Augustin Heřman se narodil zřejmě v roce 1605 v Mšeně na Kokořínsku a zemřel s největší pravděpodobností 10. listopadu 1686 na svém panství v Marylandu. Svůj pestrý život prožil jako mořeplavec, obchodník, kartograf, diplomat a korzár. Jeho otec byl údajně poslední husitský (podle některých verzí evangelický) farář v Mšeně Abraham (Efraim) Heřman. Podle jiné verze byl synem bohatého pražského obchodníka, který padl v bitvě na Bílé hoře a jeho manželky českobratrského vyznání. V každém případě byla jeho rodina donucena odejít spolu s jinými nekatolíky nejpozději roku 1634 do exilu.

Cesta směřovala přes Lužici s několika zastávkami v dalších evropských zemích do Holandska. Podle některých zdrojů poprvé připlul do Ameriky už v roce 1633. Bezesporu se však na jaře roku 1644 jako agent obchodního domu Peter Gabry and Sons z Amsterdamu objevil v tehdejší holandské kolonii Nový Amsterodam (později New York). První dochovaná písemná zmínka o něm je pak z 29. června téhož roku.

Vlastnil řadu nemovitostí a díky svým schopnostem se roku 1647 stal členem nejvyšší rady kolonie – tzv. Rady devíti – guvernéra Petera Stuyvesanta. Patřil k významným obchodníkům s tabákem a kožešinami, později přidal i ceněné indigo.

V červenci 1649 se dostal do sporu s guvernérem Stuyvesantem pro jeho diktátorské metody, když byl jedním ze signatářů stížnosti (Vertoogh) proti osobě guvernéra za špatné vedení provincie poslané do Holandska. Mstivý Stuyvesant mu začal všemožně škodit až tak, že se v roce 1653 dostal Heřman nakrátko do vězení.

Tam se i dne 10. února 1651 poprvé oženil s Jannetje Marií Varleth, dcerou zde usedlých Nizozemců Caspara Varletha a Judith Tentenierové, která mu porodila 5 dětí – syny Ephraima, Caspera, dcery Annu, Judith a Francinu. Jannetje zemřela před rokem 1665 a Heřman se podruhé oženil s Mary Catherine Wardovou z Marylandu.

Kromě obchodu se v neklidných dobách častých válek věnoval i tehdy běžnému korzárství. Různí dobrodruzi se na základě pověření svého krále věnovali přepadání nepřátelských plavidel, kořist pak byla rozdělena mezi panovníka a držitele korzárského listu. I Augustin Heřman se svou lodí La Grace se korzárství plně věnoval a natropil španělskému loďstvu v Karibiku nemalé škody. Pověstné je třeba vítězství nad dvěma španělskými barky naloženými cukrem, tabákem a vínem u pobřeží Guatemaly. Podle dochovaných účetních záznamů o kořisti patřil k velmi úspěšným korzárům.

V roce 1659 ve službách Nového Amsterodamu procestoval sousední Delaware, Maryland i Virginii a jako zástupce Petera Stuyvesanta vyjednával s Angličany o urovnání vzájemných sporů a vymezení hranic. Zde se při jednání setkal s Cecilem Calvertem lordem z Baltimore a získal si jeho sympatie. V roce 1660 mu nabídl vyhotovit podrobnou mapu Virginie a Marylandu, aby se do budoucna zabránilo dalším územním sporům. Za svou kartografickou práci obdržel rozsáhlé území v britském Marylandu, kam se v roce 1661 s celou rodinou přestěhoval a následující rok již rezignoval na obchod a plně se věnoval správě svého panství, které neustále rozšiřoval.

Své kartografické dílo dokončil v roce 1673, kdy ho podle jeho podkladů vyryl v Londýně tehdy nejuznávanější rytec William Faithorn. Dodnes e dochovali pouze dvě vyhotovení z nichž jedno je uloženo v Britském muzeu v Londýně. Její úroveň ocenil mj. i pozdější prezident USA George Washington – původním povoláním zeměměřič a geodet Kvalitu díla dokládá skutečnost, že až do poloviny 18. století jakékoliv mapy této oblasti byli pouhými replikami Heřmanovy mapy.

Augustin Heřman vedl bohatý společenský život, od roku 1663 kdy získal občanství Marylandu, zastával různé funkce ve správě britské kolonie (komisař pro okres horního Baltimoru, smírčí soudce pro okresy Baltimore a Cecil, plukovník místní milice a mnoho dalších).

