Výročí bitvy u Lipan – 6. června 2009 Běleč nad Orlicí

V sobotu 6.6. se sešli na tři desítky vlastenců u památníku Mistra Jana Husa aby si připomněli výročí památné bitvy u Lipan. Je tomu 575 let co 30. května roku 1434 podlehly spojené síly radikálních husitů koalici umírněných kališníků a katolíků.

Účastníci se shromáždili u pomníku, kde minutou ticha uctili památku padlých bojovníku a poté vyslechli projev. Mluvčí připomněl význam bitvy zejména jako symbolu, jako historického mezníku, jehož význam v tomto směru značně přesahuje význam vojenský. Ani dnes nelze zapomenout na důležitost bitvy pro formování národního sebeuvědomění nejen v novověku, ale již v době vrcholící husitské revoluce. Jako vždy bylo i tehdy znát ono okřídlené rčení, že v jednotě je síla!

 Kubovo projev u pomníku

 Pokud chceme poznat příčiny bitvy u Lipan, musíme se pomyslně vrátit v čase až do roku 1431. Dne 14. srpna tohoto roku došlo nedaleko Domažlic k drtivé porážce již páté křížové výpravy směřované proti husitům. Po tomto katolickém debaklu, kdy křižáci začali před českými „heretiky“ utíkat ještě před začátkem ozbrojeného konfliktu, si nejvyšší představitelé katolické církve uvědomili, že husitskou otázku není možné vyřešit silou, nýbrž diplomatickým jednáním. Proto byli zástupci husitů pozváni na jednání do švýcarské Basileje, kde se v tu dobu konal sedmnáctý ekumenický koncil. Účast na Basilejském koncilu v počátku roku 1433 však husitům ukázala, že jejich původní požadavek, totiž nábožensko-politický program, čtyři artikuly pražské, není možné za žádných podmínek prosadit pro celý katolický svět, snažili se proto, zcela logicky, prosadit tyto podmínky závazně alespoň pro Čechy a Moravu. Katolická strana však rozhodně neměla za cíl dohodnout se s nenáviděnými kacíři, jejím úkolem bylo jednání s husity všemožně protahovat a jejich požadavky minimalizovat, v ideálním případě zcela zamítnout a začlenit husity zpět do jednolitého celku katolické církve.

V květnu roku 1433 se přesunulo vyjednávání o husitských požadavcích z Basileje do Prahy. Zde měli zástupci koncilu s hlavním řečníkem a intrikánem Janem Palomarem vynikající možnost seznámit se s českými poměry a nalézt tak slabinu na husitské straně. Touto slabinou byly vnitřní neshody uvnitř strany pod obojí. Zástupci koncilu měli možnost poznat, že se husité dělí na tří tábory, na pražany, tábority a sirotky. Tyto jednotlivé tábory se od sebe vzájemně lišily radikálností v náboženských otázkách a v otázce reformy církve. A lišily se také svým společenským složením. Zatímco pražská strana (míněno Staré město pražské, protože Nové město bylo oporou strany sirotčí) byla převážně měšťanská a šlechtická, zbylé dvě strany byly lidovější, selštější.

Jednání v Praze vyvrcholilo červnovým, nebo také svatotrojickým sněmem 1433. Na něm byly uznány všechny čtyři artikuly pražské i koncilními legáty, kteří však prohlásili, že o jednotlivých bodech husitského programu musí být jednáno znovu na Basilejském koncilu. Z tohoto jejich politického tahu bylo již husitům jasné, že katolická strana jen taktizuje a o skutečnou dohodu s nimi nestojí. Proto bylo radikálními husity rozhodnuto o napadení největší a nejsilnější bašty katolické strany v Čechách, Plzně. Po jejím dobytí by totiž katolíci v již tak nevýhodném postavení (v Čechách v té době bylo přibližně 70% lidí husitského vyznání), přišli by o politický vliv a museli by s husity jednat bez vytáček a vstřícně.

Myšlenka jistě dobrá, ale obléhání Plzně znamenalo přesunutí válčení z ciziny na vlastní území (od roku 1431 totiž v Čechách nedochází k větším vojenským potyčkám), z čehož vyvstávaly problémy se zásobováním a nechuť plenit vlastní území. Obléhání Plzně bylo navíc velice zdlouhavé, a tak proto se začínají otevřeně projevovat rozpory mezi radikály a umírněnými husity, kteří stále více naslouchají intrikám koncilních legátů. Na povrch nyní otevřeně vyplouvají strach o politickou moc, stavovské předsudky, obavy hlavně husitské šlechty, univerzitních mistrů a pražských měšťanů o politický vliv „sedláků,“ a tyto obavy jsou do jisté míry zaštítěny náboženskými rozpory. Navíc je v Čechách zostřená situace kvůli uznání Albrechta Rakouského, synovce Zikmunda Lucemburského, moravským markrabětem, protože je jeho osobou vyhlášen boj proti „zhoubcům zemským,“ čímž jsou míněni především táborité. Proto v tuto chvíli vystupuje již na jaře 1434 vzniklá a Basilejským koncilem financovaná koalice umírněných husitů a katolíků, která se smiřuje s jediným ústupkem ze strany katolíků, totiž s povolením vyznání podobojí způsobou, a to ještě v jeho deformované podobě. Táboritům a sirotkům bylo touto kališnicko-katolickou koalicí nařízeno smířit se s tímto kompromisním řešením. Radikální straně husitů je tedy vlastně nařízeno, aby se vzdali svého programu, za který pokládali životy víc jek deset let.

Tento požadavek byl pro polní vojska táboritů a sirotků nepřijatelný, jediné řešení tohoto sporu byl tedy boj. A k tomuto boji došlo 30. května roku 1434 přibližně 20 km západně od Kolína, mezi vesnicemi Lipany, Vitice a Království. Vojska bitevní postavení zaujala již o dva dny dříve a ač měla katolicko-kališnická koalice početní převahu (na její straně bylo asi 12 000 mužů a 1 200 jezdců, kdyžto na straně polních vojsk bylo jen asi 10 000 pěších a asi 700 jezdců) k boji se neměla, protože táborité se sirotky zaujali velice výhodné a takřka nedobytné postavení. Právě z tohoto důvodu došlo k pokusu o vyjednání mírových podmínek, které však zklamalo a bylo definitivně rozhodnuto rozsoudit tento svár mečem. 30. května ve čtyři hodiny odpoledne tedy začala bitva, bitva, která předznamenala konec husitské revoluce. Význam bitvy u Lipan shrnul velice výstižně historik Rudolf Urbánek. Ten totiž říká, že zničením moci polních vojsk došlo ke zničení opory pro jednání kališníků s husity, dále že zničením moci polních vojsk došlo ke zničení faktické obrany utrakvismu. A konečně vidí Urbánek velký problém v ustálení dvojvěří v době, kdy kališníci a katolíci nebyli schopni žít vedle sebe ve vzájemné toleranci, což mělo v budoucnosti tragické následky pro celou husitskou část Čech. Husitství jako takové je symbolem neuvěřitelné síly, kterou má společenství lidí sledující jednotně vlastní cíl. Bitva u Lipan je potom symbolem toho, jak tragický, ba až osudný může být okamžik, kdy se jednota lidí rozpadne a dvě strany, i když mají stejný cíl, bojují proti sobě.

Použitá literatura:

• URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. 1934, Melantrich. Praha
• BARTOŠ, F., M. Lipany. 1934, Svaz národního osvobození. Praha
• ČORNEJ, Petr. Lipanské ozvěny. 1995, H&H. Jinočany