Je nespornou zásluhou především Edvarda Beneše, že usilovným diplomatickým vyjednáváním s dohodovými mocnostmi dosáhl uznání jižních hranic Slovenska. Demarkační čáru (před stanovením definitivních hranic mírovou konferencí) vymezila válečná rada od Bratislavy podél Dunaje, Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích. Ovšem maďarská Karolyiho vláda tuto vizi nesdílela a trvala na zachování uherského území v původních hranicích. Odvolávala se na příměří s maršálem Franchetem d´Espereyem z 13.listopadu 1918, v němž o Slovensku nebyla zmínka a byla rozhodnuta klást našemu obsazování Slovenska branný odpor.

Maďaři byli vůči ČSR vojensky ve výhodě. Měli nejen celý vojenský aparát s dostatkem kvalitních důstojníků po nejvyšší hodnosti ale i po Mackensenově armádě značné množství válečného materiálu. Její armáda byla celistvá, zatímco československá se pracně rekonstruovala. Maďarsko mělo sice nařízeno demobilizovat armádu až na šest ročníků, plnili však toto nařízení liknavě odhodláni postavit se vojensky proti ČSR a Rumunsku (kterému byli povinni odstoupit též část svého území) a postavit mírovou konferenci před hotovou věc.

Na vlastním slovenském území byla složitá situace – Slovensko nebylo připraveno na osvobození z  maďarské nadvlády. Značná část obyvatel zůstala pasivní z nedostatku informací, vyšší a střední vrstvy rovněž pasivně vyčkávaly v obavě o svoje postavení. Snahu o národní emancipaci tak reprezentovali M.R.Štefánik, zahraniční (především američtí) Slováci a nepočetná vrstva domácí inteligence. České země tvořily i v bývalé monarchii přesně definované historické, teritoriální i správní celky, Slovensko však nebylo v rámci uherské říše samostatným územním celkem a proto její hranice nebyly jasné a určité.

Právě 27. dubna se našim jednotkám (6.legionářská divize) podařilo obsadit Nové Město pod Šiatorom a 1.května Miškovec. U Šalgotarjánu však narazily na silný maďarský odpor a postup uvázl. Další ofenzíva přišla o tři týdny později a skončila nezdárně. Maďarská vláda navíc sjednala příměří s Rumuny a všechny volné síly vrhla proti našim vojskům. Postupně tak byl vyklizen Miškovec a čs. jednotky ustoupily až na čáru Tornaĺa, Szendrö, Irota a Magas hegy. Maďaři se pokusili zmocnit Komárna, spoléhajíce na pomoc maďarského obyvatelstva. Legionářská posádka pod vedením majora Basla je však odrazila a způsobila jim citelné ztráty. Naše jednotky však byly celkově zatlačeny na původní demarkační čáru.

Protiútok Maďarů měl jasný úmysl – vytlačit čs. vojsko ze Slovenska úplně. Zahájili ji v době, kdy na naší straně francouzští důstojníci přejímali velení od kritikou stíhaných italských (Francouzský generál Pellé za Itala Piccioni) a ti nebyli v této době ještě plně seznámeni se situací a terénem.

Připravil Miloslav Došek (zdroj: Ing. Arnošt Hrdina - Z dějin československé armády)

Saský kurfiřt Jan Jiří převzal od císaře a českého krále Ferdinanda II. ve Zhořelci obě Lužice pod svou správu. Tímto aktem byla Lužice definitivně oddělena od České koruny.

Po vypuknutí stavovského povstání v Čechách se obyvatelé Lužice přidali na stranu českých stavů. Císař požádal o pomoc říšská knížata, jedním z nich byl právě saský kurfiřt Jan Jiří, který ač protestant využil šanci jak opanovat toto území. Což se mu také přes hrdinný odpor obyvatel roku 1620 podařilo. Budyšín padl až po intenzivním ostřelování, které mělo za následek obrovský požár, kterému město padlo za oběť. Protože císař nebyl schopen uhradit kurfiřtovy válečné výdaje, byla mu Lužice svěřena do zástavy za sumu 60 milionů zlatých.

Pražským mírem z roku 1635 byla zástavní suma zvýšena na 72 milionů zlatých a saský kurfiřtu Janu Jiřímu I. Získal obě Lužice jako léno Koruny české. Císaři jako titulárnímu českému králi zůstalo právo výplaty po vymření albertinské linie Wettinské dynastie po meči a vrácení bez výplaty po vymření po meči i po přeslici. Smlouvou byla i garantována ochrana lužických katolíků v Sasku a naopak i svobodu augšpurského vyznání v případě návratu zemí k české koruně.

