Motto: Společnost, která rezignuje na hodnoty, jejíž členové nevztahují svůj individuální život, svá jednání k vyšším ideálům, ztratí vědomí pojmů hrdosti a cti. Takové společenství přestává být kulturní odpovědnou obcí. Zůstává jen materiál pro hybatele a režiséry. Je pouze na nich, kam směs beztvarých individuí nasměrují, k čemu je zneužijí.
Závěrečná scéna filmu Jiřího Křižana „Je třeba zabít Sekala“, kde sedláci táhnou vozík s umírajícím kovářem na místo souboje u křížku, se mne osobně dotkla. Vyznění filmu – pro české poměry tragicky pravdivé – považuji až za perverzní.
Film jsem viděl se zpožděním v době, kdy Jirka Křižan byl již na pravdě Boží. Nemohu tedy své pochyby, nesouhlas a proč si to myslím říci přímo Křižanovi, kterého jsem osobně znal. Problém, který Jiří Křižan ve svém filmu umělecky postihl, je pro českou společnost i dobu nesmírně aktuální a bolavý.
Naše rodina měla podobný osud jako Křižanova. Jsme i stejný ročník, osud naší rodiny byl jenom méně drastický. Z mého otce udělali komunisté jen vesnického boháče a vězně. Podobně jako Křižan jsem vnímavýma klukovskýma očima viděl rozpad vesnického společenství po nástupu komunismu k moci. Posunutí děje Křižanova filmu zpět do doby války a okupace chápu jako umělecký záměr.
V mojí paměti, v mojí duši zůstalo zapsáno, jak se počátkem padesátých let stali v našem jihočeském městečku elitou hlupáci a lenoši. Předsedou národního výboru byl pologramotný nádeník, tajemníkem zločinecký kápo z nacistického koncentráku. Sedláci sklonili hlavy a sami navedli nové pány koho udělat obětí. Odvolávali se: „…půjdeme do družstva, až půjde Hofhanzl.“ Tátu, hostinského, řezníka a sedláka poslali do pracovního tábora a sedláci vstoupili do družstva jako ovce. Naše maminka i my děti jsme se pro většinu stali hromosvodem, na kterém si mohli odreagovávat vlastní mindrák.
V této době jsem začal pomalu chápat, jak rozhodující je pro malého člověka osobní příklad poctivého odpovědného jednání. Naši rodinu držela pohromadě naše drobná upracovaná maminka. Nikdy nepřistoupila na poměry, které vnutil našemu okolí komunismus. Na poměry, na které si všichni přivykli. Nezapomenu na její slova, kterými komentovala dění kolem nás: takové věci se nedělají.
Vtiskla do dětské duše vědomí hranice, kterou nesmí člověk překročit, když zůstane pro své okolí nepříjemným vykřičníkem. Celý život jsem hledal příklad jednání, člověka, kterého bych mohl vážit i jej respektovat. Ve škole jsem se byl schopen učit jen učiteli, který mne zaujal, u kterého jsem cítil, že to co dělá, dělá doopravdy.
Dětská zkušenost i příklad nastavený matkou ze mne udělaly doživotního pozorovatele a soudce. Stal jsem se neschopným zařadit se do světa kolem. Světa, který se měnil, přizpůsoboval novým „pokrokovým“ hodnotám.
Nikdo z nás dětí nedostal povolení ke studiu. Maminka za nás chodila prosit. Na její prosbu „jsou to nadané děti, takhle se flákají“, odpovídali „ať se radši flákají“. Později jsem ocenil, že nikdy neudělala nic, aby se novému panstvu zavděčila. Postavení vyvrhele mi dalo doživotní motivaci po vzdělání. Hledání pochopení, poznání, proč lidé jednají tak, jak je vidím se chovat. Většinou tak, jak to odporuje slušnosti, paměti i zdravému rozumu.
Toulal jsem se léta po slovenských horách, sám lezl stěny v Tatrách, opakovaně v zimních podmínkách přešel hřebeny všech slovenských pohoří. Zkoušel jsem na sobě, zda se bojím, učil se strach překonávat, zda se bojím smrti.
Příklad rodičů, život, kterým jsem prošel, mi dal zkušenost, že život je o něčem jiném, než mi vnucuje prostředí, ve kterém žiji. Pochopil jsem, jak nesmírně důležité pro udržení osobní integrity jsou pozitivní podněty, které člověka vytrhávají ze šedivosti zvykové existence. Bez takových podnětů a příkladů člověk upadá, jeho duch chátrá.
Komunismus a jeho kormidelníci vzali životu přirozenost, pozitivní podněty, vzory, smysl a cit pro krásu. Jejich vzory, příklady, pojetí, krásy bylo prolhané, pokažené, jako byli sami. Pokusili se nás upravit ke své potřebě a ke svému obrazu. Tři generace v naší zemi měly kolem sebe šeď, zvrácené příklady, vše skončilo v bezvýchodném absurdnu. Ta atmosféra natvarovala hodnoty a ducha našeho společenství. Nesměl vyrůst člověk, který by se schématu vymykal a jednal jinak.
