít rozsáhlou rekonstrukcí. V budově bývalého Federálního shromáždění vedení muzea plánuje pořádání komentovaných prohlídek a zřízení expozice o historii rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

Součástí Národního muzea je také knihovna. Všeobecná část knihovny a oddělení rukopisů a starých tisků je umístěno v hlavní budově muzea, unikátní soubor historických i současných novin a časopisů je uložen v Místodržitelském letohrádku v pražské Stromovce. Knihovna Národního muzea také zajišťuje provoz Muzea knihy v zámku ve Žďáru nad Sázavou.

Autor: Jiří Řehák

Prameny:
www.libri.cz

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 vtrhli příslušníci SNB, StB a Lidových milicí do klášterů a řeholních domů. Během akce bylo internováno 2376 řeholníků v koncentračních táborech, mnozí z nich byli vězněni, posíláni do převýchovných táborů a k službě u nechvalně známých Pomocných technických praporů. Cílem akce bylo zrušení klášterního života, kriminalizace lidí, kteří nezastávali oficiální státní ideologii a omezení vlivu Církve na veřejnost. Prostě se bolševici chtěli vypořádats dalším možným nepřítelem.

Zásah proti církvi byl dlouhodobě připravován. Před Akcí K byla uvězněna řada církevních představitelů ve vykonstruovaných procesech, jejichž předmětem byla údajná podvratná činnost proti státu a socialistickému zřízení. Média, která byla oficiálně i neoficiálně řízena KSČ přinášela zmanipulované a zcela lživé informace, samozřejmě v rámci poskytnutí prostoru veřejnému mínění se otiskovaly „dopisy pracujících“, kteří byli rozhořčeni „vlastizrádnou“ činností církve a žádali tvrdé potrestání „zrádců“. Komunisté se snažili o vytvoření „vlastenecké církve“, která měla být odříznuta od Vatikánu i věřících a měla přísahat věrnost „lidově demokratickému“ uspořádání. Naštěstí jen velmi malá hrstka církevních představitelů se rozhodla zradit své přesvědčení a kolaborovat, ovšem to se neobešlo bez následků a mezi jedním z nich byla Akce K, po níž byl prakticky zničen řeholní způsob života u nás.

Kláštery byly znárodněny a postupně chátraly, cenné sbírky knih a uměleckých předmětů byly ničeny, rozprodány a rozkradeny. Řeholníci byli donuceni vzdát se svých životních zvyklostí, jediné historicky úspěšné formy komunitního způsobu žití. Akce proběhla relativně hladce. Jelikož byl celý průběh připraven, většinou se obyvatelstvo nestačilo postavit na odpor bolševické zvůli. Pokud ano, tak bylo velmi rychle zastrašeno, jen v některých místech na Slovensku došlo k rozsáhlejším protestům.

Poučení pro dnešní dobu je zřejmé. Nesmíme mlčenlivě přihlížet zvůli a bezpráví páchaného na lidech pro jejich přesvědčení, jelikož mlčení znamená souhlas, a souhlas znamená podíl na zločinu. Nesmíme věřit všemu, co nám média přinášejí, jelikož vždy přinášela a přináší manipulující informace. Nesmíme věřit tomu, že co je označeno za vlastenecké, je skutečně pro vlast dobré. A především si musíme vážit svobody, jelikož bez ní přestáváme být lidmi a stává se z nás jen nástroj v cizích rukou.

Autor: Milan Fatka

Prameny:
www.cdk.cz, www.jezuiti.sk, www.totalita.cz, www.nezapomente.cz, www.maticevelehradska.cz, www.hostyn.cz, www.cirkev.cz, www.cisterciaci.blogspot.com

Smrt Boleslava II. v roce 999 znamenala pro český stát předzvěst úpadku, neboť jeho tři synové začali téměř ihned po jeho smrti usilovat o knížecí stolec. Jeden z bratrů, Boleslav III. se chopil vlády a ze strachu z konkurence začal své bratry pronásledovat. Pro tuto dobu, jíž není možné dnešním měřítkem posuzovat, bylo samozřejmostí řešit spory drastickým způsobem, proto byl Jaromír, druhý ze synů Boleslava II, vykastrován a třetí syn, Oldřich, s velkým štěstím unikl intrikám svéhobratra Boleslava III., který se jej pokusil zabít v lázni.

