Hlavní síly III. křížové výpravy proti husitským Čechám, byly rozdrceny v krvavé bitvě u Ústí nad Labem.
Německý a katolický sever Čech tvořil nástupní prostor pro několik vpádů a husitské síly se již dříve pokoušely v oblasti získat převahu – klíčem bylo katolické Ústí nad Labem. Různé husitské jednotky a polní obce, které v oblasti operovaly již dříve, se koncem května 1426 spojily pod vedením Prokopa Holého a oblehly město.
Mezitím se Kateřina Míšeňská, manželka saského vévody Fridricha, chopila organizace tažení a zverbovala žoldnéře ze Saska, Durynska, Míšeňska i Lužice. Na naší straně se spojili bojovníci několika polních obcí, kromě táborského a sirotčího svazu se připojily i jednotky Pražanů v čele se Zikmundem Korybutovičem, kandidátem na český trůn.
Křižáci se shromáždili ve Freibergu a pod vedením Bosa z Fictumu překročili 11. června ve třech směrech Krušné hory. Jeden proud směřoval k Mostu, druhý překročil hranice u Oseka a třetí směřoval přes Krupku k Teplicím. Záměrem vůdce křižáků byla náhlý přepad našich vojsk, místo boji se však část jednotek věnovala plenění Teplic a naši bojovníci měli čas se na střetnutí připravit.
Různá líčení událostí předcházející bitvě se liší podle provenience. Podle Starých letopisů českých se Češi se Sasy chtěli dohodnout na způsobu vedení boje, braní zajatců a na čase bitvy. Husité údajně chtěli světit neděli jako den Páně a bitvu odložit, křižáci tento návrh odmítli se slovy, že husité jsou stejně pohani.
Husité zaujali pozici s dvojitou linií vozové hradby na výšině zvané Běhání mezi vesnicemi Hrbovicemi, Tuchomyšlí a Trmicemi. Křižáci v předvečer bitvy zaujali postavení u Chabařovic. Následující den se rozhořela jedna z nejkrvavějších bitev husitských válek.
Němci zaútočili v parném vedru (oproti tehdy běžné praxi) pěchotou, a podle jedné z legend se jim údajně i podařilo převrhnout první linii vozby, tato varianta se však jeví jako spíše nepravděpodobná. Pravděpodobnější bude, že útok křižáků zastavila soustředěná palba, která vnesla do řad protivníka zmatek a ten se dal na bezhlavý útěk. „Běží! Němci běží!“ neslo se dle legend nad bitevním polem. Pronásledovatelům se podařilo část intervenčních armád obklíčit. Husité nešanovali nikoho, nebrali zajatce, oko za oko, zub za zub, krev za krev. Autor Křížovnického rukopisu událost líčí takto: „A ten potok, kterýž skrze Ústie teče, veškeren hustě od velikého zmordování lidí i koní krvavý bieše.“ Ztráty útočníků se líčily do desítek tisíc, skutečností je, že zahynulo zřejmě kolem 4 tisíc křižáku včetně 14 hrabat a baronů. Husité měli oproti tomu ztráty minimální, zmíněno je pouhých 16 mužů.
Po masakru se zbytky křižáků kvapem rozutekly, včetně posádky Ústí nad Labem, které předtím několik týdnů vzdorovalo a to včetně části obyvatelstva, zejména Němců. Město samotné bylo vypáleno, o čemž svědčí i archeologické nálezy a nová parcelace. Vládcem města se stala Jakoubek z Vřesovic a obyvatelstvo bylo doplněno novými usedlíky.
Vítězství u Ústí se odrazilo i v písních:
Sluší Čechům vzpomínati,
Že jim dal Pán Bůh u Oustí
Vítězství nad nepřáteli,
Když pro svou víru boj vedli.
A to léta tisícího
Čtyřstého šestmecítmého
Po svatém Vítě v neděli
Němci před Čechy běželi.
Mnozí jsou na to hleděli,
Čechům pomoci nechtěli,
Neb by to rádi viděli,
By Čechové trpěli.
Ale my Bohu děkujeme,
Jemu čest, chválu vzdávejme,
Že nám ráčil pomoc dáti,
Němce ven z země vyhnati.
Autor: Ing. Jan Šneberk
Zdroje: Petr Hora: Toulky českou minulostí 2, Baronet 1995, www.janniv.estranky.cz, www.rozhlas.cz, www.husitstvi.cz, www.sedmicka.cz, www.hrady.cz, www.libri.cz.
