Evropské dilema

Evropští spolupachatelé, odpovědní za to, že přivedli Thaçiho gang v Kosovu k moci, Martyho zprávu samozřejmě rychle odmítli. Apolog Tonyho Blaira a bývalý labouristický ministr Denis MacShane napsal v britském listu The Independent, že: „Neexistuje jedno jediné jméno nebo svědek těchto obvinění, že Thaçi byl zapojen do obchodování s orgány, které pocházely ze zavražděných obětí.“ Někomu, kdo není obeznámen s okolnostmi a s Martyho zprávou, to může znít jako platná námitka. Marty však vysvětlil, že jména svědků může dodat pouze kompetentním soudním orgánům. Sám Thaçi uznal, že tito lidé existují, když prohlásil, že jména Martyho svědků zveřejní. Ti, kdož jsou obeznámeni s tím, jak to v Prištině chodí, chápou toto prohlášení jako vyhrožování smrtí.

Jedním z nejvýznamnějších Evropanů, kteří doufají, že se Martyho zpráva rozplyne, je (podle francouzských médií lidumil) Bernard Kouchner, který byl ještě donedávna Sarkozyho ministrem zahraničí, a který po okupaci Severoatlantickou aliancí řídil Kosovo jako první šéf UNMIK. V rozporu s Kouchnerovými námitkami, že o ničem nevěděl, řekl kanadský kapitán Stu Kellock, šéf policie UNMIK v letech 2000 až 2001, že je „nemožné“, aby Kouchner o organizovaném zločinu na Kosovu nevěděl. Když se jistý reportér před několika měsíci Kouchnera poprvé zeptal na obvinění ve věci transplantací orgánů, tak mu Kouchner odpověděl hurónským smíchem a poté mu řekl, aby si nechal vyšetřit hlavu. Po Martyho zprávě Kouchner pouze zopakoval svůj „skepticizmus“ a volal po vyšetřování … misí EULEX.

Ostatní zastánci NATO zaujali tentýž postoj. Jedno vyšetřování volá po dalším a tak dále. Vyšetřování obvinění proti UÇK začíná vypadat jako mírový proces na Blízkém Východě.

Samotná Martyho zpráva končí jasnou výzvou k misi EULEX, „aby vytrvala ve své vyšetřovací práci, aby nepřijímala žádná vysvětlení od úřadů, které zastávají možní podezřelí, ani žádné vysvětlení o původu těchto obětí; aby udělala vše pro to, aby vrhla světlo na tato zmizení, na údaje naznačující obchod s orgány, korupci a tajnou dohodu, která je předmětem častých stížností, mezi organizovanými zločineckými skupinami a politickými kruhy,“ a „aby přijala veškerá nutná opatření k zajištění účinné ochrany svědků a získání si jejich důvěry.“

Je to těžký úkol, protože mise EULEX je naprosto závislá na vládách EU, které se po desetiletí zásadním způsobem podílely na ignorování kosovsko-albánské zločinnosti. Kariéra některých osob, které se na tom podílely nejvíce, jako je Kouchner, se nicméně blíží svému konci. Je zde mnoho Evropanů, kteří se domnívají, že věci zašly příliš daleko a že kosovská žumpa musí být vyčištěna.

EULEX již jednu skupinu obchodující s orgány v Kosovu stíhá. V listopadu 2008 se na prištinském letišti zhroutil jeden mladý Turek, kterému byla krátce předtím odebrána ledvina. To vedlo policii k razii na nedaleké klinice Medicus, kde se v postoperační péči nacházel 74letý Izraelec, kterému byla ledvina tohoto mladého Turka implantována. Izraelec údajně za nelegální implantaci zaplatil 10 tisíc eur, zatímco onen mladý Turek byl podveden, podobně jako další zoufale chudí cizinci, kteří byli pod falešnými sliby nalákáni do Prištiny. V současné době probíhá v Prištině proces se sedmi obžalovanými, kteří jsou obviněni z účasti na nelegálním obchodu s orgány na klinice Medikus společně s předními představiteli kosovsko-albánské lékařské profese. Dosud je na svobodě dr. Yusuf Sonmez, mezinárodně známý kšeftař s orgány, a Moše Harel, Izraelec tureckého původu, jenž je obviněn z toho, že pokoutní mezinárodní obchod s orgány organizoval. O Izraeli je známo, že je hlavním odbytištěm orgánů kvůli židovským náboženským restrikcím, které silně omezují počet izraelských dárců.