Náboženská otázka byla v Lužici vždy důležitá, zejména ve vztahu katolických slovanských Lužických Srbů a jejich protestantského německého okolí. Náboženské rozdíly pomáhali udržet národní a jazykové vědomí slovanských obyvatel, zde právě pomohli čeští králové (katoličtí Habsburkové), kteří na dodržování konfesních práv vyplývajících ze smluv dbali. Správu nad katolickými obyvateli Lužice vykonával do roku 1918 pražský arcibiskup.

Při konstituování Československa v roce 1918 se uvažovalo o znovupřipojení Lužice, bohužel neúspěšně. Další šance se naskytla během druhé světové války v roce 1943, kdy Stalin nabídl Československu Kladsko a Lužici jako možnou poválečnou územní kompenzaci. Lužičtí Srbové se několikrát pokoušeli se znovu připojit k českým zemím, bohužel nenašli u našich politiků silnou odezvu. Odezvu jejich snah ostatně nenašli ani po roce 1989 a dnes jsou jejich národnostní práva garantována polsko-německou smlouvou, bez naší účasti. Je až spodivem jaký mají Lužičtí Srbové k naší vlasti vztah, když si uvědomíme, že my pro jejich přežití neděláme vůbec nic.

Autor: Patrik Eliáš  (www.oberlausitz.com, www.mariaterez.sweb.cz, www.luzice.cz)

Československá republika  podepsala spojeneckou smlouvu s Rumunským královstvím. Důvodem byl mj. i pokus o restauraci Habsburků na maďarském trůnu (pokus excísaře Karla I.) v březnu 1921. Obě země pohrozily vojenským zásahem a při druhém pokusu o restauraci, na podzim 1921, shodně vyhlásily částečnou mobilizaci. Smlouva obsahovala dva tajné dodatky. Oba signatáře spojoval i zájem o zachování svých územních zisků, Československo obnovilo svrchovanost nad původně slovanským územím „horních Uher“ a Rumunsko získalo většinu historického Sedmihradska.

Tato dohoda byla jedním z pilířů vznikající Malé dohody, obranného spojeneckého paktu Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1929 Jugoslávie). Navazovala na spojeneckou smlouvu mezi ČSR a Královstvím SHS z 14. srpna 1920 a byla dovršena smlouvou mezi Královstvím SHS  a Rumunskem ze 7. června 1921. Termín „Malá dohoda“ poprvé s výsměchem použil maďarský list Pesti Hirláp, parafrázoval tak „velkou dohodu“ Francie, Velké Británie a Ruska z doby 1. sv. války. Termín se nakonec ujal a velmi rychle ztratil svůj ironický nádech.

Cílem bylo zabránit zejména změnám hranic stanovených na základě versailleské a trianonské smlouvy a proti jakýmkoliv pokusům o obnovu Rakouska-Uherska či restaurováním Habsburků.

Klíčovou postavou uskupení byl Edvard Beneš (tehdy ministr zahraničí ČSR) a jeho rumunský kolega N. Titulský. Na vojenský charakter uskupení navázaly další dohody o spolupráci politické a hospodářské. Československo se jako nejvíce rozvinutá část Malé dohody podílela zejména na vyzbrojování rumunské a jugoslávské armády.

Malá dohoda byla součástí francouzského obranného systému. Zůstala přes všechny diplomatické snahy Francie (po roce 1924), zapojit do Malé dohody Polsko, omezena pouze na tři výše uvedené signatáře. Polsko se více nezapojilo zejména kvůli stále živému československo-polskému sporu o Těšínsko.

Malá dohoda měla vzhledem k meziválečné praxi a obtížné vymahatelnosti závazků pozitivní efekt, vytvářela přátelské zázemí jednotlivých členů proti jejich rivalům – ČSR proti Německu, Jugoslávii proti Itálii a Rumunsku proti SSSR. Přes omezenou politickou funkčnost se v kritických chvílích ukázalo spojenectví mezi těmito zeměmi silnější než všechny vazby na mocnosti. Jako příklad uveďme obrovskou podporu Srbů Československu po zářijové mobilizaci roku 1938 a desetitisíce dobrovolníků. Rumunsko zase podporovalo naše vojáky při bojích s jednotkami Maďarska na Podkarpatské Rusi v březnu 1939 a umožnilo jim i s výzbrojí ustoupit na své území.

Autor: Ing. Jan Šneberk