Na Den české státnosti se sešli naši členové a příznivci ze všech koutů republiky na památné hoře Říp. Výstup byl v až příliš teplém počasí znát, zejména pro fanoušky jízdy do vrchu s kočárkem. U Rotundy byl přečten krátký proslov na téma významu Svatého Václava a Boleslava I (viz níže). Čas strávený na vrcholku jsme zpestřili krásnými vyhlídkami do kraje a přátelským hovorem mezi sebou a s našimi přáteli ze sdružení Rodná víra. Tímto pozdravujeme do Prahy, Plzně, Plas, Hradce Králové, Josefova, Litoměřic, Ústí nad Labem, Mostů u Jablunkova, Zábřehu, Kolína, Kralup a mnoha dalších míst.
Fotogalerie
Proslov
Sešli jsme se dnes na památném místě našeho národa, na hoře Říp, kde podle pověsti stanul praotec Čech a přijal tuto zemi „strdím a mlékem oplývající“ za svou pro sebe a své potomky. Sešli jsme se dnes 28. září ve statní svátek České republiky připomínající den zavraždění Svatého Václava. Připomeňme si tedy co se v tento den před 1074 lety vlastně stalo a jak významný tento den pro naši zemi skutečně je.
Na začátek si řekněme kdo to vůbec kníže Václav byl. Byl vojvodou České země z rodů Přemyslovců, panovníkem byl spíše průměrným. Již František Palacký a mnoho dalších historiků vyčítali Václavovi osobu mírnou až zbabělou, která vedla České knížectví do lůna Říše. Zde bych zdůraznil, že je to obdobný mýtus jako ten, že přijetí křesťanství zachránilo Čechy před osudem Polabských Slovanů.Tento omyl lze snadno vyvrátit na příkladech z dějin Velké Moravy, kde boje s Východofranskou říší nebrali ohled na víru té či oné strany, stejně tak jako osud neochránil křesťanské Korutanské Slovany. A naopak je možno ukázat na pohanské Litevce, kteří se drželi své víry až do 13. století. Klíčový význam neměla tedy víra, ale to, že naši předkové dokázali vybudovat svůj stát, k čemuž křesťanství jistou měrou rovněž přispělo.
Teď se podívejme na Svatého Václava jako na knížete. Rozhodně nebyl humanistou na trůně, taková nátura neměla v tehdejší Evropě místo. Václav byl realista a věděl, že nemá zdroje na boj se silnějším protivníkem jakým císař Jindřich bezesporu byl. K dispozici měl pouze vlastní družiníky o síle sotva několik desítek bojovníků, nemohl spoléhat na ostatní knížata. Proto souhlasil s platbou tributu. Zmíněných 120 volů a 500 hřiven stříbra je nicméně báje založena na nepřesné interpretaci kronikáře Kosmy. Tato servilita či „realismus“ vůči říši byla samozřejmě trnem v oku jeho bratru Boleslavovi. Náboženská otázka a konflikt mezi údajně pohanskou matkou obou bratrů Drahomírou vychovávající Boleslava a jejich babičkou Sv. Ludmilou, vychovávající Sv. Václava je z říše mýtu a legend. Důvodem odstranění Václava nebyla tedy otázka náboženská, ale otázka, řekněme dnešními slovy, politiky domácí i zejména zahraniční, a řešila se standardní metodou raně středověké Evropy, tedy násilím. Připomeňme, že vraždy mezi příbuznými v této „syrové“ době nebyly ničím zvláštním.
Poté co se Boleslav chopil vlády, snažil se nastolit svrchovanost v české kotlině, což okamžitě vedlo k válce s císařem. Boleslav, jakožto muž rozhodný a odvážný, nešel cestou poraženectví a zahájil 14 let trvající válku. Ta skončila roku 950 z iniciativy knížete Boleslava, ale další placení tributu již doloženo není. Samostatnost a síla českého knížectví zůstaly nezlomeny. Několik let na to, roku 955, dokonce 1000 českých bojovníku pomohlo císaři porazit Maďary na řece Lechu a stejný rok je Boleslav porazil i při obraně Moravy. Kromě jiného stojí za to zmínit, že to byla zejména snaha Boleslava I., byť zúročena až jeho synem, založit samostatné biskupství v Praze. Za jeho vlády jsou poprvé doloženy české stříbrné denáry. Jeho dcera Doubravka se stala manželkou prvního polského krále Měška I. a matkou Boleslava Chrabrého.
Na závěr bych shrnul význam dnešního památného dne z hlediska státotvorného. Moci se namísto panovníka průměrného chopil panovník statečný, moudrý neohrožený, reálný tvůrce českého státu. Boleslav zanechal svým potomkům silnou prosperující říši zahrnující Čechy, Moravu, západní Slovensko, Slezsko, Krakovsko a Červené hrady. Smrt Václava pak dala zemi národního světce a symbol… „Václavovo jméno šeptali lidé v motlitbách za dob nejněmějšího temna. Pojilo generace, konkretizovalo národ a jeho staleté tradice, vytvářelo pocit sounáležitosti.“ Tento den zůstane navždy zlomovým mezníkem naší historie.
Autor: Šneba
Zdroje: Třeštík Dušan – Počátky přemyslovců, NLN, 1997