Martyho zpráva poznamenává, že informace, jež obdržela „pravděpodobně ukazují na širší a provázanější spiknutí organizovaného zločinu při získávání lidských orgánů pro pokoutní transplantace. Po více než deset let do toho byli zapojeni spiklenci nejen z Kosova, ale minimálně ze třech dalších zemí. Zejména jsme objevili mnoho důvěryhodných a vzájemně se potvrzujících údajů o tom, že obchodování s orgány týkající se zadržovacích středisek z doby po konfliktu, jak bylo popsáno v naší zprávě, je úzce provázáno se současným případem kliniky Medicus. Tyto údaje jsme objevili v neposlední řadě prostřednictvím předních kosovských Albánců a mezinárodních osobností, které v obou případech figurovaly jako spoluspiklenci.“

To, že mise EULEX stíhá kauzu Medikus, však automaticky neznamená, že evropské soudní orgány v Kosovu budou stíhat obchodování s orgány odhalené v Martyho zprávě o to víc. Jednou z překážek je, že k těmto údajným zločinům došlo na území Albánie. A albánské orgány doposud, mírně řečeno, nespolupracovaly. Další překážkou je obava, že stíhání předních postav UÇK by mohlo vést k nepokojům. A skutečně, 9. ledna demonstrovalo několik stovek Albánců nesoucích albánské vlajky (nikoli tu, kterou Západ vnutil Kosovu) v Mitrovici proti Martyho zprávě a křičeli přitom: „UÇK, UÇK“. EULEX přesto obžaloval dva bývalé velitele UÇK z válečných zločinů spáchaných na albánském území v roce 1999, kde údajně mučili vězně, etnické Albánce z Kosova, kteří byli buď podezřelí z toho, že „kolaborovali“ se srbskými orgány nebo proto, že byli politickými oponenty UÇK.

Nápadnou a významnou politickou skutečností, která vyplývá z Martyho zprávy, je toto:

„Faktem je, že nejvýznamnější operační činnost členů UÇK – před, během a bezprostředně po konfliktu – probíhala na území Albánie, kde srbské síly nikdy rozmístěny nebyly.“ (odst. 36)

Srbská provincie Kosovo tak byla do jisté míry skrze své hranice cílem zahraniční invaze albánských nacionalistů dychtících po „Velké Albánii“, kterým v jejich úsilí pomáhala albánská lobby v diaspoře a rozhodujícím způsobem bombardování Severoatlantickou aliancí. Srbsko v žádném případě nebylo ve své vlastní historické provincii „agresorem“, bylo obětí dvojité zahraniční invaze.

Americké loutky na jedno použití

NATO nemohlo vést proti Srbsku pozemní válku, aniž by utrpělo ztráty. Proto vedlo 78 dnů trvající leteckou válku, která zpustošila infrastrukturu Srbska. Milošević ustoupil, aby zachránil svoji zemi před hrozbou zničení. Spojené státy si za svoji pozemní sílu vybraly UÇK. Na zemi se UÇK nemohla srbským silám rovnat, ale pomáhala válce USA a NATO zvláštním způsobem.

