Mnohokrát jsem před napsáním nějakého článku o aktuálním dění v naší společnosti uvažoval, jak do něj inkorporovat alespoň trošku optimismu. Pokud si někdo přečte soubor toho, čím se snažím přispět do probíhajících diskusí, musí nabýt dojmu, že takto může přemýšlet jen zatvrzelý skeptik a kverulantský kritik. Naději, že chyba nebude výhradně v osobním pohledu na život kolem nás, vzbuzují vztahy v širokým okruhu mých přátel. Mezi nimi bývám vnímán spíše jako člověk v rámci svých sil ochotný k pomoci, a se smyslem pro humor, než jako nějaký zatrpklý škarohlíd.

Ale jak se zachovat k dalším dílům nekonečného seriálu skandálů a afér kormidelníků naší společnosti? Poslední dva obrazy těchto velmi smutných frašek opět nabraly na síle oproti těm, které jsme již považovali za vyvrcholení jejich autorského díla. V obou případech se nejedná o nic menšího, než je zásadní narušení nejdražších statků každého z nás: svobody, rovnosti před zákony země a ochrany majetku.

Začněme tedy první aférou, která docela živě navazuje na sledovací (odposlouchávací) skandály spojené s vrcholnými představiteli Věcí veřejných. Pod palcovými titulky nám nyní české denníky přinášejí překvapivou informaci: Inspekce ministra vnitra odhalila podivně povolené odposlechy telefonní komunikace takových funkcionářů, jakými jsou například předseda Ústavního soudu, tajemník presidenta republiky nebo třeba i šéf jeho kanceláře. V seznamu sledovaných by se našlo i několik velmi vlivných osob z ekonomické sféry.

Pro mne však není překvapením, že je možné v této zemi sehnat si, asi za patřičný obnos, informace o telefonních číslech, na která častěji než je zdrávo volává manželka žárlícího muže, nebo třeba konkurentů z politického boje či hospodářského soupeření. Jen mi nebylo jasné, z jakých zdrojů mohou tyto informace pocházet. Zákony upravující poskytování telekomunikačních služeb, stejně jako zákony upravující podmínky legálních odposlechů, jsou totiž tak přísné, že normálního smrtelníka ani nenapadne pokusit se získat třeba jen výpisy z nich. Odrazovat nás mají také sdělení elektronických mágů, kteří tvrdí že umí vystopovat v pamětech dokonalých počítačů toho, kdo si citlivá data vyzvedl či osobu, která s nimi nakládala.

Protože nejsem příkladný skeptik a občas mívám dokonce záchvaty optimismu, uvěřil jsem, že pokud se nějaké informace tohoto druhu provalí k veřejnosti přes solidními zákony garantovanou ochranu, půjde o trestatelný zkrat nějaké osoby.

Skutečnost, že je možné získat odposlechem informace o ústavních činitelích, či jejich blízkých spolupracovnících, je šokující, alarmující a vyvolává potřebu něco podstatného změnit na mechanismu (systému) spolupráce policie a justice. Soudní moc přece nemůže, bez možnosti ověřit si, zda se jedná o skutečné majitele telefonů, s páskou na očích dávat patřičné štemply na žádosti policie o povolení odposlechů.

V tomto alarmujícím případě lze alespoň najít viníka a pohnat jej k odpovědnosti. Je tedy možné, že nyní jeden z pilířů, běžný ve vyspělé demokracii – ne tak u nás, konečně zafunguje i doma a potrestá viníka, který nedodržuje Ústavou a zákony vymezené práva či svobody jiných.

Druhý případ považuji za mnohem závažnější, přestože se o něm novináři nijak zvláště nerozepisují. Ukončení seriálu zvratů v kauze „Drobil“ je tak „nestandardní“ že by na mediální a politické scéně mělo vyvolat mnohem prudší reakci, než jaké jsme se dočkali.

Na první pohled nevinné „nedorozumění“ mezi odpovědnou osobou ze Státního zastupitelství, které má dohlížet na korektní dovedení obdobných případů před příslušné soudní instituce, a policie vyšetřující tuto mega závažnou aféru, skončilo odložením věci… Téměř veřejně přistižení „hlavouni“, připravující se k zneužití státních prostředků možná nejen ve prospěch své politické strany, jsou zbaveni povinnosti zpovídat se z chystané zlodějny před justiční mocí. Opět výrazně negativně zafungoval mechanismus spolupráce složek v nejdůležitější oblasti zajišťující kterémukoliv občanovi, nebo i cizinci, rovnost v prosazování spravedlnosti na území České republiky.

