Když jsem se v sobotu ráno blížil k zastávce Na Plachtě, kde jsme měli v 9:00 ráno sraz, trošku ve mně hlodaly pochybnosti, kolik se nás vlastně sejde. Sešlo se nás však hojné množství, počkali jsme na pár opozdilců a vyrazili jsme do akce.
Začali jsme hned za zástavkou (k údivu několika kolemjdoucích). Jelikož všichni byli hrr do akce, málem jsme zde vysbírali i kameny. Poté jsme se vydali dále na louku, kterou měli v oblibě především pejskaři. S očima přilepenýma do trávy, jednak kvůli hledání odpadků, jednak abychom si na botě neodnesli památku na nějakého pejska, jsme v rozvinuté rojnici nacházeli jeden poklad za druhým. Za všechny jmenujme snad aspoň dvě kola od auta(další jsme našli o cca 200 metrů dále s palubní deskou – musela to být strašná srážka ), různé druhy sklenic či kost ze středně vzrostlého mamuta (tu jsem našel já).
Když jsme uvedli do původního stavu i louku, pár agilních odvážlivců se vydalo s plnými pytli na záchytný bod u Lidlu a vydali jsme se zdolat největší oříšek toho dne – doupě bezdomovců. S lehkou obavou, abychom jim nevyhodili něco, co potřebují, jsme vyrazili. Tou dobou jsem se zmocnil napichovadla a musím říci, že jsem v sobě objevil talentovaného píchače.
V doupěti jsme našli mnohé poklady – deštník, oblečení různých velikostí i tvarů, džbán, hodně, ale opravdu hodně prázdných krabic od vína (už víme co těm klukům chutná), pár prázdných platíček od léků (asi jsou nemocní), izolace od kabelu (asi si dělali rekonstrukci), atd. Radek si zde osvojil zánovní stanové kolíky. Jenom na tomto místě jsme naplnili dva pytle odpadků, tedy zhruba tolik, co za zastávkou a na louce. Pytle jsme opět odtáhli na záchytný bod a vyrazili jsme na poslední část úklidu, tedy na cestu k lesu. Zde jsme našli již výše zmiňovaná kola a kus palubní desky, téměř funkční záchod, v betonové trubce jsme v menším smetišti vyhrabali mimo jiné myšáka v obleku, který učaroval Radkovi, či červenou rybu, která neučarovala nikomu. Úklidem cesty a jejího okolí jsme se zabývali, dokud nám stačily pytle, jejich rychlému naplnění přispěl především nález velkého množství polystyrenu. Poté jsme se vydali zpět stejnou cestou, jakou jsme přišli, sbírajíce větší kusy, které jsme nepobrali prve.
Suma sumárum jsme v jedenácti lidech za tři hodiny nasbírali 9 pytlů odpadu, jeden pytel má objem 240 litrů (samotnému se mi to nechtělo věřit a před chvílí jsem volal Kubovi abych si to ověřil ). Tento odpad pak Kuba s Míšou na vlastní náklady odvozili auty na sběrný dvůr.
Rád bych touto cestou poděkoval Kubovi, že nás dokázal vyburcovat k takovéto aktivitě, i za ta mejdlíčka, která nám za odměnu daroval, a také všem, kteří si uvědomili, že SVORNOST nejsou jenom koncerty a výlety, ale i kus práce, kterou je potřeba udělat, i když ji nikdo neocení.
Před pěti lety v Haagu zemřel prezident Jugoslávie. Tamní Tribunál OSN mu odepřel odpovídající lékařskou péči. Rozhovor s Cathrin Schützovou vedl Rüdiger Göbel. Cathrin Schützová, diplomovaná politoložka a dopisovatelka „Junge Welt“, byla od roku 2002 členkou týmu obhajoby Slobodana Miloševiće před Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). S jejím přispěním vyšla v nakladatelství Zambon kniha „Die Zerstörung Jugoslawiens – Slobodan Milosevic antwortet seinen Anklägern“ (Zničení Jugoslávie – Slobodan Milošević odpovídá svým žalobcům).
U příležitosti pátého výročí smrti Slobodana Miloševiće tento pátek (11. března 2011) jste protestovala před Úřadem Spojených národů ve Vídni. Proč ne v Haagu, kde bývalý jugoslávský a srbský prezident zemřel ve své cele v průběhu svého procesu před haagským tribunálem pro Jugoslávii (ICTY)?
OSN vytvořila nestvůru v podobě ICTY a vyzývám ji k tomu, aby toto monstrum sprovodila ze světa. Vlády USA a Německa v roce 1993 prosadily zřízení ICTY jakožto prvního tribunálu ad hoc v Radě bezpečnosti OSN, ačkoli Rada bezpečnosti k takovému kroku neměla žádné oprávnění. Instituce OSN, která soudí občany členských států, se dostává do zásadního rozporu s Chartou OSN. V ilegální haagské instituci tedy nemůžeme spatřovat partnera k jednání.