Spojené státy poskytly bojovníkům UÇK na zemi přístroje GPS a satelitní telefony, které jim umožňovaly zaměřit srbské cíle pro bombardování (velmi neúčinně, protože bomby NATO minuly skoro všechny své vojenské cíle). UÇK v některých místech nařídila kosovsko-albánských civilistům, aby uprchli přes hranice do Albánie nebo do albánských částí Makedonie, kde čekali fotografové, aby podpořili obraz obyvatelstva pronásledovaného srbským „etnickým čištěním“. Byl to obrovský propagandistický úspěch. A co bylo zásadní, UÇK před bombardováním Severoatlantickou aliancí uplatňovala strategii vyvolávání provokací vražděním policistů a civilistů, včetně neposlušných Albánců, jejímž účelem bylo vyvolat akty represe, které by mohly být použity jako záminka pro intervenci NATO. Thaçi se dokonce úspěchem této strategie později chlubil.

Thaçi hrál roli, kterou mu přidělilo impérium. Přesto, vzhledem k historii amerického odstraňování svých kolaborantů, kteří ztratili svou užitečnost (Ngo Dinh Diem, Noriega, Saddám Husajn, atd.), má důvod být nesvůj.

Thaçiho neklid mohla ještě více posílit nedávná cesta do tohoto regionu, kterou podnikl William Walker. Americký agent, který v roce 1999 stvořil hlavní záminku pro bombardovací kampaň NATO, když z obětí jedné bitvy mezi srbskou policií a bojovníky UÇK ve vesnici Račak udělal masakr civilního obyvatelstva, „zločin proti lidskosti“ spáchaný „lidmi, kteří neznají hodnotu lidského života“. Walker, který se profesně angažoval hlavně ve Střední Americe během krvavého boje Reaganovy administrativy proti revolučnímu hnutí v Nikaragui a Salvadoru, byl Spojenými státy dosazen jako vedoucí mise OBSE, jejíž údajnou rolí bylo monitorovat příměří mezi srbskými silami a UÇK. Ale ve skutečnosti, on a jeho britský zástupce využíval této mise k navázání úzkých kontaktů s UÇK, aby se připravili na společnou válku proti Srbům. Vděčný gangsterský režim po něm v Prištině pojmenoval ulici.

Mezitím, než přijal vyznamenání v Kosovu a čestné občanství v Albánii, Walker zaujal politický postoj, který by mohl Thaçiho i EULEX znervózňovat. Walker vyjádřil podporu Albinu Kurtimu, mladému vůdci radikálního nacionalistického hnutí „Sebeurčení“ (Vetëvendosje), které získává podporu svou obhajobou nezávislosti na řízení Evropskou unií ve prospěch „přirozené Albánie“, což znamená „Velkou Albánii“ složenou z Albánie, Kosova, částí jižního Srbska, velké části Makedonie, části Černé Hory a části severního Řecka. Vyhledával Walker nové talenty s cílem nahradit do nemilosti stále více upadajícího Thaçiho?  Pokud je Kurti tím novým favoritem, potom by Spojenými státy zvolená náhrada mohla způsobit na neklidném Balkáně ještě větší problémy.

Západní země, to znamená Spojené státy, Evropskou unii a NATO, jsou schopny se dohodnout na přístupu, že „obě strany jsou prokleté“ a dojít tak k závěru, že jak Srbové, které pronásledovaly, tak Albánci, kterým pomáhaly, jsou vlastně všichni barbaři, nehodní jejich benevolentní intervence. Co nikdy nepřipustí, je to, že si ve válce, za kterou nesou trestní odpovědnost, vybraly, a do značné míry vytvořily, špatnou stranu.  Za zničující důsledky této války i nadále platí nešťastní obyvatelé tohoto regionu, bez ohledu na jejich jazykovou a kulturní identitu.

Autor: Diana Johnstoneová,

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=22931, překlad: Karel Hyka

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

„Ty musíš jít k filmu…“

Hashim Thaçi byl až do února 1999 znám jen díky srbským policejním záznamům, podle kterých byl stíhán za různé násilné zločiny. Potom byl náhle svými manažery vržen na světla ramp ve francouzském zámku Rambouillet. Byl to jeden z nejbizarnějších obratů v celé tragikomické kosovské sáze.