Přestože většinu svého života prožil za hranicemi, uchoval si velkou dávku vlastenectví, ke svému jménu vždy připojoval označení Bohemian, popř. Bohemiensis (Čech). Své panství pojmenoval Bohemia Manor (České panství) a obdobně pojmenoval i řadu dalších míst – Bohemia river, Little Bohemia aj. Jeho rozsáhle panství, které se změnilo časem na prosperující město se z Bohemian Manor v roce 1839 přejmenovalo na Chesapeake city. Byl i velkým vizionářem, dlouho po jeho smrti byl podle jeho plánu vybudován kanál mezi Chasepeake bay a Delaware bay. Rovněž nechal vybudoval komunikaci spojující New Castle s Frenchtownem v Marylandu, pro jeho dopravní stavby je po něm pojmenována i dnešní dálnice SR 213 v Marylandu.

I když se mužská linie rodu nesoucí jméno Heřman vytratila v první polovině osmnáctého století, díky ženským potomkům se mnoho osobností od amerických senátorů, kongresmanů až k soudcům nejvyššího soudu může pochlubit, že patří k přímé linii potomků Augustina Heřmana.

„Mezi lidem na Českém manství dlouho se vyprávěla pověst, která má nápadnou podobnost s Horymírovým skokem. Jednou prý Heřman, jsa již v držení Českého manství, odebral se za nějakou záležitostí do New Amsterdamu. Tam byl úřady zatčen a do vazby vsazen. Proč, zůstalo navždy tajemstvím. Aby si pomohl na svobodu, Heřman tvářil se pomateným a zádumčivým. Hlídači měli s nešťastným jatcem útrpnost a vyhovovali každému jeho přáni. Jednoho dne Herman předstíral hlubokou trudomyslnost; a proto, když hlídače požádal, aby mu na jeho věrném koni, statném hřebci, dovolili se projeti, ihned zadost jeho splnili. Heřman chvíli projížděl dvorem vězeňským. V okamžiku, kdy hlídka vešla do strážní budky, bodl koně v boky a širokým oknem vrhl se do reky dole tekoucí – s výše dvaceti stop. Skok věru smělý, ale zdařil se. Věrný kůň vyvázl bez úrazu, uháněl se svým pánem do New Castle a jen tím zachránil ho před pronásledovateli, že přeplul řeku Delaware, brzy na to vysílením skonav.“ Tuto historku zaznamenal historik českých exulantu v USA Tomáš Čapek.

zdroje: mdroots.thinkport.org, billbrinsfield.orgfree.com, www.route40.net, www.rozhlas.cz, www.cesivamerice.swb.cz, www.mestomseno.cz

…byla neděle. Na nevysokém kopci u Prahy se sešikovalo vojsko českého krále Fridricha Falckého. Kopec jim poskytoval velkou taktickou výhodu, pravé křídlo kryla vysoká zeď obory, levé příkrý sráz zlomu nad Motolem. Jedinou nevýhodou bylo roztažení vojska na téměř dva kilometry, což při početním stavu 21 000 mužů znamenalo sešikovat vojsko do tří sledů, zvláště když nepřítel mohl zaútočit kdekoli. Avšak brzy mají přijít posily a v záloze jsou pevné hradby Prahy, kam vojsko může ustoupit.

Proti nim stály armády dvě – proti kopci stála vojska Katolické ligy, na motolském křídle vojska císařská. Tato vojska byla sice početnější než protivník, avšak 26 000 – 28 000 mužů bylo značně vyčerpáno pochodem, navíc budou muset útočit do vrchu, proti baštám děl. Vojsko na kopci však trápí jiný problém. Není znaveno, spíše naopak. Dobře zásobovaná armáda, která zatím prožila jen pár šarvátek má značný problém s disciplínou. Je složena z žoldáků téměř z celé Evropy, a ti jsou nespokojeni s nepravidelným žoldem. Zvláště nezkrotní Uhři a české pluky činí největší potíže. Velitelé některých pluků prožili nastávající bitvu v pražských krčmách…

