Český kníže Boleslav I. se zasloužil o založení pražského biskupství. Dohodu uzavřeli papež Jan XIII. a císař Ota I. Po  stránce diplomatické má podíl také dcera Boleslava I. ctihodná Mlada – Marie, která otcovo poselství vedla do Říma a stala se první abatyší kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě.

Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství inicioval moravský markrabě, později římský císař a český král Karel IV., kvůli mezinárodnímu pohledu na český stát, který nebyl považován za plnoprávné království. Karel IV. byl uražen slovy polského krále, že není král, ale králík, protože nemá své vlastní arcibiskupství. Požadavkem suverénního státu bylo, aby cizinec nekorunoval českého krále a cizinci nemuseli nepodléhat čeští biskupové.

Oprávněným nárokům vyhověl papež Kliment VI., který vydal v Avignonu dne 30. 4. 1344 zřizovací bulu „Ex superne providentia maiestatis“, čímž povýšil Prahu na církevní metropoli a pražské biskupství na arcibiskupství. Zároveň byl prvním pražským arcibiskupem jmenován 28. pražský biskup Arnošt z Pardubic. Bullou „Romanus Pontifex“ ze dne 5.5.1344 obdržel papež právo korunovat české krále a královny, čímž bylo přetrháno poslední pouto závislosti na mohučském arcibiskupství, kterému se české biskupství podřizovalo po staletí.

Další bullou ze dne 24. 8. 1344 bylo novému arcibiskupovi uděleno pallium.  Ještě téhož dne Arnošt z Pardubic vysvětil litomyšlského biskupa Jana a položil základní kámen ke stavbě nového  metropolitního chrámu sv. Víta. Stavbou byl pověřen Francouz Matyáš z Arrasu a po něm Němec Petr Parléř z Gmundu. Dokončení katedrály se však nedožil ani on, ani Karel IV. Stavba byla přerušena r.1419 na začátku husitských bouří a definitivně dokončena až r. 1929. Katedrála svatého Víta se stala největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů.

Autorka: Anna Marková

Československo v minulosti patřilo k předním výrobcům a vývozcům zbraní na světě a mohlo se pochlubit  mnoha výbornými konstruktéry. Mezi nejvýznamnější patřila bratrská dvojice Josef a František Koučtí. Dodnes jejich jméno obsahuje mnoho typů zbraní – ZKK (zbrojovka Koucký kulovnice), ZKR (zbrojovka Koucký revolver) nebo ZKM (zbrojovka Koucký malorážka)

Dne 29. dubna 1969 se v České zbrojovce Uherský Brod sešla za účasti konstruktéra Františka Kouckého poprvé hodnotitelská komise, která stanovila závazné parametry pro vývoj nové služební pistole. Směr konstrukčních prací byl dán souborem podmínek jako např. dvojčinný spoušťový mechanismus či ráže 9 mm Parabellum. V roce 1975 byla pistole veřejně představena a v roce 1977 byla zahájena sériová výroba. Obdobná konstrukce spoušťového mechanismu ve světě neexistovala a CZ 75 byla unikátní zbraní, která výrazně předběhla svou dobu.

Vzhledem k situaci v tehdejším komunistickém Československu byly výrobky využitelné ve zbrojním průmyslu patentovány tajně, což mělo za následek, že takový patent měl platnost pouze na našem území. Díky tomu nebyl systém pistole CZ 75 nikdy pro zahraničí patentován a proto mohl být beztrestně kopírován kdekoliv na světě. Po Coltu 1911 je česká CZ 75 druhou nejčastěji kopírovanou zbraní na světě. Za nejzdařilejší upravené kopie, které vytvořil český emigrant Ing. Tůma, jsou považovány výrobky švýcarské společnosti Sfinx.