Paní Albrightová dychtila využít etnický konflikt v Kosovu, aby bombardováním Srbů předvedla americkou vojenskou moc, a byla tak potvrzena nadvláda USA nad Evropou prostřednictvím NATO. Vůdci některých evropských zemí NATO však považovali za politicky potřebné, aby se před samotným bombardováním alespoň předstíralo, že se nějaké diplomatické řešení kosovského problému hledá. A tak se v Rambouillet konala fiktivní „vyjednávání“, zkonstruovaná Spojenými státy tak, aby přiměly Srby odmítnout nepřijatelné ultimátum. Cílem pak bylo tvrdit, že humánní Západ neměl jinou možnost, než bombardovat.

Z tohoto důvodu potřebovali kosovské Albánce, kteří by hráli svou hru.

Bělehrad poslal do Rambouillet velkou multietnickou delegaci, která byla připravena navrhnout řešení poskytující Kosovu rozsáhlou autonomii. Druhou stranu tvořila delegace složená pouze z etnických Albánců z Kosova, včetně několika předních intelektuálů se zkušenostmi s takovými vyjednáváními. Byl mezi nimi i mezinárodně uznávaný vůdce albánského separatistického hnutí na Kosovu Ibrahim Rugova, o kterém se předpokládalo, že delegaci „Kosovarů“ povede.

Ale k všeobecnému překvapení pozorovatelů byli tito ostřílení intelektuálové odsunuti stranou a vedení této delegace se ujal mladý muž Hashim Thaçi, známý mezi orgány pro vymáhání práva jako „Had“.

Američtí režiséři si Thaçiho vybrali ze zjevných důvodů. Zatímco starší kosovští Albánci byli skutečně odhodláni pustit se do vyjednávání se Srby a dosáhnout dohody, která by mohla předejít válce, Thaçi byl za všechno zavázán Spojeným státům a jednal by tak, jak by se mu řeklo. Postavení „hledaného“ zločince do čela delegace bylo kromě toho urážkou Srbů, což by mohlo pomoci potopit vyjednávání. A nakonec, Thaçiho vizáž se zamlouvala americkým představám o tom, jak by měl „bojovník za svobodu“ vypadat.

Nejbližší spolupracovník Albrightové James Rubin se choval jako lovec talentů. Rozplýval se nad tím, jak Thaçi dobře vypadá a řekl mu, že je tak pohledný, že by mohl do Hollywoodu. Thaçi vskutku nevypadal jako hollywoodský gangster ve stylu Edwarda G. Robinsona, ale jako hrdina s ostře řezanými rysy, trochu se podobající herci Robertu Stackovi. Joe Biden si údajně stěžoval, že Madeleine Albrightová je do Thaçiho „zaláskovaná“. Image je všechno, zvláště když Spojené státy obsazují své vlastní pentagonské veledílo „Zachraňování Kosovarů“, aby přetvořily Balkán v „nezávislé“ satelitní státy.

Záminkou k válce v roce 1999 byla „záchrana Kosovarů“ (toto pojmenování převzala albánská populace této srbské provincie, aby to vyvolávalo dojem, že tato provincie byla státem a že oni jsou jeho právoplatným obyvatelstvem) před smyšlenou hrozbou „genocidy“. Oficiální americkou pozicí bylo respektovat územní celistvost Jugoslávie. Vždy však bylo zcela zřejmé, že Spojené státy tajně uzavřely s Thaçim dohodu o tom, že mu předají Kosovo, což bylo součástí plánu na zničení Jugoslávie a zmrzačení Srbska. Chaos, který následoval po stažení jugoslávských bezpečnostních sil, umožnil gangům UÇK, aby převzaly kontrolu a Spojeným státům umožnil, aby vybudovaly Camp Bondsteel.

