Josef Jiří Švec se narodil 19. července 1883 v Čenkově. Bylo to v roce 1889, kdy v šesti letech začal docházet do nedaleké vesnice Růžené, kde byla vesnická škola. Po čtyřech letech přešel na měšťanskou školu do Třeště, aby po roce přestoupil na gymnázium v poněkud vzdálenějším Pelhřimově. Po maturitě, kterou mladý Josef Švec vykonal v roce 1902, byl nějakou dobu v Praze, ale pak se rozhodl pro učitelství a během dalšího roku složil doplňovací zkoušky pro učitele na obecných školách na učitelském ústavě v Soběslavi. Od 1. listopadu se stal učitelem na obecné škole v Třebíči.
Třebíč mladého Švece ihned nadchla svým v té době již velice rozvinutým sokolstvím, jehož založení se tradovalo s menšími přestávkami již od roku 1863. Našel zde dobré vlastenecké společenství nejen mezi svými kolegy, ale zejména mezi ostatními sokolskými nadšenci tehdejší generace. Sokolská idea našla i v mladém učiteli plného pochopení, sokolské zásady, obrodné vlastenecké myšlenky mu daly smysl a směr v zásadách jeho dalšího života. V roce 1911 se stal místonáčelníkem třebičské jednoty sokolské a tedy nejbližším spolupracovníkem svého sokolského učitele – Jana Máchala. Sokolství se pro něj stalo hlavní duchovní a mravní zásadou.
Česká obec sokolská vysílala tehdy své cvičitele do různých slovanských zemí, aby tam jako učitelé tělocviku na středních školách šířili tělocvičnou soustavu sokolskou i Tyršovy zásady a tím pracovali na sblížení Slovanů. Mladý J. Švec se před vánocemi v roce 1911 rozhodl odjet do Ruska, aby i v této slovanské zemi šířil sokolské myšlenky. Vyhověl tak i své vlastní touze a stal se učitelem tělocviku na obchodní akademii v Jekatěrinodaru (Krasnodaru) na severním Kavkaze. Velmi brzo získal živý zájem žáků pro sokolský tělocvik a také začal pracovat na založení tělocvičné jednoty v tomto hlavním městě kozácké Kubáně. Na jaře 1912 psal rodičům i svým bratrům sokolům v Třebíči: „Tak i zde mezi kubánskými kozáky vlaje již náš krásný sokolský prapor“.
Plný nadšení se v roce 1912 vrátil na krátký čas domů, aby se mohl zúčastnit VI. Všesokolského sletu v Praze. Po návratu do svého dalekého působiště se znovu s veškerou oddaností věnoval práci profesora na místní obchodní akademii i šíření sokolství v celé oblasti.
Přišel rok 1914 a Josef Švec měl o prázdninách v Jekatěrinodaru vést kurz sokolského tělocviku pro učitele obecných a měšťanských škol. Začátek I. světové války jej proto zastihl v Rusku. Jako mladý příslušník Rakousko-Uherska, vojín záložák 81. pěšího pluku, se měl urychleně navrátit domů a hlásit se v Jihlavě do rakouské armády. On se však domů nevrátil. Chtěl se zúčastnit válečného konfliktu , ale jako vlastenec „zrádce“ bojovat proti rakouské armádě zde na daleké Rusi. Proto ihned v prvních měsících války, když se dozvěděl, že se v Kyjevě tvoří dobrovolnická česká družina, přihlásil se do ní. Již 31. srpna 1914 psal svým drahým rodičům do Čenkova: „Snad je to poslední dopis, který Vám posílám. Vstupuji právě jako dobrovolník do českého pluku, který se organizuje v Kyjevě.Proč tak činím, myslím, Vám bude lehko uhádnouti. Mohl bych sedět na Kavkaze pěkně v teple, bez nebezpečí, jako žijí druzí, ale mě táhne tam ne snad touha po dobrodružství nebo slávě, naopak, co si mi povídá, že už se nevrátím – je tu něco jiného, čím jsem nucen k tomuto kroku. Je to čest, sokolská čest, a ta musí zůstat neposkvrněnou – vidím, že je to boj za svobodu nás Čechů, a to by bylo opravdu hanbou zůstat stranou …“. Byl zařazen do 2. roty, 11. října přísahal na její prapor a 22. října odjížděl na frontu.