Policii stačil nejasný telefonát jedné státní zástupkyně k tak razantnímu kroku jakým je definitivní zastavení šetření věci! Až poté se její vedení odhodlalo presentovat svůj „odlišný pohled“ na případ s tím, že by policie nejraděj vedla vyšetřování a předložila jej soudu k rozhodnutí. Zafungovala tedy „chobotnice“ chránící vysoké funkcionáře před možným popotahováním či dokonce před zaslouženým trestem? Má naše spravedlnost pro Grosse, Čunky, Knetigy, Drobily, Vondry, Wolfy, vlivné bankéře, průmyslníky stejný metr jakým měří obyčejnému človíčkovi postrádajícímu týmy úředníků, právníků, loajálních kolegů a solidní finanční zdroje? Výsledky dosavadních šetření a souzení uvedených osob jasně naznačují, že měřítek míry viny může být mnohem více, a že u nás nejen socha spravedlnosti má zavázané oči, snad aby neviděla, jak se misky vah, které drží ve své ruce, vychylují na jednu stranu nikoliv pod vahou důkazů, ale pod tíhou funkce či peněz.

Nejhorší na aféře „Drobil“ je skutečnost, že v tomto případě již nemůže spravedlnost zafungovat. Případ definitivně zapadl pod silný a prostorný koberec, který společně položily předcházející politické garnitury levice i pseudopravice. Ten nyní, de facto, pokrývá téměř celou naši zemi (s výjimkou míst podobných brněnským Žabovřeskám).

Straničtí kolegové bývalého ministra se k věci staví tak, že jej ponechávají v důležitých funkcích, Knetig zmizel neznámo kam, a selhání těchto lidí vnímají jen jako „docela hloupé přistižení“ v jinak normálním běhu věcí a toků erárních peněz. Jako jediný jejich myšlenkový závěr se jeví ponaučení: „Příště musíme být opatrnější a musíme svěřovat podobné záležitosti související s financováním strany (a možná i vlastních kapes) lidem, kteří jsou chytřejší.“. Poctivému panu Michálkovi se snaží ušít z ostudy kabát a znemožnit mu další jeho působení ve vrcholných pozicích správy státu.

Vláda práva a rovnost před ním pro všechny pobývající na území demokratického státu, je nejzákladnějším atributem tohoto společenského systému. Je také garantem svobod každého jedince. Nerovná pozice před zákonem naopak narušuje zásadní pilíř zdravě fungující, skutečně svobodné společnosti, a tím i její dlouhodobou stabilitu. Z politiky, či z hospodaření s veřejným  majetkem, pak vyrábí jen špínu a odporný hnůj, který nelze nijak užitečně (oproti tomu ze stájí) využít.

Dlouhodobé podkopávání právního státu v naší zemi vytváří ty nejpříznivější podmínky pro návrat k větší míře regulací, a tím i k nadměrnému růstu moci těch, na které jsme ji delegovali. Stěží kontrolovatelná moc je pak často zdrojem nadměrné pýchy, arogance, přehlížení a směřuje častěji k zneužívání. V nedávné minulosti dorůstala do obludných rozměrů a zadusila i vyzrálé demokracie (nebo tolerantní monarchie), umožnila dokonce i nástup krvavých totalitních režimů. Nenechejme tedy u moci v naší zemi volně řádit neodpovědné politiky dle jejich osobité omezené libosti.

Podkopávání základů právního státu, výrazně naznačenou možností existence „chobotnic“ ve strukturách „garantujících“ rovnost všech před zákony této země, proto považuji za zločin proti slušným lidem a jejich státu. Parlamentní strany (snad jen s výjimkou VV) proti tomuto demokracii smrtelnému trendu nepodnikají vůbec nic, protože jim takový stav žel Bohu vyhovuje. Za každou cenu totiž potřebují vydolovat peníze k rozmařilému financování svých stran.

Ing. Jaroslav Cabal

„Tak koukej, Jiříku, vnoučku můj, děda je hrdina. A dokonce má na to potvrzení a odznak. Pojď, zajdeme za dědkama, koupím ti tam U Výpitka limonádu a my si dáme s pardálama křenovku, abysme to moje hrdinství pořádně oslavili!“

Mgr. et Bc. Tomáš Hodys