Toho dne se strhla jedna z největších (co do počtu účastníků) bitev na našem území. U Sadové poblíž Hradce Králové byla svedena bitva mezi Benedekovou rakouskou armádou a pruskými jednotkami pod vedením Helmutha von Moltke. Bitva skončila vítězstvím pruských zbraní, které měly i mírnou početní převahu – 225 tis. Prušáků stálo proti 200tis. armádě Rakouska a jeho spojenců. Hlavním a rozhodujícím faktorem byla nemoderní výzbroj Rakušanů, zadovky pruské armády vykazovaly 5× větší kadenci střelby než zastaralé předovky v armádě starého mocnářství. Dalším důvodem pak byla špatná taktika rakouské strany založena na bodákovém toku v sevřených řadách. Prušáci používali menší formace a využívali i terénních nerovností pro krytí svých jednotek.

Příčinou války bylo dlouhodobé soupeření obou zemí o hegemonii v německé jazykové oblasti. Záminkou pak obsazení Holštýnského vévodství Pruskem a vyloučení Rakouska z německého spolku,  Rakousko poté podporováno svými spojenci (Hannoversko, Sasko, Bavorsko aj.) vyhlásilo Prusku válku.

Vlastní bitva se odehrála za deštivého dopoledne 3. července. První kontakt obou armád se odehrál na říčce Bystřici, kde se srazily předsunuté jednotky obou armád. Kolem desáté dopolední přišel hlavní útok 1. pruské armády na střed rakouské sestavy ve směru na Lípu a Chlum, tento útok však selhal pro prudkou palbu rakouského dělostřelectva, což byla jediná modernější součást rakouské armády. Krátce předtím přešlo i pravé rakouské křídlo do protiútoku a vytlačilo pruské jednotky z Čistěvsi a svíbského lesíka. Bohužel byl tento úspěch jen dočasný a příchod 2. pruské armády donutil Rakušany ustoupit zpět do výchozích pozic.
Klíčový okamžik nastal kolem druhé hodiny odpoledne, kdy 2. pruská armáda postupující ze severu zaútočila na obranné postavení Rakušanů na vrchu Chlum. Hodinu trvala bitva, kdy Rakušané nasadili zálohy a k pruskému útoku se připojila i jejich První a Labská armáda. Kolem třetí hodiny dobyli pruské jednotky klíčový vrch Chlum a bitva byla prakticky rozhodnuta. O necelou hodinu generál Benedek vědom si hrozícího obklíčení vydal příkaz k ústupu. Jen díky rakouskému jezdectvu se většině rakouských vojáků podařilo vyhnout obklíčení a následnému zajetí,  takové štěstí nemělo jen 22 tis. jejich spolubojovníků.

Výsledkem bitvy bylo relativně málo zabitých, na rakouské to bylo straně 5.658 a na pruské pak 1.935 padlých. Důležitým politickým výsledkem však byl konec vlivu Rakouska v německé oblasti a naopak vzestup Pruska, který vyvrcholil i vyhlášením německého císařství o pár let později.

Autor: Cornwael

Zdroje: www.chlum1866.cz, www.paladix.cz, www.libri.cz.

Na jaře 1917 měla ruská armáda zahájit v souladu s taktikou spojenců velkou ofenzívu na východní frontě. Za tímto účelem také byla ruská armáda zásobena dodávkami válečného materiálu od spojenců. Pro tehdejší revoluci v Rusku a s ní i související rozklad východní fronty vlivem vzrůstající agitace bolševiků musela však být ofenzíva odložena na léto. Hlavní úder měl být veden ve směru Tarnopol-Lvov divizemi jihozápadní fronty. Byla však obava ze spolehlivosti ruských jednotek rozkládaných povětšinou bolševickou agitací, kdy ruští vojáci se stále častěji vzdávali boje a odcházeli ve velkém množství z fronty domů. Bylo rozhodnuto, že útok povedou úderné útvary, které se dobrovolně přihlásí, aby svým příkladem strhly ostatní. Mezi tyto jednotky se tehdy přihlásila okamžitě i Československá střelecká brigáda, která v rámci ruského vojska existovala v síle 3 pluků, a jež byla složena  jak z českých a slovenských krajanů, žijících před první světovou válkou v Rusku, tak i z bývalých českých a slovenských zajatců rakousko-uherské armády, kteří se rozhodli bojovat proti Rakousku za samostatnost Československa a demokracii, za Československou republiku.