Jaké zájmy USA a Německo vytvořením ICTY sledovaly?
Protože Jugoslávie stála v cestě jejich potřebě expanze, rozhodly se jí rozbít a nesou spoluodpovědnost za vypuknutí a eskalaci odštěpeneckých občanských válek. S jasným úmyslem si ti, kteří již v roce 1993 měli díky diplomatickým krokům a tajným operacím na rukou balkánskou krev, vymysleli „soud“, který mohl být kdykoli použit jako nátlakový prostředek k usměrňování válčících stran. A který měl soudit zločiny na území bývalé Jugoslávie „NATOvským“ způsobem: tedy srazit na kolena vzdorovité Srby a zprostit odpovědnosti země NATO. V tomto smyslu tribunál ICTY chránil NATO, které vedlo v roce 1999 agresivní válku proti Jugoslávii bez mandátu OSN. Mluvčí NATO Jamie Shea označil vojenský pakt se zřetelem k jeho finančním příspěvkům a politickým vazbám jako „přítele ICTY“ a tím předvídavě zdůvodnil, proč nebudou připuštěny žaloby na válečné zločiny NATO podané ze strany Amnesty International.
Existují ale nějaké mezinárodní standardy pro spravedlivé soudní procesy nebo ne?
Plnění politického zadání ale vyžaduje ignoraci platných norem. Srbský opoziční politik Vojislav Šešelj je již osm let držen ve vyšetřovací vazbě. To je jasné porušení evropské úmluvy o lidských právech. V každém právním státu má obžalovaný právo se dozvědět, co je mu kladeno za vinu. Tribunál ICTY ale obžaloby mění, často vícekrát a zásadním způsobem, a to dokonce i po zahájení příslušného procesu. Mnohokrát změnil své vlastní stanovy a také stále porušuje svá vlastní pravidla. Miloševićovi bylo odepřeno garantované právo hájit se sám. Totéž hrozí Radovanu Karadžićovi. Porušování zásady rovnosti postavení obžaloby a obhajoby je na denním pořádku. Žalobci pořádají týdenní tiskové konference v budově ICTY a Richard Dicker z organizace Human Rights Watch, jeden z vůbec největších vyvolávačů protisrbských nálad na světě, pravidelně štval ve foyeru budovy před zástupci tisku proti Miloševićovi. Náš kolega byl z budovy vykázán, když rozdával novinářům informační leták. Žalobci měli k dispozici obrovský rozpočet ICTY. Obhajoba Slobodana Miloševiće byla odkázána na dary. Když německý stát sbírku kriminalizoval a zmrazil vybrané prostředky a zablokoval i můj vlastní účet, odepřel nám tribunál ICTY jakoukoli podporu. Naše práce tím byla mocně omezena.
Popisujete ICTY jako protisrbský. Byli tam však odsouzeni také Chorvaté a bosenští Muslimové…
Ačkoli se jednalo o občanskou válku se třemi bojujícími stranami, představují 80 procent všech obžalovaných Srbové a mezi nimi mnozí špičkoví politici a vysocí vojenští hodnostáři. Jinak je tomu u Chorvatů a bosenských Muslimů. Chorvatský generál Ante Gotovina je sice jako osoba odpovědná za „etnickou čistku“ oblasti Krajina od statisíců Srbů neslavně proslulý, ale není to žádný vedoucí armádní představitel. Totéž platí pro bosenského Muslima Nasera Oriće. Přestože se v průběhu války před západními novináři chlubil useknutými hlavami Srbů, dospěl Tribunál ICTY k závěru, že mu nelze dokázat odpovědnost za útoky jeho vojáků na srbské obyvatelstvo v okolí Srebrenice. Američtí novináři, kterým kdysi předváděl své válečné trofeje z lidských těl, nebyly nikdy před ICTY pozváni jako svědkové. Pseudoprocesy s nesrbskými obžalovanými mají navenek demonstrovat nestrannost ICTY.
Bývalá vrchní žalobkyně ICTY Carla del Ponteová chce nyní vyšetřovat případ obchodu s lidskými orgány kosovskoalbánské mafie. Podle obvinění měli být Srbové z Kosova odvlékáni do Albánie a tam doslova vykucháni.
Mme. del Ponteová sice ve své autobiografii poskytla užitečná upozornění na tento obchod s lidskými orgány, která vedla k šetření a zprávě Dicka Martyho, zvláštního zpravodaje Rady Evropy. Ale já se ptám, zda nechce svojí nynější angažovaností přehlušit snad ten největší skandál, který se stal. Marty totiž odhalil, že ICTY pod vedením Mme. del Ponteové v roce 2003 důkazy o loupežích orgánů kriminálními kosovskými bandami zničil!