Nikomu se do bitvy nechce a tak hrabě Buquoy a generál Tilly, velitelé spojených vojsk císařského a katolické ligy rozhodují nepřítele si oťukat – napadnout protivníka menší silou na jednom místě, vyvolat nevelkou srážku, která by byla sondou do jeho řad. Pak se ukáže, co dál. Vojáci se připravují k bitvě. Mezi nimi chodí kněží a ukazují obraz Panny Marie s vypíchanýma očima – toť dílo těch kacířských Čechů, které je nutné zničit. To je to býlí, co je nutno vytrhat i s kořeny! Bijte je, nikoho neživte! Bojovým heslem je „Sancta Maria“. Krátce po poledni začíná útok, který české vojsko, ukolébané půldenní nečinností naprosto zaskočil. Na motolském křídle vyrazili do útoku dva valonské pluky o síle tří tisíc mužů. Proti nim stojí část Thurnova pěšího pluku o síle 1200 mužů, jedni z nejzkušenějších a nejlepších vojáků českého krále Fridricha Falckého. Než dojde ke střetu, do boje zasáhne Valdštejnův kyrysnický pluk, který ale odrazí česká jízda pod vedením generála Thurna. Kyrysníci prchají a strhávají sebou i první řady valonského pluku. Kyrysníkům na pomoc vyráží jezdectvo hraběte von Meggau z druhého sledu. Teď je řada na královském vojsku. 1300 českých pěšáků Thurnova pěšího pluku vykročilo vpřed. Asi 300 metrů před nepřítelem se zastavuje, část se obrací na útěk, část vystřelí do vzduch, jiní dokonce do týla. Odhazují zbraně a dávají se na útěk. Druhý sled, vedený Thůrnovým synem se snaží udržet pozici, ale celé křídlo se začíná ve zmatku hroutit. Chybí zde 1500 uherských jezdců, kteří se však nedostavili. Kníže Anhalt, vrchní velitel královského vojska posílá do boje svůj vlastní jezdecký pluk. Ten ale odpálí své zbraně a dává se také na útěk. Marně se snaží Anhalt s kordem v ruce zastavit jezdce svého pluku. Na jezdectvo hraběte von Meggau útočí jezdecký Bubnův pluk. Hrabě padl, ale Bubnův pluk se dává na ústup a strhává sebou sousední kompanii Fridricha Falckého a tři korvety jízdy českých stavů, které se ještě ani nedostaly do styku s nepřítelem. Na levém, motolském křídle zbývá již pouze část Thurnova jezdeckého pluku pod vedením jeho syna…

Na řadě je střed. Ten tvoří dva pluky Hohenlohovy o síle 1000 pěších a 500 jezdců. Učinili jen chabý pokus zadržet nepřítele a po prvních výstřelech v panice prchají. Od této chvíle se velení královského vojska zhroutilo a pluky si útočí na vlastní pěst. Kaplířův pěší pluk odolává útokům kyrysnického pluku Marradasova, ale jejich řady jsou prolomeny a prchající vojáci pronásledováni. Od začátku bitvy uplynulo půl hodiny…

Proti Marradasovu pluku vyrazil se svými 700 jezdci syn vrchního velitele, Kristián z Anhaltu. Zahnal kyrysníky na ústup a rozprášil i dva jízdní pluky, které jim přišly na pomoc. Dál se obrátil proti dělům a rozehnal jejich osádky. Dalším cílem byla císařská pěchota o síle 1300 mužů. I tu se mu podařilo rozprášit. Vypadá to, že se karta obrací, zvláště, když se konečně objevila uherská jízda. Někteří císařští vojáci začínají prchat. Proti Uhrům jsou nasazeni polští kozáci, kteří s šavlí v každé ruce a s uzdou v zubech se vrhají na Uhry. Ti obracejí koně a prchají. Poláci je pronásledují a zabijí každého, koho cestou potkají. Uhři prchají přes Motol a Košíře k Vltavě, kde při přechodu brodu jich stovky utonou. Poláci slaví velké vítězství, ukořistili mnoho koní a korouhví, včetně korouhve Fridricha Falckého s nápisem „Diverti nescio“ – neumím prchat.

Do boje se zapojil jezdecký pluk Kratze von Scharfensteina z ligistického vojska a zaskočil Anhaltovy jezdce. Do bitvy se vrátily ustoupivší kyrysníci Marradasova pluku, Kristián z Anhaltu byl zraněn a zajat a jeho jezdci poraženi. Levé křídlo královského vojska přestalo existovat.

