Po vzniku samostatného československého státu se musela politická reprezentace vypořádat s otázkou, co udělat s rakousko-uherským dědictvím v oblasti regionální správy. Přijatý recepční zákon zajišťoval kontinuitu s rakousko-uherskou správní organizací, avšak později bylo nutné celý systém reformovat. Proto bylo v roce 1920 zákonem zavedeno zřízení župních a okresních úřadů. Na Slovensku byl zákon uveden v účinnost až v roce 1923.

Území Československé republiky (bez Podkarpatské Rusi) se nově sestávalo z 22 žup, v jejichž čele stáli župani. Župy se dále dělily na okresy, v jejichž čele stáli okresní náčelníci. Tento systém byl však mnohými kritizován mj. za příliš velkou centralizaci, byrokratizaci a také neplnil slovenské autonomistické představy.

Z těchto důvodů byl dne 14. 7. 1927 přijat nový zákon, kterým došlo ke zrušení žup a znovuobnovení zemského zřízení. Jen počet zemí se oproti roku 1918 snížil o jednu (samostatná země slezská přestala existovat) na čtyři, tj. česká, moravskoslezská, slovenská a podkarpatoruská.

Připravil: Tomík

Zdroj: Balík, S. et al.: Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007

Od 60. let 19. století zvalo carské Rusko na nevyužitou půdu přistěhovalce, aby na ní tito hospodařili. Několik českých rodin z Rakovnicka, Lounska a Žatecka zakoupilo výhodně půdu ve Volyňském vojvodství a založilo zde roku 1871 obec Český Malín. Obec rychle vzkvétala a již pět let po založení se v ní nacházela česká škola. Díky pokrokovým metodám v zemědělství byla na vyšší úrovni než ostatní ukrajinské obce v jejím okolí.
Rozvoj obce pokračoval až do vypuknutí první světové války, během níž byla obec značně poničena. 8. května 1915 byli obyvatelé dokonce vyhnáni německými a uherskými jednotkami. Ani po konci války nebylo možné obec ihned opravit. Na Ukrajině byla stále přítomna německá vojska, situaci komplikovala i bolševická revoluce a následná občanská válka.

Po sovětsko-polské válce se však Malín stal součástí Polska. Teprve potom se život v obci postupně vracel k původním pořádkům.

Druhá světová válka přinesla další zvrat v životě obce. Po přepadení Polska Rudou armádou připadla celá Volyně podle paktu Molotov-Ribentrop Sovětskému svazu. Po pozdějším napadení SSSR Německem se Malín dostal pod vliv Třetí říše.

Dne 13. července 1943 v ranních hodinách obklíčily německé jednotky nejprve sousední Ukrajinský Malín, posléze i vlastní Český Malín. Němci vpadli do každého stavení a pod záminkou přezkoumání dokumentů vyhnali všechny obyvatele na ulici. Odtud je poté násilím hnali do Ukrajinského Malína. Tam oddělili muže a chlapce od žen, dětí a starců. Němci mezi tím stříleli po prchajících obyvatelích Ukrajinského Malína.

Po spočítání obyvatel Českého Malína, které nahnali do zahrad mezi domy, střelba sílila, a Němci počali zapalovat Ukrajinský Malín. Na vysvětlenou tvrdili, že byli napadeni banderovci. Část žen spolu se všemi muži nahnali Němci do kostela a dalších budov, které potom polili hořlavinou a také zapálili. Ti, kteří se pokusili utéci, byli postříleni.

Mezi tím Němci odvlekli zbylé ženy, děti a staré lidi zpět do Českého Malína, kde jim přislíbili propuštění. Místo toho je ovšem nahnali do stodol, které v zápětí podpálili spolu s  ostatními domy v Českém Malíně.

Toto zločinné jednání Němců přežili pouze ti, kteří měli to štěstí, že se osudného dne nacházeli mimo obec, a nebo ti, které Němci potřebovali k přepravě nespáleného lupu. Několika obyvatelům se též podařilo utéci z podpálených budov. Ze 444 obyvatel české národnosti německé řádění nepřežilo 370. Navíc byli upáleni čtyři Češi z jiných obcí, kteří měli tu smůlu, že se onoho dne nacházeli v Českém Malíně. V sousedním Ukrajinském Malíně přišlo o život 132 obyvatel.

V dubnu 1944 tento zločin zdokumentovali příslušníci 1. čs. samostatné brigády.

O čtyři roky později, 13. července 1947, byla při příležosti čtvrtého výročí této tragédie přejmenována obec Frankštát na Šumpersku na Nový Malín, kam se přestěhovali i někteří přeživší obyvatelé Českého Malína.

Připravil: T​o​m​á​š Z​​​á​l​​e​ž​​á​​k

Zdroje: www.valka.cz, www.wikipedie.cz.

Před 851 lety se odehrála nedaleko dnešního Groissenbrunnu v Dolním Rakousku bitva mezi vojsky českého krále Přemysla Otakara II. a uherského krále Bély IV. Příčinou sváru byla nadvláda nad Štýrskem. Vojska obou králů stanula na opačných březích řeky Moravy. Postavení obou vojsk bylo patové, protože ani jedna strana nechtěla bezprostředně před nepřátelským vojskem širokou řeku přebrodit. Přemysl se svým vojskem nakonec ustoupil od řeky, kterou tak mohlo přebrodit vojsko uherského krále.Historické prameny se však v popisu události rozcházejí.

