Kalendárium: 26. září 1212 – Přemyslu Otakaru I. vydána Zlatá bula sicilská

Zlatá bula sicilská je souborem tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi a tím i říšským typářem Fridrich II. na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval.

Obsah prvního privilegia

Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako „imperator electus.“ Tradiční překlad tohoto titulu jako „zvolený císař“ je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolený. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako „vyvolený (budoucí) římský císař.“ Sicilský král potvrdil Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridricha II. ke zvolení na římského krále. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné. V roce 1212 bylo nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu soupeřící se Štaufy o prvenství v říši.

Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj.

Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské znaky každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, při čemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete.

Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůčí říši až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení).

K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že „pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali.“ Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitostí se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Nevíme však, zda tato věta je jen zamteným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít.

Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli.

Někteří současní badatelé se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I.

Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené

Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje – jak v odborné tak v populární literatuře – celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží. Nejasná formulace ve třetí listině, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží „Mocran et Mocran“ se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Mnoho badatelů se snažilo a snaží lokalizovat Mocran et Mocran v Říši jako zahraniční léno. Jiní slovní spojení interpretují jako chybu notáře Jindřicha, neznalého českého prostředí, a v pozadí vidí pojem „markrabství moravské“, příp. „Morava a Morava“. V této době totiž Přemysl spravuje českou a Vladislav moravskou část království, i když oficiálním centrem zůstává Praha.

Další otazníky ohledně souboru tří listin a jejich možná řešení nastínila kniha Martina Wihody, která rozproudila živou výměnu názorů mezi českými a moravskými medievalisty. Diskuze na počátku 21. století pokračuje a nezdá se, že by zatím dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům.

Text originálu

Fredericus, divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus, rex Sicilie, ducatus Apulie et principatus Capue.

Cum decor et potestas imperii nostrum precesserit statum, ut non solum ceterorum principum dignitates, verum etiam sceptra regalia a nostra conferantur maiestate, gloriosum reputamus ac magnificum, quod in tanto nostre largitatis beneficio et aliis crescit regie dignitatis augmentum, nec ob hoc eminentia nostra aliquod patitur detrimentum.

Inde est, quod nos attendentes preclara devotionis obsequia, que universa Boemorum gens ab antiquo tempore Romano exibuit imperio tam fideliter quam devote, et quod illustris rex eorum Ottacharvs a primo inter alios principes specialiter pre ceteris in imperatorem nos elegit et nostre electionis perseverantie diligenter et utiliter astiterit: sicut dilectus patruus noster, pie memorie rex Philippus, omnium principum habito consilio, per suum privilegium instituit, ipsum regem constituimus et confirmamus et tam sanctam et dignam constitutionem approbamus; regnumque Boemie liberaliter et absque omni pecunie exactione et consueta curie nostre iusticia sibi suisque successoribus in perpetuum concedimus; volentes, ut quicumque ab ipsis in regem electus fuerit, ad nos vel successores nostros accedat, regalia debito modo recepturus. Omnes etiam terminos, qui predicto regno attinere videntur, quocumque modo alienati sint, ei et successoribus suis possidendos indulgemus. Ius quoque et auctoritatem investiendi episcopos regni sui integraliter sibi et heredibus suis concedimus; ita tamen, quod ipsi ea gaudeant libertate et securitate, quam a nostris predecessoribus habere consueverunt. De nostre autem liberalitatis munificentia statuimus, quod illustris rex predictus vel heredes sui ad nullam curiam nostram venire teneantur, nisi quam nos apud Babenberc vel Nurenberc celebrandam indixerimus, vel si apud Merseburc curiam celebrare decreverimus, ipsi sic venire teneantur; quod si dux Polonie vocatus accesserit, ipsi sibi ducatum prestare debeant, sicut antecessores sui, quondam Boemie reges, facere consueverunt; sic tamen, ut spatium sex eddomadarum veniendi ad predictas curias eis ante prefigatur; salvo tamen, quod si nos vel successores nostros Rome coronari contigerit, ipsius predicti regis Ottachari vel successorum suorum relinquimus arbitrio, utrum ipsi trecentos armatos nobis transmittant, vel trecentas marchas persolvant.

Ad huius autem constitutionis et confirmationis nostre memoriam et robur perpetuo valiturum presens privilegium per manus Henrici de Parisius, notarii et fidelis nostri, scribi et bulla nostra aurea iussimus communiri, anno, mense et indictione subscriptis.

Huius rei testes sunt isti: archiepiscopus Barensis; episcopus Tridentinus, episcopus Basiliensis, episcopus Constantiensis, episcopus Curiensis; abbas Augensis, abbas sancti Galii, abbas de Wiceburc, Bertoldus de Nisphe regalis curie prothonotarius; comes Vlricus de Chiburc, comes Rodulfus de Habechesburc et langravius de Alsatia, comites Loduicus et Hermannus de Froburc; comes Warnerus de Hohenburc, Arnoldus nobilis de Wart, Rodulfus advocatus de Raprehteshiwilare, Rodulfus de Ramensberc, Albero de Tanehuse camerarius et alii quam plures magnates et nobiles et liberi, quorum testimonio hoc privilegium constat esse confirmatum.

Acta sunt hec anno dominice incarnationis millesimo ducentesimo duodecimo, mense septenbris, quintedecime indictionis, regni vero domini nostri Frederici, illustrissimi Romanorum imperatoris electi et semper augusti, regis Sicilie, quintodecimo.

Datum in nobili civitate Basiliensi per manus Vlrici viceprothonotarii, sexto kalendas octobris, feliciter amen.

(Originál listiny je uložen ve Státním ústředním archivu Praha, fond Archiv České koruny, inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich in: Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94)

Překlad

Fridrich, z boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.

Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu.

Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti. které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než který bychom svolali do Bamberka nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven.

K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikce níže psaných.

Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků. jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.

Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci. skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého.

Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého šestého září šťastně. Amen.

(J. Žemlička, Zlatá bula sicilská, Praha 1987, s. 29)

Zdroj: Wikipedie (výjimečně nejpřesnější ), www.psp.cz