Česká koruna, nebo také Koruna království českého, tento termín užívající se pro země podřazené české královské hodnosti se začal užívat již za vlády Jana Lucemburského, ale jméno si získal především za vlády jeho syna Karla IV., kdy tento pojem nabývá neobyčejné vážnosti v celé Evropě. Česká koruna totiž měla díky velice úspěšné Karlově politice dominantní postavení v rámci celé Svaté říše římské a skrývala v sobě České království, markrabství moravské, slezská knížectví, Horní a Dolní Lužici, Horní Falc, markrabství braniborské a Lucemburské vévodství. Avšak již za vlády jeho syna Václava IV. se toto území začalo rozpadat. Zánik České koruny potom můžeme spojit s husitskou reformací, kdy v podstatě všechny vedlejší země tohoto územního konglomerátu nebyly ochotné bojovat za reformní myšlenky „českých sedláků.“

Navíc Zikmund Lucemburský některá česká území propůjčoval, nebo dokonce daroval svým protihusitským spojencům. Jedním z nich bylo také saské vévodství, jemuž dal roku 1422 do zástavy Mostecko. Do jaké míry si Zikmund tímto politickým tahem zajistil podporu saského vévody, je otázka marginální. Důležité však je, že odtržením části českého království, zvláště pak území vnitřního, nikoliv okrajového, znamenalo ohrožení územní integrity celého království.

Až o třicet let později Jiří z Poděbrad po svém zvolení českým králem roku 1458 začal obnovovat pojem Česká koruna v jeho původním rozsahu, a to se mu také víceméně podařilo, i když ze zřejmých důvodů Braniborsko, Horní Falc a Lucembursko k tomuto územně-politickému celku již přičleněny nebyly. K Jiřího úspěšné integrační politice patří i zpětné začlenění Mostecka k českému království, což bylo učiněno 25. dubna roku 1459 na jednání se Sasy v Chebu.

Je tedy možné konstatovat, že husitskou reformací rozkolísanou Českou korunu dokázal Jiří z Poděbrad stmelit v jednotný celek a opět tak zajistil její důležité postavení ve střední Evropě.

Autor: Jakub Hlávko

Zdroje:
ČAPKA, František: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha: Libri. 2006
URBÁNEK, Rudolf. Husitský král. Praha: Vesmír. 1926
www.ao-institut.cz

Na konci dubna 1423 se v bitvě na vrchu sv. Gotharda u Hořic (okres Jičín) utkala dvě husitská vojska v bratrovražedném boji. Východočeského svazu vedený Janem Žižkou z Trocnova zde porazil armádu umírněných českých kališnických pánů v čele s Čeňkem z Vartemberka.

Přesné datum bitvy není zcela přesně známé. Prameny uvádějí nejčastěji 20., ale též 23. nebo 27. dubna, z čehož první termín se jeví jako nejpravděpodobnější. Jan Žižka zde opět ukázal osvědčenou taktiku s chytrým využití terénu a vozové hradby.

Geniální husitský stratég Jan Žižka z Trocnova se v lednu roku 1423 kvůli vzájemným rozporům rozchází s táborským svazem a tvoří vlastní východočeský husitský svaz ve východních Čechách. Jeho rostoucí moc přiměla k činu nespokojenou husitskou šlechtu, která proti hejtmanovi vojensky vystoupila. Vůdcem kališnických pánů byl mocný šlechtic Čeněk z Vartemberka, který lavíroval mezi oběma stranami a celkem 5x přešel z tábora Husových přívrženců ke katolíkům a nazpět.

Jako místo budoucího střetu zvolil tehdy již zcela slepý Žižka po poradě se svými pobočníky a vlastním bratrem Jaroslavem vrch Gothard, který se zvedal nad poddanským městečkem Hořice. Kopec převyšoval  okolní krajinu asi o 50 m a nebyl prudký, takže až na vrchol mohly být vytaženy bez obtíží husitské bojové vozy, opevněný dřevěný kostelík stojící na místě dnešního barokního kostela sv. Gotharda  mu přitom dobře posloužil jako pozorovatelna. Žižkovo vojsko čítalo na 3000 bojovníků, z toho asi 300 jízdních, vozová hradba sestávala ze 120 vozů. Jak bylo silné nepřátelské vojsko, prameny neuvádějí, ale jezdectvo bylo jistě mnohem početnější než Žižkovo.