Podle jednoho, který se odkazuje přímo na Přemysla Otakara II., napadla nepřipravené Přemyslovo vojsko přebrodivší se kumánská jízda. Útok uherských jezdců ovšem odrazili čeští těžkooděnci pod vedením Jaroše z Poděhus. Spolu s později dorazivšími českými oddíly zatlačili uherské vojsko zpět do řeky.

Druhý pramen se pravděpodobně odvolává na druhou stranu. Český král měl zaručit příměří do doby, než Uhrové zaujmou bojové postavení na druhé straně řeky, na místo toho měl zaútočit na brodící se vojsko, schopné jen minimální obrany.

Oba prameny se však shodují na drtivém vítězství Přemysla Otakara II., který tak získal dříve ztracené Štýrsko. Další spory obou panovníků měla zažehnat Přemyslova nabídka sňatku s Bélovou dcerou Markétou, která však sňatek odmítla. Přemysl Otakar II. nakonec pojal za manželku jeho vnučku, Kunhutu Uherskou.

Připravil: T​o​m​​áš ​Z​​á​l​e​ž​ák

Karel IV., jeden z nejvýznamnějších panovníků českého království, vystřídal na českém královském trůnu svého otce, Jana Lucemburského. Na trůn nastoupil sice až po jeho smrti v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346, je ale nutné si přiznat, že několik let před otcovým skonem už Karel Čechám fakticky vládl. Téhož roku před touto bitvou byl dne 11. července ještě jako údělný markrabě moravský Karel zvolen sborem kurfiřtů (voličů římskoněmeckého krále) králem Svaté říše římské.

Volba se konala ve městě Rhens (přibližně 80 km severozápadně od Frankfurtu nad Mohanem) a byla později stvrzena slavnostní korunovací v Bonnu 26. listopadu 1346. Pro Karla hlasovalo pět ze sedmi kurfiřtů, zbylí dva, markrabě braniborský a falckrabě rýnský, se k volbě ani nedostavili. Stáli totiž na straně dosavadního římského císaře Ludvíka Bavora. Ten však, než se dokázal proti této volbě obořit, zemřel, a tak usnadnil Karlovi cestu na evropské politické pole.

Tato volba byla důležitá jak pro lucemburský rod, tak především pro české království. Z pozice římského krále mohl totiž Karel IV. ovlivňovat postavení nově vznikajícího soustátí České koruny (české království, markrabství moravské, Slezsko, horní a dolní Lužice, Braniborsko, horní Falc, vévodství lucemburské) v rámci Svaté říše římské.

A Karel se skutečně o ovlivnění pozic českého státu, který považoval za svou pravou, jedinou a nade vše milovanou vlast, zarytě snažil. O jeho posílení pozic v evropském měřítku se zasloužil mnohými aktivitami, v roce 1348 nechal založit univerzitu v Praze (první univerzita na sever od Alp a na východ od Rýna) a téhož roku vydal řadu listin upravujících vztah českého krále vůči říši. Český král stál od této doby v čele kurfiřtů, voličů římského krále, a tím se ve spojitosti s faktem, že Karel vytvořil největší územní celek v rámci říše, stala pozice českého krále nejsilnější v rámci celé Svaté říše římské. Bohužel v kontextu následných událostí, apatické vlády jeho syna Václava IV. a chamtivé politiky Václavova bratra Zikmunda, tomu tak nebylo na dlouho.

Autor: Kuba

Zdroje:
Harna, J., Fišer, R.: Dějiny českých zemí. Praha: Fortuna, 1995
Kroniky doby Karla IV.: Ed. Bláhová, M. Praha: Svoboda, 1987

Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy, byl návrh, podle kterého by USA postupovaly při podpoře rozvoje Evropy po druhé světové válce. Plán byl prvně zveřejněn 5. července 1947 na Harvardově univerzitě, kde byl součástí projevu státního tajemníka George Catletta Marshalla.
Plán spočíval ve finančním dotování zemí válkou zpustošené Evropy. Jelikož už v této době byla Evropa prakticky rozdělená na západní, kapitalistickou, a východní, podmaněnou Sovětským svazem, nebyl tento plán ani zdaleka příjímán pozitivně celou Evropou. Vedení Sovětského svazu v čele se Stalinem si bylo vědomo, že realizace tohoto plánu posílí vliv USA na Evropu.

23. června 1947 se konala Pařížská konference, na níž se jednalo o realizaci Marshallova plánu. Byli přizváni i zástupci Sovětského svazu. Ačkoliv byla vyslána poměrně početná delegace v čele s Molotovem, přesto po týdnu odjela, a jejich účast nic nepřinesla. Sovětský svaz a země jemu podléhající se Marshallova plánu zřekly a odmítly se ho účastnit. Evropa tak byla fakticky rozdělena na vzkvétající západní a skomírající východní Evropu. USA v letech 1948–1952 poskytly v rámci tohoto plánu Západu pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů. Československo pod vlivem Stalinova nátlaku svojí účast odmítlo 10. července 1947 po jednání vládní delegace v čele s Klementem Gottwaldem, a tím se definitivně zařadilo mezi země Východní Evropy.

Autor: Jaroslav Žákech