Československá střelecká brigáda se skládala, jak jsem již výše uvedl, ze tří pluků:
1.střelecký pluk „Mistra Jana Husa“ – vznikl ze slavné průzkumné jednotky „Česká družina“ v únoru roku 1916.
2.střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“ – vznikl v květnu 1916.
3.střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ – vznikl v březnu 1917.

Brigáda byla krátce po utvoření, skládala se z dobrovolníků, kteří byli odhodláni pro samostatnost své vlasti přinést i oběť nejvyšší. Velkou měrou byli v jednotce zastoupeni Sokolové. Bojová morálka byla velmi vysoká. Svým způsobem nahrazovala velmi slabou výzbroj brigády a zcela nedostatečnou výstroj, pro špatné zabezpečení výstrojních složek tehdejší ruské armády v době po první revoluci. Například přestože již bylo léto, ještě mnoho dobrovolníků brigády muselo nosit kožíšky a beranice, neboť letní výstroj pro ně nebyla. Čechoslováci tehdy mimo problémů s výstrojí měli navíc pouze pušky s nevelkou zásobou střeliva a malé množství ručních granátů. Lehké polní kulomety zcela chyběly. Brigáda neměla vlastní dělostřeleckou podporu a byla tak odkázána na ruské dělostřelectvo. Velké části dobrovolníků chyběl i delší výcvik, na nějž nebyl čas, a jejž svý způsobem nahrazoval ještě výcvik, který velká část z nich prodělala ještě v rakousko-uherské armádě, proti níž zde nyní jejich brigáda stála. Brigádě velel Čechy oblíbený ruský plukovník V.P. Trojanov, jenž původně velel České družině, poté 1.čs. pluku a nyní brigádě. Brigáda měla již i mnoho svých vlastních českých důstojníků, kteří se (někdy teprve nedávno za ruské důstojníky, kteří byli nadále ve velitelské struktuře shora až po velitele pluků) ujali svých funkcí v jednotkách. Početní stav brigády se pohyboval kolem 3.500 mužů, 1.pluk měl tři prapory, ostatní dva pluky pouze po dvou praporech. Nastálá bitva měla být prvním společným vystoupením brigády, která zde poprvé měla bojovat jako organický celek. Do té doby jednotlivé části bojovaly odděleně a věnovaly se povětšinou výzvědné činnosti po vzoru slavné České družiny, jež dala brigádě základ. Brigáda přišla do zborovského terénu, kde našla neupravené zákopy a neuspokojivý stav obranných pozic.  Na severu sousedila s Čs. brigádou ruská 4.finská divize, na jihu ruská 6.finská divize, které se rovněž účastnily ofenzívy. Frontový úsek brigády měl podružný charakter, vzhledem k připravované ofenzívě (s těžištěm ve směru Tarnopol-Lvov). Tzv. Kerenského ofenzíva byla zahájena již 1.7., Čs. střelecká brigáda měla zaútočit až druhý den, 2.7. Samotný plán útoku čs. brigády v úseku Zborova byl rovněž připraven především českými důstojníky brigády.