Tuto problematickou situaci ještě zkomplikoval polský vládce Boleslav Chrabrý, který znesvářených bratrů, a tedy i nestabilní situace v Čechách, obratně využil, vpadl do české kotliny a dokonce v letech 1003 – 1004 se ujal vlády zde. Od roku 1004 v Čechách vystřídal polskou správu kníže Jaromír, avšak tento slabý panovník byl svým silnějším a energičtějším bratrem dne 12. dubna roku 1012 zbaven vlády, oslepen a vypuzen z Čech.

Oldřich po svém nástupu na knížecí stolec musel čelit neustálému polskému nebezpečí z východu, neboť Morava byla v této době v moci Poláků, ale také silnému tlaku ze strany římské říše, která se snaží využít nestability českého knížectví a pevněji jej připoutat pod svou sféru vlivu. Poláci, kteří ohrožovali Čechy vojenskými výpady, byli vypuzeni z Moravy roku 1018, nebo 1029, a to především zásluhou Oldřichova syna Břetislava. Tento muž, syn Oldřicha a neurozené Boženy (dle pověsti pradlena, je více než pravděpodobné, že skutečně neurozeného rodu byla), velice silný panovník, se chopil vlády po Oldřichově smrti, když se knížecího stolce vzdal jeho slepý a vykastrovaný strýc Jaromír, a to roku 1034.

Kníže Oldřich, mnohdy označovaný díky způsobu nakládání se svými politickými konkurenty za bezohledného, upozornil dějiny na svou osobu nekonvenčním výběrem ženy, ale také životně důležitou centralizací a stabilizací českého státu a navrácením Moravy do českých rukou.

Autor: Jakub Hlavko

Použitá literatura:
ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Libri: 1999, Praha
TUREK, Rudolf. Počátky české vzdělanosti. Vyšehrad: 1988. Praha
TUREK, Rudolf. Čechy v raném středověku. Vyšehrad: 1982. Praha

Eduard Štorch se narodil v Ostroměři u Hořic 10. dubna 1878. Dětství prožil díky častému stěhování rodiny na mnoha místech východních Čech. Po absolvování reálného gymnázia a Učitelského ústavu (1897) v Hradci Králové nastoupil na dráhu učitele, kterou vykonával ve východních Čechách (Třebechovice pod Orebem, Malšova Lhota, Dobrá Voda), avšak pro svou osvětovou a publikační činnost s vlasteneckým duchem se stal c. k. úřadům nepohodlným a učitelská činnost ve veřejném školství mu byla na nějaký čas zakázána. Vrátil se k ní až v roce 1900 v Mostě a v této době se začal aktivně sociologicky zabývat pozadím výchovných problémů hornických dětí, za což si vysloužil disciplinární řízení pro pobuřování. Od nuceného odchodu ze školství Štorcha zachránil pražský městský úřad, který jej pozval do svých škol v Praze. A zde také učitelsky působil až do začátku první světové války, kdy byl povolán do rakouské armády a působil v pražské karlínské nemocnici jako poddůstojník zdravotní služby.

Po válce se opět věnoval učitelské činnosti, a to až do roku 1937, kdy po vážné lyžařské nehodě oslepl na jedno oko a nervový otřes způsobený touto nehodou mu znemožnil další vykonávání učitelské profese. Štorchovo zranění na lyžích úzce souviselo s jeho trávením volného času, ten totiž bezmála všechen věnoval organizaci mimoškolních aktivit dětí. Se svým archeologickým kroužkem uspořádal spousty výprav za odkazem pravěku, pořádal zimní lyžařské kurzy v Krkonoších, které mimochodem z části sám hradil, své děti vedl dle zásad skautingu a razil novátorskou myšlenku vyučování v přírodě, za jejímž účelem vytvořil školský areál Dětská farma na Libeňském ostrově v Praze.