Jeho sokolská výchova jej brzy zařadila mezi nejlepší dobrovolníky z nejlepších. V druhé polovině listopadu se dostal v okolí Tarnova do prvních bojů a na první rozvědky. Když se okolo vánoc přihlásili do České družiny první dobrovolníci ze zajatců, byl Švec k nim přidělen jako instruktor. Počátkem roku byl povýšen na poddůstojníka a začátkem března byl jmenován velitelem čety v tzv. sokolském oddílu, s nímž v polovině dubna odešel na frontu do Karpat. Bylo to na jejím jižním svahu, tedy na území pozdějšího našeho státu.
Poněkud ustálenější a jasnější situace na válečné frontě byla podnětem pro rozmnožení řad dobrovolníků v mnohem početnější stavy legionářského vojska. V haličských Karpatech pak konala jeho rota po několik měsíců roku 1916 a i v jarních měsících následujícího roku velice úspěšné a nebezpečné rozvědky, které se často změnily ve vítězné bojové střety. To již velel od ledna v hodnosti podporučíka, do které byl za svoji úspěšnou činnost povýšen.
V polovině června 1917 byla Československá střelecká brigáda (přes 3 500 mužů) odsunuta do oblasti bojišť ke Zborovu. Československá brigáda tehdy obsazovala poloprázdné ruské zákopy. Převážná část ruských vojáků opustila po vypuknutí únorové revoluce své bojové pozice a vracela se domů, aby se mohla podílet na výsledcích – především získat pro sebe co nejvíce zemědělské půdy, která byla vyvlastněna statkářům. Zbytek ruských vojáků v zákopech pak již nechtěl pokračovat ve válce, dávno si již vyměnili bojovou výstroj a výzbroj tajně ve styku s vojáky rakouské armády za alkohol, tabák a jídlo. Mocný úder na nepřítele se připravoval pečlivě, upravovalo se celé opevnění všech výchozích pozic a bylo potřeba pozvednout i morální připravenost všech vojsk určených do nastávajících bojů.
Dne 29. června 1917 zahřměla v tichu bojových pozic mohutná rána z těžkého ruského děla a každý věděl, že přišla očekávaná chvíle – povel k nastávajícímu útoku. Hoši, hrdinové od Zborova, legionářští bratři, neohroženě a neochvějně jako jeden muž nastoupili bojovat v tomto jednom z nejtěžších bojů bojů I. sv. války na ruské frontě. Šli odhodláni čestně dokázat před celým světem, že si naše národy zaslouží již konečně žít ve svém vlastním svobodném státě.
Za hrdinství v těžkém boji byl Josef Jiří Švec povýšen na poručíka a s ním byli vyznamenáni i další hrdinové, bratři od Zborova. Poručík Švec byl jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku a velitel pluku mu s důvěrou svěřoval velmi odpovědné úkolů. Nejtěžší období našich ruských legií nedalo na sebe dlouho čekat. V neutěšeném stavu jaký trval již od únorového svržení carské vlády, vypukl ještě větší zmatek a rozvrat celé země po bolševické revoluci. Tímto okamžikem byla záchrana ruských legií pouze v rukách legionářských útvarů.
V druhé polovině února nastoupila převážná část našeho vojska cestu z Ukrajiny na východ země. Švecův prapor měl zajišťovat zadní voj celé severní kolony. V polovině května 1918 se dostal 1. pluk k městu Penze. Až do této doby psal J.J. Švec své „Válečné zápisky“, v nichž vypravoval o smělých rozvědkách, skvělém útoku zborovském a vůbec o své službě v zahraničním vojsku. V Penze se počíná nové období vojenské činnosti Švecovy, ve kterém se skvěle uplatnily jeho schopnosti velitelské, opřené o několikaletou zkušenost z fronty. Ruské velitelství bělogvardějců prohlásilo dobití Penzy za předem prohranou záležitost. Naše legie však nechtěli a ani nemohly s tímto rozhodnutím souhlasit, a proto ruské vedení jednoduše předalo velení vojsk před Penzou poručíku J.J. Švecovi. Veliteli 1. pluku přišel na pomoc i poručík Čeček a spolu dokončili přípravy k pozdějšímu vítěznému útoku na město a jeho okolí. Celých šest neděl trvaly prudké boje. Hned nato Švec se svými statečnými hochy svedl vítěznou bitvu o Lipjagu, provedl zdařený útok po železničním mostě přes řeku Samarku a přispěl tak největším a rozhodujícím činem k pádu Samarky, největšího města Povolží. I ostatní oddíly našich legií se obrátily k řece Volze, neboť zde měla být otevřena nová válečná fronta proti postupujícím vojskům Rakousko – Uherska a Německa.
