Členové Svornosti si 5. července poutí do Husince opět připomněli upálení Jana Husa. Uctění jeho památky tradičně spojili členové RO Západní Čechy s výletem po zajímavých místech jihočeského kraje. Tentokrát volba padla na archeopark v Netolicích, který ukazuje přemyslovské hradiště z 10. století.
Letošní cesta opět neproběhla bez komplikací. Vše se nakonec zdárně vyřešilo, včetně závažných technických nedostatků vozu předsedy RO, který předčil všechna očekávání a ve zdraví nás dovezl k cíli a kupodivu i zpět. Vzhledem ke zranění předsedy po seskoku padákem bylo nutno najít jiného řidiče-odvážlivce. Jelikož jsou ale řady naší RO plné všestranných jedinců, bylo nalezení zkušeného řidiče dílem okamžiku a mohli jsme vyrazit.
Po krátké zastávce v Nepomuku, kde jsme si prohlédli alespoň z dálky klášter Zelené hora, jsme vyrazili do Písku, kde se k nám připojili naši kamarádi z Brd. Kolem poledního jsme již zdolávali vrch sv. Ján, na kterém se archeopark nachází. Hradiště v Netolicích bylo založeno v 10. století jako součást tzv. „hradské soustavy“, rozsáhlé sítě hradů a hradišť, které sloužily jako opěrné body přemyslovské moci. Procházka na vrch byla po dlouhé cestě osvěžující, pouze předseda kulhající o berlích příliš nadšení nejevil. Samotný skanzen, ač byl poměrně skromný, nás všechny nadchnul. Rekonstruovaný fragment palisádové hradby s věží probudil naší fantazii a okamžitě jsme se vydali objekt zkoumat. Kvůli drobné neshodě jsme se na okamžik ocitli v obležení a zažili tak pocity středověkých bojovníků. Naši předkové museli být vskutku udatní válečníci, když na takových hradištích čelili početným germánským nájezdníkům, a zajišťovali tak nejenom sobě, ale i svým potomkům svobodu a národní sebeurčení. V areálu hradiště si také zájemci vyzkoušeli povrchový sběr úlomků keramiky pod vedením našich archeologů včetně krátké přednášky. Návštěvu archeoparku jsme zakončili příjemným posezením u stánku s občerstvením při vyhlídce na malebný jihočeský kraj.
Samotný archeopark sice nebyl rozsáhlý, ovšem je jistě pozitivní, že se historické věda pozvolna přesouvají blíže k lidem, neomezuje se pouze na jednotvárné univerzitní přednášky a zaprášené muzejní depozitáře. Zájem o historii dlouhodobě upadá a podobné projekty snad pomohou s popularizací historie, zejména u mladší generace. Doufejme, že se brzy podobného skanzenu dočkáme i v okolí Plzně.
Po tomto nevšedním zážitku jsme se vydali vstříc cíli naší cesty, městečku Husinci. O průběhu uctění památky mistra Jana se ovšem dočtete jinde.
Autor: Milan Kalabza
Po zdařilé akci v Husinci se během návratu do Plzně v Kašperských Horách výprava rozdělila na dvě části – unavenější zamířili rovnou do svých domovů, zdatnější jedinci pak usoudili, že je nutné využít cesty zpět k dalšímu kulturnímu obohacení. Po poradě byl za cíl cesty vybrán hrad Kašperk. Po krátké několikakilometrové procházce šumavskou přírodou dorazili výletníci k hradní bráně. Hradu dominují dvě hranolové věže sevřené palácem a dodávají tak hradu nezaměnitelný vzhled.
Hrad byl založen roku 1356 jako strážní. Úloha hradu byla hned trojí: jednak zajišťoval zemskou hranice před vpády Bavorů, dále střežil tehdejší výnosná zlatonosná naleziště v okolí a v neposlední řadě zabezpečoval výnosný obchod na horní části tzv. „Zlaté stezky“.
Na nádvoří hradu jsme si prohlédli stánky nejrůznějších řemeslníků a další historické atrakce. Nyní se již všichni cítili dostatečně kulturně obohaceni a i my jsme tak mohli vyrazit do Plzně.
