Světlá nad Sázavou ve světle čerstvě nabytých dojmů – Pochod Posázavím 13. – 14. května 2011

Sázava, Jaroslav Foglar, Posázavský Pacifik, Lipnice, Jaroslav Hašek, tyto pojmy se nejednomu návštěvníkovi Světlé nad Sázavou automaticky vybaví při pomyšlení na chvíle zde strávené. Ani já nejsem výjimkou a dva dny v těchto místech mi budou vést při psaní tohoto článku ruku, neboť se leckdy neudržím a namísto zprávy bude mít mnohdy text podobu pozvánky do zdejších míst.

Do Světlé jsme přijeli v pravdě ohromujícím počtu dvou zástupců RO východní Čechy a po krátkém zmapování terénu a nálady místního obyvatelstva jsme se vydali na pochod podél břehů Sázavy. Vskutku krásná cesta, jarní zeleň a svižně tekoucí řeka pletoucí se mezi žulovými balvany skutálenými z okolních svahů – podobný pohled jsem kdysi viděl na šumavské Vydře a nyní si podrobně rozpomněl na ten krásný výjev.

Podél Sázavy jsme šli několik kilometrů až do kempu a osady Stvořidla, kam jsme přišli právě včas, jen několik málo minut před 16:15, kdy začínal zápas Česká republika – Švédsko a který se promítal v místním hostinci, tedy spíš zastřešeném bufetu.

Po skončení zápasu jsme se plni návalového vzteku ke žluté a modré barvě vydali na další cestu, směrem ke Sluneční zátoce, kam jezdil pověstný Foglarův skautský oddíl „Pražská Dvojka.“ Když jsme do Sluneční zátoky, po hokeji již vychladlí, ve večerních hodinách dokráčeli, pochopil jsem, proč do těchto míst Jestřáb Jaroslav Foglar tak rád jezdil, neboť místo je to přímo pohádkové.

Ve Sluneční zátoce jsme si naložili několik buřtíků a pak sebe uložili ke spánku s vědomím, že zítra nás čeká dlouhý den.

V sobotu ráno jsme vstávali s ranním kuropěním, někteří z nás se bohužel vlivem klimatických podmínek a nedostatečného brnění proti nim nevyspali vůbec, a tak vstávání pro ně bylo nemilou, leč vysvobozující událostí. Pro mě ale ne, já si v teplém spacáku hověl jako paša.

Čekala nás dlouhá cesta, a tak jsme se po, byť částečném, probuzení urychleně sbalili a vydali na cestu směrem zpět do Světlé. Abychom nemuseli jít zpět tou samou cestou a zároveň proto, abychom se do Světlé dostali pokud možno co nejdříve, zvolili jsme cestu po silnici a své palce pozdvihli nahoru vstříc kolem jedoucím autům. S podivem jsme pozorovali, jak asi jen čtvrté projíždějící (sobota, půl sedmé ráno, silnice III. třídy, takže čtvrté auto jsme viděli asi po půl hodině) nám, s jistou počáteční nedůvěrou, zastavuje a v něm nás vítá milá mladá slečna.

Stopování se dnes příliš nenosí, a tak pro nás tato událost, i když jsme v ní doufali, byla velmi příjemným překvapením.

Když jsme se s milou mladou slečnou rozloučili, vydali jsme se, bylo asi sedm hodin ráno, směrem k hlavnímu cíli toho dne, k Žižkově studánce. Asi po půl hodině cesty jsme přišli do vsi Pohleď, která nás svým názvem přímo oslovovala, avšak v době našeho příchodu ještě spala. A spal i Michalův statek, místní skanzen o několika obytných a zemědělských staveních. Nemohli jsme jej proto navštívit – Rožnov to sice není, ale jistě stojí za zhlédnutí, soudě aspoň dle jeho zevnějšku.

Jakmile jsme vyšli na kopec nad Pohleď ve směru naší cesty, napadlo mě, jak tato obec ke svému jménu přišla. Zde totiž na vyhlídce zvané Lipnická máte hrad Lipnici a velkou část Posázaví až k Havlíčkově Brodu jako na dlani. Po ránu s těmi přízemními mlhami – jeden by řekl: Panorámata…

K deváté hodině jsme byli po dosažení osady Dobrá Voda (fanoušci synů a dcer Jakuba Skláře si zde přijdou na své, neboť právě ve zdejším „Skelmistrově domě“ Luděk Munzar zářil) již našemu cíli na dosah, neboť po dalších asi pěti stech metrech chůze jsme konečně Žižkovy studánky dosáhli. Proč bylo toto místo pro nás tak lákavé?

Když Jan Žižka tudy v roce 1422 hnal křižáky od Kutné Hory, dle pověsti, žíznivý, napil se z tohoto pramene a prohlásil: „Dobrá voda!“ To je také domnělý důvod pojmenování blízké sklářské osady právě Dobrá voda.

Co by na kvalitu místní vody řekl Žižka dnes, těžko říci, nicméně i my jsme se s ohledem na tradice z místního pramene napili, chvíli si v jeho blízkosti odpočinuli a poté pokračovali dále. Rád bych podotknul, že je sice krásné, že Klub českých turistů nechal v blízkosti pramene zbudovat Žižkův pomník, avšak tento svým vzhledem napovídá, že se o něj již dlouhá léta nikdo nestará. Smutné.

Ve chvíli dosažení studánky jsme začali myslet na druhou část sobotního dne, a to totiž na setkání s kolínskými přáteli. Ti se po své ose tou dobou již vypravovali z Kolína do Lipnice nad Sázavou, kam jsme i my od Žižkovy studánky zamířili.

A opět, podobně jako při hokejových událostech předešlého dne, jsme i v tomto případě došli na místo setkání právě včas. Jen asi deset minut po našem příchodu do Lipnice přijeli i Kolínští. V tuto chvíli jsme se oddali rozmanitým přátelským rozhovorům, nejen o místním čestném občanu, Jaroslavu Haškovi (kterému já osobně z morálního hlediska nemohu přijít na jméno), ale i o různých všedních tématech, a tento družný a veselý rozhovor pak ukončily až pozdní odpolední hodiny, kdy jsme byli nuceni odjet domů.
Jednou větou: Litujte ti, kteří jste nejeli, přišli jste o dost

Kuba