Neuplyne měsíc, aby se nepokoušeli někteří bavorští politici zviditelnit dštěním síry na Benešovy dekrety potažmo na celou Českou republiku vůbec. Není náhodou, že se tak děje vždy před volbami u našich západních sousedů.  Níže uvádíme jeden z posledních výpadů páně Posselta. Občas zůstává rozum stát nad drzostí lidí, jejichž otcové a dědové měli lví podíl na rozpoutání druhé světové války, na likvidaci našeho státu, mučení a vraždění nejen našich občanů.

Fikce:

Posselt: Benešovy dekrety musejí skončit na smetišti dějin

AUGSBURK (MEDIAFAX) – 31.5.2009 - Mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt v neděli v Augsburku ostře zkritizoval Českou republiku za to, že ještě nezrušila dekrety prezidenta Edvarda Beneše a zákon z roku 1946, kterým se promíjely násilnosti spáchané na sudetských Němcích během jejich vysídlování po 2. světové válce.

„V žádném případě nebudeme akceptovat rasistické dekrety, které představují bezpráví. Nepolevíme v tlaku, dokud nebudou zrušeny,“ prohlásil Posselt na druhém dnu 60. sněmu Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Podle něj oba právní dokumenty patří „na smetiště dějin“. Possselt dále požadoval přijetí mezinárodně platného zákona, který by zakazoval vyhánění. Zákon by měl být vynutitelný pod hrozbou přísných trestů a sankcí.

Požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu plně podpořil i Horst Seehofer, který se v roli bavorského premiéra představil na sněmu v Augsburku poprvé. Přetrvávající existenci a platnost Benešových dekretů označil za „otevřenou otázku“ v česko-bavorských vztazích. „Tyto otevřené otázky nelze nechat s tím, že je vyřeší sám čas, protože mají zásadní význam. Týkají se nejen postižených, ale v zásadě všech lidí dobré vůle,“ zdůraznil Seehofer.

Také on potvrdil názor sudetských Němců, že jejich vysídlení po 2. světové válce bylo bezpráví. „Kolektivní vyhnání sudetských Němců, které si vyžádalo mnoho mrtvých, bylo a zůstane bezprávím, ať je odůvodňováno jakkoliv,“ řekl Seehofer v narážce na argumenty, že vysídlení sudetských Němců předcházela zabrání Sudet Hitlerem a 2. světová válka.

Podle Seehofera nelze v právním řádu České republiky Benešovy dekrety ponechat, protože poškozují a diskriminují nejen postižené, ale poškozují systém evropských hodnot.

Bavorský premiér potvrdil, že se s prezidentem Václavem Klausem v Mnichově dohodl na své návštěvě České republiky. Seehofer podle svých slov Klausovi také řekl, že přijede jen tehdy, když v delegaci budou také zástupci sudetských Němců. „Návštěva se připravuje se sudetskými Němci a se sudetskými Němci se také uskuteční,“ řekl Seehofer. Potvrdil, že usiluje o dialog mezi Českou republikou, Bavorskem a sudetskými Němci. „Otevřené otázky se mohou uchopit a vyřešit jen prostřednictvím jednání,“ dodal Seehofer.

Fakta:

Když pomineme termíny jako „rasistické dekrety“ a podobné, které svědčí pouze o nesvéprávnosti mluvčího, uveďme si pár faktů.

Tehdejší Československo bylo první obětí totální války, rozpoutané Německem. Platnost všech dekretů (ústavních a ostatních) a jejich prohlášení od počátku za zákony a ústavní zákony, byla potvrzena a prohlášena ústavním zákonem z 28. 3.1946 (č. 57/1946 Sb.) Dnes je součástí českého právního řádu už jen 57 dekretů, z toho 48 dekretů vydaných až po válce na území ČSR. Jsou výrazem kontinuity čs. státu a jeho právního řádu. Podobně svojí normotvornou činnost tehdy prováděly i jiné exilové vlády, například Polska, Nizozemí, Lucemburska, Norska a Belgie.

Dekrety prezidenta Beneše vycházely z mezinárodních dohod o reparacích a konfiskaci německého majetku v cizině, přijatých na konferencích na Krymu a v Postupimi. Dohoda o reparacích od Německa vstoupila v platnost 24. ledna 1946 a ČSR k ní přistoupila 17. května 1946. Podle Dohody si každá signatární vláda rozhodovala o formě, již sama při reparacích zvolí. Dohodou bylo také mezinárodně právně stvrzeno konfiskování majetku sudetských Němců. ČSR v roce 1945 tak zkonfiskovala majetek osob německé národnosti dvěma dekrety – č. 12 z 21. 6.1945 a č. 108 z 25. 10. 1945. Na dekret č. 12 ještě navazoval dekret č. 28 ze 20. 7. 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu. Obdobně konfiskace majetku probíhaly například v Nizozemí, Belgii, Dánsku, Řecku a v Rakousku.

Znamená to tedy, že čs. vláda a prezident Beneš nepostupovali svévolně a protiprávně, ale v souladu s mezinárodním právem. Z vyčíslených válečných škod na ČR v celkové výši téměř 19,5 miliard dolarů bylo nakonec nahrazeno jen 91 miliónů dolarů, tj. pouze 0,4 procenta. Reakce některých kruhů na západ od našich hranic jsou nestoudné také proto, že v přijatých tzv. Pařížských dohodách (1954) se SRN zavázala, že nevznese v budoucnu žádné námitky proti opatření, která byla provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo jinému majetku, zabavenému pro účely reparací nebo restitucí. Znamená to tedy, že němečtí občané nemohou vznést jakékoliv nároky vyplývající z opatření provedených z důvodu existence válečného stavu v Evropě. Platnost tohoto ustanovení tzv. Převodní úmluvy byla potvrzena i pro sjednocené Německo Dohodou čtyř vlád (tzv. Smlouva 4+2) o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, podepsanou 12. 9. 1990.

Trochu odlišnou problematikou byl odsun osob německé národnosti z ČSR. To probíhalo na základě opatření z Postupimské konference v srpnu 1945. Vysídlení Němců z ČSR tedy mělo také jasnou oporu v mezinárodním právu a není předmětem Benešových dekretů. Článek XIII. Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nacházející se v Polsku, ČSR a také v Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa. Toto mělo být prováděno spořádaným a humánním způsobem. Je ale smutnou skutečností, že poválečné emoce často způsobily i u nás zejména z počátku tzv. divoký odsun a také řadu excesů a osobních tragedií.

Vydání dekretů prezidenta Beneše tedy bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem. V případě vysídlení většiny osob německé národnosti po válce z ČSR šlo z hlediska mezinárodního práva o součást sankcí a bezpečnostních opatření, tedy zase o výkon práva. Šlo tehdy o legitimní kroky vítězných mocností a jejich spojenců, k nímž Československo patřilo, které byly založeny na principu odmítajícím války jako prostředek národní politiky. Z toho vycházely i přijaté dekrety prezidenta Beneše a zpochybňovat je by pak ve svých důsledcích znamenalo zpochybňovat i výsledky druhé světové války a poválečného uspořádání v Evropě.

Zdroje a autoři: agentura Mediafax, Alois Matuška (Britské listy), http://www.psp.cz/docs/laws/dek/