Dne 27. května 1942 provedli členové skupiny Anthropoid atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha (více o této akci zde), který na následky toho útoku zemřel 4. června. Jeho smrt však nezůstala nepotrestána.

Nacisté se snažili zjistit, kdo byl zodpovědný za atentát a kde se tito lidé skrývají. Přestože probíhaly razie, výslechy a mučení, stále se nedařilo atentátníky najít. Na základě udání měli nacisté podezření, že v Lidicích, malé vesnici nedaleko Kladna, jsou lidé, kteří pomáhali ukrývajícím se pachatelům. Přestože se toto podezření nakonec ukázalo jako liché, nacisté se rozhodli provést výstražnou akci – obec Lidice úplně vyhladit.

9. června večer obklíčily obec, ve které žilo kolem 500 obyvatel, dvě roty německé ochranné policie a wehrmachtu. Rodiny byly rozděleny: ženy a děti byly shromážděny, později odvezeny do Kladna. O tři dny později pak byly ženy převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück a jejich děti poslány na převýchovu. Lidičtí muži ve věku mezi 15 a 84 lety byli také nejdříve shromážděni a 10. června od ranních hodin probíhala jejich poprava. V průběhu probíhajících poprav začali Němci také zapalovat domy a mezi tím vším hodovali na pivu a salámu s chlebem.

Srovnání obce Lidice se zemí pokračovalo až do 1. července 1942. Nacisté mimo jiné také zničili hřbitov, včetně vyplnenění hrobek a hrobů. Na své dílo byli náležitě pyšní. Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Zdroje: leták Národního památníku hrdinů Heydrichiády, www.wikipedie.cz, www.rozhlas.cz

Lékař Ján Jesenský–Jessenius provedl 8. června 1600 první veřejnou anatomickou pitvu lidského těla, a to na odsouzeném oběšenci. Tato pitva byla provedena v Rejčkových kolejích v Praze a byla doprovázena přednáškou, která později vyšla i v tiskové podobě. Odborná veřejnost to přijala kladně a se zájmem, laická však odsuzovala. V letech 1604 – 1605 provedl ještě řadu pitev pro studenty jako součást výuky.

Ján Jesenský se narodil 27. prosince 1566 ve Vratislavi ve Slezsku. Ve Vratislavi dostudoval Alžbětino gymnázium, jeho další studijní kroky vedly do Wittenbergu v Lipsku, kde studoval medicínu a filozofii. Medicínu ještě studoval na proslulé fakultě v italské Padově. Roku 1591 získal doktorát z medicíny za tezi „O onemocnění žluči“ a filozofie „O nároku lidu na odpor proti tyranům“, ale jako nekatolík tyto tituly nezískal v Padově, nýbrž v Praze. Po studiích nějaký čas pracoval jako lékař v rodné Vratislavi, ale později se stal dvorním lékařem v Drážďanech. V roce 1594 získal profesuru z chirurgie a anatomie ve Wittenbergu, kde se později stal děkanem, později i rektorem. Nakonec se i s manželkou usídlil v přitažlivější Praze v Loudově koleji.

Konec života pro Jána Jesenského nebyl nejlepší. Po potlačení stavovského povstání v Praze byl obviněn z urážky majestátu a popraven stětím 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

V dnešní době je po Janu Jesseniovi pojmenován i mezistátní vlak Hamburk-Budapešť.

Připravil Jiří Řehák

Zdroje: www.libri.cz, www.wikipedia.cz, www.ireferaty.lidovky.cz.

U středočeské obce Malešov, která leží poblíž Kutné Hory, se 7. června 1424 odehrála bratrovražedná bitva mezi husitským vojskem vedeným Janem Žižkou a katolickou a husitskou šlechtou spolu s částí Pražanů (umírněných husitů) spojených v koalici tzv. Svatohavelského sněmu. Předehrou válečného střetnutí bylo obklíčení Žižkových vojsk u Kostelce nad Labem a jejich následný ústup směrem k Čáslavi.