Konstruktér František Koucký celou situaci nesl velmi těžce. Jeho pistole byla v celém světe sice masově kopírována, on sám nemohl kvůli komunistickému režimu do zahraničí vůbec vycestovat. Celý smysl jeho konstruktérského snažení nakonec přišel vniveč, protože ani naše armáda pistoli CZ 75 nezavedla do výzbroje. Používaná ráže totiž neodpovídala standardům výzbroje armád Varšavské smlouvy.

Přesto si tato pistole a její odvozeniny našly cestu k zákazníkům a celosvětově patří k nejoblíbenějším a nejprodávanějším zbraním své kategorie. 12. října 2007 byla v České zbrojovce a.s. slavnostně smontována již miliontá pistole z rodiny CZ 75. Kromě použití u policejních sborů u nás i v zahraničí ji mj. používají spolu s Berettou m9 (a v testech v porovnání s ní CZ 75 dosahuje rychlejší a přesnější střelby) americké speciální síly Delta Force. Na sportovním poli zase sklízí skvělé úspěchy služební a sportovní model CZ 75 SP-01, který poslední roky na celém světě (včetně USA) úplně ovládl divizi Production na závodech praktické střelby IPSC .

Příběh, který se začal psát 29. dubna 1969, pokračuje i v 21. století, a to především díky současným pokračovatelům legendárního Františka Kouckého, kteří zdárně rozvíjejí jeho geniální výtvor, jenž předběhl svou dobu a ohromil svět – českou pistoli CZ 75.

Zdroje: www.czub.cz, ČT – Zašlapané projekty CZ 75 (připravil Ing. Jan Šneberk)

Vřele doporučuji zhlédnout celý dokument viz Česká televize – Zašlapané projekty CZ 75

Roku 1869 byl vydán školský zákon, který zaváděl jednotný státní dozor nad školami a  právo na vzdělání pro každého (tedy pro všechny společenské vrstvy).  Školní docházka byla stanovena na 8 let, přičemž začínala v šesti letech věku. Nesporným krokem vpřed bylo zkvalitnění sociálního postavení učitelů, kterým byla zajištěna penze. Nešlo o nijak závratnou částku, leč i tak se učitel mohl těšit finančnímu zajištění po svém odchodu do důchodu. Uzákoněná také v roce 1869 byla možnost vykonávat učitelské povolání ženami, samozřejmě však tyto učitelky musely dodržovat přísný celibát. Zároveň tento zákon zkvalitňoval odbornou způsobilost učitelů, neboť nařizoval jejich vzdělávání na čtyřletých učitelských ústavech.

Dne 29. dubna roku 1883 došlo k novelizaci tohoto zákona. V říšské radě byla schválena jen těsnou většinou (170:167 hlasům). I přes mínění veřejnosti, která se k této novele stavila velice negativně, hlasoval Český klub (společný politický klub Staročechů a Mladočechů) pro její schválení. Z toho je mimochodem patrný silný vliv Staročechů.

Ostrá kritika této novely byla zapříčiněná hned několika jejími body. V první řadě zakazovala učitelům angažovat se v politickém životě. Dalším bodem kritiky bylo navýšení počtu žáků ve třídě. Každý učitel totiž ví, že čím je více žáků v jedné třídě, tím je práce s nimi složitější a není možné ji vykonávat  tak kvalitně, jak by bylo třeba. Neposledním bodem kritiky této novely bylo snížení povinné školní docházky o dva roky oproti osmi letům ze zákona 1869. Důvod snížení této hranice byl dán nedostatkem pracovních sil na venkově. A konečně bylo také omezeno vzdělávání pedagogů v učitelských ústavech.

Ve stručnosti je tedy možné říci, že novela zákona z 29. dubna 1883 je z hlediska pedagogiky krokem zpět. A v souvislosti s tím se do určité míry zasluhuje o snížení úrovně vzdělanosti v Rakousku –Uhersku, a tedy i v českých zemích.

Autor: Jakub Hlávko

Zdroje:
ČAPKA, František: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha: Libri. 2006
HÁBL, Jan. JANIŠ, Kamil: Přehled dějin pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. 2010