Převážnou většinou zdejších médií byl Slobodan Milošević tehdy popisován stejně jako dnes Muammar Kaddáfí: dle momentální potřeby byl označován jako posedlý velikášstvím, jako ďábelský, jako řezník národů, nebo dokonce jako nový Hitler. Byla jste součástí týmu jeho obhajoby. Co jste přitom zažila?
Lord David Owen, bývalý zvláštní vyslanec Evropské unie pro Balkán, označoval Miloševiće jako „Jugoslávce“, který byl všechno jiné než ideolog Velkého Srbska nebo „etnických čistek“. K tomu se připojuji. Milošević se dokonce často zastával Chorvatů a bosenských Muslimů a zdůrazňoval, jak jsou tito Západem využíváni a podváděni. V rámci své obhajoby zmiňoval sice podporu bosensko-muslimských sil zahraničními mudžahedíny, ale odmítal to přeceňovat a označovat jako „islámský teror“. Místo toho vyzdvihl skutečnost, že za import islámských bojovníků byly odpovědny USA. Nebylo neobvyklé, že si jej vážili i nesrbští obžalovaní.
Velký dojem na mne udělaly zprávy svědků obhajoby, s nimiž jsem byla v úzkém kontaktu. Západní politikové, diplomati, vojáci, novináři, kteří tím či oním způsobem zažili válečné události. Také jejich výpovědi potvrzují, že hodnocení Miloševiće byla stejně falešná jako všechno, co média o Jugoslávii přinášela.
Jak svoji vazbu a proces prožíval Milošević?
On zjevně nevěřil, že by pro něj mohla platit presumpce neviny a že by mohl očekávat spravedlivý proces. Ale postavil si hlavu a vlastně dostal své žalobce na lavici obžalovaných. Nedělal žádné kompromisy, nepřistoupil na žádný handl, který by mu případně mohl přinést nějaký prospěch. Tím si, jak sám poznamenal, uchovával vnitřní svobodu. ICTY nemohl vnímat jinak, než jako represivní politický nástroj sloužící k tomu, aby byli potrestáni vedoucí političtí představitelé jako on, kteří bezpodmínečně nekapitulovali před imperialismem. Jeho vystupování bylo oslabováno stále novou šikanou. Nakonec mu Tribunál počátkem roku 2006 odmítl léčení na moskevské klinice a postaral se o to, aby proces nepřežil.
V průběhu válek v bývalé Jugoslávii byla velká většina médii nekritická a protisrbsky zaměřená. Jak jste vnímala novináře kolem procesu?
Tisk se o samotný průběh procesu nezajímal. Když bylo zřejmé, že žalobci nebyli schopni dokázat svá obvinění a Milošević doložil, že chorvatská, bosensko-muslimská a později kosovo-albánská strana byla vyzbrojována Německem a USA, bylo kolem procesu hrobové ticho. Obraz Srbska jako agresora se nesměl ani trochu otřást. Ani jednou německá média neinformovala o tom, když svědkové z Německa otřásli obžalobou za Kosovo v základech. Bývalý důstojník Bundeswehru Dietmar Hartwig byla na místě jako šéf evropských pozorovatelů v Kosovu na počátků agrese NATO. Vypověděl, že nezažil žádný srbský teror, nýbrž teror UÇK. A novinář Bo Adam z novin Berliner Zeitung se od místních Albánců dozvěděl, že „nevinní Kosovaři“ z Račaku byli bojovníci padlí v boji.
Většinou nebyli v sále vůbec žádní novináři. Jedinou výjimkou byl Germinal Čivikov, jehož zprávy představují velmi cenná svědectví.
Svoboda. Často o ní slýcháme, často o ní čteme v různých moudrých knihách. Ale možná právě v tom je ten háček. Někdy to vypadá, jako by jsme ideu svobody sami před sebou uzavřeli do knih a ve svém každodenním životě na ni raději zapomínáme.
Idea svobody spolu s ideou demokracie je často vydávána za jeden z pilířů, základních hodnot západního, euroatlantického světa. Hlásí se k ní Spojené státy americké a sjednocující se Evropa, které se vehementně snaží o prosazení těchto hodnot po celém světě. Svoboda je prezentována jako univerzální hodnota, platná po celém světě – a je brána jako výchozí bod pro praktickou zahraniční politiku těchto států. Ideál je to nesmírně krásný, o to větší je ale škoda, že v reálné každodenní politice to často vypadá docela jinak.
Svoboda je krásná, ale také trochu zrádná. Vědomí vnitřní svobody totiž vede k samostatnému, nezávislému myšlení – a to jakoby v dnešním globalizujícím světě bylo čím dál více na obtíž. Týká se to jedinců, kteří právě svým svobodným, nezávislým smýšlením bohužel až příliš často narážejí. Ale bohužel stejně tak se to týká i celých národů a států.
