Hlavní síly III. křížové výpravy proti husitským Čechám, byly rozdrceny v krvavé bitvě u Ústí nad Labem.
Německý a katolický sever Čech tvořil nástupní prostor pro několik vpádů a husitské síly se již dříve pokoušely v oblasti získat převahu – klíčem bylo katolické Ústí nad Labem. Různé husitské jednotky a polní obce, které v oblasti operovaly již dříve, se koncem května 1426 spojily pod vedením Prokopa Holého a oblehly město.

Mezitím se Kateřina Míšeňská, manželka saského vévody Fridricha, chopila organizace tažení a zverbovala žoldnéře ze Saska, Durynska, Míšeňska i Lužice. Na naší straně se spojili bojovníci několika polních obcí, kromě táborského a sirotčího svazu se připojily i jednotky Pražanů v čele se Zikmundem Korybutovičem, kandidátem na český trůn.

Křižáci se shromáždili ve Freibergu a pod vedením Bosa z Fictumu překročili 11. června ve třech směrech Krušné hory. Jeden proud směřoval k Mostu, druhý překročil hranice u Oseka a třetí směřoval přes Krupku k Teplicím. Záměrem vůdce křižáků byla náhlý přepad našich vojsk, místo boji se však část jednotek věnovala plenění Teplic a naši bojovníci měli čas se na střetnutí připravit.

Různá líčení událostí předcházející bitvě se liší podle provenience. Podle Starých letopisů českých se Češi se Sasy chtěli dohodnout na způsobu vedení boje, braní zajatců a na čase bitvy. Husité údajně chtěli světit neděli jako den Páně a bitvu odložit, křižáci tento návrh odmítli se slovy, že husité jsou stejně pohani.

Husité zaujali pozici s dvojitou linií vozové hradby na výšině zvané Běhání mezi vesnicemi Hrbovicemi, Tuchomyšlí a Trmicemi. Křižáci v předvečer bitvy zaujali postavení u Chabařovic. Následující den se rozhořela jedna z nejkrvavějších bitev husitských válek.

Němci zaútočili v parném vedru (oproti tehdy běžné praxi) pěchotou, a podle jedné z legend se jim údajně i podařilo převrhnout první linii vozby, tato varianta se však jeví jako spíše nepravděpodobná. Pravděpodobnější bude, že útok křižáků zastavila soustředěná palba, která vnesla do řad protivníka zmatek a ten se dal na bezhlavý útěk. „Běží! Němci běží!“ neslo se dle legend nad bitevním polem. Pronásledovatelům se podařilo část intervenčních armád obklíčit. Husité nešanovali nikoho, nebrali zajatce, oko za oko, zub za zub, krev za krev. Autor Křížovnického rukopisu událost líčí takto: „A ten potok, kterýž skrze Ústie teče, veškeren hustě od velikého zmordování lidí i koní krvavý bieše.“ Ztráty útočníků se líčily do desítek tisíc, skutečností je, že zahynulo zřejmě kolem 4 tisíc křižáku včetně 14 hrabat a baronů. Husité měli oproti tomu ztráty minimální, zmíněno je pouhých 16 mužů.

Po masakru se zbytky křižáků kvapem rozutekly, včetně posádky Ústí nad Labem, které předtím několik týdnů vzdorovalo a to včetně části obyvatelstva, zejména Němců. Město samotné bylo vypáleno, o čemž svědčí i archeologické nálezy a nová parcelace. Vládcem města se stala Jakoubek z Vřesovic a obyvatelstvo bylo doplněno novými usedlíky.

Vítězství u Ústí se odrazilo i v písních:

Sluší Čechům vzpomínati,
Že jim dal Pán Bůh u Oustí
Vítězství nad nepřáteli,
Když pro svou víru boj vedli.

A to léta tisícího
Čtyřstého šestmecítmého
Po svatém Vítě v neděli
Němci před Čechy běželi.

Mnozí jsou na to hleděli,
Čechům pomoci nechtěli,
Neb by to rádi viděli,
By Čechové trpěli.

Ale my Bohu děkujeme,
Jemu čest, chválu vzdávejme,
Že nám ráčil pomoc dáti,
Němce ven z země vyhnati.

Autor: Ing. Jan Šneberk

Zdroje: Petr Hora: Toulky českou minulostí 2, Baronet 1995, www.janniv.estranky.cz, www.rozhlas.cz, www.husitstvi.cz, www.sedmicka.cz, www.hrady.cz, www.libri.cz.

V Praze se sešel generální sněm za účasti zástupců českých, moravských, slezských a lužických stavů, který kromě politických otázek řešil i otázku jazykovou. V politické rovině šlo o vytvoření konfederace stavů všech zemí Koruny české a o některé další s tím související ustanovení, jako např. vytvoření krajských sjezdů a obnovení smluv s některými evropskými panovníky. Všechny tyto návrhy nakonec nebyly přijaty, dílem díky působení emisarů císaře Matyáše a dílem kvůli rozporům mezi stavy samotnými.

Druhým, daleko významnějším rozhodnutím, bylo schválení artikulů „O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho“, někdy označovaného jako jazykový zákon z roku 1615, který si kladl za cíl zejména ochranu češtiny jako státního jazyka. Tyto artikuly byly skutečně aktivní obranou, rozsáhle a podrobně rozpracovanou, českého jazyka. Tento zákon byl reakcí na rostoucí počty cizinců, zejména Němců, kteří se za vlády Rudolfa II. usazovali v Čechách bez nejmenší znalosti domácího jazyka. Stanovil několik zásadních bodů:

1. každý nový osídlenec musel dát své děti učit česky,
2. osoba znalá češtiny měla přednostní právo dědické na nemovitosti,
3. u soudů byla určena jako jednací řeč čeština,
4. kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země,
5. bez znalosti češtiny nemohl šlechtic dostat tzv. inkolát (právo obyvatelské).