Před dvaceti lety se Socialistická federativní republika Jugoslávie zhroutila ohlašujíc tak začátek následných občanských válek mezi národy, které tvořily tuto zemi. Z bosenského konfliktu, nejkrvavějšího a nejbrutálnějšího ze všech jugoslávských občanských válek, který probíhal v letech 1992 až 1995, obviňovaly západní vlády a západní média Srby, kteří byli nařčeni z pokusu vybojovat si z území Jugoslávie „Velké Srbsko“. Vskutku, po celou dobu trvání války bylo bosensko-srbské vedení a bosensko-srbský lid, který tvořil třetinu obyvatelstva tohoto regionu na počátku roku 1992 a který toto území obýval od 7. století, naprosto zesměšňován západními komentátory a výsledkem toho bylo ignorování srbské verze událostí.
Ale příběh má vždy dvě strany. Lord Carrington, bývalý předseda mírové konference o Jugoslávii, řekl, že jednání Američanů, Němců a jistých dalších evropských vlád „zajistilo, že dojde ke konfliktu“ v tomto regionu. A Lewis MacKenzie, bývalý generál UNPROFORu v bývalé Jugoslávii a velitel sarajevského sektoru, to komentoval takto: „My, kteří jsme sloužili jako velitelé OSN v Bosně, jsme si uvědomili, že většina mediálního zpravodajství byla, řekněme, přinejmenším zaujatá. Kdykoli jsme se pokusili uvést věci na pravou míru, byli jsme – a tak je tomu i nadále – nařčeni z toho, že jsme ‚srbští agenti’.“
Dr. Radovan Karadžić byl v době války vůdcem bosenských Srbů. V současné době je v Haagu souzen za válečné zločiny. Karadžičovu verzi událostí ohledně toho, proč v Bosně vypukla válka a k čemu v průběhu bojů došlo, bylo na Západě slyšet zřídkakdy.
Počátky občanské války v Bosně
Někteří komentátoři tvrdili, že Socialistická federativní republika Jugoslávie od smrti Tita setrvale směřovala ke svému zhroucení. Co si o tom myslíte?
Jugoslávie především neměla být nikdy založena, ale když už vznikla, neměla zaniknout způsobem, jakým k tomu došlo. Od počátku neměla reálnou šanci, protože to byl nový stát složený z rozdílných kmenů s rozmanitými dějinami, který měl různé okupanty (Rakousko-Uhersko a Turecko) a různá náboženství. Byl vytvořen dohodovými mocnostmi, Francií a Británií, aby zbavil Chorvatsko a Slovinsko německého vlivu. V roce 1941 byla Jugoslávie krvavě zničena, protože Německo bylo u vesla. K témuž došlo v devadesátých letech. Odstředivé síly byly od počátku stejně silné jako ty dostředivé.
Co jste si myslel, když se Jugoslávie začala v roce 1991 rozpadat?
Komunistická strana [Jugoslávie] zaujala již koncem dvacátých let pozici, že by Jugoslávie měla zaniknout a Komunistická Internacionála tento postoj zdědila. Jugoslávští komunisté na počátku 60. let tajně rozhodli o zániku Jugoslávie, ale toho nemohlo být dosaženo v rámci systému jedné strany a jedné armády. Jakmile byl zaveden jistý druh demokracie, antagonismy se projevily v plné síle.
Kdy vás poprvé napadlo, že by Bosnu mohla zachvátit občanská válka?
Ačkoli ji západní analytici očekávali o desetiletí dříve, než nastala, dělal jsem vše, co jsem mohl, aby k ní nedošlo. Když vypukla válka v Chorvatsku, začali jsme si uvědomovat, že by mohla vypuknout válka v Bosně a že by mohla být mnohem krvavější. Z tohoto důvodu jsme byli ochotni učinit ústupek, že Bosna opustí Jugoslávii, ale za předpokladu, že budeme mít v Bosně takové postavení, jaké měla Bosna v Jugoslávii, což navrhovalo Evropské společenství.
Co vás přivedlo k politice?
Politicky jsem se angažoval po studentském hnutí v roce 1968. Ačkoli mne z toho tajná policie podezřívala, politicky aktivní jsem z důvodu časové náročnosti mojí profese nezůstal. Nicméně když bylo přijato rozhodnutí o založení demokratické politické strany, nemohl jsem svou účast odmítnout.