Vojska katolické ligy na pravém křídle se pomalu dávají do pohybu proti prudkému svahu pod Hvězdou. Jejich pohyb ještě zpomaluje účinná střelba z děl. Moravská a hornorakouská jízda se dokonce pokusí o výpad, ale proti přesile pěších pluků musí ustoupit. Začíná se hromadně prchat. Pole opouští 300 uherských těžkých jezdců, doposud pozorujících bitvu. Krátce na to prchá i vrchní velitel Anhalt se svou družinou. Valonská pěchota obsazuje českou dělostřeleckou baterii a točí se doleva k poslednímu zbytku královské armády, soustředěné u obory. U zdi stojí trosky Thurnova pěšího pluku z levého křídla, hornorakouská pěchota pod plukovníkem Pechmannem a část Moravského pěšího pluku Šlikova. Nemají šanci se udržet. První jsou pobiti Hornorakušané, po nich Thurnovo vojsko. Zbývá 1800 pěšáků pod vedením Jindřicha Šlika. Obklíčeni několikanásobnou přesilou, nemaje kam ustoupit se zuřivě bránili. Mrtvoly se vršili až po deseti nad sebou. Nakonec se hrabě Šlik vzdal s korouhví v ruce. Za zdí obory je záložní výmarský pluk. Protože si neudělal únikové otvory ve zdi, je teď v pasti a musí postoupit poslední boj. Do obory se hrnou císařští a ligističtí vojáci a všechny pobíjejí. Od začátku bitvy uplynuly dvě hodiny…

Odhady mrtvých se různí podle některých zahynulo až 5000 vojáků, minimální počet je 1600. Pravděpodobně na bitevním poli zůstalo ležet asi 2000 mrtvých královských vojáků, tisíc císařských, oběti z řad ligistů jsou minimální. Král Fridrich Falcký prchá, Praha otvírá své brány a vydává se vítězům na milost. Vliv katolicizmu ve střední Evropě je zajištěn…. pro české země nastává období temna.

Zdroj: www. 1620.webpark.cz

Syn řemeslníka a podkrkonošského písmáka, narodil se v Miletíně 7. listopadu 1811. Po studiu na gymnasiu v Hradci Králové a filosofických a právnických studiích v Praze se stal právníkem. Seznámil se s Fr. Palackým D a zůstal jeho dobrým přítelem a pilným spolupracovníkem po celý život.  R. 1837 přijal Erben místo u soudu; v soukromí se zabýval historií a národopisem. Když opustil soudní službu a začal pracovat v Královské české společnosti nauk a jako sekretář Českého muzea, konal mnohé studijní cesty po českém venkově a registroval a zpracovával archívní materiály. S tím souvisela jeho pozdější vydavatelská činnost.

V revolučním roce 1848 byl stoupencem názorů Palackého; byl členem Národního výboru, účastníkem a jedním z organizátorů Slovanského sjezdu a v 1. 1848-49 pracoval jako redaktor liberálních Pražských novin.
Roku 1851 se stal archivářem města Prahy, r. 1855 působil jako redaktor časopisu Obzor a r. 1864 byl jmenován ředitelem pomocných úřadů pražských. Tím získal po dlouhé době existenční jistotu pro svou rodinu.

V šedesátých letech již ve veřejném životě nepracoval, r. 1867 se účastnil manifestační cesty do Moskvy. Zemřel 21. listopadu 1870 v Praze. Erbenova literární tvorba obsahuje složku básnickou, sběratelskou a vydavatelskou v oblasti historie a literární historie.

Východiskem jeho básnické činnosti je lidová tvorba, avšak ve zcela jiném smyslu než u Čelakovského. Erbenovy básně nejsou ohlasem ani formálním, ani ideovým, ale syntetizují lidové mravní názory do určitých tematických celků, ohraničených obecně lidskými životními situacemi. Jsou to například vztahy mezi matkou a dítětem, problematika viny a trestu, pocit samoty a opuštěnosti apod. Jeho poselství dnešku je aktuální právě pro zobecnění lidských situací, jimž věnuje pozornost. Jejich řešení v Erbenově poezii je založeno na principech vyplývajících z básníkova přesvědčení o přísných a nezměnitelných a na lidech nezávislých zákonitostech, jimiž se řídí vesmír. Od Máchy se liší tím, že pokládá již za překonané období, „kdy oblibováno sobě v obrazích temných, hrůzných, hrobových, bez vyššího směru“.