Chtěl-li se člověk ze začarovaného kruhu vymanit, musel začít hledat motivaci sám v sobě. Postavit se proti proudu času.
Přestal jsem se bát loutek i symbolů vytvořených komunistickou mocí. Nikdy jsem se nezúčastnil ceremoniálu, kterému říkali „volby“, protože to volba nebyla. Když mi jeden z mých šéfů vyhrožoval, že se moje děti nedostanou do školy a zajistí mi, aby mne nikdo v Československu nezaměstnal, vysmál jsem se mu a odpověděl, že děti se vyučí řemeslu a nebudou tak závislé na jednom hajzlovi jako já – úzký odborník a specialista. „Pane, díval jsem se smrti do očí, ne jednou, neposral jsem se, z vás se též neposeru.“
Moje chování mělo následky. Měl jsem jistotu, že kariéru neudělám, i nejnižší plat. Co jsem dělal, musel jsem umět lépe než ostatní. Nesměli mít příležitost na mne něco vytáhnout, něčím mě vydírat. Celý náš tehdejší „socialistický spravedlivý svět“ nakonec fungoval na vydírání a podvodu.
Lidé si zvykali a zvykli, chtěli žít v klidu, mít práci, dělat kariéry, přijali život na „jako“. Byl jsem anomálie, když jsem ty drobné lži, úlitby moci i velké hajzloviny odmítal dělat. Rušil jsem poklid, pohodu zatuchlého smradu, soustřeďoval pozornost, vyvolával nevrlost „načalstva“. Pro „slušné“ občany, nijak v režimu nezaangažované jsem působil jako zdvižený prst, že určité věci se nemusí dělat. Ač jsem jim nic nevnucoval, urážel jsem je. Občas jsem zaslechl „myslíš si, že jen ty máš pravdu“.
Žít jako bezectný dobytek se stalo normou. Po desítky let bylo dáváno za příklad jednání, které bylo hanebné. V kariérách, po společenském žebříčku stoupali lidé, kteří ničím příkladní nebyli. Lidé to viděli a nevzepřeli se.
Nerozuměl jsem, nebyl jsem schopen přijmout „filosofii“ disentu, dožadování se „lidských práv“. Lidská práva jsem nepotřeboval, nikdo mi nemohl vzít vnitřní odpovědnost chovat se a žít jako svobodný člověk. Nikdy mě nepřinutili udělat věci proti mému přesvědčení a svědomí. Svému šéfovi, u kterého jsem dostal školení a trénink do sametové „revoluční politiky“, jsem řekl: „Máte štěstí, že mohu odejít, zabil bych vás“. Patnáct let před rokem 1989 jsem měl příležitost vidět a poznat, co se bude v „Sametu“ dít na úrovni celého státu.
Komunismus a jeho provozovatelé mne urazili. Jimi vymyšlený a provozovaný mocenský systém měl na „věčné časy“ zajistit vládu lidské spodiny. Systematicky a cíleně si součástky a řídící prvky ke svému obludnému stroji vyráběli. Byla tím tvarována celá společnost. Nebyl jsem schopen požadovat „lidská práva“ – shovívavost od těch, kdo systém tvořili a z něho žili. Stal bych se jedním z nich. Žádal jsem fair play poměry. Průběh sametové „perestrojky“ i odstup času ukázal, že to za žádných okolností nechtěli dopustit.
Sametově revoluční parlament na podzim roku 1990 v době, kdy měl projednávat základní systémové kroky – kodifikovat v zákonech rozchod s komunismem, několik měsíců planě mudroval o Listině základních práv a svobod. Slavík v jednom ze svých prezidentských projevů zapěl tirádu „nešťastná země, která potřebuje hrdiny“. Své státnické kroky doplňoval popěvky „Nejsme jako oni“ a áriemi „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.
Měl jsem možnost Slavíka v průběhu celého absurdního představení Sametové revoluce vidět v přímém pohledu: vědomě hrál divadlo. Vžíval se do své role, svými kreacemi dotvářel absurditu. Syrový život se stal s jeho „tvůrčím příspěvkem“ absurdní fraškou. Ta poznamenala a ještě poznamená budoucnost na desítky příštích roků.
Viděl jsem Slavíkovy státnické projevy v Poslanecké sněmovně. Byl jsem přítomen i při jeho slavné řeči o „blbé náladě“ v Rudolfinu. Viděl človíčka zcela nevěrohodného. Zasvěcená část obecenstva se smála, cítil jsem trapnost, styděl jsem se za něho, měl to být můj prezident. V Rudolfinu jsem podle režie byl posazen mezi komunisty. Nezapomenu na posměšné poznámky, které si vyměňovali.
Slavík. Jeho výběr do role prvního milovníka byl logickým završením půlstoletí debilizace české společnosti. V konci legálního komunismu dosáhla výchova socialistického člověka téměř ideálu. Od dvaceti let věku jsme se začínali těšit do důchodu. Byli jsme již jen krůček od ideálu, kdy se budeme těšit mít již vše za sebou.