Jak jste reagoval na kroky bosensko-muslimského vůdce Aliji Izetbegoviće od konce roku 1990?
Izetbegović zpočátku velmi dobře spolupracoval. Byl za rozumnou federaci a ve skutečnosti to byl on, kdo se jako první zmínil o rozdělení Bosny na tři na sobě vzájemně závislé či dokonce nezávislé státy. Dostal se však pod vliv lidí, kteří chtěli Bosnu ovládnout, a to bylo příčinou války. Izetbegović spíše usiloval o zavedení islámského způsobu života do bosensko-muslimské komunity než o ovládnutí Bosny. Byl nicméně ovlivněn skupinou extrémistů, kterou byl obklopen, jistými islámskými režimy a některými západními zeměmi usilujícími o nadvládu nad celou Bosnou.
Existují obvinění, že některé zahraniční země, zvláště Německo a Spojené státy, sehrály stěžejní roli při podněcování válek ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně. Máte k tomu co říct z hlediska Bosny?
Je nepochybné, že Spojené státy a Německo sledovaly při podněcování válek v Chorvatsku, Slovinsku a Bosně své vlastní zájmy. Americké pohnutky se týkaly evropské jednoty a integrace a stejně tak odůvodnění existence NATO. Šlo o zlikvidování posledního komunistického režimu [Slobodana Miloševiće], oslabení jugoslávského zbrojního průmyslu, který tvořil 7% zahraničního obchodu a přemístění NATO do Kosova, čímž by se Aliance posunula blíže k Rusku.
Německo se chtělo pomstít Jugoslávii za její účast v 1. a 2. světové válce po boku protiněmecké koalice a podporovat své spojence ve Slovinsku a Chorvatsku, jakož i bosenské Muslimy. A zajistit si prostřednictvím Slovinska a Chorvatska strategický přístup k Jaderskému moři. Dávalo přednost tomu, aby v Evropské unii existovala skupina malých zemí namísto jedné velké.
V rámci mé obhajoby se objeví mnoho důkazů o tom, že si Američané přáli, aby válka v Bosně trvala dlouho, že podněcovali porušování zbrojního embarga OSN, a to dokonce v úzké spolupráci s Íránem. A že podporovali a zásobovali bosenské Muslimy, aby ospravedlnili to, co dělají muslimům jinde.
Zapojení Německa bylo podobné. Ovlivnilo Izetbegoviće, aby namísto mírového řešení šel do války.
BND [Bundes Nachrichten Dienst - německá zahraniční zpravodajská služba] připravovala rozložení Jugoslávie ještě před 90. léty. Doufám, že překonáme současný nedostatek spolupráce s německou vládou ve věci otevření jejích archívů, aby byl znám skutečný rozsah jejího zapojení do násilného rozpadu Jugoslávie.
Republika Srbská v Bosně a Hercegovině
Proč byla v roce 1992 vyhlášena Republika Srbská v Bosně a Hercegovině?
Uvědomovali jsme si, že nevyhnutně dojde k válce, pokud budeme trvat na tom, aby Bosna zůstala součástí Jugoslávie. Tohoto konečného cíle jsme se vzdali a akceptovali jsme, že se Bosna stane nezávislou, ale pod podmínkou, že pro sebe získáme autonomii a nebudeme pod nadvládou Muslimů. Proto jsme vyhlásili Republiku Srbskou. Stalo se tak na základě mnoha mých tajných rozhovorů s Izetbegovićem. On byl první, kdo tuto možnost zmínil a my jsme ji přijali.
Jak významnou roli měla historie bosenských Srbů ve vztahu k jejich deklaraci nezávislosti na Sarajevu?
Faktem je, že bosenští Muslimové jsou Srbové, kteří konvertovali k islámu během turecké okupace. Učinily tak celé rodiny, které vybraly jednoho svého člena, aby konvertoval a chránil tak ostatní. Těm, kteří konvertovali a jejich potomkům, se zalíbila moc a zvykli si vládnout, a tak to trvalo po několik století.