Svoboda a nezávislost vede k touze po sebeurčení, po samostatnosti a svébytnosti. Byly to právě emancipující se národy a státy, které nejvíce přispěly k rozvoji ideálu svobody. Byly to Spojené státy americké, zbavivší se jha koloniální nadvlády, byly to mnohé malé evropské národy, které se chtěly zbavit svého poddanství a jít svou vlastní cestou. Ve všech těchto státech spolu se získáním svobody a samostatnosti došlo i k nebývalému rozkvětu občanských práv – tato vlastní zkušenost vedla právě tyto státy, aby se snažily o prosazování těchto hodnot po celém světě. Často ale právě toto prosazování západních hodnot se děje takovým způsobem, že to je spíš kontraproduktivní.
Svoboda a nezávislost je vnímána jako hodnota univerzální, vyplývající z těch nejčistších hodnot lidství. Ale právě ona univerzálnost je onou reálnou politikou dosti často popírána. Svoboda jako by měla platit pro některé – aniž by se jasně řeklo, podle kterého klíče jsou dané národy a státy určovány, vybírány.
Lze jen s povděkem vzpomenout na rozpad Sovětského svazu, který byl skutečným vězením národů – a ve kterém příznačně byla popírána i ta nejelementárnější lidská práva. Lze s potěšením kvitovat, že své nezávislosti dosáhly pobaltské státy Litva, Lotyšsko a Estonsko – tedy státy s hlubokými kulturními, národními tradicemi. Stejně tak lze jen chválit, že stejné samostatnosti dosáhla i Gruzie, dnes vehementně Západem podporovaná. Ale proč potom tedy není stejně podporována i Abcházie, která se již téměř před dvaceti lety odtrhla – a dodnes ostudně nedosáhla mezinárodního uznání? Národu s hlubokými kulturními tradicemi, s tradicí státnosti je tak odpíráno uznání, přestože faktického odtržení již dávno bylo dosaženo. Národ, který by svým hlubokým myšlenkovým bohatstvím mohl být zásadním obohacením tak nemůže i nadále dosáhnout svého plného rozkvětu – a mnohými je bohužel i dnes dehonestován. Na druhé straně došlo k relativně snadnému uznání Kosova coby státu Albánců, kteří již svůj vlastní stát mají. Podle čeho bylo vybráno, který stát uznán být může – a který nesmí ? Má tato politika vůbec něco společného s ideálem svobody a demokracie? Proč jeden smí a druhý nesmí?
Problém se bohužel netýká jen malých národů, které touží po uznání, po svém vlastním státě. Ostatně i mnohé samostatné státy mají problém realizovat svou vlastní samostatnou, nezávislou politiku. Dnešní Srbsko, samostatný mezinárodně uznaný stát také se potýká s nedostatkem tolerance ze strany mocností, uměle je mu podsouvána politika, která je v rozporu s přirozenými národními tradicemi. Podobně takoví Lužičtí Srbové nepožadují ani svůj vlastní nezávislý stát (s vědomím, že něco takového by v praxi bylo nerealizovatelné), chtějí jenom svá vlastní práva, své uznání a respekt, svou vlastní důstojnost. Místo toho stále narážejí na neúctu a nepochopení, díky bezohledné těžbě uhlí jsou okrádáni o svou vlastní krajinu…Je to o to absurdnější, že se to děje nikoliv v nějaké východní totalitní despocii, ale v největším evropském státě, který se tak rád ohání právě otázkou lidských práv a demokracie. vyvstává tak zde problém, který si často příliš neuvědomujeme, ale o to je zásadnější.
Problém to ale není evropský, ale celosvětový, je otázkou našeho každodenního způsobu řešení jednotlivých problémů, kterých je bohužel v dnešním světě až dosti. Byl potrestán Saddám Husajn za své obsazení Kuvajtu – bylo by to chvályhodné, kdyby ale ve stejné době západní státy nepodporovaly Maroko, které obdobně protiprávně obsadilo Západní Saharu – a to bez jakékoliv sankce. Saddám Husajn byl svržen i ze svého diktátorského trůnu – znělo by to hezky, kdyby nebylo faktu, že dnes je ve světě celá řada diktátorských autoritativních systémů – a mnohé z nich jsou Západem nejen tolerovány, ale v mnoha případech i vysloveně podporovány. Západní politika, neschopná jasně a zřetelně definovat takové základní pojmy, jako je extrémismus se tak často jeví jako silně zmatečná. Právě její dvojakost, nejednoznačnost a poplatnost různým vlivovým skupinám je pak až příliš snadným terčem pro celou řadu nezávislých intelektuálů prakticky po celém světě. Těm by měla být svými proklamovanými hodnotami blízká – ale právě tito lidé nejvíce kritizují její dvojakost, farizejství.