Komunistická plebejská společnost přijala, že život není jedinečný a doopravdy. Smyslem počínání většiny se stalo co nejpohodlněji a bez potíží se svou pozemskou poutí prošvindlovat.
Ve společenském médiu natvarovaném půlstoletím komunismu nebyl problém zorganizovat a manažersky zvládnout jeho humanizaci a z parazitů, zlodějů a banditů mávnutím čarovného proutku vytvořit „státníky, demokraty a podnikatele“. V podstatě samozřejmě zůstali tím, čím byli. Modernizovala se technologie – z předvoje pracujících se stal předvoj manažerů a velkopodnikatelů.
Kormidelníky našeho „Velkého skoku“ lze směle označit za geniální padouchy. Znali kvalitu své práce, výsledek půlstoletého úsilí – beztvarou společnost bez přirozených vůdců.
Disent, jehož odpor proti režimu se projevoval pořádáním hudebních seancí, mejdanů, dožadování se lidských práv – nebyl v žádném případě politickým odporem proti zločinné ideologii, zločinnému režimu. Státní bezpečnost měla toto společenství profízlované křížem krážem, na každého se dalo něco vytáhnout. Autora absurdních dramat si sami vybrali a připravili na roli Slavíka. Umožnili mu realizovat se v největším absurdním dramatu jeho života. Jeho zpěv lahodil plebsu, který nevěděl, že se hraje o život a o budoucnost. Esteticky lahodná doba urovnala cestu pro čas a práci Tchoře.
V absurdním dramatu Sametové revoluce sehraném na otevřené scéně virtuálního života jsme se stali všichni chtíc nechtíc účastníky té děsivé hry a podvodu. V sametovém dějství tragického eposu komunismu byla dokončena anihilace klíčových pojmů umožňujících civilizovanou společenskou koexistenci.
„Pravda a láska“, obecné uznání beztrestnosti zločinu, dialekticky pokryté „humanitou a lidskými právy“ de facto znamenala – vše jest možno, všechno je dovoleno. Slavík svými trylky na veřejné scéně pokryl – zajistil „vytunelování“ pojmů. Pak již následovala rutina a technologie.
To, jak byl způsob „humanizace“komunismu nastaven, nemilosrdně určilo další vývoj politiky, privatizace, práva, fungování státu, práci médií, stav morálky. V tom již pokračoval a svůj talent uplatnil státník Tchoř.
Tchoře v listopadu 1989 do dílny revoluce v Laterně Magice přivedl bývalý úspěšný československý špion, kterého USA vyměnily se Sovětským Svazem na hraničním mostě v Berlíně za sovětského disidenta Nathana Ščaranského. Ve druhé polovině osmdesátých let tento bývalý elitní agent StB a KGB školil příští „revolucionáře“ v Prognostickém ústavu ČSAV. Nejvyšší sametoví revolucionáři tato fakta znali a nevadilo jim to. Stejně to věděli i mistři novinářského pera a „hlídači demokracie“. Nepsali to, v kole a ve hře mohl zůstat jen ten, kdo přijal „pravidla“.
Způsob humanizace a „porážky“ komunismu určil kvality jejich demokracie, plurality, práva, spravedlnosti. Revolučně sametový způsob „omlazení“ komunismu se mohl odehrát, a tak i proběhl, jen ve společnosti hodnotově a mentálně poškozené. Společenství svéprávných, hrdých a odpovědných lidí by si nenechalo sehrát se sebou tak smutnou absurdní frašku a ještě tomu většinově aplaudovat. Elita mocenských aparátčíků zvítězila podobnými postupy jako Leninův „předvoj“ bolševiků sedmdesát let před tím v demoralizovaném a negramotném Rusku.
Půl století fungoval komunismus na svých původních hrubých principech, pak se musel začít měnit, musel změkčovat své metody. Otevřené veřejně předváděné používání násilí proti oponentům nahradilo dialektické používání a zneužívání pojmů vedoucí až k jejich úplné anihilaci. Slavíkova pojmová fáze byla podstatou důležitější než následně řízené rozkradení materiálové základny státu do „správných rukou“.
Pro fungování legálního komunismu byla nezbytně nutná ideologická indoktrinace. Nedělitelnou součástí humanizovaného podnikatelského komunismu se stala ústředně organizovaná korupce a demoralizace. Až groteskně působí, když ministrem vnitra současné vlády a hlavním koordinátorem „boje proti korupci“ byl donedávna kandidát tajné spolupráce Státní bezpečnosti s krycím jménem Rajon.
Výsledkem více než šedesátileté komunizace české společnosti včetně dvou desetiletí po roce 1990 je hluboký hodnotový, pojmový a morální rozklad. Sametová humanizace komunismu dokončila rozklad řádu lidských věcí – elitou a příkladem se znovu stali ti nejhorší.
Jirka Křižan závěrečnou scénou svého filmu utvrzuje diváka, že vše je marnost. I individuální vzpouru, kterou za nás někdo vykoná, pošpiníme a překryjeme novým zločinem. Nechceme zvednout hlavu. Již nic takového neznáme a ani znát nechceme. S bratry Mašínovými to již trvá šedesát roků.
Autor: Čestmír Hofhanzl