O bitvě samotné panuje doposud mnoho nejasností, jednou z nejdiskutovanějších otázek je např. zda husité skutečně použili vozy naplněné kameny a následně je svrhli dolů ze stráně na nepřátelská vojska. Rovněž není zcela zřejmé, kde přesně se celá bitva odehrála. Střetnutí se neuskutečnilo podle klasického scénáře, ale husité pravděpodobně napadli postupující vojsko na několika místech, navíc v prostoru, kde nemohlo uplatnit svou početní převahu.

Co je však jisté, že vojsko vedené Janem Žižkou porazilo koalici Svatohavelského sněmu. Husité uštědřili svým nepřátelům ztráty okolo 1200 mužů, sami utrpěli daleko méně. Po svedení vítězné bitvy se Žižka obrátil směrem ku Praze, aby si vyřídil účty s Pražany, kteří se rozhodli spojit se proti němu.

Autor: Tomík

Zdroj: Homola, Z.: Bitva u Malešova roku 1424

Na jaře 1918 sváděli čs. legionáři, jejichž jednotky byly rozděleny na několik skupin, těžké, ale úspěšné boje s ohromnou přesilou sovětské armády na několika tisícovkách kilometrů železnice. Pemzenské skupině poručíka Čečka stála v cestě Samara, důležité středisko na levém břehu Volhy. Bolševici sem soustředili svoje síly a měli v úmyslu zde velkou přesilou Čechoslováky rozdrtit, aby tak kompenzovali předešlou ztrátu Penzy. Před Samarou ve směru postupu našich legií se nachází železniční stanice Lipjagy, kterou si samarský bolševický štáb zvolili jako místo obrany. Sem stáhl nejlepší zkušené oddíly z Moskvy, Kazaně a Ufy, lotyšské prapory a jednotky rudých internacionalistů, bývalých zajatců německé, maďarské i české národnosti. Celkem bylo u Lipjag shromážděno kolem 4.000 mužů vyzbrojených 13 děly a 180 kulomety, do nichž měli dostatek munice. Připraveny k boji byly i 2 pancéřové automobily a pancéřový vlak. Bolševici vybudovali pásma zákopů, kulometných opevněných hnízd a protipěchotních překážek a svoje pozice považovali za nedobytné, což jim dodávalo i vzhledem k jejich početní a palební síle značné sebevědomí.

Velitelem sovětských jednotek byl komisař Kadomcev, jeho zástupcem a náčelníkem štábu německý interbrigadista npor. Schmidt. Podle jeho plánu měli být Čechoslováci zadrženi účinnou obranou před Lipjagami a vyslaným obchvatem napadeni z týlu a zničeni. Poručík Čeček měl v předvoji 4. čs. střelecký pluk Prokopa Holého a po jednom praporu z 1. sp. Mistra Jana Husi a 1. záložního pluku, celkem asi 1600 mužů s podporou 32 kulometů, 7 děl a pancéřového vlaku Orlík. Po zjištění situace navrhl poměrně jednoduchou operaci, jež měla vylákat nepřítele zejména k obraně železnice, přičemž by hlavní čs. síly obešly jeho levé křídlo a vpadly do týla. Velitelem těchto hlavních sil byl určen velitel 4. s. pluku poručík Jan Gayer. V hlavním směru podél železnice velel sám por. Čeček a jeho předvoji pak podporučík Noska. Zde byl nasazen obrněný vlak Orlík, který byl rozhodujícím faktorem útoku na levém křídle (pozn. Svornost)

Obrněný vlak čs. legií „Orlík“ – původně se jmenoval „Zaamurets“ a byl ukořistěný bolševikům v červenci 1918 v Simbirsku

