V posledním týdnu několik českých novinářů, a spolu s nimi i někteří politici, k šoku mnoha z nás dokonce i z pravé strany politického spektra, vyvolali kauzu Bátora, která mne hluboce zneklidňuje. Pořád jsem věřil, že žiju v primárně demokratické společnosti, ale přibývá signálů, že tomu tak není.
Naše dnešní společnost má sice naštěstí stále ještě řadu atributů, které jí – na rozdíl třeba od režimu plukovníka Kaddáfího – umožňují nazývat se demokratická, ale postupně začíná dominovat něco zcela jiného. Nedávno jsem v jednom americkém časopise objevil anglický termín „PC-Society“, čímž nebyla myšlena společnost plná personal computers, ale politicky korektní společnost, neboli PK-společnost. To je úžasné a nesmírně užitečné označení.
Co je či není politicky korektní, navíc definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou.
Abych zabránil spekulacím, chtěl bych říci, že pana Bátoru osobně neznám, že jsem s ním nikdy přímo nemluvil (ani jsem si s ním netelefonoval, ani nedopisoval), dokonce jsem od něho nikdy nečetl žádný jeho text. Vím, že je na www.Euportal.cz fotografie z demonstrace proti Lisabonské smlouvě, kterou pořádalo sdružení D.O.S.T., kde jsme vedle sebe vyfotografováni, ale ani tehdy jsem přesně nevěděl, o koho jde. Vím pouze to, že je to hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk, který se zúčastňuje různých veřejných akcí proti věcem, se kterými nesouhlasí. Patří mezi ně Evropská unie, protože si pravděpodobně myslí – stejně jako já – že je Evropská unie, zejména ve svém dnešním provedení, mylnou konstrukcí a že je třeba tento názor říkat nahlas. Dokonce bych si troufal tvrdit, že i toto je blízké většinovému názoru české veřejnosti (ale asi i lidí v celé Evropě), pouze je to v naprostém protikladu k názorům stratégů politické korektnosti (i když to možná ani nejsou jejich skutečné názory, nýbrž výraz jejich zájmů) a těch, kteří chtějí být – za jakoukoli cenu – s Bruselem zadobře.
Ve čtvrtek 24. února 2011 jsem si v Headline Monitoru zcela náhodou přečetl krátké úryvky z autobiografie Ladislava Bátory, které mne mimořádně zaujaly. Hledal jsem celek a zjistil jsem, že autobiografie napsaná 8. března 2009, vyšla 21. února 2011 na serveru Euportál.cz. Pro orientaci v názorech L. Bátory zde onen úryvek uvádím:
>Úryvek z autobiografie Ladislava Bátory
„Konzervatismus není ideologií, nýbrž životním postojem, jak vehementně potvrdí každý správný konzervativec. A tak aspoň pár příkladů za sebe sama:
Raději Konfucia než Rousseaua, raději Františka Josefa I. než Josefa II., raději národní pospolitost než občanskou společnost, raději Jarmilu Šulákovou než Juru Pavlicu, raději lokální než globální, raději uleželý segedín u Rozvařilů než emulgátorovou mňamku od McDonalda, raději povinnou vojenskou službu než profesionální armádu, raději Boženu Vikovou-Kunětickou než Jiřinu Šiklovou, raději základy latiny a řečtiny než prolegomena k navlékání kondomu, raději s Lorenovou než s Loren(ou?), raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku, raději skromnou korunu než načančané euro, raději Agnethu Fältskogovou než Joan Baezovou, raději tradici než pokrok, raději mateřskou dovolenou než povinné eurojesle, raději Stanislava Suchardu než Olbrama Zoubka, raději Nixona než Bushe, raději Prodanou nevěstu než Odcházení, raději čecháčky než světáčky, raději věřit než dlužit, raději Koniáše než Halíka, raději zájezdní hostinec U tří lip než grandhotel Bilderberg… A už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, positivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus…
A vůbec celou tuhle oblbující novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně ubijí! Tak ať je to aspoň co nejpozději…“
Trvám na tom, že je legitimní názory tohoto typu mít a že by bylo fér o nich vést seriózní dialog a nikoli provádět apriorní odsudek. Za sebe říkám, že jsou mi názory pana Bátory v mnohém blízké. I já raději tradici než údajný pokrok, také raději vyslechnu v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu, i já vidím hrozbu v tom, co do lidské společnosti zasel J. J. Rousseau, i já mám strach z toho, že se pod heslem občanské společnosti skrývá spousta velmi nedemokratických myšlenek (a činů), mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém), nikdy jsem s povýšeným odsudkem nepoužil slovo čecháček (což je jedna z ikon české verze PK-společnosti), ale mám strach z našich údajně „světových“ velikánů, atd. atd.