Proti Československé střelecké brigádě zde v úseku stála 37.pěší brigáda 19.pěší divize, tvořené rakouskými pluky č.35 (plzeňský) a č.75. (jindřichohradecký), pod velením polního podmaršálka Edvarda Boltze. Dále zde v úseku stál i rakouský pěší pluk č.86, 32.divize.Obě tyto divize tvořily IX.sbor 2.rakouské armády.  Rakouské jednotky znaly zborovský terén velmi dobře, jelikož jej držely již od léta 1916. Navíc postavení rakouské armády byla výborně opevněna, byla zde spousta kulometných hnízd. Rakušané měli velmi dobře vybudovaný zákopový systém linie i s podzemními úkryty. Místy byly zákopy až 3 m hluboké. Zákopy, mimo kulometných hnízd a zkušených hlídek, byly dále chráněny i  hustým systémem protipěchotních překážek s ostnatým drátem, dále i minami a nastraženými granáty. Nejvíce opevněno bylo obranné postavení, Rusy nazvané „Mogila“. Obě divize v úseku byly velmi dobře vycvičeny a průběžným výcvikem byly na útok v oblasti výborně připraveny. I s přisunutými zálohami zde proti Československé brigádě stálo cca  5500 mužů rakouské armády, s více než čtyřnásobkem děl, než měla k dispozici ruská jednotka, která Čs. brigádu podporovala, dále se stovkou kulometů a velkou převahu měli Rakušané i v dalším válečném materiálu.

V pondělí 2.7. 1917 v 5:15 hodin byla ruským dělostřelectvem zahájena palba na rakouská postavení, která však v případě první obranné linie nebyla moc úspěšná. Den předtím provedla bojovou přípravu i hlavní útočná část ruských vojsk. Po zahájené ruské palbě toho dne rakouské dělostřelectvo odpovědělo přesně mířenou palbou do československých pozic, zejména na pozice 1.čs. střeleckého pluku, kde způsobila ztráty. Rakušané znali zborovský terén velmi dobře…

V 9:07 vyrazila do útoku malá úderná skupina granátníků – dobrovolníků z řad příslušníků I.praporu 1.čs.stř. pluku, která měla za úkol udělat, především granáty, cestu v drátěných překážkách pro hlavní útočící voje. Před bitvou žádal velitel praporu por. Čeček pro tento nebezpečný úkol 16 dobrovolníků ze svého praporu, přihlásilo se jich však spontánně kolem 200, z nichž musel vybrat. Bezprostředně za těmito granátníky, kterým se i přes velké ztráty podařilo ve většině úkol splnit, útočily ostatní části brigády. Čechoslováci útočili v malých skupinkách o šesti až dvanácti mužích, kteří obratně využívali nerovností terénu a rychle postupovali vpřed i přes silný odpor nepřítele. Při útoku pociťovala první útočná vlna brigády již své ztráty. V bitvě byli první padlí a ranění, kteří se snažili odplazit zpět do československých pozic. Čechoslováci se hnali dravě vpřed, s nutností nedbat na své ztráty, a dosáhnout pozic nepřítele co nejdříve, než stačí přisunout zálohy. Rakušané byli zaskočeni netradiční formou útoku. Češi a Slováci v těchto rakouských plucích netušili v drtivé většině, že proti nim útočí Československá brigáda, složená z Čechů a Slováků. Bránili se tedy v rakouských pozicích pod dojmem, že na ně  útočí ruská jednotka. Jednotlivé roty čs. dobrovolníků se již zmocnily postavení předsunutých rakouských polních stráží, které vesměs padly při prvním náporu útoku. Jelikož sousedící v útoku ruský 15.finský pluk nedokázal prorazit rakouskou obranu na svém úseku, byl úspěšně postupující I.prapor 1.pluku silně zasažen rakouskou kulometnou palbou do odkrytého boku svých pozic.

