České stavovské povstání proběhlo v letech 1618–1620. Bylo to povstání českých stavů proti Habsburkům, kteří zde panovali. Povstání vyvrcholilo po pražské defenestraci 21. května 1618, kdy stavové v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken místodržitelství pražského hradu Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a Filipa Fabricia a několika následných bitvách střetnutím na Bílé Hoře, kde nakonec byly stavy poraženy. I když se pozice Habsburků zdála upevněná, přesto rebelie českých stavů vyústila v mnohem vážnější konflikt, a tím byla třicetiletá válka.

Moravský zemský sněm byl zákonodárnou institucí na území Moravského markrabství. V jeho počátcích se zasedalo ve Znojmě, později však již střídavě v Olomouci a Brně. Skládal se z takzvaných kurií, které byli tři. První byla panská (vyšší šlechta), druhá rytířská (nižší šlechta) a poslední prelátsko-měšťanská (kurie církve a měst). Ve svém počátku měl sněm i moc justiční, ale později tuto moc zastával vytvořený moravský zemský soud, který řešil hlavně majetkoprávní spory. Jedním z velmi významných privilegií, kterých se dostalo moravskému zemskému sněmu, bylo to, že sněm nemusel vyžadovat královské potvrzení svých usnesení. V ostatních zemích Koruny české toto bylo nutností.

Po vypuknutí českého stavovského povstání byla vyslána žádost o pomoc jak do zemí Koruny české, tak i do zahraničí. K povstání se přidala pražská města, Slezsko a ze zahraničí Savojsko, které poslalo pod vedením Arnošta z Mansfeldu zhruba dva tisíce žoldnéřů. Moravský zemský sněm odmítl pomoc, a to z důvodů náboženské odlišnosti, která panovala v Čechách, a také kvůli katolickému stavu, který oproti Moravě v Čechách chyběl. Hlavním důvodem ale byla neutralita Moravy, kterou prosazoval Karel starší ze Žerotína. Povstání však odmítlo podpořit i mnoho stavů v Čechách, kteří se spíše přikláněli ke smíru.

Autor: Jiří Řehák

Zdroje: stránky Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě

Po té, co 28. října 1439 zemřel český král Albrecht II. Habsburský, zavládlo v zemích Koruny české bezvládí. Moci v českých zemích se tedy ujaly takzvané landfrýdy (z němčiny zemský mír). Každý landfrýd spravoval určitou část území. Jelikož byly landfrýdy jak kališnické, tak i katolické, bylo české území rozděleno i z tohoto pohledu, a to na kališnické východní Čechy, a na katolické Čechy jižní a západní, kde měl významný vliv v landfrýdech katolický rod Rožmberků a jejich spojenců, podporoval je však i vůdce zbytku táborského svazu Bedřich ze Strážnice.

24. července Jiří z Kunštátu a z Poděbrad, jeden z předních kališnických šlechticů, svolal do Kutné Hory členy východočeského landfrýdu. Byla to především reakce na sílící vliv katolických landfrýdů tvořících jednotu Strakonickou, která byla podpořena 1. května 1448 návštěvou Juana Carvajala, papežského legáta. Na tomto sjezdu se ustanovila jednota, která si kladla za svůj primární cíl dodržování kompaktát. Členy jednoty nebyli pouze kališníci, ale i katolíci, kteří byli smíření s kompaktáty a uznávali je.

Vzniklá jednota, které se poměrně brzy začalo říkat Poděbradská, si jako prvořadý úkol zadala dobytí Prahy. Aby se pražští nemohli připravit k obraně, svolávání vojska probíhalo v utajení a za dezinformační kampaně, kdy se jako účel sdružování vojska udávalo dobytí Saska. Když se vojska jednoty 2. září shromáždila u Vršovic, v Praze už věděli, že armáda pod vedením Jiřího z Poděbrad táhne právě proti Praze. Vzhledem k nepřipravenosti Prahy byla dobyta téměř bez odporu a na straně jednoty padl pouze jediný muž, a to hradecký měšťan Bělík.

Po dobytí Prahy se Jiří z Poděbrad nechal titulovat jako správce království českého, a to do doby nabytí plnoletosti Ladislava Pohrobka, syna Albrechta II. Habsburského, do této funkce byl však oficiálně zvolen až 27. dubna 1452. Na pražskou faru chrámu Matky Boží před Týnem se vrátil a znovu se ji ujal Jan z Rokycan, biskup pod obojí.

Autor: Jaroslav Žákech

Zdroje: České muzeum stříbra Kutná Hora, druidova.mysteria.cz.