Proto Ladislavu Bátorovi poděkujme za to, že tato slova tak ostře a odvážně říká.
Václav Klaus, 27. února 2011 (www.novinky.cz, deník Právo)
Americká média věnovala větší pozornost pověstem o sexuálních stycích Juliana Assange se dvěma upovídanými Švédkami, než oficiální zprávě obviňující kosovského premiéra Hashima Thaçiho z toho, že provozuje zločinný podnik, který je, kromě téměř všech možných zločinů, odpovědný i za vraždy zajatců, aby pak mohly být jejich tělesné orgány prodány na světovém trhu.
Tuto zprávu, kterou vypracoval švýcarský liberál Dick Marty, si před dvěma lety vyžádalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE). Aby nedošlo k záměně s Evropskou unií, Rada Evropy byla založena v roce 1941, aby prosazovala lidská práva a demokracii a má 47 členů (zatímco EU má 27 členů).
Zatímco se američtí právní experti horečnatě snaží vymyslet si obvinění, na základě kterých by požadovali Assangovo vydání do Spojených států, aby byl náležitě potrestán za to, že kazí plány impéria, mluvčí amerického ministerstva zahraničí Phillip Crowley farizejsky reagoval na obvinění Rady Evropy, když prohlásil, že Spojené státy budou nadále spolupracovat s Thaçim, protože „každý člověk kdekoli na světě je nevinný, dokud nebude prokázán opak.“
Každý, to znamená každý, s výjimkou např. Bradleyho Manninga, který se nachází v samovazbě, ačkoli nebyl shledán vinným z ničeho. Všichni vězni z Guantánama byli považováni za vinné, tečka. Spojené státy denně vykonávají trest smrti na mužích, ženách a dětech v Afghánistánu a Pákistánu, jež jsou nevinní, dokud nejsou mrtví.
Zaražení podporovatelé Thaçiho samozvaného státu tato obvinění odmítají tvrdíce, že Martyho zpráva nedokazuje Thaçiho vinu.
Samozřejmě, že nedokazuje. Ani nemůže. Je to zpráva a nikoli proces. Tuto zprávu si vyžádalo PACE právě proto, že soudní orgány ignorovaly důkazy o závažných zločinech. Carla del Ponteová, bývalá žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu, si ve své knize „La caccia. Io e i criminali di guerra“ (Lov. Já a váleční zločinci) z roku 2008 stěžovala, že jí bylo zabráněno, aby provedla důkladné vyšetření zpráv o tom, že „Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK)“ v Albánii odebírala Srbům a dalších vězňům lidské orgány. Vskutku, zvěsti a zprávy o těchto zvěrstvech, ke kterým došlo v měsících poté, co Kosovo bylo obsazeno okupačními silami vedenými NATO, byly pečlivě ignorovány všemi relevantními soudními orgány.
Martyho zpráva tvrdí, že odhalila důkazy, které to potvrzují. Obsahuje výpovědi svědků, kteří by se dostali do nebezpečí života, pokud by jejich jména byla zveřejněna. Závěrem této zprávy není a nemohl být verdikt, ale požadavek adresovaný kompetentním orgánům, aby se pustily do soudního řízení, které by zohlednilo všechny tyto důkazy a vyneslo rozsudek.
