Po bitvě u Lipan se zvítězivší strana hodlala smířit s náboženským  programem – Basilejskými kompaktáty, jenž byl stvrzen dne 5. července 1436 a z původních čtyř artikulů pražských zachovával pouze jeden článek, totiž přijímání svátosti oltářní podobojí způsobou. Přesto se poté, ač mnohem revolučnější myšlenky husitského hnutí (ku příkladu odnětí světského majetku církvi) uznány nebyly, Česká koruna stala fakticky nejliberálnějším státem v Evropě co do vyznání, neboť zde se mohl pán i poddaný rozhodnout pro svou víru. Basilejská kompaktáta však platila pouze pro víru podobojí, na ostatní reformované církve se nevztahovala.

I přesto se po uzavření augšpurského míru v Německu (1555), který dovoloval svobodu vyznání jen v zásadě „Cuius regio eius religio,“ tedy „Koho vláda, toho víra,“ do České koruny začali postupně stahovat evangeličtí emigranti z jiných zemí, a tak se zde postupem času pozměnilo klima až do stádia, kdy v prostředí České koruny vedle sebe koexistovaly kališnictví, katolictví a zároveň Jednota bratrská a luteránství, i když druhé dvě zmiňované církve jen de facto, nikoliv už pak de iure.

Z tohoto důvodu bylo v druhé polovině 16. století přistoupeno k reformě českého náboženského programu (dosud více méně platných Kompaktát) dle vzoru augšpurského míru, k vypracování České konfese.

Její text byl v roce 1575 předložen císaři Maxm1609iliánu, který ji však potvrdil jen ústně a nikoliv definitivně. Navíc byla díky tlaku Říma akta České konfese postupně smetávána se stolu.

Vhodná chvíle pro znovuprosazení České konfese nastala za časů vlády Maxmiliánova nástupce Rudolfa II. Tento Habsburk se totiž během své vlády dostal do mocenského sporu se svým bratrem, uherským králem Matyášem. Ten během sporu nabyl až takové převahy, že se Rudolfovi, zatlačenému do kouta, hodila veškerá pomoc. A právě v tu chvíli se mu velice dobře hodili čeští stavové, a to i se svými nábožensko – politickými požadavky. A tak tedy předložená Česká konfese byla Rudolfem II. dne 9. července podepsána a zpečetěna, tím pádem plně zlegalizována. Platila pouze pro české království a znamenala svobodu náboženského vyznání pro evangelické církve, přičemž zvláštní ohled byl brán na církev kališnickou.

Avšak bohužel neměla tato úmluva stvrzená panovníkem dlouhého trvání (je samozřejmě jasné, že duševní narušení Rudolfa poskytovalo, byť byl českým králem a římskoněmeckým císařem, snadnou možnost znevážení). Po smrti Rudolfa II. a nástupu jeho bratra Matyáše na český trůn, byli nuceni čeští stavové vést o Českou konfesi boj, který skončil tragicky na Staroměstském náměstí dne 21. června 1621 a definitivně byl pohřben Obnoveným zřízením zemským roku 1627.

Zdroj: Harna, J., Fišer, R.: Dějiny českých zemí, Fortuna, Praha, 1995.

Autor: Kuba

Vyhlášení Slovenské republiky rad (dále SRR) předcházelo ustavení bolševického režimu podle ruského vzoru na konci března 1919 v Maďarsku. Československo a Rumunsko přesouvající svá vojska na nově stanovené hranice se rozhodla zakročit proti maďarským bolševikům. Rumunsko zahájilo vojenské operace 16. dubna, Československo pak 27. dubna 1919. Své sehrál i strach před šířením bolševické revoluce, protože republiky rad nevznikaly jen v Maďarsku, ale i na mnoha místech Německa, v samotné Vídni došlo v dubnu 1919 k anarchistickému povstání.

Maďarská Rudá armáda zahájila útok na postupující československé jednotky a podařilo se ji obsadit velkou část jižního a východního Slovenska. Ve snaze stabilizovat situaci a uchytit se na Slovensku byla vyhlášena loutková Slovenská republika rad, která měla zahnat obavy velké části slovenské populace, která se k těmto pokusům stavěla odmítavě, protože v tom oprávněně spatřovala pouze snahu o obnovu předválečných Uher tentokrát v rudém hávu. Území kontrolované SRR (potažmo maďarskou Rudou armádou) bylo převážně osídleno etnickými Maďary.

„Tento útvar sice vznikal pod rouškou šíření komunistických a revolučních idejí, ale dá se současně říci, že to byla zástěrka pro obnovení maďarského vlivu na Slovensku,“ uvádí historik Jaroslav Šebek.

Slovenská republika rád (SRR) byla vyhlášena na lidovém shromáždění v Prešově 16. června 1919. Byl zvolen dočasný revoluční výbor a posléze revoluční vládní rada. Ke SRR se přihlásilo 22.6. lidové shromáždění v Lučenci. Do čela revolučního výboru byl zvolen Čech z Kladna Antonín Janoušek. Diktatura proletariátu nebyla realizována, protože nebylo možno ani svolat nejvyšší lidový orgán – sjezd sovětů. Taktéž opatření hospodářského charakteru, mělo omezený a dočasný charakter.