Sněm např. rozkázal, aby „v těch farách, kostelích a školách, kde se před deseti lety slovo Boží kázalo česky a děti se v témž jazyku vyučovaly, ne­byli trpěni jiní faráři a správcové škol, než pouze Češi“. Bohužel nebyl tento jazykový zákon uveden plně do praxe.

Po porážce stavovského povstání a vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 se jazyková situace začala zhoršovat. Němčina byla připuštěna jako druhý jednací jazyk vedle češtiny, protože „ná­sledkem převratů ve vlastnictví zemských statků za posledních dob vstoupilo do stavu panského a rytířského mnoho cizinců neznalých jazyka českého“, prakticky však začala domácí jazyk vytěsňovat z veřejného života.

Jazykový zákon z roku 1615 byl zdrojem a inspirací pro další generace, zejména v období našeho národního obrození.

Autor: Patrik Eliáš

Zdroje: www.libri.cz; Kolektiv autorů: Kronika českých zemí, Fortuna print 2003; Alois Hlavinka: Bludy a lži v dějinách, Brno 1908

Rok 1848 byl pro Evropu bouřlivý. Itálii, Francii, Německo, rakouskou monarchii a řadu dalších zemí zachvátila revoluce. Neminula ani Čechy. Krvavý svatodušní týden v polovině června 1848 znamenal jeden ze základních mezníků a přelomových zvratů v průběhu revolučního roku 1848–1849.

Česká liberální politická reprezentace dosáhla od března 1848 postupně celé řady politických úspěchů. Druhý kabinetní list („Česká charta“) z 8. dubna 1848 otevíral cestu k naplnění celé řady českých politických požadavků. Chystalo se svolání českého zemského sněmu a konstruktivní čeští politikové v čele s Františkem Palackým hodlali na jeho půdě prosadit řadu státoprávních požadavků. Od 2. června navíc v Praze probíhal Slovanský sjezd, jehož cílem mělo být nalezení společných programových bodů s ostatními slovanskými národy v duchu austroslavistického programu. Během prvních červnových týdnů v Praze postupně narůstalo napětí. Vyvolávala je především radikální nálada demokraticky smýšlejícího pražského studentstva a narůstající okázalé demonstrace moci a síly ze strany zemského vojenského velitele, generála a pozdějšího maršála, Alfreda knížete von Windischgrätze (1787–1862). Pompézní vojenskou přehlídku, kterou uspořádal 7. června 1848 před karlínskou Invalidovnou, snad ani nešlo pochopit jinak než jako záměrnou provokaci. Windischgrätzovi se ani v nejmenším nezamlouvala rokování delegátů pražského Slovanského sjezdu a s ještě mnohem větší nelibostí sledoval činnost revolučně demokraticky smýšlejícího pražského studentstva. 8. června 1848 nechal proto na Vyšehradě a na Petříně rozestavět děla. Praha se stávala pomyslným sudem střelného prachu a jen jiskra chyběla k tomu, aby zažehla nepokoje.

Na 12. června připadalo v roce 1848 svatodušní pondělí. Byla svolána na Koňský trh (dnešní Václavské náměstí) velká sbratřovací mše. Konala se v dopoledních hodinách a přišli na ni i mnozí z delegátů stále ještě probíhajícího Slovanského sjezdu. Obřad celebroval vlastenecky založený kněz Jan Arnold (1785–1872) a účastnilo se ho asi 2000 osob. To, co po obřadu následovalo, však zcela překrylo dosavadní sváteční atmosféru. Zradikalizovaný dav pobízený především zfanatizovanou studentskou mládeží se vydal k sídlu zemského vojenského velitelství v Celetné ulici, kde se také nacházel služební byt generála Windischgrätze. Demonstranté chtěli pod jeho okny uspořádat tehdy obvyklou protestní akci – kočičinu, při které byla kritizovaná osobnost tupena a zesměšňována nespokojeným davem. Lidová „zábava“ se však poněkud zvrhla a přerostla v násilí. Zástupy demonstrantů se dostaly do prvních střetů s pravidelným vojskem. Kněžna Eleonora Windischgrätzová, rozená ze Schwarzenberga, manželka zemského vojenského velitele, která sledovala nepokoje z okna svého bytu v Celetné ulici, se asi kolem půl páté odpoledne stala jednou z prvních obětí revolučního násilí v Praze. Kulka z pistole, kterou vystřelil neznámý výtržník, ji zasáhla do hlavy a na místě ji zabila. Výtržnosti se začaly šířit i v okolních ulicích a brzy začaly vznikat první barikády.

V neděli 18. června 1848 byl nad Prahou a okolím v šíři dvou vídeňských mil (asi 15 km) vyhlášen stav obležení. Začalo zatýkání a stíhání provinilců, které dostala na starost vyšetřovací komise v čele s hrabětem Franzem Khevenhüllerem-Metschem (1783–1867). Stanné právo trvalo do 20. července. Bilance povstání činila 43 mrtvých a 63 zraněných na straně povstalců

Připravil Zdeněk Padovec

Zdroje: Rádio Praha, Akademický bulletin