Štorchovo jméno je v českém povědomí hluboce zapsané díky jeho nově metodickému přístupu ve výuce dějepisu. Byl si dobře vědomý faktu, že pro zvýšení poutavosti dějepisné látky, především období pravěku, je nutné opustit tradiční způsob výkladu a obohatit hodiny dějepisu o dobrodružnost a napětí. Navíc Štorch na dějiny nepohlíží jako na soubor událostí a osobností a snaží se podtrhnout v historii sociologický zorný úhel. Proto 25. června 1956, kdy Eduard Štorch zemřel, zanechal po sobě jen málokomu neznámá literární díla jako Lovci mamutů, Osada Havranů, Bronzový poklad, Minehava a mnoho dalších.

Zdroje: ŠŤASTNÝ, Radko – Čeští spisovatelé deseti století (2001), www.slovnikceskeliteratury.cz

Život věrozvěsta Metoděje byl velmi bohatý a převratný. Narodil se pod jménem Michal kolem roku 815, jako nejstarší syn do početné rodiny byzantského vojenského velitele v Soluni. Jako dědic byl vyslán na studium práv v Konstantinopoli. Po studiu se začlenil úspěšně do správního systému císařství jako prefekt vojenské oblasti Strymon na severním pobřeží Egejského moře, sousedící s Bulharskem a hojně osídlené Slovany. Zde získal také znalosti o jazyku a obyčejích Slovanů.Časem dospěl k poznání, že by se raději více věnoval duchovní sféře a vstoupil do kláštera, kam za ním časem přišel i jeho mladší bratr Konstantin mj. profesor filosofie na vysoké škole.

První výraznou misií bratří bylo šíření křesťanství mezi judaistickými Chazary. Misie nebyla úspěšná, ale podařilo se při ní objevit na Krymu údajné ostatky Sv. Klimenta. Po návratu od Chazarů se Konstantin a Metoděj začali připravovat na novou výpravu, tentokrát k Bulharům.Vše změnilo poselstvo Velkomoravského krále Rostislava, které na dvůr císaře Michaela dorazili roku 863 s žádostí o vyslání věrozvěstů, kteří by slovo boží hlásali v domácím slovanském jazyce. Důvodem poselstva bylo omezit vliv sílící východořímské říše a zajistit jednotný výklad víry v jazyce srozumitelném pro domácí obyvatelstvo.

Výběr patriarchy Fotia padl na vzdělané bratry, kteří s touto činností měli zkušenosti a měli i velké znalosti a organizační schopnosti. Zřejmě na jaře roku 864 dorazili věrozvěstové v čele skupinky řeckých mnichů na Moravu. S sebou nesli již přeložené části bible a dalších knih. Konstantin s ohledem na specifika slovanského jazyka vytvořil nové písmo – hlaholici, která se stala vzorem pro současnou azbuku.

Další léta věnují překladatelské činnosti a výchově nových kněží, kteří by měli utvořit základ nově vznikající moravské církve. Po přípravě dostatečného množství žáku vyrazí na náročnou cestu do Konstantinopole, aby jim zajistili řádné svěcení. Po příchodu do Benátek, které tehdy náleželi k byzantskému panství, se dozvídají o převratu v Konstantinopoli, která postihla i jejich přestaveného patriarchu Fotia a proto přijímají pozvání papeže k návštěvě Říma.

V Římě je přivítá papež Hadrián II. Bratři nevědí, že si na jejich činnost už několikrát stěžovali kněží z Bavorska, protože jejich činnost na Moravě značně ohrožovala jejich mocenské snahy. Papež, částečně uplacen právě ostatky Sv. Klimenta akceptuje šíření křesťanství mezi Slovany v jejich rodném jazyce. Nechá vysvětit bratry Konstantina a Metoděje na biskupy, další na kněze (mezi nimi i Gorazda, Klimenta a Nauma) a ostatní na jáhny či podjáheny. Noví kněží odcházejí zpět na Velkou Moravu a Konstantin a Metoděj zůstávají v Římě a snaží se zajistit vznik samostatného moravského arcibiskupství. To se jim také podaří, ale Konstantin, který mezitím onemocní a vstoupí do kláštera pod jménem Cyril, už se toho bohužel nedočká.