Během 1. světové války se naši muslimští bratři spojili s našimi nepřáteli a okupanty nabízejíc se, že budou vládnout Srbům. To je zakořeněno v povědomí každého Srba. Ne všichni Muslimové ztratili svou srbskou identitu. Muslimové, kteří se více orientovali na kulturu spíše než na náboženství, a kteří dosáhli úspěchů v umění a vědách, se orientovali na Srby. Zatímco ti, kteří se orientovali na radikální islám, nechtějí mít se Srby co do činění.
Usiloval jste o to, aby Bosna zůstala pohromadě jako unitární stát? Co jste cítil k bosenským Muslimům a dalším etnickým skupinám v Bosně?
Unitární bosenský stát byl možný jen tehdy, když Bosna tvořila součást širšího impéria, jako bylo to turecké, rakousko-uherské nebo byla součástí Jugoslávie. Bez jakékoli kontroly zvenku se Srbové ani Chorvati necítí v Bosně v bezpečí. Mnoho Chorvatů bylo Srby buď katolického, nebo pravoslavného vyznání. Jsme jeden národ. Lord Owen řekl, že válka v Bosně byla občanskou válkou mezi Srby třech náboženství. S tím souhlasím. Nemůžete nikomu upřít jeho přání nebýt Srbem, ale to nic nemění nic na faktu, že jsme jeden národ se stejným jazykem. Nemám problém stýkat se a žít společně s Muslimy.
Co jste cítil, když v Bosně vypukla válka?
Bylo mi hrozně, když jsem viděl, jak se naše nejhorší noční můra stává skutečností. Hovořil jsem o tom na zasedání bosenského parlamentu 25. ledna 1992 argumentujíc, že pokud se bude pokračovat v prosazování jednostranného odtržení, nikdo nebude moci zvládnout chaos, ke kterému by pak došlo. A to bylo přesně to, co se stalo.
Události občanské války v Bosně
Jaké byly cíle bosensko-srbského vedení během války?
Naše cíle lze vyjádřit několika slovy: zabránit genocidě na Srbech a přežít, než bude nalezeno politické řešení.
Jak pokračovala mírová jednání s Izetbegovićem a mezinárodním společenstvím během bojů? Snažilo se bosensko-srbské vedení tuto válku ukončit?
Udělali jsme vše, co bylo možné, abychom válce předešli. Když válka vypukla, učinili jsme mnoho ústupků a nabídek, včetně té, že Sarajevo bude pod správou OSN, abychom dovedli válku k rychlému konci. Ale muslimské očekávání, že dojde k mezinárodní intervenci, které bylo občas živené Američany, způsobilo, že válka trvala 42 měsíců.
Jak prožívali bosenskou válku obyčejní Srbové?
Bosenští Srbové se dostali do stejné situace během 2. světové války. Tehdy bylo zabito 700 000 bosenských Srbů. Obyčejní Srbové byli velmi odhodlaní, aby se tentokrát vyhnuli stejnému osudu. Nezáleželo na tom, kdo byl jejich vůdce. Bránili by se více nebo méně úspěšně sami.
Jak jste reagoval na obvinění ze strany západních politiků a novinářů, že Srbové byli v této válce agresory?
Jak by Srbové mohli být agresory ve svých vlastních městech, vesnicích a domovech? Byli jsme nejstaršími obyvateli Bosny. Chtěli jsme pouze kontrolovat naše vlastní území.
Je pravda, že Srbové pomohli evakuovat sarajevskou židovskou komunitu do bezpečí mimo Bosnu?
Srbové a Židé sdíleli za 2. světové války stejný osud. Cítili se velmi úzce spřízněni a mezi Srby nikdy nebyly nijak zvlášť patrné antisemitské nálady. SDS [Karadžićova Srbská demokratická strana] podporovala v bosenských volbách v roce 1990 jednoho člověka židovského původu, aby se stal sedmým členem Předsednictva [kolektivního prezidentského orgánu BaH]. Nedá se říci, že by Muslimové v Sarajevu byli proti Židům, ale někteří fundamentalističtí Muslimové kvůli své zášti k Izraeli nenávist vůči sarajevským Židům šířili. Během války jsem Židům ze Sarajeva pomohl k evakuaci na základě jejich žádosti po setkání s britskými zástupci jejich komunity.