Již v době vzniku SRR přešla rumunská a československá armáda do protiútoku. Před hrozící porážkou přistoupila Maďarská republika rad k jednání. Její zástupci souhlasili se stažením vojsk z nemaďarských území. Recipročně zase požadovali stažení rumunských vojsk od Tisy na východ, které rumunská armáda se souhlasem Dohody dobyla. Mezi Maďarskem a Československem bylo 24. června vyhlášeno příměří a 29. června byla v Bratislavě uzavřena dohoda na stažení maďarské Rudé armády z území Slovenska. Stahování jednotek začalo pod dohledem spojenecké komise 1. července 1919 na demarkační čáru stanovenou pařížskou konferencí 12. června 1919, která odpovídá dnešní slovensko – maďarské hranici. Rumunsko pokračovalo v bojích proti Maďarské republice rad i nadále a 3. srpna 1919 se mu podařilo dobýt i Budapešť.

Přestože Vláda SRR ráda vystupovala jako reprezentant nezávislého státu a navazovala „diplomatické“ vztahy s dalšími republikami rad např. ruskou, ukrajinskou a maďarskou byla její závislost na Maďarské republice realitou.

SRR jako loutkový stát plně kopírovala maďarské vzory – počínaje soudy, státní správou, armádou, a konče např. výší mezd zaměstnancům. Po ústupu maďarské Rudé armády se tento loutkový režim defacto zhroutil. Někteří jednotlivci sice deklarovali odhodlání pokračovat v odporu (samozřejmě ústně), ale představitelé SSR krátce po 1. červenci sami opustili Slovensko a ještě nějakou dobu fungovali v maďarském Miškovci. Poslední zbytky SRR zlikvidovali čs. jednotky 7. července 1919.

Vyhlášení Slovenské republiky rad (původní znění)

Ku proletarom caleho sveta!

Viťazna svetová revolúcia, ktorú ňe môže prekazac v napredovaní s novimi velkimi višledkami bohaciala svojich zdarí. Na slovenskej zemi, ktorá už ošlebodzena je od jarma imperialistov: neška se otvori samostatná Slovenska Radová Republika.
Perši skutok bul od jarma českich imperialistov višlebodzeneho proletariata, že od imperialistov vikričeniale s skutočnosci zohavenvo samourčujuce pravo sebe zhotoval.
S tim pohnutom slovenské robotnici, vojaci a sediaci dalej budovali totu revolučnú frontu, ktorej cestu ruská a uhorská Radová Republika rovnili, a plaču, vihrali pre velku ideu svetovej Radovej Republiki.

Slovenska Radová Republika, ktorá še teraz narodzila, jak prirodzenich spojení patril viťaznich prjaceli, ruskú a uhorskú Radovú Republiku a medzinárodného proletariata.

Slovenska Radová Republika stáva še pod ochranu vše lepše a lepše vistaveneho jednotného a solidárneho robotnickeho internationala. Perši pozdrav slovenskej Radovej Republiki ešci českim utlačenim proletarom patri Slovenska Radová Republika stoji tješ na fundamentu najobširnejšej proletárskej demokracii, ale doraz ustaví zbroj diktaturi, ktorá ňe šanuje totich, ktoré proti totej čistej, verejnej a ňefalošnej demokracie dačo piano robja, ktoré samourčujuce pravo ohrožovaju. Z teho cilu rozbúri každú našilnost kapitalistov a imperialistov, vipustoši každú možnost vikoristovanie a chista mocnú svetovú revolúciu mocného pracujúceho ľudi.

Mocno a bez pojednané pracuje slovenskí proletariať svoju historickú povolanú a bi verne prenasledoval robote prechod, že bi svojim prikladom povzbudzoval nasledujúci, že bi na proletárske meno hodne buli.

Nech žije svetová revolúcia!

Nech žije komunisticki internacionál!

připravil Ing. Jan Šneberk,
Zdroje: www.ct24.cz, www.komunisti.sk, www.referaty-seminarky.sk, www.palba.cz

Ten den začaly intenzivní a vytrvalé trvalé vodní srážky, které způsobily obrovské povodně. Kromě našeho území byla postižena i rozsáhlá území Polska, Slovenska i Rakouska. Nejničivější škody voda napáchala ve východních Čechách, na celé Moravě a ve Slezsku. Byly kompletně zaplaveny rozsáhlé oblasti lesů i zemědělské půdy, ochromena veškerá silniční i železniční doprava. Rozsah povodně zaskočil orgány státní správy a ukázal dlouhotrvající podcenění údržby koryt a absenci veškerých protipovodňových opatření, selhal výstražný systém.

Povodně si vyžádaly 50 lidských životů a rozsáhlé materiální škody – bylo zničeno přes 2 tis. domů, skoro 6 tis. dalších bylo dlouhodobě neobyvatelných, 18 tis. bylo poškozeno. Dále bylo podemleto množství komunikací, strženo 26 mostů. Škody dosáhly celkové výše 63 miliard korun. Postižena byla i velká města jako Opava, Ostrava, Olomouc, Přerov, Otrokovice a další, obec Troubky na soutoku Moravy a Bečvy byla úplně srovnána se zemí.

Povodeň přes obrovské materiální ztráty prokázala, že v případě nutnosti se umíme jako národ semknout. Na Moravu z Čech proudila od běžných občanů dobrovolná materiální pomoc, na východ země vyrazilo i velké množství dobrovolníků. Velké renomé získala i armáda ČR, která jako jedna z mála státních institucí byla schopna relativně rychle a operativně reagovat.

Autor: Martys