Koncem roku 869 konečně jmenuje papež Metoděje arcibiskupem pro oblast Moravy, Nitranska, Panonie a dalších slovanských oblastí. Centrem a sídlem arcibiskupa je Srěm (starověké Sirmium). Roku 870 se i Metoděj vydává k návratu, bohužel je po cestě zajat bavorskými duchovními, kteří ho nenávidí pro jeho úspěchy s jakými šířil víru a jak rychle omezil veškerou jejich moc mezi Slovanstvem, a se souhlasem Ludvíka Němce a bez ohledu na pravomoci dané mu papežem odsouzen na doživotí a uvržen do kláštera zřejmě v Ellwangenu.

Roku 873 je Metoděj po velkých protestech Svatopluka, který mezitím upevnil svou moc i vojensky a uštědřil Němcům několik drtivých porážek, po papežových intervencích je propuštěn a uveden na Moravu. Po uzavření míru mezi Svatoplukem a Ludvíkem Němcem je umožněn příchod bavorských kněží, mezi nimi i benediktýnskému mnichu Wichtingovi. Wichting se snaží všemožně narušit Metodějovu práci a oslabit jeho pozici u Svatopluka. Tato činnost se mu daří a jejich spor musí řešit roku 880 sám papež. Papež Jan VIII. rozhodne plně ve prospěch moravského arcibiskupa a Wichting je nucen být Metodějovi ve všem poslušen. Svatopluk je o tomto rozhodnutí informován papežovým listem „Industriae tuae“.

Wichting se paděláním papežského listu snaží svého představeného v očích krále Svatopluka neprávem diskreditovat, což se mu daří a latinští kněží získávají na velkomoravském území jistý vliv právě na úkor slovanských kněží. Ne však nadlouho, už následující rok je Wichting z Moravy vyhnán jako „rozsévač rozkolu“ zcela se souhlasem papeže Jana VIII. Ovšem krátce na to Jan VIII. umírá a nový papež Hadrián III. a po něm i Štěpán V. již straní bavorským kněžím a arcibiskupství Metodějovo podřídí bavorské církvi.  Bohužel v této kritické chvíli umírá ve Velehradě 6. dubna 885 arcibiskup Metoděj a mnichy slovanské liturgie nečeká světlá budoucnost. Svým nástupcem Metoděj určí Moravana Gorazda, jeho přání bohužel není vyslyšeno.

Wichting je v září 885 na základě podvodů a různých podvržených a padělaných listin jmenován arcibiskupem a okamžitě se snaží zlikvidovat nezávislou slovanskou církev. Vyhání Metodějovy žáky z Moravy, část z nich odchází do Srbska (Ohrid) a Bulharska, ostatní kněží jsou uvězněni, povražděni či prodáni do otroctví.

Dílo Konstantina a zejména Metoděje tím ovšem nezničí a to zůstane do dnešních dnů živé, zejména mezi pravoslavnými věřícími. Jejich písmo se stalo základem moderní cyrilice, používané dnes ve většině slovanských zemí.

Autor:  Jan Šneberk

František Lexa se narodil 5. dubna 1876 v Pardubicích v rodině advokáta. Rodina Lexových se odstěhovala do Prahy a mladý František zde nastoupil na gymnázium v Žitné ulici, kde ho vyučovali i takové osobnosti jako Alois Jirásek a František Drtina. Nejvíce ho zaujala matematika, a proto si zvolil učitelskou kombinaci matematika a fyzika. Zájem ho však přivedl i na přednášky z filosofie a psychologie a ze všeobecné fysiologie a psychiatrie na lékařské fakultě. Navštěvoval filozofické semináře Tomáše Garrigue Masaryka, spolužákem mu byl např. i Zdeněk Nejedlý.

Roku 1899 František Lexa promoval, brzy však zjistil, že matematika ani fyzika nejsou obory, jimž by chtěl věnovat celý život. Roku 1902 si proto rozšířil aprobaci o filosofickou propedeutiku a o rok později dosáhl hodnosti doktora filosofie. Do roku 1922 pak působil jako středoškolský profesor matematiky, fyziky a filozofické propedeutiky v Hradci Králové a v Praze. Žáci k němu vzhlíželi s obdivem: „Byl přísný, žádal poctivé studium, nenadržoval a měl osobní kouzlo.“ A nebyli to žáci ledajací, u Lexy studoval Karel Čapek, zakladatel pražského kabaretu Červená sedma Jiří Červený, ale také pozdější komunistický náměstek předsedy vlády a ministr Václav Kopecký.