Role médií během války
Po vypuknutí války v Bosně zaujal značný počet médií negativní postoj vůči Srbům a tento postoj přetrval po celou dobu tohoto konfliktu. Souhlasíte s vyjádřením bývalého velitele UNPROFORu v Bosně, generála Michaela Rose, který řekl, že „reportáže a komentáře některých pracovníků medií v Sarajevu se příliš nelišily od propagandistické mašinérie bosenské vlády“?
Naprosto souhlasím s tím, jak generál Rose popsal chování mezinárodních médií. Média obrovskou měrou přispěla k našemu utrpení, prodloužení války a satanizaci naší strany. Mělo by se to studovat jako příklad toho, jak by média neměla jednat. Média nám způsobila větší škodu než bomby NATO.
Domníváte se, že média pomohla ovlivnit politické činitele na Západě?
Tvrdilo se nám, že některé vlády byly pod vlivem médií, ale já si myslím, že tomu bylo naopak. Určitá média byla ovlivněna těmito vládami. Tím nemyslím, že bych si novinářů obecně nevážil. Editoři mediálních výstupů během války neuplatňovali svůj vliv, ale byli nástroji politiky svých vlád.
Někteří komentátoři tvrdili, že bosenští Srbové byli „ostýchaví před kamerou“ a že to mělo nepříznivý dopad na jejich mezinárodní obraz. Co si o tom myslíte?
Sám za sebe jsem dělal vše, co bylo možné, abych byl novinářům k dispozici a umožňoval jsem jim přístup. Nicméně, tato důvěra byla zneužita novináři, např. Penny Marshallovou, která byla ochotna manipulovat s pravdou, aby se prosadila a démonizovala Srby.
Jak byste odpověděl na obvinění ze strany médií, že jste byli „ultranacionalistickými a rasistickými politiky“ odmítajícími společné soužití s bosenskými Muslimy a bosenskými Chorvaty?
Není možné tvrdit, že jsme rasisty, když Muslimové a Chorvati jsou součástí naší rasy. Neměli jsme žádný problém žít společně s Muslimy; my jsme prostě nechtěli žít pod jejich nadvládou. Já a celý náš národ jsme považovali svobodu za naši prioritu. Měli jsme dohody nejen s [bosensko-muslimským politikem] Fikretem Abdićem, ale také se stranou MBO [Muslimanska bošnjačka organizacija] vedenou Adilem Zulfikarpašićem, se kterým jsme uzavřeli historickou srbsko-muslimskou dohodu.
Sehrály v této válce nějakou roli PR agentury? Pokud ano, jaký měly vliv?
To lze posoudit z výroků PR agentury najaté Muslimy, která se vyjádřila, že dokázala přesvědčit židovskou komunitu [v USA], že Srbové jsou nacisti, ačkoli historie ukázala, že tomu bylo naopak.
Najímali si Srbové PR agentury, aby se čelili tomu, jak jsou vykreslováni?
Kvůli sankcím jsme nebyli schopni si na Západě žádnou PR agenturu zaplatit.
Dozvuky občanské války v Bosně
Došlo po válce v Bosně k něčemu, co by podle vás ospravedlňovalo vaše varování z roku 1990 a dále?
Vše, co se stalo během války a po válce, ospravedlňovalo naše kroky. Ani dnes se jisté muslimské kruhy nevzdaly myšlenky na nadvládu nad Srby a Chorvaty. Jediný rozdíl mezi levicovými Muslimy a fundamentalisty spočívá v rétorice. Ve skutečnosti jsou fundamentalisté mnohem čestnější, než muslimští socialisté, kteří své intence halí do přijatelného jazyka. Jejich cíl je stejný: vládnout a získat výhody pro sebe a svou vlastní komunitu. Většina bosenských Muslimů by neakceptovala extremismus jakožto součást islámské kultury, ale pokud by tak učinil jeden z tisíce, tak by z toho bylo 2000 teroristů evropského vzhledu.
V současné době hájíte v procesu v Haagu sám sebe. V co doufáte, že během procesu vyjde nalevo?