Události poslední doby jasně ukazují, jak moc se tento přístup nevplácí. V řadě arabských zemích došlo k demokratizačním procesům, se kterými západní státy jakoby si nevěděly rady. Na rozdíl od „oranžových revolucí“ (Ukrajina, Gruzie) vypukly nezávisle na západních vlivových organizací, jejichž působení často bývalo spíše problematické. O to víc jsou autentičtější, věrohodnější, bližší obyvatelstvu – demokratičtější. Ukazuje se, že tyto revoluce dají arabským státům a národům nové sebevědomí, možnost mnohem nezávislejší politiky. Již nyní je navíc zřejmé, že tyto státy se budou po svých trpkých zkušenostech s dvojakou západní politikou orientovat spíše na spolupráci v rámci spřízněných regionálních organizacích (Arabská liga aj.). Rozsáhlými investicemi do celé řady průmyslových odvětví tyto státy jsou na rozdíl od minulosti schopny své potřeby zajišťovat si samy a tato soběstačnost stále roste. Přitom právě tyto státy Západ nesmírně potřebuje – ať už jako trh pro své výrobky či jako zdroj surovin (ropa). Podobný proces nastal už i v jihovýchodní Asii, jejíž státy dosáhly takového ekonomického rozkvětu a takové nezávislosti, že onen Západ v podstatě ani nepotřebují. Tento faktor ztráty trhů výrazně přispěl k současné ekonomické krizi, která nebývale postihla právě bohaté západní státy – máme se tedy proto obávat stále nových a nových krizí?
Pro Západ východiskem z této krize může být nová politika, kterou lze nazvat návratem k jeho tradičním hodnotám. Zbavit se onoho farizejství, dvojakosti, kdy až příliš často měříme dvojím metrem. Zbavit se přezíravosti, díky níž Araby pokládáme za hloupé a neschopné, Asijce bereme jako „žluťáky“ a Afričany jako opice. Zbavit se onoho neokolonialismu, který je v nás evidentně zakořeněný mnohem více, než si my sami připouštíme. Zbavit se snahy zasahovat bez hlubší, dlouhodobější strategie proti každému, kdo se nám momentálně znelíbí. Více respektovat ty, kteří mají touhu po svébytnosti, samostatnosti, nezávislosti; ty, kteří se rozhodnou jít svou vlastní cestou. Ideje svobody a nezávislosti, respektu a demokracie tak jsou mnohem aktuálnější než kdykoliv dříve.
Pan Svatoslav Kalich (95 let) má velmi dobrou paměť a skvěle si pamatuje na den, kdy první nacisté (14.3.1939) začali obsazovat zbytky naší republiky. Nám se ho povedlo najít v malé vesničce nedaleko Frýdku-Místku, kde v roce 1939 sloužil jako velitel čety u 10. roty 8. pěšího pluku Slezský v Czajankových kasárnách. Po krátkém přivítání začal poutavě vyprávět o události, která vyvrací pověst o tom, že jsme Československo odevzdali do rukou Hitlera bez boje.
Jeho vyprávění začíná v okamžiku, kdy v podvečerních hodinách inkriminovaného dne slyšeli alarm a něčí výkřiky: „Němci, Němci jsou tady!!!“. Ze začátku tomu nikdo nevěřil, neboť okupanti měli přijít až následující den.
„Všichni jsme se šli podívat z oken na kolonu německých aut. Když nacisté přijeli ke kasárnám, tak německý důstojník vystoupil a šel k bráně. Začal vykřikovat něco německy, načež proti němu vyšla kasárenská stráž s puškou. V tu chvíli začala stoupat nervozita. Německý voják stále něco křičel, a i když mu muž ze stráže několikrát řekl, aby zastavil, tak důstojník pokračoval dále. Načež strážný vystřeli do vzduchu, a zakřičel: „Stůj!“, aby Němec zpozorněl, ten popadl pistoli a vystřelil po našem strážném a zranil ho. A to byl takový ten povel k obraně těch kasáren“, vzpomíná pan Kalich.
Poté někteří vojáci, včetně pana Kalicha a kapitána Karla Pavlíka vylezli na střechu kasáren.