J.J. Švec s nadšením přivítal rozhodnutí ruského vedení dále bojovat s dobyvateli země a i proti nepříteli novému – bolševikům. Plně odsoudil krutost a bezohlednou nelidskost bolševických revolučních útvarů. Ještě stále byl nadšeným uctívatelem této veliké země slovanské i přes mnohá velká zklamání, která jej v této zemi tak často potkávala. Jako velitel 1. pluku prorážel naší povolžské skupině cestu nepřátelským územím na východ k Ufě, ke spojení s bratry na Sibiři.
Když pak bylo spojení dosaženo, vracel se s plukem k Volze. Dalšího velikého bojového úspěchu bylo dosaženo dobytím důležitého města na Volze – Simbirska a zanedlouho padla i Kazaň. To již bolševici poznali bezprostřední ohrožení jejich revoluce, neboť v Kazani byly veliké válečné zásoby a byla zde uložena i značná část ruského státního pokladu. Rychle sem povolaná posila pomohla zformovat asi třiceti tisícovou armádu, která obklíčila dobyté město. Proti této přesile bránilo město Kazaň asi 1150 našich legionářů, 150 Srbů a jenom 2200 ruských vojáků, kteří byli již při prvních bojích s bolševiky těmito zajati nebo rozehnáni. Veškerá tíha bojů proto dolehla na neveliké oddíly našich legionářů. Jen v poslední chvíli a za velikých ztrát se podařilo Švecovi vyvést své udatné bojovníky z bolševického obklíčení. Vyčerpanost našich dobrovolníků byla po této bitvě tak veliká, že zranění vojáci usínali na operačním sále bez narkózy a sám jejich velitel J.J. Švec po probojování se z Obchvatu tvrdě prospal 48 hodin. Tak vyčerpávající boje musely podstoupit naše oddíly.
Koncem srpna 1918 byla udělena J.J. Švecovi po zásluze hodnost plukovníka a byl již definitivně jmenován velitelem 1. pluku. Místo potřebného odpočinku musel plukovník Švec vést legionáře do nových bojů u Samary, kam bolševici přesunuli značné posily svého vojska. Byli si vědomi nedobrého zvratu revoluce, kdyby se tato povolžská fronta i nadále udržela v rukou protibolševických a legionářských vojsk. Naše oddíly statečných bojovníků však řídly a slábly, slíbená pomoc spojeneckých armád nepřicházela a protibolševické útvary selhaly. Legionáři začali ztrácet víru a smysl v další boje proti nyní již značným přesilám bolševiků.
Celá povolžská fronta se začala hroutit a dávala se na ústup směrem na východ země. Vrchní velitelství, které bylo tehdy v našich rukou, nemělo kým naše legionáře vystřídat a muselo naše početně i duševně oslabené oddíly znovu posílat do tvrdých bojů. A ti, jsouce vysíleni častými boji a útrapami, jsouce vyčerpáni stálým napětím a nedostatku spánku, hlasitěji a hlasitěji volali po odchodu z míst bojových střetů a po odpočinku. Den ze dne se rozrůstala v našem vyčerpaném vojsku těžká vnitřní krize. Navíc byl odvolán velitelem naší 1. divize a celé povolžské fronty generál legií Čeček a celé vojenské vedení převzal málo zkušený a značně nepopulární ruský důstojník. Velitelem první československé divize byl jmenován plukovník J.J. Švec, který vzápětí dostal rozkaz, aby se třemi pluky legionářů soustředěných u železniční stanice Aksakova rozbil bolševická vojska u města Bugulmy. Při čtení tohoto rozkazu legionářům narazili jednotliví velitelé pluků u svých vojáků na značný odpor. Bylo třeba zásahu velitele 1. divize plukovníka J.J. Švece. Ten se ihned dostavil do Aksakova, aby svoji autoritou zažehnal neposlušnost legionářů a přiměl je k plnění rozkazů. Promlouval k vojákům velice důrazně, neboť jako velitel divize musel prosazovat uposlechnutí vydaného rozkazu. Z řad vyčerpaných a unavených bojovníků musel vyslechnout i řadu námitek, pochybností i nedůvěry k vydanému rozkazu. On, jejich velitel, který vyšel z jejich dobrovolnických řad, ztrácel zcela důvěru v jejich další bojové hrdinství. Celou tuto pravdu napsal bratru generálu Čečkovi. V dopise líčil nezájem a neschopnost ruské Národní protibolševické armády, která se pod neschopným vedením generála Potapova zcela zhroutila. Rozklad ruských vojsk hrozně zdemoralizoval bojovou náladu jeho vždycky nadšených „kluků“. Nevěřil již ani pomoci spojenců.