Osudovým vykročením směrem k egyptologii byla Lexova habilitační práce, která měla být původně věnována psychologii písma. Při studiu druhů písma se dobral až k hieroglyfům a pak pochopil, že jim nelze porozumět bez důkladného poznání jazyka. Začal se proto v roce 1905 egyptštině učit na překladech Knihy mrtvých. Na doporučení profesora orientalistiky Rudolfa Dvořáka pak studoval egyptštinu u profesora Adolfa Ermana v Berlíně a démotštinu u předního světového znalce démotštiny Wilhelma Spiegelberga ve Štrasburku.

Odtud byl jen krůček k zájmu o egyptské náboženství a výsledkem Lexova habilitační práce O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů Staré říše přijatá r. 1914. Lexa se s habilitací zdržel deset let naplněných studiem u předních odborníků, ale zato se stal uznávanou evropskou kapacitou na démotštinu, jednu z vývojových etap egyptského jazyka.

František Lexa se zpočátku zabýval zejména staroegyptským náboženstvím a magií, největší ohlas vzbudila práce Staroegyptské čarodějnictví vydané v roce 1923 (1925 vydáno i v Paříži pod názvem La magie dans l’Égypte ancienne).

František Lexa se stal roku 1919 soukromým docentem egyptologie na Univerzitě Karlově a začal přednášet, roku 1922 se pak stal mimořádným profesorem egyptologie na Univerzitě Karlově. Jeho zásluhou byl na půdě Filozofické fakulty UK založen roku 1925 egyptologický seminář.

Od roku 1927 byl Lexa řádným profesorem egyptologie UK v Praze a po r. 1934 představitelem vlastně jediného pracoviště, kde se démotština v Evropě vyučovala. V letech 1934–35 byl děkanem Filozofické fakulty UK. Praktické zkušenosti získal ve 30. letech, kdy se zúčastnil francouzských vykopávek v Egyptě.

Jako pedagog velmi oblíbený, byl k zastižení i na horách, kam vyrážel s rodinou a na svou dobu neobvykle i se stanem. V horách čerpal síly pro dokončení gigantického díla, jímž se měla stát dosud největší mluvnice staroegyptského jazyka. Mezi jeho studenty patřil i Jaroslav Černý, jeden z nejvýznamnějších egyptologů 20. století a profesor egyptologie na univerzitách v Londýně a Oxfordu, Zbyněk Žába a další. Ačkoliv se často zdálo, že svoji práci již navždy odložil, přesto k cíli postupoval malými, ale pevnými kroky. Dokonce ani německá okupace jej nezastavila, přestože byl v roce 1940 nuceně penzionován. Aktivně se vrátil až v roce 1948.

Nakonec jeho stěžejní dílo – monumentální Gramatika démotiky, se kterou začal v roce 1938 a jejíž 7. svazek vyšel r. 1951, překonala všechny dosud vydané práce a „posadila Lexu na světový egyptologický trůn“. Vydal ji po 23 letech příprav ve svých 75 letech a dokonce si ji sám autografoval v precizních hieroglyfech. Podíl na jejím vydání měl i tehdejší ministr informací a bývalý Lexův žák Václav Kopecký.

Ani v tomto věku prof. Lexa neztrácel pracovní elán. Přednášel dál na fakultě, spoluřídil časopis Archiv orientální, který v r. 1929 pomáhal založit. V roce 1956 zavítal s československou kulturní delegací podruhé do Egypta. Roku 1958 založil Český egyptologický ústav UK v Praze a Káhiře, který získal v Egyptě vlastní koncese k vykopávkám a učinil mnoho významných objevů, a až do své smrti ho vedl. František Lexa zemřel 13. února 1960.

Vedle Bedřicha Hrozného (Chetité a Mezopotámie) a Vincenta Lesného (starověká Indie) patřil k silné generaci českých orientalistů.Díky Františku Lexovi a jeho nadšeným žákům se Československo a následně i Česká republika stala Egyptologickou velmocí.

Zdroj: www.ancient-egypt.wz.cz, doplněno o informace z www.ceskatelevize.cz, www.egyptologie.ff.cuni.cz, www.libri.cz, Wikipedie