Tento proces je můj přesun na frontu. Doufám, že se mi podaří odhalit celý příběh o tom, k čemu v Bosně došlo, počínaje příčinami. Mým hlavním cílem je ukázat, proč se ty věci děly. Pokud to vyjde, ubráním jak Srby, tak sebe.
Jak byste shrnul tragédii války v Bosně a plyne z ní nějaké poučení?
Lidé v Bosně, stejně jako lidé na Balkáně vůbec, už měli mnoho příležitostí poučit se z historie, která se vždy v krvavější podobě opakuje. Balkán leží na hlavní trase na Východ, a zajímá se o něj příliš mnoho velmocí. Některé prahnou po jedné skupině zemí a další po jiné. Jsme považováni za lokální spojence pro velmoci.
A nakonec, většina západních vlád a médií mají negativní názor na vaše postoje během války. Jak byste bránil své jednání, než došlo k bosenské válce a během ní?
Pravdou je, že jsme si nikdy válku nepřáli a dělali jsme vše, abychom jí zabránili. Když k ní došlo, hledali jsme politické řešení, které by nám umožnilo uchovat si alespoň minimální míru naší svobody a identity. Byl jsem komunistickým disidentem 40 let a Republika Srbská byla nejdemokratičtější ze všech subjektů v Bosně. Moje politická strana jmenovala do vlády odborníky, bez ohledu na jejich příslušnost. Ztělesňovali jsme všechny hodnoty demokracie a křesťanství. Je ostuda, že ti, kteří sdíleli stejné hodnoty, bojovali proti nám, spíše než, aby nás přijali.
Otázky kladl Marcus Papadopoulos. Rozhovor byl poprvé uveřejněn 14. května 2011.
Dne 25. června naše regionální organizace vyrazila na výlet po Žižkových stopách. Na tuto akci jsme se velmi těšili, jelikož se jednalo o jednoho z našich předních husitských vojevůdců a současně našeho jihočeského rodáka. Kromě Žižkovy mohyly a legendárního místa narození, je tu i pěkné muzeum věnující se odkazu Jana Žižky. To bylo bohužel v době naší vlastivědné výpravy zavřené z důvodu rekonstrukce.
Sraz jsme měli v 11:00 na parkovišti před muzeem, po krátkém čekání jsme uvítali naše přátele z Českých Budějovic a dalších míst jižních Čech, a vyrazili na první zastavení. Tím byla velkolepá socha z dílny Josefa Malejovského zhotovena na konci 50. let. Pod ní jsme také hned udělali několik snímků, dokazujících naší přítomnost u sochy tohoto velkého muže naší historie. Od tohoto pozoruhodného monumentu to bylo již pár metrů k pomníku Žižkova dubu, který upozorňuje na místo, kde kdysi stával statný strom, pod kterým se podle pověsti roku 1360 Jan Žižka z Trocnova narodil. Strom údajně zanikl kolem roku 1700, kdy byl na příkaz katolické církve pokácen a spálen.
Po krátkém odpočinku jsme vyrazili opět kupředu po značené turistické cestě jsme. Naším dalším cílem byly zbytky dvorce Žižkova strýce Mikše a 9 m hluboká studna náležející k tomuto dvorci. Mikšův dvorec není co do rozlohy ničím výjimečný, pouze základy obytných budov, jako ostatně u dvorce Jana Žižky, ale za to je zachovalejší. Při prohlídce zbytků dvorce začalo už lehce poprchávat. I když rozhodně nejsme z cukru využili jsme přístřeší místního bistra a příjemně se občerstvili. Tím naše putování pomalu končilo, ještě pár slov s místními o poslání našeho občanského sdružení a alou domů. Budeme se však těšit znovu na shledanou.
V neděli 26. června odpoledne, v předvečer Dne památky obětí komunistického režimu, se v parku, na píseckém Husově náměstí u památníku politických vězňů, konalo vzpomínkové setkání. Této akce se jako tradičně zúčastnili i členové jihočeské regionální organizace Svornosti. Krátce promluvila paní Věnceslava Skřivánková, mj. první polistopadová starostka města Písku. Poté se mnozí z účastníků věnovali na místě vzpomínkám na oběti režimu a diskutovali na mnohá historická i aktuální témata. Na závěr zástupci naší organizace spolu s našimi přáteli z klubu Buddies položili k památníku květiny a zapálili svíce.