Washington se za povzbuzování ze strany zhoubné albánské lobby v USA vzepřel mezinárodnímu právu, porušil své vlastní závazky (dohodu, která ukončila válku v roce 1999, vyzývající Srbsko, aby kontrolovalo kosovské hranice, což nebylo nikdy umožněno) a ignoroval tlumené námitky ze strany evropských spojenců proti podporování přeměny této chudé srbské provincie v „nezávislý stát“ etnických Albánců. Od jednostranně vyhlášené nezávislosti v únoru 2008 byl tento neúspěšný státeček uznán pouze 72 členskými státy OSN z celkových 192, včetně 22 států EU z celkových 27.

EULEX versus klanová loajalita

Evropská unie zřídila několik měsíců poté „Misi Evropské unie k prosazování práva v Kosovu“ (EULEX), aby převzala soudní pravomoc v této provincii od „Mise OSN v Kosovu“ (UNMIK), která měla tuto funkci vykonávat poté, co NATO vyhnalo Srby. Samotné založení EULEX bylo důkazem, že uznání kosovské nezávislosti Evropskou unií bylo neoprávněné a nečestné. Bylo přiznáním, že poté, co bylo Kosovo odevzdáno bandám UÇK (z nichž některé bojovaly proti sobě navzájem), nebylo schopné poskytnout ani zdání práva a pořádku, a nebylo tak v žádném případě připraveno být „nezávislým státem“.

Západ to samozřejmě nikdy nepřizná, ale byly to stížnosti srbské menšiny v osmdesátých letech, že se nemohou spolehnout na ochranu ze strany policie a soudů, které tehdy ovládala komunistická strana většinových Albánců, co vedlo srbskou vládu k tomu, že omezila kosovskou autonomii, což potom bylo na Západě líčeno jako bezdůvodné pronásledování motivované rasovou nenávistí hitlerovských rozměrů.

Dnešní těžkosti při dosahování spravedlnosti v Kosovu jsou v podstatě tytéž jako v minulosti. Rozdíl je v tom, že srbská policie uměla albánsky, zatímco cizinci v misích UNMIK a EULEX jsou téměř naprosto odkázáni na místní albánské interprety, jejichž věrohodnost si však nemohou ověřit.

Martyho zpráva popisuje těžkosti při vyšetřování zločinů v Kosovu:

„Struktura kosovsko-albánské společnosti, která je stále ještě do značné míry uspořádána klanově, a absence skutečné občanské společnosti krajně znesnadňují možnost vybudovat si kontakty mezi místními zdroji. Je to doprovázeno strachem, který často hraničí se skutečnou hrůzou, kterou jsme pozorovali u některých našich respondentů bezprostředně poté, co jsme nadnesli předmět našeho vyšetřování.“ (odst. 3)

„Kvůli zakořeněnému smyslu pro loajalitu vůči příslušníkům klanu a pojetí cti … je pro nás většina albánských svědků nedostupná. Vzhledem k tomu, že dvě zásadní stíhání prováděná ICTY vedla ke smrti mnoha svědků a nakonec nedospěla k spravedlnosti, bylo sotva pravděpodobné, že se zpravodaji parlamentního shromáždění Rady Evropy, který ve srovnání s ICTY disponuje jen chatrnými zdroji, podaří překonat tento nedostatek, aby s námi tito svědci mluvili otevřeně.“ (odst. 25)

„Mnoho osob, které po dlouhou dobu pracovaly v Kosovu, a ze kterých se stali jedni z nejuznávanějších komentátorů o problematice soudnictví v této oblasti, nás poučilo o tom, že organizované zločinecké sítě Albánců („albánská mafie“) v Albánii a na územích s Albánií sousedících, včetně Kosova a ‚bývalé jugoslávské republiky Makedonie‘, a v diaspoře jsou pravděpodobně hůře proniknutelnější než Cosa Nostra. Dokonce i ti níže postavení členové mafie radši přijmou trest vězení na desítky let či odsouzení za pohrdání soudem, aby se poté vrátili mezi příslušníky svého klanu.“ (odst. 26).