„Kapitán začal Němce kropit kulometem, ale já měl jen pistoli. Tak jsem ji vytáhl a přidal jsem se ke střelbě. Po krátké době jsme viděli jak Němci padají ranění, ale i mrtví k zemi. Začalo přituhovat. Rozdrceni Němci začali utíkat do parku vedle kasáren. Šly slyšet německé povely k přemisťování. Zanedlouho se objevili znova s posilami. Později přitáhli protipěchotní dělo a postavili jej před velitelství našeho praporu. Docházela nám munice a když velitel praporu viděl, že je tam přesila a že nás obklíčili ze všech stran, zavolal si číšníka z kantýny, ať mu půjčí bílou blůzu, tu pak navázal na koště a vystrčil ji ven, to znamenalo, že se vzdáváme, aby se dále nestřílelo. Poté přišel rozkaz vypochodovat z kasáren ven. Tak jsme začali vycházet a Němci proti nám měli postavena auta s reflektory a osvětlovali nás. A mezitím okupanti obsadili všechny chodníky s puškami a kulometama. Nikdo nic neříkal. Potom Němci vtrhli do kasáren a tam všechno vyrabovali, rozházeli nám postele a hledali nějaké zbraně. Potom nás poslali normálně spát“, s pobledlým úsměvem vypráví pan Kalich.
Němečtí vojáci poté stále hlídali v nejbližších dnech chodby kasáren. Je zajímavé, že ač bylo na německé straně několik zraněných a zabitých vojáků, nijak se našim obráncům nemstili. Pár dní po událostech byli propuštěni nejdříve vojáci německé příslušnosti, poté Maďaři a nakonec i Slováci a Češi. Ano i takové detaily si pan Kalich pamatuje.
Po rozpuštění ČS armády vstoupil pan Kalich do vládního vojska, kde byl později i se svými kolegy přemístěn do Itálie, z důvodů podezření A. Hitlera, že by se vládní vojsko mohlo zapojit do aktivního odboje. Později exilový prezident Edvard Beneš chtěl, aby se přesunul do Londýna, to ale odmítl. Tenkrát ani nevěděl, jaké měl štěstí, protože jeho přátelé, kteří do Londýna odcestovali a následně se vrátili do pozdější ČSR (po roce 1948) byli zatčeni, vyslýcháni a někteří i popraveni.
Pan Kalich se po válce chtěl znova přihlásit k pěšímu vojsku, to mu ale nebylo povoleno a tak sloužil jako soudní stráž. Tohoto povolání se držel až do penze.
Asi všichni, kteří čtete právě teď tento text, jste odněkud, ať už z internetu, novin, televize či rádia, pochytili něco o dění v Novém Bydžově. Po medializaci některých případů, týkajících se nepřizpůsobivých spoluobčanů, se rozhodla Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS), že v Novém Bydžově uspořádá… No, ani nevím jak to nazvat. Přijedou demonstrovat? Pomoci? Poukázat na problém? Vyřešit problém? Za sebe se domnívám, že akce, kterou DSSS uspořádala, byla absolutně bezvýznamná, zbytečná, populistická a své problémy si toto bývalé královské, později okresní město o zhruba sedmi tisíci obyvatelích ponese dál.
Nechci tvrdit, že jsem nepředpokládal podobný resultát, ale přeci jen jsem se do Nového Bydžova jel osobně přesvědčit, co že se to vlastně má konat a jak to bude celé probíhat, kolik se zúčastní lidí, jaká bude účast místních a tak dále, jednoduše mne zajímaly údaje, u kterých už ze zkušenosti vím, že jim nemůžu stoprocentně věřit, pokud se ke mně dostala přes, převážně komerční, masmédia. Ironií osudu je, že v průběhu mého výskytu v blízkosti hlavního dění se mi toto potvrdilo způsobem, který bych ani nečekal, ale o tom až později.
Na místo jsem přijel vyzbrojen fotoaparátem a informacemi o plánovaném oficiálním programu, tedy že od jedné hodiny odpolední má na Masarykově náměstí započít ohlášená protestní akce DSSS a že jsou plánovány shromáždění dalších třech organizátorů. Jednalo se dále o shromáždění Za poklidné soužití v Novém Bydžově (svolavatelem a organizátorem byl Drahomír Radek Horváth),shromáždění Proti rasismu a neonacismu a poslední akcí měl být Happening proti rasismu a neonacismu, (obě ohlásil a měl organizovat Jan Cemper). Neoficiálně však k účasti vyzývaly své příznivce například i AFA, CSAF a na druhé straně NO, AN a další.