Skepticizmus ohledně zvěrstev
Být skeptický k historkám o zvěrstvech, které kolují v době války, je vždy rozumné. Dějiny poskytují mnoho příkladů naprosto smyšlených příběhů o krutostech sloužících během války k vyburcování nenávisti vůči nepříteli. Příkladem toho mohou být značně rozšířené zprávy za 1. světové války o tom, že Němci „uřezávají ruce belgickým dětem.“ Pokud jde o divoké příběhy o srbských ukrutnostech, které byly šířeny, aby ospravedlnily bombardování Srbska organizací NATO v roce 1999, západní novináři a politici se vzdali veškeré rozumné skepse. Pokud jde o mne, jsem vůči všem takovýmto hrůzám skeptická bez ohledu na identitu údajných pachatelů. Z tohoto důvodu jsem se léta vyhýbala psaní o zprávách o albánských transplantacích orgánů. Nikdy jsem nepovažovala Carlu del Ponteovou za spolehlivý zdroj, ale spíše za důvěřivou a chvástavou ženu, která byla vybrána americkými sponzory ICTY, protože si mysleli, že s ní mohou manipulovat. Není pochyb, že sponzoři tohoto tribunálu – pro který pracovala, a který byl USA a spojenci z NATO založen, aby ospravedlnil, na jakou stranu se přiklonily v občanských válkách v Jugoslávii –, že tito sponzoři by po ní požadovali, aby se zastavila dříve, než by mohla sejít z jí stanovené cesty a začít strkat nos do zločinů, které spáchali albánští chráněnci Ameriky. To však nedokazuje, že ony údajné zločiny byly skutečně spáchány.
Martyho zpráva toho však obsahuje více než jen nejasné fámy. Formuluje konkrétní obvinění proti „Drenické skupině“ UÇK, vedené Hashimem Thaçim. Ačkoli albánské orgány odmítají spolupracovat, existuje dostatek důkazů o tom, že UÇK spravovala během a po válce NATO proti Srbsku na území Albánie řadu „bezpečných domů“, které využívala k zadržování, vyslýchání, mučení a někdy i k vraždění zajatců. O jednom z těchto bezpečných domů, patřícímu rodině označené iniciálou „K“ [Katuçi, pozn. překl.], se zmiňovala Carla del Ponteová a zprávy z médií jako o „žlutém domě“ (později byl přemalován na bílo). Citujme z Martyho zprávy (odst. 147):
„Existují podstatné důkazy o tom, že malá skupina zajatců UÇK, včetně několika unesených etnických Srbů, našla svou smrt v Rripe v domě rodiny K. nebo blízkém okolí. O těchto úmrtích jsme se nedozvěděli pouze ze svědectví bývalých vojáků UÇK, kteří řekli, že se podíleli na zadržování a přepravě zajatců, když byli ještě na živu, ale také ze svědectví osob, které byly svědky pohřbívání, exhumace, přemísťování a opětovného pohřbu těl těchto zajatců (…).“
Blíže neurčený, ale zjevně malý počet vězňů byl převezen dodávkovými a nákladními vozy do operačního pracoviště nedaleko mezinárodního letiště v Tiraně, odkud mohly čerstvé orgány rychle putovat k příjemcům.