Ve druhé zprávě o ochraně svědků při procesech soudících válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, kterou v lednu předložil Radě Evropy zpravodaj Jean-Charles Gardetto, se poznamenává, že v Kosovu neexistuje žádný zákon na ochranu svědků, a – což je ještě vážnější -, neexistuje tam způsob, jak chránit svědky, kteří by mohli vypovídat proti svým albánským spoluobčanům.

„V nejzávažnějších případech se připouští, aby svědci vypovídali anonymně. Tomuto zpravodaji bylo nicméně vysvětleno, že tato opatření jsou k ničemu, pokud tito svědci zůstávají fyzicky v Kosovu, kde každý zná každého. Bez ohledu na veškeré prostředky na ochranu totožnosti je většina svědků, jakmile poskytnou svou výpověď, okamžitě identifikována.“

„Prostředky o ochraně, které jsou dnes k dispozici, mají mnohá omezení. V neposlední řadě proto, že populace Kosova má méně než 2 milióny obyvatel a tvoří velmi pevně spjatá společenství. Svědci, kteří vypovídají, jsou často svou komunitou považováni za zrádce, což vystoupení možných svědků brání. Kromě toho si mnoho lidí nemyslí, že mají morální či právní závazek vypovídat jako svědci v kriminálních případech.“

„Nicméně, když svědci vystoupí, existuje zde reálná hrozba odplaty. Nemusí to pro ně znamenat přímé ohrožení. Mohou například přijít o zaměstnání. Jsou však známy i případy, kdy byli klíčoví svědci zavražděni. Proces s Ramushem Haradinajem, bývalým velitelem Kosovské osvobozenecké armády, to dobře ilustruje. Haradinaj byl ICTY obviněn ze zločinů spáchaných během kosovské války, ale byl později osvobozen. Tribunál zdůraznil, že měl potíže při získávání usvědčujících výpovědí od stovky svědků obžaloby. 35 z nich byla poskytnuta ochrana a 18 svědků muselo být předvoláno. Řada svědků, kteří šli podat svědectví před tribunálem, bylo zavražděno. Byli mezi nimi i Sadik a Vesel Muriçi, kteří byli zařazeni do ochranného programu ICTY.“

Autor: Diana Johnstoneová,

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=22931, překlad: Karel Hyka

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

James Bissett, bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii a předseda The  Lord Byron Foundation,  ve svém  článku z 18. února („Kanadský ústav pro zkoumání genocidy“: popírači genocidy, pokrytci a pomlouvači) poukázal na některé znepokojivé skutečnosti týkající se bosňácké (bosensko-muslimské) organizace The Institute for Research of Genocide of Canada, která se snažila, aby srbsko-americkému profesorovi historie Srdjovi Trifkovićovi, nebylo umožněno 24. února pronést přednášku na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Bosňácká organizace zjevně dosáhla svého. V úterý 24. února byl dr. Trifkovićovi odepřen vstup do Kanady. Po šesti hodinách zadržování a výslechu na vancouverském letišti byl eskortován k dalšímu letu do Seattlu. Viz reportáž CTV News.

Propagandistická a bosenskými muslimy nastrčená organizace, která se nazývá „Kanadský ústav pro zkoumání genocidy“, se nátlakem pokusila dr. Trifkovićovi „zabránit“ (ve stylu jihoafrického apartheidu), aby 24. února 2011 pronesl přednášku na UBC ve Vancouveru. Je pobuřující, že tento „ústav“ se po léta oddává takovému popírání genocidy z doby 2. světové války, za které by se červenal i David Duke. Tato organizace se také pokusila očernit jednoho z nejrespektovanějších vojáků Kanady a snažila se činit zjevně nepravdivá tvrzení o svém postavení v rámci „bosensko-kanadské“ komunity.

