![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Po rozpadu křižáckého tažení si Zikmund za prozatímní sídlo zvolil Kutnou Horu. V polovině září Pražené za podpory Žateckých dohodli na obležení Vyšehradu. Střelba ze dvou praků a jedné velké pušky, které měly palebné stanoviště u kostela P. Marie Na Trávníčku, způsobila Vyšehradským jen nepatrné škody. Královští dělostřelci ovládali své řemeslo mnohem lépe, neboť se jim zakrátko podařilo oba praky poškodit. Oddíly obléhatelů 4. října posílily silné orebské jednotky, které pravděpodobně zřídily své ležení od vesnice Psáry dolů až k potoku Botiči, takže zaplnili mezeru mezi pražskou hotovostí u sv. Pankráce a žateckými husity, kteří zaujali stanoviště pod Karlovem. Den co den pražští kazatelé se svátostí v ruce přiváděli z obou pražských měst pracovní brigády, které hloubily příkopy jak směrem k Vyšehradu, tak i na druhé straně, odkud se očekával příchod Zikmundových zásobovacích oddílů.
Zikmund zprvu obležení Vyšehradu podcenil a plně spoléhal na silnou posádku pevnosti, která svou zdatnost prokazovala úspěšnými výpady do pražských pozic v okolí Botiče. Teprve na počátku října, když se dozvěděl o přesunech orebských vojsk do Prahy, vytáhl do pole. Na Boleslavsku nejprve vypálil vesnice na statcích odpadlého Viktorina z Kunštátu a rychlými pochody směřoval k oslabenému Žatci, jehož se patrně chtěl zmocnit. Desátého října sice jeho žoldnéři ukořistili několik vozů žateckého zásobovacího konvoje, avšak již o čtyři dny později porážka uherského houfu u Žatce donutila Zikmunda k ústupu do Litoměřic, kde na něho již netrpělivě čekali kurýři vyšehradského hejtmana Jana z Boskovic, řečeného Všembera. Jeho posádka strádala nedostatkem vody i potravin a z nouze se již živila koňským masem (později i koženými věcmi jako opasky, řemeny apod.). Zikmund Janu z Boskovic vzkázal, že mu dopraví proviant po vodě, a skutečně také přikázal převést potřebné lodi z Litoměřic do Berouna. Pražané jeho záměr prohlédli a včas přehradili Vltavu mezi Kapitulním ostrovem a vyšehradským břehem okovanými kůly a řetězy. Zikmundovi pak nezbylo než dopravit zásoby na Pražský hrad, kam sám zajel 20. října.
28. října velitel vyhladovělé vyšehradské posádky uzavřel s Hynkem Krušinou, jeho pobočníky a zástupci pražských obcí smlouvu, v níž se jim zavázal postoupit hrad se vším válečným příslušenstvím, pokud by král do konce dne 31. října nedopravil do pevnosti nejméně dvacet až třicet měřic spíže. Kapitulace se měla uskutečnit v pátek 1. listopadu v osm hodin ráno. Do té doby obránci směli začít boj pouze v případě, že by jim král včas přišel na pomoc, později však nikoli. Nikdo ze signatářů smlouvy nemohl tušit, jak osudový význam bude mít dodržení přesně stanovených podmínek.
Ať již Zikmund o závazku Jana z Boskovic věděl či nevěděl, propásl nejzazší možnou dobu nástupu. S vojsky, jež se mu podařilo shromáždit, přitáhl 31. října k Novému Hradu u Kunratic, kde pak až do pozdního večera vyčkával příchodu početných moravských posil pod vedením zemského hejtmana Jindřicha z Plumlova. Unavená vojska uléhala k odpočinku s vědomím, že je druhého dne čeká rozhodující bitva. Zikmund ještě v noci vyslal příkaz velitelům Pražského hradu, aby zrána zaútočili na staroměstské stráže v domě saského vévody a v Malostranské mostecké věži. Jeden z poslů padl do rukou husitských hlídek, jejichž hejtmani se tak dozvěděli dobu i směry útoku. Druhého dne královské sbory vyrazili poměrně časně, nicméně k pražskému ležení před kostelem sv. Pankráce dospěly až po kritické osmé hodině. Zikmund z vyvýšeného místa marně dával taseným mečem vyšehradské posádce znamení, aby vpadla obléhatelům do zad. Mnozí žoldnéři, zvláště Němci, se chystali krále uposlechnout, avšak domácí hejtmani dbali své cti a zřetelně dali oběma stranám na vědomí, že do boje nezasáhnou. Čeští a moravští velmoži se za této situace snažili Zikmunda přesvědčit, aby upustil od útoku, jenž vzhledem k hlubokým obranným příkopům a síle husitských vojsk nezaručoval jistý úspěch. Urážkami zasypané panstvo zatnulo zuby a hrdě dalo králi na vědomí, že půjde do ohně i tam, kde on sám, jak jízlivě dodal Jindřich Plumlovský z Kravař, jistě nebude. Rozlícený Zikmund Moravanům a českým pánům vykázal obtížný úsek v mokřinách a rybníčcích na levém křídle svažujícím se k Podolí. Čelným útokem podél cesty ke kostelu pak pověřil velitele uherských a německých oddílů.
Proti bočnímu útoku nebylo pražské ležení dostatečně chráněno, a proto nejspíše právě zde se královské straně podařil dílčí průlom. V té době však již Hynek Krušina přesunul orebské oddíly na pankráckou pláň a svou rozhodností strhl ustupující Pražany postavit se nepříteli na odpor. Zatímco střelba z děl zadržovala čelný útok uherské jízdy a německých žoldnéřů, u kostela a na levém boku zuřil nelítostný boj muže proti muži. Domácí šlechta pod Zikmundovými korouhvemi bojovala statečně, soustředěnému náporu husitských záloh však neodolala. Táboři spolu s orebskými cepníky nikoho nešetřili a na rozdíl od svých šlechticů v rytířské zbroji nebrali zajatce. Průběh bitvy neovlivnil ani výpad posádky Pražského hradu, který ztroskotal na posílené ostraze malostranského předmostí. Když Zikmund zpovzdálí spatřil, že s uherskou jízdou ukazuje husitům záda i kutnohorský mincmistr Divůček, s těžkým srdcem dal pokyn ke spořádanému ústupu do Českého Brodu.
Zdroj: www.husitstvi.cz