„Řidiči těchto dodávkových a nákladních vozů – několik z nich se stalo klíčovými svědky popsaného modelu zneužívání – viděli a slyšeli, jak zajatci během těchto transportů velmi trpí, a to zejména kvůli nedostatečnému přívodu vzduchu do prostoru vozidla nebo kvůli psychické trýzni z osudu, který je pravděpodobně čeká.“ (odst. 155)
Zajatci, které tato zpráva popisuje jako „oběti organizovaného zločinu“, byly „osoby, o kterých jsme zjistili, že byly dopraveny do střední Albánie, aby byly zavražděny bezprostředně před tím, než jim budou v provizorní operační klinice odebrány ledviny.“ (odst. 156)
Tito zajatci „nepochybně zakusili nejstrašnější utrpení ve vězení svých únosců z UÇK. Podle svědectví byli zajatci ‚vytřídění’ do této konečné skupiny z počátku drženi naživu. Byli dobře živeni a byl jim umožněn spánek. Stráže a pomocníci UÇK s nimi zacházeli relativně mírně, jinak by je bili bez rozdílu.“ (odst. 157)
Tato svědectví, na kterých jsme založili svá zjištění, hovoří důvěryhodně a konzistentně o metodičnosti, s jakou byli všichni tito zajatci zabiti. Před tím, než jim byl odebrán jeden nebo více orgánů, byli obvykle střeleni do hlavy. Dozvěděli jsme se, že šlo hlavně o obchod s „ledvinami z mrtvol“. To znamená, že tyto ledviny byly vyňaty posmrtně. Nebylo to provedeno na základě pokročilých chirurgických postupů, jako je například používání anestézie, které si vyžadují řízené klinické podmínky.
Skepticizmus ohledně „osvobození“
Martyho zpráva také připomíná, co je v Evropě všeobecně známo, a sice že Hashim Thaçi a jeho „Drenická skupina“ jsou notoricky známými zločinci. Zatímco „osvobozené“ Kosovo upadá do stále hlubší chudoby, oni si nahromadili bohatství z různých nelegálních obchodů. Jde zejména o zotročování žen za účelem prostituce a o kontrolu nad nelegálním obchodem s narkotiky napříč Evropou.
„Zejména agentury (z přinejmenším pěti zemí), věnující se boji proti obchodu s drogami, uváděly v důvěrných zprávách za posledních více než deset let o Hashimu Thaçim a dalších členech jeho „Drenické skupiny“, že s pomocí násilí vykonávají kontrolu nad obchodem s heroinem a dalšími narkotiky.“ (odst. 66)
„Taktéž zpravodajští analytici pracující pro NATO, jakož i ti ve službách přinejmenším čtyř nezávislých zahraničních vlád, dospěli prostřednictvím sběru zpravodajských informací k závažným zjištěním, která se týkají toho, co bezprostředně následovalo po konfliktu v roce 1999. Thaçi byl v tajných zpravodajských zprávách běžně identifikován a uváděn jako jeden z nejnebezpečnějších „zločineckých bossů“ UÇK.“ (odst. 67)
Levičáci, kteří naivně skočili na špek propagandě o „válce za záchranu Kosovarů před genocidou“, která ospravedlňovala debut NATO jako agresivního bombardéra a okupanta, pohotově přijali identifikaci „Kosovské osvobozenecké armády“ jako národně-osvobozeneckého hnutí, které si zasluhuje jejich podporu. Není součástí romantické legendy revolucionářů vyloupit pro svou věc banku? Levičáci pokládali tyto kriminální aktivity za pouhé prostředky k docílení politické nezávislosti. Ale co když má politická nezávislost ve skutečnosti poskytnout těmto kriminálním aktivitám krytí?
Vraždění policistů, což byla specialita UÇK před tím, než jí NATO předalo Kosovo, je dvojznačná aktivita. Je zde terčem „politický útlak“, jak se tvrdilo, nebo prostě vynucování práva?
Co udělali Thaçi a jeho parta se svým „osvobozením“? Nejdříve ze všeho umožnili svým americkým sponzorům, aby si na území Kosova vybudovali obrovskou vojenskou základnu Camp Bondsteel, aniž by se kohokoli ptali na souhlas. Poté, za kouřovou clonou řečí o budování demokracie, terorizovali etnické menšiny, eliminovali své politické rivaly, pěstovali přebujelý zločin a korupci, zúčastnili se volebního podvodu a okázale se obohacovali pomocí kriminálních aktivit, které tvoří reálnou ekonomiku.