Popírání genocidy

Podívejte se, prosím, na jejich ústřední článek „Examination of Serbian Deaths in Jasenovac Camp“, což je nechutný příklad popírání holocaustu, dříve než ředitel tohoto „ústavu“ Emir Ramić a jeho kohorta tento kompromitující materiál odstraní. A poté si ho porovnejte s zdrojem takové autority, jakým je Centrum Simona Wiesenthala. Porovnejte si nenávistné blouznění tohoto Ramićova „ústavu“ s heslem „Jasenovac“ od Menachema Shelacha v Encyklopedii holocaustu (z roku 1990, str. 739), kde se uvádí, že: „V Jasenovci bylo zavražděno zhruba 600 tisíc lidí.“ Holocaust Education & Archive Research Team odhadl, že „v Jasenovci bylo zavražděno přibližně 600 tisíc lidí … převážně Srbů, Židů a Romů.“

„Historickým revizionistům jako je Trifković by nemělo být umožněno přednášet v akademickém prostředí,“ sděluje tento „ústav“. Toto se morálně a intelektuálně rovná požadavkům Davida Irvinga, aby se zakročilo proti Centru Yad Vashem (kde mimochodem dr. Trifković pronesl v červnu 2006 zásadní projev v rámci sympozia o holocaustu v Jugoslávii). Historické důkazy jasně ukazují, že závažnost zločinů, které byly za 2. světové války spáchány v Jasenovci, naprosto překonává vše, co se stalo v roce 1995 ve Srebrenici. Povaha jasenovackých zločinů byla nevýslovně strašnější.

Selektivní paměť

Na rozdíl od toho, co se stalo kterékoli ze stran bosenské války v letech 1992-1995, představuje to, co se událo na Arménech za 1. světové války, ryzí příklad „genocidy“. Nicméně mi není známo, že by se tento „ústav“ snažil uvalit klatbu či kritizovat jakožto „popírače genocidy“ ty představitele turecké vlády – to znamená VŠECHNY turecké vládní představitele počínaje ministerským předsedou Erdoganem, ministrem zahraničí Davutoglim, atd. –, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že to, co se stalo Arménům, NEBYLA genocida.

Pomlouvání a dehonestace

Kam až je tato pochybná organizace ochotná zajít při zkreslování faktů a očerňování jména někoho, kdo by mohl mít jiný (tzn. objektivnější) pohled na události, ke kterým došlo v Bosně na začátku 90. let, ukazuje článek umístěný na jejich webové stránce 26. prosince 2010, který nese název: „The Shocking Account by Raped Bosniak Women and Criminal Undertakings of Lt. General (Ret.) Lewis MacKenzie.“

Muslimské vedení v Sarajevu během bosenské války rozzuřilo, že se generál MacKenzie, který zastupoval OSN, nenechal oklamat (tak jako mnoho novinářů) nestoudnou propagandou, kterou vyráběla muslimská strana a že trval na tom, že zůstane nestranný. Aby dosáhli toho, že bude nahrazen někým jiným, vykonstruovali muslimové proti němu falešná obvinění ze znásilnění a špatného chování. Tato obvinění byla očividně smyšlená, takže je odpovědné orgány šmahem odmítly. Generál byl totiž schopen prokázat, že v době, kdy k mnoha těmto přečinům mělo dojít, v Bosně vůbec nebyl.

