V Americe máme jistý výraz pro likvidaci politického oponenta. Říkáme, že „jsme si přišpendlili jeho skalp na zeď“ [nailed his scalp to the wall]. Jde samozřejmě o odkaz k praxi domorodých amerických Indiánů, kteří si brali skalpy svých nepřátel jako trofeje. Evropští osadníci tento zvyk přejali a dokonce za indiánské skalpy vypláceli odměnu.

Praxe skutečného skalpování zmizela společně s naší hranicí, ale my Američané tento výraz používáme dodnes, pokud je dotyčný politik poražen nebo když je zatčen nechvalně proslulý zločinec. Zvláště to pak platí pro naše zahraniční nepřátele. Můžete použít Google a uvidíte.

Zajetí a poprava Saddáma Husajna pro nás byla velkým skalpem. Skalp Usámy bin Ládina byl ještě větší a ten Muammara Kaddáfího, jak Washington doufá, bude také velmi krásný.

Na Balkáně jsme, pokud jde o skalpy, které sbíráme, velmi obezřetní. Naser Orić? Ne, ten nás vůbec nezajímá. A co Hašim Thaçi, o němž všichni mluví jako o člověku, který prodává heroin vyrobený z afghánského opia a stejně tak lidské orgány? Ne, on je „náš hoch“, on si může ponechat svůj skalp tam, kde je.

Na Balkáně rádi špendlíme hlavně srbské skalpy. Tím největším samozřejmě byl Slobodan Milošević. Potom jsme „lapli“ Radovana Karadžiće. Zrovna nedávno jsme oslavovali zatčení generála Ratka Mladiće. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová řekla:

“Chválíme prezidenta Tadiće,  srbskou vládu, její bezpečnostní služby a všechny, kdo léta pracovali na tom, aby postavili Mladiće před spravedlnost. … Doufáme, že zatčení Mladiće pomůže Srbsku, aby se posunulo dále, že mu zajistí příležitost ke vstupu do Evropské unie a umožní vybudovat si světlejší budoucnost v celistvé, svobodné a mírové Evropě.“

Prozápadní srbští politici, zvláště prezident Tadić, přišli rychle s tvrzením, že zatčení generála Mladiće by mělo být krokem vpřed směrem do Disneylandu zvaného Evropská unie.

Americká firma Stratfor, vypracovávající globálně-bezpečnostní analýzy, učinila o zatčení Mladiće následující pozorování:

„Evropská unie si dlouhodobě vymiňovala, že Mladičovo zatčení je podmínkou vstupu Srbska do tohoto bloku. … Zatčení Mladiće nicméně neřeší strategické znepokojení Evropy nad postojem Bělehradu ke Kosovu, členství v Severoatlantické alianci a jeho vazbami k Rusku. I když tyto záležitosti oficiálně nebrání srbské kandidatuře či dokonce členství v EU, tvoří hlavní překážku plné integraci Bělehradu do Evropy. … To, že Bělehrad trvá na vojenské neutralitě a setrvání mimo NATO, v kombinaci s jeho silným vztahem k Rusku (a to dokonce i za vlády prozápadního Tadiće), ponechává mnoho lidí v Evropě v pochybnostech o hloubce a dlouhodobé povaze vazby Bělehradu k současnému politickému a bezpečnostnímu rámci v Evropě. Mnoho zemí v Evropské unii, zvláště ty ve střední Evropě a stejně tak balkánští sousedé Srbska, se budou mít na pozoru před ruskými zadními vrátky na Balkán a budou po Bělehradu chtít, aby oficiálně deklaroval, že své bezpečnostní zájmy váže na členství v NATO.“

To je skutečně to, co Brusel a Washington nyní vlastně říkají svým politickým partnerům v Bělehradě: „Děkujeme vám za dobrou práci s tím Mladičem, i když jste ho měli dostat dříve. Ale vítejte v klubu – no, téměř. Ještě vás čeká hodně práce. Za prvé je to Goran Hadžić, kterého máte chytit [zadržen 20. července, pozn. překl.]. Za druhé, vzdejte se Kosova. Za třetí, máte moc přátelské vztahy s Moskvou. A za čtvrté, což je důležité, pokud chcete ukázat, na které straně skutečně stojíte, vstupte do NATO. Skutečně si musíte vybrat, kdo jsou vaši opravdoví přátelé…“