Vojsko Čeňka z Vartenberka  zaútočilo na opevněné Žižkovy vojáky od jihu, kde se nacházela ves Chvalina. Panská těžká jízda by v otevřeném terénu jistě získala převahu, ale v útoku do táhlého kopce se brzy unavila, krom toho mnoho jezdců raději sesedlo z koní a útočilo pěšky, což bylo v těžkém brnění velmi vyčerpávající. Naproti tomu husitští bojovníci kryti vozovou hradbou ostřelovali nepřítele z děl a „uváděli ho tak ve zmatek“.  Přesto notnou dobu nebylo zdaleka jisté, jak bitva nakonec dopadne. Ve chvíli, kdy se podařilo zmařit pokus nepřátel o proniknutí do hradby, dal Žižka povel k útoku. Jeho bojovníci, kteří nebyli tak vyčerpáni jako druhá strana, vyrazili z vozové hradby a donutili panské vojsko k překotnému ústupu po svahu do roviny.

Dle nemnoha a často si odporujících pramenů boj trval plné tři hodiny, než Žižka nabyl plné převahy. Na straně Žižky bojoval Diviš Bořek z Miletínka a několik dalších pánů a vladyků z východních Čech, mezi něž patřil např. Hertvík z Rušinova. Na panské straně vedle Čeňka z Vartenberka bojoval Arnošt Flaška z Pardubic, Jindřich Berka z Dubé a vladyka Mikšíček z Úlibic, který v bitvě padl. Poražení páni ustoupili do svých hradů  a dalšího odporu v poli se již neodvážili.

Bitva znamenala další posílení Žižkových pozic. Hejtman upevnil své vůdčí postavení mezi východočeskými husity, což proti němu obrací další šlechtice mimojiné také Diviše Bořka z Miletínka a nakonec také Prahu. Žižkovi odpůrci jsou definitivně poraženi až v bitvě u  Malešova 7. června 1424.

Žižkův pomník

Při příležitosti 450. výročí  Žižkova vítězství v bitvě u Hořic nad opozičním panem Čeňkem z Vartenberka vznikl roku 1873 z podnětu místního Sokola na vrchu sv. Gotharda první pomník našemu slavnému vojevůdci v Čechách. Autorem návrhu byl hořický sochař Pavel Jiříček (1851 — 1880), který se  spolu se svým bratrem Josefem podílel i na  zhotovení sochy. Přestože Žižka velel v bitvě  již jako slepý vojevůdce, umělci jej ztvárnili hrdě vzpřímeného s páskou pouze přes jedno oko a s palcátem v rukou. Slavnostní odhalení pomníku přerostlo v národní manifestaci proti rakousko-uherskému útlaku za účasti pěti tisíc vlastenců z Čech, Moravy i Slovenska.

Zdroj: www.horice.org (upraveno)

17. dubna 1969 zasedal na Pražském hradě ÚV KSČ, který přijal rezignaci Alexandra Dubčeka na funkci prvního tajemníka strany. Zasedání se zúčastnilo 182 členů, z toho se 150 vyslovilo pro Dubčekův odchod. Zároveň se ÚV vyslovil 156 hlasy ze 178 hlasujících pro Gustava Husáka do funkce prvního tajemníka. Sám Dubček zpočátku prosazoval Ing. Oldřicha Černíka.

Toto dubnové zasedání ještě více posílilo normalizační proces, jež v Československu nastal po srpnové okupaci v roce 1968. Alexander Dubček se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ v lednu 1968, poté co se ÚV rozhodl oddělit funkce prezidenta republiky a prvního tajemníka strany. Volba Dubčeka, který do té doby působil jako první tajemník ÚV KSS, do této funkce byla kompromisem, jelikož členové ÚV se nebyli schopni dohodnout a podpořili tedy návrh prezidenta Novotného.