27. červen je Dnem památky obětí komunistického režimu. Toho dne byla v roce 1950 popravena nejznámější oběť zvůle komunistické justice, doktorka Milada Horáková. Spolu s Miladou Horákovou byli tehdy popraveni i Jan Buchal, JUDr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Zločinný monstrproces s doktorkou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými odstartoval řadu dalších menších i větších procesů, při nichž bylo nespravedlivě odsouzeno přes dvě stě tisíc lidí, kteří celkově odseděli v komunistických žalářích a koncentrácích přes milion let… Nebyli ovšem první. Již o rok dříve, 21. června 1949, byl na plzeňských Borech popraven legionářský hrdina generál Heliodor Píka, který se – mimo jiné – v roce 1945 odvážil protestovat proti záboru Podkarpatské Rusi Sovětským svazem.
Milada Horáková patřila k těm, které komunisté nezlomili ani za pomoci sovětských poradců a nejrůznějších zrůdných praktik, použití psychofarmak, upírání spánku, týrání zimou i bestiálním mučení. Je obdivuhodné, že Milada Horáková tomu všemu odolala a zachovala si lidskou důstojnost až do samotného konce. Na nikoho, kdo se zlomil, nelze po takovém nelidském zacházení hledět jako na člověka, který selhal. Zázrakem spíše je, že se našlo i mnoho takových, kteří vydrželi. Zrůdnost komunistického režimu nebyla pouze v justičních vraždách a zinscenovaných procesech. Snad ještě horší byl požadavek, aby obyvatelstvo těmto zločinným aktům tleskalo. Ti, kdo dobrovolně a rádi podepisovali petice, dožadující se trestu smrti pro „zrádce“, si zaslouží odsudek a pohrdání. Nepochopitelné a morálně odsouzeníhodné je i to, že se stále najdou lidé, kterým nevadí být členy strany, nesoucí ve svém názvu „komunistická“. Je to jeden z důsledků toho, že se někteří vůdcové sametové revoluce tím či oním způsobem postarali, aby zločiny komunismu zůstaly nepotrestány.
Morální zdraví tohoto národa vzhledem k těmto skutečnostem zůstává narušeno a podlomeno. Stále silnější je obecné přesvědčení, že i dnešní zločiny, páchané některými klíčovými politiky, zůstanou nevyšetřeny a nepotrestány. Ostatně praxe tento názor jen potvrzuje. Ano, nejde již o justiční vraždy, motivem je zpravidla pouze nízká touha po osobním prospěchu. Smutné ovšem je, když národ nemůže věřit ve spravedlnost. Tuto víru mu komunisté vzali – a doposud se mu nevrátila. Podmínkou návratu důvěry je připomínání zločinů komunismu a samozřejmě i potrestání současných zločinců; tak se vrátí společnosti vědomí, co je spravedlnost.
Představitelé Konzervativní strany se zúčastní u příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu pietního aktu u Památníku účastníků protikomunistického odboje a obětí komunistické zvůle v Brně Bohunicích a v Praze, aby jejich památku uctili. Vyzýváme k tomu všechny občany.
K této výzvě se samozřejmě připojuje a s uvedeným se plně ztotožňuje i naše občanské sdružení Svornost.
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Členové Svornosti si 5. července poutí do Husince opět připomněli upálení Jana Husa. Uctění jeho památky tradičně spojili členové RO Západní Čechy s výletem po zajímavých místech jihočeského kraje. Tentokrát volba padla na archeopark v Netolicích, který ukazuje přemyslovské hradiště z 10. století.
Dne 25. června naše regionální organizace vyrazila na výlet po Žižkových stopách. Na tuto akci jsme se velmi těšili, jelikož se jednalo o jednoho z našich předních husitských vojevůdců a současně našeho jihočeského rodáka. Kromě Žižkovy mohyly a legendárního místa narození, je tu i pěkné muzeum věnující se odkazu Jana Žižky. To bylo bohužel v době naší vlastivědné výpravy zavřené z důvodu rekonstrukce.