Pro zobrazení věčných lidských konfliktů mu nejlépe vyhovovala forma balady, v níž úspornost popisných složek umožňuje básníkovi zpravidla dialogem mezi postavami pregnantně vyjádřit ústřední ideu. Přitom epický charakter básní tvoří schůdnou cestu pro zachycení vývoje konfliktu a zrání myšlenky. Jeho tvůrčí metoda se blíží metodě Máchově tím, že v jazykových výrazových prostředcích nepůsobí originálností a neobvyklostí svého slovníku, ale osobitostí stylu, těžícího jednak z celého předcházejícího básnického vývoje, jednak z těch oblastí lidového jazyka, v nichž ideová koncentrace dosahuje svého vrcholu: v lidových rčeních, v expresívních vazbách apod. Erbenovy verše jsou hudební a využívají hojně zvukomalby.
Tím vším jsou jeho básně typicky české, v jejich ideové hloubce můžeme najít kořeny, které je spojují s úvahami nejlepších duchů národní kultury o základních otázkách života a smrti jedince i národa, v minulosti, v básníkově době a kdykoli v budoucnosti. Tento charakter má jediná Erbenova básnická sbírka Kytice z pověstí národních.
Kromě úvodní básně obsahuje dvanáct balad, které vznikaly postupně v letech čtyřicátých a zejména v letech 1851-52; některé z nich byly před vydáním sbírky uveřejněny v časopisech. Kytice v pozdějších dobách měla vliv nejen na básníky (Neruda , Bezruč , Wolker aj.), ale inspirovala i hudebníky (např. Dvořáka, Fibicha) a výtvarné umělce, zvláště malíře.

Plody národopisné a sběratelské činnosti Erbenovy jsou soustředěny v několika souborech. Jsou to zejména Písně národní v Čechách, které po podstatném rozšíření o další nasbíraný materiál vyšly jako Prostonárodní české písně a říkadla. Kromě toho pořádal Erben soubory národních bájí, pověstí a pohádek, a to nejen českých (např. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních). Vedle sbírání lidových pohádek pracoval Erben i na pohádkách umělých v duchu lidové tvorby. Snažil se však najít společné mytologické rysy jednotlivých námětů (boj dobra se zlem, víra ve spravedlnost, otázka viny a trestu apod.). Uvědomil si, že i systém prostředků, které vytvářejí umělecký obraz v pohádce, má stabilní prvky (konstrukce, zápletky, překážky a zkoušky, které musí hrdina překonávat, systém jejich opakování, úvodní a závěrečné formule apod.). Tím opouštěl vypravovanou podobu jednotlivých pohádek a tradic a vytvořil pohádku jako útvar celonárodního významu a jakousi „ideální“ tradici, v níž jednotlivé mýty se skládaly v mýtus celonárodní.

Tak například srovnáním jednotlivých rozvojových variant pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vzniklo zpodobení slunečního mýtu (boje a činy hrdinů symbolizují boj slunce a zimy). Tímto způsobem hodlal Erben zpracovat celé slovanské bájesloví, byl to však úkol pro jedince nezvládnutelný. Vznikly jen dílčí studie O dvojici a trojici v bájesloví slovanském a Slovanské báje o stvoření světa. V mnohém se tato Erbenova činnost, zejména zpočátku, stýkala s činností B. Němcové D . Jako vydavatel památek staré české literatury pořídil Erben edice některých děl jednotlivých autorů (Hus , Štítný , Komenský aj.) a vydal II. díl Výboru ze starší české literatury (obsahuje zejména husitskou a humanistickou literaturu). I. díl vyšel 1845 přičiněním J. Jungmanna . Celé generace historiků 19. a 20. století vděčí Erbenovi za vydání díla Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae, které zahájilo ediční řadu historických dokumentů a listin. Regesta (= výtahy z listin) zaznamenávají a zpracovávají přes 1350 dokumentů z období od r. 600 do r. 1253. Erben odbornou historickou literaturu také překládal, např. Nestorův letopis ruský (1867), Dva zpěvy staroruské, totiž: O výpravě Igorově a Zadonštinu (1869) aj.

Díla:
Poezie: Kytice z pověstí národních (1853, 1861 2. rozšířené vydání, potom velmi často) Folklór: Písně národní v Čechách (3 sv., 1842-1845), Prostonárodní české písně a říkadla (1862-64), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) Vědecké práce: Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), O dvojici a trojici v bájesloví slovanském (1857), Výbor ze starší české literatury II (1856-1868), Slovanské báje o stvoření světa (1866)

Zdroj: www.svet-literatury.wz.cz