Dne 23. října 1918 přepadli bolševici stanici Buguruslan, kterou hájil 9. pluk. „První prapor 9. pluku je odříznut a je bolševiky již zcela zničen“ – taková beznadějná zpráva přišla plukovníku Švecovi od velitele 9. pluku. Byla to však zpráva předčasná a nepravdivá. „První prapor se bez velkých ztrát hrdinsky probil z obklíčení“. Tato oprava hlášení však již nešťastného plukovníka nezastihla … Další neblahé hlášení přišlo 24. října. Oznamovalo, že celý zadní voj ustoupil o 100 km bez boje s nepřítelem. V noci na 25. října usedl plk. Švec se svým náčelníkem štábu, aby napsal rozkaz, jak zamýšlí bojově nasadit své pluky v příštích dnech. Vlastní rukou provedl úpravu celého rozkazu, jaká bude třeba provést opatření. Pak ještě kolem třetí hodiny ranní usedl sám k psacímu stolu a napsal výzvu velitele pro všechny důstojníky a vojáky 1. československé střelecké divize. „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta …“ Byly to jeho poslední myšlenky a velice závažná slova na kusu obyčejného papíru … Pak již zazněl tupý výstřel z jeho železničního vagonu.
Nastal předčasný konec jeho tak nadějného mladého života, zaplaveného ještě nedávno neutuchajícím bojovým nadšením za svobodu našich po tři sta let podrobených národů. Jak rád by se byl dočkal té veliké slávy, která měla za několik málo dní zachvátit nesmírnou radostí naše svobodné národy, jak rád by se vrátil do svobodné vlasti , ke svým drahým. Jak málo chybělo, aby se dočkal …
Dne 25. října 1918, kdy se roznesla po jednotlivých legionářských útvarech neuvěřitelná skutečnost, že jejich velitel plk. Josef Jiří Švec není již mezi živými, stal se dnem velikého smutku našich ruských legií. Ti všichni věrní, co nikdy nezapochybovali o příkladné čestnosti a upřímnosti jeho vlasteneckých činů, s jakými je vedl po všech bojištích, ti všichni si teprve nyní uvědomovali, kolik tragédie bylo spojeno se jménem jejich čestného velitele. Ti všichni jej zcela jasně viděli znovu, jak s puškou v ruce včele své jednotky v Penze je z tolikrát proklatého města zachraňuje ze strašného obklíčení bolševiků. Vzpomněli na kruté boje v Samaře, na těžké bojové úkoly, jaké dostávali od ruského velení celé fronty chránit v zadním voji spořádaný ústup od Volhy. Jako ukázněný voják a jejich velitel do posledních sil vždy dokázal příkladně bojovat v čele svých bratrů legionářů. A oni mu vždycky tolik bezmezně důvěřovali …
Až ty poslední předcházející dny, kdy neměl od úmorné práce čestného velitele ani chvilku odpočinku, kdy se ocitl na hranicích lidských možností, ta slova pochybnosti v některých z nich, ta neměla být nikdy před ním pronesena. Tehdy smrtelně urazili jeho čest vojáka – bratra , velitele, jehož vždy jediným jasným cílem bylo dojít se svými legiemi až do svobodné vlasti.
Pohřeb byl v Čeljabinsku dne 28. října 1918 – v den, kdy Praha a s ní celý národ jásal nad obnovou naší státní samostatnosti. V patnáctém roce po jeho dobrovolné smrti se vrátily tělesné pozůstatky hrdinovy do svobodné vlasti a byly 1. října slavnostně uloženy k trvalému odpočinku v rodné zemi. Na cestě ze slavnostní síně Národního muzea do Památníku osvobození jej vyprovázely zástupy, především z řad sokolů. Za druhé světové války byly z rozkazu nacistických okupantů převezeny pozůstatky plukovníka Švece z Památníku osvobození do rodinné hrobky v Třešti. Pohřbu se směli zúčastnit jen nejbližší příbuzní. Také pomník v Praze na Pohořelci a v Českých Budějovicích musel být odstraněn a podobný osud stihl i pamětní desku na rodném domě v Čenkově, která se však po skončení II. sv. války vrátila díky železničáři – vlastenci Antonínu Jedličkovi, který ji přes okupaci bezpečně ukryl, na své místo.
Zdroj: Sokolská župa Plk. Švece, Jihlava
Odhalení pomníku Plk. Švece – 25. října 2008 v Třebíči za účasti našich přátel v uniformách ruských legionářů