Gayerovy síly obešly pozice nepřítele již v noci před bitvou. Postupovaly pomalu a opatrně, během nočního pochodu se zastavovaly po každých 5 kilometrech ke krátkému odpočinku, aby se mužstvo před bojem nevyčerpalo. Cesta byla dlouhá asi 20 km a na jejím konci se Čechoslováci ocitli v boku nepřítele u vesnice Voskresenské, kde je nikdo nečekal. Zatímco kolem trati se čs. oddíly probíjely jen pomalu, Gayerovy oddíly zaútočily prakticky v týlu bolševiků. Na tvrdý odpor narazily zejména v zabezpečených nepřátelských postavení, zvláště tam, kde stály oddíly rudých námořníků a internacionalistů. Přesto se probily do hloubi bolševické obrany a Kadomcev očekávající posilování hlavního útoku u železnice, ztratil sebevědomí. Gayerovi muži přerušili trať u Lipjag a nepřítele paradoxně (i když silnějšího) obklíčili. Jen pár stovkám mužů se podařilo uniknout. Mezi 1800 mrtvými bolševiky byli Kadomcev i Schmidt. Legie ztratily 28 padlých včetně oblíbeného velitele poručíka Gayera a dvou nezvěstných. Dalších 86 jich bylo zraněno, v tom i čtyři důstojníci. Vítězstvím u Lipjag Čechoslováci ukořistili 6 bolševických vlaků i s vojenským materiálem včetně lokomotiv, 1 sanitní vlak s velkou zásobou lékařského materiálu, 13 děl, 180 kulometů, 2 pancéřové automobily, 3 vagóny výbušnin, několik vagónů výstroje a potravin, 6 polních kuchyní a pokladnu štábu bolševiků s 96.000 rubly. Vítězstvím u Lipjag se otevřela cesta k postupu na Samaru, kde byl bolševický štáb oblasti.

Libor Vykoupil, Český rozhlas Brno

Ve dnech 3.-7. června roku 1421 se uskutečnil v Čáslavi zemský sněm, který svou autoritou přesáhl předchozí i následující rokování tohoto typu. Převýšil totiž dokonce královský majestát, a to tím, že rozhodoval nejen o světských záležitostech týkajících se fungování státu, ale pojednával i o věcech duchovních.

Vzhledem k faktu, že svolání tohoto sněmu vycházelo z iniciativy českých utrakvistů, odmítli se jej zúčastnit vedlejší země České koruny (ovšem zástupci Moravy se účastnili), i když je zajímavé, že přítomni byli i zástupci katolické šlechty a i zástupci strany Zikmundovy. Jejich účast může být vysvětlována úsilím ovlivnit rokování, ale také pohnutkami výzvědnými.

Tento zemský sněm po pěti dnech svého konání dospěl k několika zásadním závěrům. Shrnuty jsou v zápisu z tohoto sněmu a pro zajímavost je zde poskytnut jeden výňatek z prologu poukazující na vlastní pohnutky vedoucí ke konání celého sněmu: „ty neřády v řád, a ty búře v klid a ve svornost uvesti.“

V otázce postoje k samozvanému králi Zikmundovi Lucemburskému bylo rozhodnuto jasně.

Jeho korunovace (28. července 1420) byla prohlášena za neplatnou a zároveň byl hned v několika bodech obviněn ze zločinů proti státu.

Do chvíle zvolení nového krále byla ustanovena (na svou dobu velice demokratická) prozatímní vláda o dvaceti členech, v níž byl zastoupen panský, rytířský i měšťanský stav. Dokladem nově strukturované či alespoň se strukturující společnosti bylo nejpočetnější zastoupení měšťanského stavu. Tato prozatímní vláda se sice ve skutečnosti nedostala k moci, důležitá je však sama intence takovýto orgán vytvořit.

Hlavním a nejznámějším bodem tohoto jednání bylo schválení čtyř pražských artikulů. Ve své podstatě šlo o vytvoření jednotného politického programu všech husitů.

Jejich znění:

• Najprvé: aby slovo Božie po království Českém svobodně a bez překážky bylo kázáno.
• Druhé: aby velebná svátost těla a krve Božie pod oběma zpósobama svobodně byla dávána.
• Třetí: že mnozí kněžie a mnišie světským právem panují… aby takovým kněžím to neřádné panovánie odjato… aby… příkladně živi byli a navedeni k stavu Kristovu a apoštolskému.
• Čtvrté: aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní… v každém stavu byli stavováni a kaženi.

