Jiří z Poděbrad po několika pokusech řešit konflikt smírem, vypověděl válku odbojné Jednotě zelenohorské. Vzájemné obléhání a dobývání hradů, tvrzí a měst skončilo v létě úspěchem husitského krále. Katolická opozice však i do budoucna představovala pátou kolonu, vždy připravená jednat s útočníky.

Uskupení odbojné katolické šlechty bylo založeno již 28. 11. 1465 na hradě Zelená hora. Zakládajícími členy byli zejména příslušníci vysoké šlechty. Kromě samotného majitele hradu Zdenka ze Šternberka, to byli i jeho synové Jaroslav a Jan ze Šternberka, bratři Jan a Oldřich Zajícové z Hazmburka, Jindřich starší a syn Jindřich mladší z Plavna, Bohuslav z Vamberka, Jindřich z Hradce, Děpolt z Rýzmberka, Vilém z Ilburka, Burian II. z Gutštejna, Linhart z Gutštejna, Jan z Rožmberka a jeho bratr Jošt z Rožmberka, který tehdy zastával úřad vratislavského biskupa. Později uzavřela spojenectví s Jednotou i města, jako tradičně katolická Plzeň či s přispěním biskupa Jošta z Rožmberka i jeho Vratislav.

Jednota zelenohorská se snažila prostřednictvím svého vyslance Dobrohosta z Ronšperka o aktivní zahraniční politiku s cílem si zajistit zejména podporu papeže, bohudík se jejich aktivita zdála kurii příliš nereálná.

List krále Jiřího z Poděbrad adresovaný hlavě Jednoty Zdeňkovi ze Šternberka z 20. dubna byl praktickým vyhlášením války. Jednota zelenohorská reagovala 21. dubna uzavřením spojenectví právě se slezskou Vratislaví a začátkem června se k ní přidaly i další města jako Jihlava, Znojmo, Brno, Olomouc, Namyslów aj. Jednotu podporovala vlažně i většina katolického kléru v čele s biskupem Tasem z Boskovic.

Jiří z Poděbrad zbavil vůdce vzbouřenců Zdeňka ze Šternberka postu nejvyššího purkrabího a na jeho místo byl jmenován Jiřímu oddaný Zdeněk Kostka z Postupic. Zároveň s tím oblehl jeho šest hradů a stejně tak postupoval i u dalších významných signatářů Jednoty zelenohorské. V Čechách opanoval situaci Jiří z Poděbrad, spolu se svým synem Jindřichem a Pražany celkem snadno. Do Slezska vtáhlo královské vojsko doplněné o silné oddíly bratříků pod vedením Viktorína z Poděbrad, Zdeňkem Kostkou z Postupic a Ctiborem Tovačovským z Cimburka (ten později se vyznamenal i v bojích proti Matyáši Korvínovi a vždy věrně stál po  Jiříkově boku). Spojence Jednoty zelenohorské ve Slezsku zachvátila panika, v rychlém sledu padli Reichenbach, Münsterberk a Frankenštejn. Po vítězstvích ve Slezsku se vojsko přesunulo na Moravu, kde mj. obsazením kláštera ve Starém Brně pomohli obleženému Špilberku, jehož posádka zachovala věrnost Jiřímu z Poděbrad.

Moc Jednoty zelenohorské se rozpadla, král disponující zemskou hotovostí a zkušenou profesionální armádou doplněnou o bojem zocelené slovenské bratříky ji zasadil tvrdý úder. Královská moc se upevnila a přinesla krátký oddech. Již následující rok v čele křížové výpravy vstoupil na naše území Matyáš Korvín a část opozice jeho útok aktivně vítala.

Další informace o bojích s Matyášem Korvínem viz ZDE

Autor: Marek Štěpán (www.libri.cz, www.husitsvi.cz, www.zelenahora.cz, www.iweb.cz/tovacov)
(plz)

Adolf Hitler pověřil německé vojenské velení v čele s vrchním velitelem Wehrmachtu Wilhelmem Keitelem k rozpracování zásad plánu útoku na ČSR označovaným jako „Fall Grün“ (případ zelená). Hitler sám stanovil základy plánu  podle kterého měla německá armáda rychle a s minimálními ztrátami obsadit naši zemi. Naše situace nebyla zrovna růžová, prakticky všechny sousední státy s výjimkou spojeneckého Rumunska nám byli nepřátelsky nakloněny. Polsko kvůli prohrané válce o Těšínsko v roce 1919 a Maďarsko kvůli ztrátě Slovenska.

Plán „Fall Grün“ navazoval na starší plány s krycím názvem „Schulung“, kde Německo plánovalo útočné operace vůči Československu již od května 1935. Plány obsahovali dvě varianty boje na dvou frontách a další tři plány pro zvláštní situace.

Po anšlusu Rakouska 12. března 1938 se zásadně změnily možnosti nástupních prostor útočících armád a bylo dosud schválené plány nutno zásadně revidovat, aby odpovídali novým geopolitickým a vojenským podmínkám.

Konečná verze plánu „Fall Grün“ počítala s nasazením 39 divizí rozdělených do 5 armád. Hlavní úder měli vést 10. armáda pod vedením generála  Waltera von Reichenaua a 12. armáda generála Wilhelma von Leeba ve směru na Plzeň a Č. Budějovice.

Základem plánu „Fall Grün“ měl být překvapivý útok ve stylu blitzkrieg, za součinnosti ozbrojených band složených ze Sudeťáků v našem týlu. Útok byl naplánován na 1. října 1938 a počítal s 5 dny bojů. V návaznosti na útok mělo dojít k bombardování strategických dopravních uzlů, aby nám nacisté co nejvíce znemožnili nasazení mobilizovaných jednotek.

Bohužel pro Hitlera vyhlásila vláda ČSR pod vedením gen. Syrového v květnu 1938 částečnou a 23. září všeobecnou mobilizaci, jejíž průběh nepřítele zaskočil. Nadšení národa bylo neskutečné a i na Slovensku probíhala mobilizace kupodivu hladce. Hitler musel reagovat a 27. září vydal nové pokyny. Sedm divizí mělo podle plánu zaútočit o tři dny později. Bohužel poté, co se československá vláda podvolila diplomatickému tlaku a zradě svých dosavadních spojenců a dopoledne 30. září přijala podmínky Mnichovské dohody a postoupila pohraniční oblasti Německu, zůstal plán „Fall Grün“ navždy jen na papíře.

Zapojení dalších zemí na straně Německa bylo problematické. Polsko kromě Těšínska a části Oravy nemělo vůči Československu dalších územních nároků. Hortyovské Maďarsko nemělo vojenskou sílu na větší operace a zároveň bylo obklíčeno našimi spojenci z Malé Dohody Rumunskem a Jugoslávií. S největší pravděpodobností by vyčkávalo na vývoj situace a jeho zapojení bylo podmíněno úspěchy Wehrmachtu.

Plán měl od počátku své odpůrce jako např. náčelník generálního štábu Ludwick Becke, který opakovaně poukazoval na nepřipravenost německých armád (Část jeho výhrad měla velice racionální základ – viz články ČSR byla na boj s Hitlerem dobře přichystána a …ale Němci nebyli připraveni). Část vedení německé armády se obávalo, že útok na Československo přivede do války Velkou Británii a zejména našeho spojence Francii. Hitler se postupně všech svých kritiků zbavil, což se mu následně vymstilo při útoku na Sovětský svaz.

Zdroje: www.libri.cz, www.ct24.cz, BenKenobi: Fall Grün – konec Československa (připravil Marek Štěpán)

Plány nástupu nacistických armád vůči Československu