Za 1.střeleckým plukem vyrazily do boje ze zákopů i 2.čs.stř. pluk a 3.čs.stř.pluk. Do 10:00 dobyli Čechoslováci první linii rakouského obranného postavení v úseku celé Československé brigády. Asi v 11:00 obsadily již roty 1.pluku i vytčenou kótu 392, čímž byl vlastně splněn zamýšlený původní cíl útoku. Prapory brigády se však nezastavily a pokračovaly v postupu dále. Čechoslováci postupovali tak rychle, že ruské dělostřelectvo nestíhalo tehdy přesouvat podpůrnou palbu před ně a střílelo do vlastních jejich řad.  Asi ve 12:00 již pravé křídlo 1.čs.stř.pluku drželo pozice před vsí Zarudze. Další rychlý postup Čs.brigády zatím znemožňoval neúspěch ruské 4.finské divize, která nedokázala prorazit útokem na silně opevněné rakouské postavení „Mogila“. Odpoledne však byla do boje nasazena i záloha Čs. brigády, jejíž součástí byl i ruský úderný prapor, a podařilo se „Mogilu“, jíž zuřivě hájil II. a III.prapor 86.pluku nepřítele,  úspěšně dobýt. Útok mohl pokračovat. Cenné kulomety v dobytých zákopech nepřítele byly většinou ihned čs. dobrovolníky obráceny proti nepříteli a zahájena z nich palba.

To se již 2.čs.stř.pluk spolu s II.praporem 3.čs.stř.pluku úspěšně bojem zmocnily kóty 388 a dobyly vesnici Cecová. Podařilo se jim probít až ke třetí linii nepřátelské obrany. Asi v 15:00 zastavily svůj rychlý postup před vesnicemi Hodov a Travotluky, spojily se s levým křídlem 1.čs.stř.pluku. Nepřítel ve zběsilém ústupu, při několika marných protiútocích, Čechoslováky vždy odražených,  před rychlou a zuřivou československou ofenzívou ustoupil až za řeku Malá Strypa na výšiny, kde se pokusil zaujmout nová obranná postavení.

Československá střelecká brigáda prolomila u Zborova frontu nepřítele a úspěšně, navzdory očekáváním a plánům ruského velení, pronikla až za třetí obrannou linii nepřátelských pozic, čímž postoupila o více než 4 km, někde až 5,5km. V průběhu skvělého útoku zajali Čechoslováci  kolem 3.300 nepřátel včetně 62 důstojníků (Čs. brigáda sama měla stav asi 3.500 mužů…Čechoslováci zajali tedy skoro tolik nepřátel, jako jich bylo samých), zmocnila se 20 nepřátelských polních děl a velkého počtu potřebných kulometů, pušek, granátů, střeliva a dalšího vojenského materiálu. Vlastní ztráty Čechoslováků činily 167 mužů padlých v přímém boji včetně 5 důstojníků, 17 mužů zemřelo následkem těžkých smrtelných zranění, 11 mužů bylo nezvěstných  a pravděpodobně padlých. Raněno bylo kolem 700 československých dobrovolníků.

Výsledek bitvy měl obrovský politický ohlas nejen u ruské veřejnosti a vojenských částí, ale i v zahraničí. Bohužel vojensky se ruské armádě nepodařilo vyjímečného úspěchu, jehož Čechoslováci dosáhli, využít. Stále více ruských pluků, rozložených bolševickou agitací, nechtělo dále bojovat a v panice ustupovalo před nepřítelem. Málo jednotek odhodlaně dále drželo pozice proti nepříteli, mezi nimi i Československá brigáda, která měla vysokou bojeschopnost a bojovou morálku. Během následných červencových bojů kryla u Tarnopole zoufalý ruský ústup proti několika divizím nepřítele. Tehdy Čs. brigáda ztratila dalších 320 mužů.

Zborovské vítězství nejenže podpořilo myšlenku Československého zahraničního odboje, čímž do rukou čs. politických představitelů (T.G. Masaryk, E.Beneš, M.R.Štefánik ad.) dalo pádný argument pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný společný stát, ale podpořilo i rychlé tvoření Československého vojska nejen v Rusku, ale i ve Francii a Itálii.

Zborov měl velký význam pro československou myšlenku samostatnosti a svobody. U Zborova tehdy 2.7.1917 poprvé od dob bitvy na Bílé Hoře 8.11.1620, po třista letech bojovalo samostatné české vojsko jako celek, pod svými prapory a za svobodu své vlasti, která byla ve svazku Habsburské rakousko-uherské říše.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan, www.valka.cz