Bez ohledu na tato fakta, „genocidní ústav“ pokračuje v ostouzení dobrého jména generála MacKenzieho. Webová stránka této organizace obsahuje dlouhý seznam údajně znásilněných obětí, které v děsivých detailech popisují, jak byly znásilněny – některé 7 až 8krát – tímto kanadským důstojníkem. Dokonce tvrdí, že během několika těchto znásilňování byl generál „chráněn“ nikoli vojáky OSN, ale těžce ozbrojenými „četniky“. Tyto historky jsou tak zjevně smyšlené, že ti, kteří tohoto generála znají osobně (jako třeba já), se mohou pouze podivovat nad psychotickou povahou osob, které tato šílená obvinění opakují.

Zkreslení skutečnosti

Je urážlivé, že si Emir Ramić, když požaduje „zákaz“ pro Trifkoviće, dělá nárok hovořit „za více než 50 tisíc Kanaďanů bosenského původu.“ Bosna je primárně geografický termín. A lidé „bosenského původu“ jsou ve skutečnosti Srbové, Chorvati a Muslimové (kteří se v 90. letech začali nazývat Bosňáky). Podle statistiky, z těchto 50 tisíc asi 22 tisíc Kanaďanů jsou Muslimové, 17 tisíc Srbové a 9 tisíc Chorvati. Je třeba doufat, že bosensko-muslimská komunita v Kanadě má dost zdravého rozumu, aby Ramićovi nedovolila tvrdit, že mluví jejím jménem. Pokud jde o Srby a Chorvaty, je tento nárok zjevně absurdní. Je to jako kdyby IRA tvrdila, že mluví za všechny Severní Iry, včetně protestantů. Nebo jako kdyby si Hizballáh nárokoval právo zastupovat všechny lidi „libanonského původu“, včetně křesťanů a Drúzů.

Pokrytectví

Tento „ústav“, když se to hodí jeho zvláštní agendě, chce prosazovat a propagovat rozhodnutí mezinárodních orgánů, např. haagského tribunálu (ICTY), jako by byla svatosvatá a definitivní. Poté, co je vynesen rozsudek tohoto tribunálu, např. ve věci Srebrenice, nepřipouští se žádná diskuze – toto téma již není věcí názoru. Aktivisté této organizace však současně požadují revizi Daytonských mírových dohod z roku 1995, a zvláště hlasitě volají po odstranění Republiky Srbské, která byla po Daytonu ustavena. Tento požadavek je ve zjevném rozporu s klíčovým politickým rozhodnutím nejvyššího mezinárodního orgánu, OSN. Tedy orgánu, který je zakladatelem haagského tribunálu. Před podřízeným orgánem je třeba se klanět, ale jeho zakladateli je třeba se vzepřít, protože to vyhovuje politickým potřebám tohoto „ústavu“ a jeho pomahačům.

Autor: James Bissett

Zdroj: The Lord Byron Foundation for Balkan Studies , překlad Karel Hyka (mírně kráceno)

(pozn. Svornost) SrdjaTrifković je významný srbsko-americký spisovatel, publicista, editor, historik a politický analytik. Vystudoval mezinárodní vztahy na univerzitě v Sussexu (UK), politické vědy na univerzitě v Záhřebu (Chorvatsko), získal doktorát v novodobé historii na univerzitě v Southamptonu (UK) a na mnoha dalších přednášel, mj. i v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě. Pracoval jako dopisovatel a analytik mnoha renomovaných listů (The Times, US News, Washington Times, San Francisco Chronicle aj.) vystupoval jako komentátor v mnoha televizních a rozhlasových stanicích (BBC, CNN, SkyNews, Voice of America, CBC atd.). Trifkovic pracoval jako politický poradce Aleksandra Karađorđević, korunního prince Srbska a bývalého jugoslávského prezidenta Vojislava Koštunici , působil i jako poradce bosensko-srbské prezidentky Biljana Plavšičové, působil jako ředitel Centra pro mezinárodní záležitosti Rockfordova institutu. Je autorem mnoha publikací, mezi nejvíce hodnocené zejména v konzervativních kruzích patří dílo The sword of Prophet (Meč proroka) kriticky analyzující historii, teologii a vliv islámu.