V závěru ještě jeden citát z pojednání tohoto sněmu:

„…všichni vespolek za jeden člověk na tom sněmu se ustanovivše…“ Uvědomme si, že síla svornosti je obrovská, jakmile však začnou vítězit parciální cíle, vždy dojde k 30. květnu roku 1434.

Autor: Kuba

Zdroje: Čornej, P.: Lipanské ozvěny, 1995, H&H. Jinočany
www.husitstvi.cz, www.psp.cz

Dnes je tomu 90 let od podepsání Trianonské mírové smlouvy, jež je součástí Versailleského mírového systému, která byla podepsaná v Trianonském paláci zámku ve Versailles. Signatáři této smlouvy byly na jedné straně Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko, Spojené státy americké a dalších 12 států, které se ke smlouvě připojily (Belgie, Čína, Československo, Jugoslávie, Kuba, Nikaragua, Panama, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko a Siam), a na druhé straně Maďarskem jakožto zástupcem poraženého Rakouska-Uherska.

Smlouva se skládala ze 14 kapitol, které dohromady obsahovaly 364 paragrafů, dále z protokolu a deklarace. Ve druhé kapitole, tedy v paragrafech 27 až 35, smlouva deklarovala hranice nově vzniklého Maďarska po rozpadu rakousko-uherské monarchie, a tím pádem i hranice ostatních států, které byly součástí monarchie, tedy Československé republiky, Jugoslávie, Rakouska a Rumunska. Smlouva však hranice skutečně jen deklarovala, jelikož stanoveny byly už rozhodnutím nejvyšší rady ze dne 12. června 1919, které Národní shromáždění přijalo dne 7. listopadu 1919. Pro Československou republiku byla Trianonská smlouva významná především tím, že Maďarsko, které zastupovalo již zaniklou monarchii, uznalo naprostou autonomii Československé republiky, schválilo přidružení Podkarpatské Rusi k Československé republice, zavázalo se platit válečné reparace a vzdalo se veškerých územních nároků. O tomto pojednává především třetí kapitola Trianonské smlouvy v paragrafech 36 až 78. Obdobně se Maďarsko zavázalo vůči ostatním nově vzniklým státům a zároveň se zavázalo k udržení vlastní suverenity, což v praxi znamenalo nemožnost spojit se v budoucnosti opět s Rakouskem.

Smlouva vstoupila v platnost po ratifikaci výkonnými orgány Maďarska a spojeneckých mocností, tedy Francie, Itálie, Velké Británie a Japonska, ke které došlo 26. června 1921. Spojené státy americké odmítly tuto smlouvu ratifikovat a 29. srpna 1921 podepsali s Maďarskem smlouvu vlastní.

Maďarskému lidu, podněcovanému vládou, znění Trianonské mírové smlouvy i dalších poválečných smluv nevyhovovalo a veřejně proti němu vystupoval, někdy i velmi ostře. V maďarském deníku Pésti-Napló se psalo například: „Všichni občané bez ohledu na národnost volají k nebesům, že tento mír, který jim byl vnucený, není pro ně mírem, nýbrž znamená hanebnou smrt.“ Tato nespokojenost s poválečným vyrovnáním Maďarska vedla v důsledku k inklinaci k fašismu, který se začínal prosazovat v Itálii. Vzhledem k dobrým vztahům podepsalo Maďarsko s Itálií roku 1927 přátelskou smlouvu, na základě které proti ustanovení Trianonské smlouvy zásobovala Maďarsko výzbrojí.

Autor: Jaroslav Žákech

Zdroje:
Romsics, I.: Trianonská mierová zmluva: Bratislava, Kalligram, 2006, s. 240
Treaty of Trianon. In Wikipedia [cit. 3. 6. 2010].
Treaty of Trianon. In The World War I Document Archive [cit. 3. 6. 2010].