Velmi brzy se mi potvrdila moje domněnka, že v programu dojde ke změnám. První řečník DSSS vystoupil krátce po jedné hodině odpolední, byl jím sám předseda DSSS, jehož promluva k davu působila silně populisticky, prakticky zopakoval problémy nám všem, až na paní Stehlíkovou, pana Kocába a několik dalších samozvaných předních odborníků v dané problematice, známé. Pro změnu jsem se z jeho projevu opět nedozvěděl nic nového, a tak jsem po pár minutách, projev již nevnímaje, začal s focením. V tom se ke mně dostala informace, že shromáždění Za poklidné soužití v Novém Bydžově odvolalo svojí ohlášenou akci a místo toho že uspořádají akci církevní, kterou vedla mladá farářka Českobratrské církve husitské Michaela Kajlíková. Vskutku chytrý tah, na církevní akce se totiž nevztahují paragrafy, které by pořadatelům zákonnými prostředky zabránily v tom, aby mohli blokovat ohlášenou trasu pochodu DSSS. Na pochody církevního rázu se nevztahuje ani ohlašovací povinnost, a tak se jednoduše pár lidí po ukončení církevní akce policií, za podpory na místě přítomných bývalých ministrů Ondřeje Lišky a Michaela Kocába, vydalo do cesty příznivcům DSSS. Dorazili do ulice Na Šarlejích, kde si sedli na zem a vyčkávali na příchod svých názorových rivalů. Vzhledem k tomu, že neuposlechli výzvy policie k opuštění prostoru, nasadila tato proti nim pyrotechniku a nakonec je rozehnala policejní jízda. Tímto zákrokem policie předešla střetu mezi oběma zúčastněnými stranami, za což byla pozitivně hodnocena jak lidmi z vedení města, tak i lidmi z DSSS. Mezi tím se řečníci střídali, ať už byli z řad DSSS, nebo šlo o hosty. Většina projevů kritizovala dnešní pojetí sociálního státu v ČR, nespravedlnost zákonů a nebo zmiňovala problémy s cikány. Předseda DSSS Tomáš Vandas se také několikrát opřel do Ivany Řápkové, která se ujala jakési záštity při sjezdu starostů měst majících stejný problém jako Nový Bydžov. Strefoval se také do starosty Nového Bydžova Pavla Loudy, a to především za to, že odmítl oficiální nabídku DSSS a do města zmíněnou stranu nepovolal, protože se podle tvrzení Vandase údajně bál spojování s neonacisty. Čeho jsem si všiml, je změna proti obdobným akcím v minulosti – v davu značně ubylo oblečení s motivy neonacistických či rasistických kapel, stejně tak jako dalších symbolů, které by daného jedince mohly spojovat s neonacismem, nelze však říci, že by zde nebyly k vidění. Zaměřil jsem se také na obyvatele Nového Bydžova a jejich účast a aktivitu na akcích, které se zde 12. 3. konaly. O aktivitě se příliš mluvit nedá, ani v průvodu jsem jich neviděl mnoho, ale mluvil jsem s postaršími domorodci, jistě už důchodového věku, kteří si pochvalovali, že alespoň dnes se můžou jít s pocitem bezpečí posadit na lavičku na náměstí. Co si u nich kdo ve městě pořádá, jim bylo celkem jedno, jen zmínili, že je problém především s mladými cikány a že se alespoň o Bydžovu bude někde chvíli mluvit. To už jsem ale zase zpozorněl, jelikož se slova a mikrofonu před davem ujal Marián Mišún z Ľudové strany Naše Slovensko. Mou pozornost upoutal především radikálním projevem, který byl skutečně politicky nekorektní par excellence. Po tom, co padla věta: “Všetci dnes vidíme, ako sa v Európe roztahujú ti čudní rákosníci so zvláštními očami…“, jsem očekával, že bude každou chvíli akce DSSS rozpuštěna a řečník už po své trase z Nového Bydžova neodjede, k mému údivu však projev ani shromáždění přerušeno nebylo a padlo ještě několik obdobných perel politické nekorektnosti. (Pokud má někdo zájem, video je dostupné na serveru youtube.com. Zatím.) Pokus o další možný střet příznivců DSSS a jejich odpůrců byl poté vyvolán krátce po ukončení projevů, odhadem kolem půl čtvrté odpolední. Policii se ho podařilo opět odvrátit, když vstoupila mezi skupinu lidí a držela od sebe dva davy, nebo spíše dav a daveček.
Tímto se však dostávám k počtům účastníků na obou stranách a zde se mi potvrdila ona v úvodu avizovaná nespolehlivost médií. Byl jsem totiž svědkem manipulace čísly, kdy jeden příslušník police ČR přišel mezi novináře, připustil, že příznivců DSSS je asi kolem 600, ale oficiálně že se bude mluvit o 400 příznivcích. Ano, dá se říci, že tam byl hluk, že jsem se přeslechl, sám jsem původně nechtěl uvěřit tomu, že by to tak skutečně bylo, ale prošel jsem si několik informačních a zpravodajských serverů a je zajímavé, že prvotní zprávy mluví o někdy až 700 příznivcích DSSS, průměrně se v prvotních zprávách na internetu uvádí číslo kolem 600, ale pozdější články už mají čísla posazená o jednu až dvě stovky níže na zmíněných 400. Že by šlo jen o přesnější odhad, že by to někdo počítal z videa hlavu od hlavy? Stejně tak se domnívám, že zmiňované počty u protistrany jsou mírně nadhodnocené, psalo se o cca 100 lidech, já bych jich dle mého skromného názoru při nejlepší vůli napočítal polovinu.
