Svoboda. Pro někoho je to jen slovo – prázdný pojem, kterým se bohužel oháníme možná až příliš často. A pro jiného je to zase základní, nosná životní hodnota – a možná  dokonce jediná hodnota, pro kterou stojí za to žít a umírat.

Idea svobody jakoby se táhla celou historií lidstva – a jakoby i díky ní ona historie dávala smysl. Byla to svoboda, kvůli které proběhly stovky válek a revolucí.

Pojem svobody je dnes v České republice zdůrazňován především stranami pravicovými, ať už se jedná o TOP 09, ODS či ortodoxní, ale příznačně zcela marginální Stranu svobodných občanů. Tyto strany se tak staví do pozice protipólu stran levicových, které stojí spíše na kolektivismu, masovosti – a v případě extrémistických skupin typu KSČM či DSSS by se dalo hovořit spíše o stádnosti. Těmto pravicovým stranám by se ale dalo vytknout to, co jim podobným vytýkal TGM již před více než sto lety – to, že pro ně svoboda jednotlivce začíná až od určitého společenského statutu, respektive až od určitého objemu peněženky. Národu je tak podsouvána idea, že svoboda je zde jen pro některé, aby mohli existovat i bez těch nejpřirozenějších omezení daných zákonem – a to většinou na úkor svobody někoho jiného. Někdy to dokonce vypadá, že svoboda je tu jen pro určitou skupinku pseudoelit – a mínění národa jako takového je bráno jako vedlejší. Až příliš snadno se pak zapomíná, že svoboda je, a nebo by aspoň měla být, hodnotou univerzální, platnou skutečně pro každého občana – a nikoliv opět pouze pro nějakou jednu určitou společenskou třídu či kastu. Dochází pak k paradoxnímu jevu, kdy ti, kdo by svobodu měli co nejvíce obhajovat, svým chováním a reálnou politikou ji spíše znevažují a dehonestují.

Ukazuje se, že svoboda sama o sobě nestačí, je hodnotou až příliš éterickou a těžko uchopitelnou. Skutečného smyslu a naplnění dochází až ve spojení s demokracií, která svými prvky – tj. státem opírajícím se o jasný a srozumitelný právní řád – je vlastně jedinou zárukou, že svoboda bude skutečně naplňována a dodržována – a nebude tak pouze prázdným pojmem napsaným kdesi v zapomenutých listinách, které beztak již nikdo nečte. Oslabením státu pak často oslabujeme i samu demokracii, která pak ztrácí svoji přirozenou obranyschopnost. Ve světě, kde značná část lidstva dosud žije v totalitních režimech a mnozí se nemohou dovolat ani těch nejelementárnějších lidských práv, se právě oslabené rozhádané státy stávají velice snadným cílem svých silných autoritativně řízených sousedů.

Svoboda a demokracie, to byly i nosné pojmy sametové revoluce v roce 1989. Právě ideály svobody a demokracie, odpor vůči aroganci státní moci byly pro mnohé tím hlavním důvodem k rozsáhlým demonstracím vůči komunistické diktatuře. Právě mnozí z těchto lidí se dnes cítí zklamáni – a často hovoří o tom, že sametová revoluce a sama demokracie byla jim ukradena. U některých tento postoj často vede k negaci vůči sametové revoluci – a leckdy se objevuje i určitá nostalgie po minulém režimu. Je přitom zřejmé, že sametová revoluce sama o sobě byla přínosem – a každopádně tvoří jeden ze světlých bodů novodobých českých dějin. Jako problematický se tak jeví spíše porevoluční vývoj.

Často se ozývají hlasy, že hlavním problémem té doby byly především tehdejší ekonomická reforma, při které byla dána přednost ekonomům před právníky. Ale to samo bylo spíše důsledkem než příčinou. Tou pravou příčinou se jeví spíš sám fakt, že byla dána přednost ekonomické reformě před demokratickou diskusí – ekonomice před politikou. S následky toho se bohužel potýkáme dodnes, kdy to vypadá, že v pouze omezené míře máme jak demokracii, tak i ekonomiku, která se stále utápí v nových a nových krizích a stále zdaleka nedosahuje slibovaných západních standardů.

Hodně to je vidět v samotné politice, kde právě ona demokratická diskuse chybí asi nejvíce. Z politiky se tak pomalu, ale jistě vytrácí lidé přemýšliví – a o to více nastupují politici, kteří se vyznačují spíše halasností, radikální rétorikou a razantním boucháním do stolu. V reálné politice pak pro tato halasná gesta se ztrácí schopnost věcného řešení faktických problémů země, kterých přitom máme až dosti.

Především ale tato situace má zásadní, neblahý stav na ducha národa – hodnotu možná metafyzickou a těžko uchopitelnou, o to ale zásadnější.

Za takové situace se vytrácí jakýkoliv kritický hlas, ostrakizován je každý, kdo má svůj vlastní autentický, nezávislý názor. Bez těchto kritických hlasů přitom často ztrácíme i tu elementární schopnost sebereflexe. Toho si ostatně povšimli už i jiní, poukázali na to třebas i prezidenti – a to  jak Václav Havel, tak i Václav Klaus. Přestože jde o osobnosti v mnohém myšlenkově protichůdné, pro oba je typické, že se svými myšlenkami spíše narážejí – a to i přes svou poměrně značnou popularitu. Jestliže tento pocit ostrakizace cítí i osobnosti na těch nejvyšších státních postech, jaké pocity  mají běžní občané, kteří se nemohou opřít o autoritu svého úřadu?

Výsledky tohoto stavu bohužel vidíme nejen v politice, ale i v ekonomice. Mnozí lidé, potýkající se s tímto věčným narážením a na rozdíl od minulého režimu nesvázáni nemožností vycestovat volí často vedle vnitřního exilu tu nejjednodušší metodu – odchod do zahraničí. Z České republiky tak mnohdy odcházejí ti nejlepší, kteří nám pak v ekonomice pochopitelně chybí. V současné době tento problém nejvíce vyvstal u protestujících lékařů – ale tento problém se týká i mnoha dalších profesí!  Mluvíme–li o znalostní ekonomice – jak ji chceme vytvářet, když nám odcházejí ti, kteří mají spolu se znalostmi i nějaký svůj vlastní, svébytný názor?

Otázka svobody demokracie se tak opět stává zásadní. Stále silněji se ale ukazuje, že národ potřebuje právě onu svobodu a demokracii spíše skutečně vnitřně zažitou a nikoli pouze napsanou někde na transparentech. Chceme-li se někam posunout a dosáhnout skutečně trvalého, konstantního úspěchu, pak potřebujeme právě onu svobodu, respekt vůči názorům druhých, schopnost vážit si každého, kdo je schopen přispět do demokratické diskuse svými vlastními myšlenkami a názory. Potřebujeme ony svobodné, nezávislé autentické myšlenky, svou vlastní hrdost, autentičnost, nezávislost. Je těžko říci, jak toho dosáhnout – a je jasné, že to bude běh na hodně dlouhou trať. Ale můžeme začít třeba i tím, že opět budeme trochu více – přemýšlet.

Autor: David Khol