Martyho zpráva připomíná, k čemu došlo, když jugoslávský prezident souhlasil pod hrozbou NATO, že zničí jeho zemi, s tím, že se stáhne z Kosova a umožní silám OSN zvaným KFOR (které rychle převzalo NATO) okupaci Kosova.
„Za prvé, stažení srbských bezpečnostních sil z Kosova znamenalo, že se do rukou různých odštěpeneckých skupin UÇK, včetně Thaçiho „Drenické skupiny“, dostala ničím neomezená kontrola nad rozsáhlejším územím, kde prováděli různé druhy pašování a kšeftování.“ (odst. 84)
„Po skončení bombardování Severoatlantickou aliancí v roce 1999, nebyl KFOR a UNMIK schopen uplatňovat vymáhání práva na Kosovu, dohlížet na pohyb lidí či vykonávat kontrolu hranic. Frakce a odštěpenecké skupiny UÇK, které kontrolovaly různé oblasti Kosova (vesnice, úseky silnic, někdy jen jednotlivé budovy), mohly provozovat svůj organizovaný zločin téměř bez omezení a mohly si rozdělovat trofeje ze svého údajného vítězství nad Srby.“ (odst. 85)
„Za druhé, získání větší politické autority Thaçim (který se jmenoval premiérem prozatímní kosovské vlády) očividně povzbudilo „Drenickou skupinu“, aby zaútočili s ještě větší agresivitou na své domnělé rivaly, zrádce a osoby podezřelé z toho, že „kolaborují“ se Srby.“ (odst. 86)
Stručně řečeno, NATO vyhnalo existující policii a předalo provincii Kosovo násilnickým gangsterům. To se však nestalo nešťastnou náhodou. Hashim Thaçi nebyl pouze gangsterem, který využil situaci. Pro tuto práci byl osobně vybrán americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou a její pravou rukou Jamesem Rubinem.
Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.
Zaujala mě kauza francouzského novináře Érica Zemmoura, komentátora listu Le Figaro, který byl uznán vinným z podněcování k rasové nenávisti, protože si dovolil, v jedné debatě o praktikách francouzské policie a kriminalitě, uvést, že většinu drogových dealerů tvoří černoši a Arabové. Jenomže Francie si nevede oficiální statistiku trestných činů dle národnosti pachatelů. U soudu se Éric Zemmour hájil slovy, že se jen snažil jako pečlivý pozorovatel pojmenovat problém Číst dále →
17. února 2011 se uskutečnilo další protestní shromáždění občanů u příležitosti 3. výročí vyhlášení nezávislosti Kosova. Demonstrace se opět odehrávala na Václavském náměstí v Praze pod taktovkou občanského sdružení „Přátelé Srbů na Kosovu“. Zástupci našeho sdružení jsou na této akci pravidelnými hosty a letos jsme byli organizátory požádáni o pár slov, kterými bychom deklarovali náš jasný postoj. Sdružení Svornost reprezentoval předseda RO západní Číst dále →
Velká většina švýcarských kantonů odmítla přijetí návrhu na zákaz přechovávání armádní pušky přímo v domovech vojáků a dále měl zpřísnit podmínky pro nákup dalších zbraní. Návrh by tím prakticky ukončil starou švýcarskou tradici, kdy si muži ponechávají armádní zbraně doma i po ukončení jejich vojenské služby. Zastánci reformy argumentovali, že toto by mělo snížit případy domácího násilí a vysokou míru sebevražd spáchaných střelnou zbraní. Číst dále →
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
V posledním týdnu několik českých novinářů, a spolu s nimi i někteří politici, k šoku mnoha z nás dokonce i z pravé strany politického spektra, vyvolali kauzu Bátora, která mne hluboce zneklidňuje. Pořád jsem věřil, že žiju v primárně demokratické společnosti, ale přibývá signálů, že tomu tak není.