Za zmínku jistě ještě stojí, že nakonec se uskutečnily jen dvě ze čtyř ohlášených akcí, a to akce DSSS a akce shromáždění Za poklidné soužití v Novém Bydžově, která, jak jsem již zmínil, se změnila v církevní shromáždění. Zbylé dvě akce, organizované Janem Cemperem, neproběhly.
Nový Bydžov jsem opustil krátce po páté hodině, kdy většina účastníků, kteří už před hodinou byli vyzvání Policií k opuštění prostoru Masarykova náměstí, se vydala směrem k Městci Králové.
Osobně hodnotím popsané dění jako zbytečnou a přehnanou reakci na nevhodnou medializaci problémů v Novém Bydžově. Líbil se mi však přístup a postup policie, která měla akci pod kontrolou a předešla situacím, které mohly vést ke konfliktu mezi přítomnými. Jako efektivní nástroj proti problémovému davu se ukázala jízda, v pohotovosti nad Bydžovem byl připraven i vrtulník. Nemyslím si ale, že to byla nejlepší možná investice nemalých částek ze státního rozpočtu, který dotujeme my všichni. Situace, která v Novém Bydžově vyvstala, jistě vyžaduje řešení, nikoliv však takové, jaké předvedla DSSS, tedy nic neřešící, pouze stranu zviditelňující. Díky shromáždění a proslovům této partaje jistě 13.březen 2011 světlejším zítřkem v Novém Bydžově nebyl.
Dnešní podvečer se před 72 lety nesmazatelně zapsal do dějin českého národa – českoslovenští vojáci, posádka Czajánkových kasáren v Místku, se aktivně postavili na odpor německým okupantům, kteří poněkud předčasně zahájili postupné obsazování trosek demokratického Československa. Více informací naleznete zde.
Tuto významnou událost si v sobotu 12. března 2011 připomenuli i účastníci pietního setkání u památníku příslušníků 8. pěšího pluku „slezského“. Akci organizovalo občanské sdružení Svornost, regionální organizace Slezsko, která nabídla i doprovodný program v podobě výstavy o Mnichovu, okupaci a osvobození Československa – podrobnější informace vám přineseme v dalším článku.
Pietní akt započal v 15 hodin položením věnce a kytice předsedou občanského sdružení Svornost Davidem Kohutem spolu se zástupcem Aktivních záloh Ostrava a Československé obce legionářské Robertem Komjathym. Poté předseda Svornosti přednesl projev, ve kterém vyzdvihl hrdinství mladých obránců Czajánkových kasáren a vyjádřil přesvědčení, že vlastenectví musí být postaveno na demokratických principech. Dále představil samotné sdružení Svornost, které si mimo jiné klade za cíl výchovu mladé generace vlastenců, kterým jsou hrdinové kasáren vzorem. Zazněla i citace z projevu prvního československého prezidenta T.G. Masaryka, který přednesl u příležitosti 10. výročí vzniku samostatné ČSR, o důležitosti a principech demokracie v životě národa.
S dalším projevem vystoupil předseda RO Slezsko Vladimír Turek, který se také zmínil o aktivním zapojení mladých vlastenců ve společenském dění a všechny zúčastněné pozdravil jménem Svatoslava Kalicha – posledního žijícího obránce Czajánkových kasáren. Pan Kalich má z našich aktivit upřímnou radost a byl potěšený, že jsme na události 14. března 1939 nezapomněli! Video-rozhovor s panem Kalichem vám v nejbližší době představíme na našich stránkách.
S posledním projevem se představil zástupce Českého svazu bojovníků za svobodu – pan Vladimír Krejčí, který krátce pohovořil o svých osobních zkušenostech z dob vyhnání jeho rodiny z českého pohraničí a období okupace. Pietní akce u památníku byla zakončena poděkováním všem příchozím a pozváním na výstavu Mnichov-okupace-osvobození, která se konala v nedalekém Národním domě.
Na závěr bychom znovu rádi poděkovali Aktivním zálohám Ostrava, ČSOL Ostrava a ČSBS za jejich účast. Poděkování patří i zástupcům RO jižní Morava, kteří nás přijeli podpořit.
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Když jsem se v sobotu ráno blížil k zastávce Na Plachtě, kde jsme měli v 9:00 ráno sraz, trošku ve mně hlodaly pochybnosti, kolik se nás vlastně sejde. Sešlo se nás však hojné množství, počkali jsme na pár opozdilců a vyrazili jsme do akce.
), různé druhy sklenic či kost ze středně vzrostlého mamuta (tu jsem našel já).