Dubčekovo působení v této funkci bylo klíčové pro proces tzv. Pražského jara 1968, jež začal právě zvolením Dubčeka a skončil v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy na naše území vstoupily armády Varšavské smlouvy. Samozřejmě, Dubček byl sovětským soudruhům trnem v oku, jelikož během jeho působení došlo k liberalizaci společenských poměrů (např. svoboda tisku) a “demokratizaci” komunistického Československa. Po svém odvolání z funkce prvního tajemníka, Dubček ještě působil jako předseda Federálního shromáždění a svým podpisem legalizoval tzv. pendrekový zákon, který vedl k represím vůči srpnovým demonstrantům.

Gustav Husák ještě v průběhu Pražského jara vystupoval jako Dubčekův věrný stoupenec. Při jednáních v Moskvě v roce 1968 se v něm ale zhlédl Brežněv a Husák se stal jeho oblíbencem. Asi právě proto se Husák po okupaci v srpnu 1968 od Dubčeka úplně odvrátil. V roce 1969 tedy Husák dosedl na místo prvního tajemníka ÚV KSČ a v roce 1971 se stal generálním tajemníkem. 29. května 1975 následovalo jeho zvolení do funkce prezidenta ČSSR, samozřejmě, s plnou podporou sovětského vedení.

Zdroje:  www.libri.cz, www.totalita.cz, www.ireferaty.lidovky.cz, www.hrad.cz

Smlouva o přistoupení byla dohoda mezi 15 členskými státy Evropské unie a 10 zeměmi (ČR, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko) žádajícími o vstup do EU, která byla podepsána 16. dubna 2003 v Aténách, symbolicky pod řeckou Akropolí.
Smlouva samotná upravuje Římskou a Maastrichtskou dohodu a další smlouvy, které spoluvytvářejí legislativu EU. Podpis smlouvy musel být ratifikován, do 30. dubna 2004, ve stávajících i budoucích členských zemích. A jelikož tato ratifikace musela proběhnout v souladu s ústavním pořádkem v jednotlivých státech, prakticky všechny přistupující země, kromě Kypru, vyhlásily referendum. To v ČR proběhlo 13. – 14. 6. 2003 a občané odpovídali na otázku „Souhlasíte, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení ČR k Evropské unii členským státem Evropské unie?“

Referenda se zúčastnilo 55% obyvatel s výsledkem 77,33% pro ANO. Tímto aktem byl dokončen dlouhodobý proces integrace ČR do EU, jehož počátek můžeme nalézt již koncem 70. let, smlouvou ČSSR s Evropským společenstvím uhlí a oceli o obchodu s hutnickými výrobky. Poté následovaly další bilaterální dohody, například v 1991 Evropská dohoda o přidružení ČSFR, Maďarska a Polska k Evropským společenstvím.

Oficiálně za ČR požádal o vstup do EU tehdejší premiér Václav Klaus 26. ledna 1996 v Římě. V roce 1998 zahájila EU přístupová jednání s ČR, v čele vyjednávacího týmu byl Pavel Telička a vyjednávací proces byl zakončen v Kodani v prosinci 2002.

Slavnostního podpisu smlouvy o přistoupení v Aténách se zúčastnili tehdejší premiér Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus. Smlouva byla naplněna vstupem naší země do EU k 1. květnu 2004.

K této události se určitě hodí 2 poznámky:

1. Prezident Václav Klaus, který stál historicky už všech zásadních podpisů a rozhodnutí, dnes patří k největším kritikům poměrů uvnitř EU, především přebubřelé bruselské byrokracie, omezení vlivu národních států a posílení mocenského vlivu největších unijních států na úkor těch malých.

2. Zatímco Aténskou smlouvu o přistoupení měli možnost občané ČR a jiných evropských států posvětit svým hlasováním v referendu, tak Lisabonská smlouva byla ratifikována pouze Parlamentem, ačkoliv zásadním způsobem mění „pravidla hry“ a fakticky ruší vyjednané podmínky na základě kterých se mnoho Čechů rozhodovalo při hlasování v referendu v roce 2003.

Mgr. Libuše Kohutová
(zdroje: www.ec.europa.eu, www.euroskop.cz, www.portal.gov.cz)