Otázka, „na které straně skutečně stojíte“, bude ústřední otázkou srbských parlamentních voleb v květnu 2012 a volby prezidenta v lednu 2013. Tím nemyslím, zda Srbsko je na americké, ruské či evropské straně. Nikoliv. Myslím, že otázka stojí: Kdo v Srbsku je na straně Srbska. Jeden známý americký autor kdysi definoval „liberála“ jako někoho, kdo v rámci zápolení nezaujme svůj vlastní postoj. Srbsko zápasí, naléhavě zápasí o své fyzické, morální a duchovní přežití. Je to boj, který lze určitě vyhrát, pokud by Srbsko mělo vládu ochotnou za něj bojovat. Otázka zní: Může Srbsko získat vládu, která je na straně Srbska?

To je stěží pouhá akademická otázka. „Skalp“ generála Mladiće je pouze poslední trofejí politické kampaně Washingtonu a Bruselu, jejímž prubířským kamenem je nezpochybnitelný předpoklad, že zájem Srbů o to, jakým způsobem se Jugoslávie rozpadne, nebyl na rozdíl od všech ostatních národností bývalé Jugoslávie podložen žádnou legitimitou a že veškeré z toho plynoucí zla a konflikty jsou výlučně chybou Srbů. Setrvalá západní (a zvláště americká) oddanost myšlence na další redukci srbských území – která zahrnovala nejprve oddělení Černé Hory od Srbska a nyní pokračuje pokusy o odtržení Kosova a Metohije a přiškrcení Republiky Srbsko o Sandžak, Preševo a Vojvodinu –, má nakonec vést k redukci Srbska na bělehradský pašalík. Americká politika, která přejala za vlastní všechny bývalé spojence Osy z 2. světové války, se stále soustřeďuje na podporu proti-srbských zájmů v tomto regionu a především na hloupou snahu pozitivně zapůsobit na islámský svět – americkou globální posedlost po 11. září – naší dobrou vůlí vůči muslimskému obyvatelstvu na Balkáně.

Aby tento program mohl uspět, tak se Srbové – možná ne většina, ale dost na to, aby se „prozápadní“ vláda udržela u moci – musí smířit se svým krutým osudem a přestoupit na myšlení nepřátel. Klíčovým prvkem je podpora všeobecného zoufání nad budoucností Srbska, pokud k takové kapitulaci nedojde. Nikde to není zřetelněji vidět, než na veřejném lynčování vladyky Artemije, episkopa pro Rašku a Prizren, oporu Pravoslaví nejen s ohledem na Kosovo a Metohiji, ale také v souvislosti s „reformou“ a „ekumenismem“ v Srbské pravoslavné církvi. Vyříznete-li Srbsku jeho srdce tím, že podkopáte důvěru lidí v církev – duchovní sílu, která provázela národ během dlouhých staletí pronásledování v rámci osmanského chalífátu –, jaká zde pak může být naděje na zotavení?

Místo vlasteneckého programu pro Srbsko, vidíme pěstování patolízalského postoje k idolu prozápadní „euro-atlantické integrace“, který v sobě nezahrnuje pouze „proevropský“ postoj (což v překladu znamená otevřenost bruselské byrokracii, protože Srbsko by bylo součástí Evropy, i kdyby žádná EU neexistovala), ale také vstřícnost vůči NATO. To první znamená reprízu komunistické „zářné budoucnosti“, ke které se jaksi nikdy nepodařilo dospět, a která se dnes stala bažinou pro země, které v ní již jsou. To druhé je agresivní mutací původně obranné aliance v organizaci, která má na svých rukou srbskou krev.

Skutečná otázka tedy zní, zda má vlastenecká alternativa v Srbsku šanci. Co se týče „Evropy“, pro Srbsko by bylo rozumné zůstat mimo EU a vyjednávat s ní vzájemné vtahy jako ne-člen. Může někdo tvrdit, že Švýcarsko nebo Norsko je na tom hůře než Řecko či Portugalsko, nebo když na to přijde, Bulharsko nebo Rumunsko? Srbské naděje ve vstup do EU kdosi označil za první případ, kdy krysa chce ​​naskočit na potápějící se loď.

Pokud jde o NATO, co by se dalo říci? Jak může nějaký slušný Srb byť jen uvažovat o členství v takové zrůdnosti, je nad moje chápání. Srbsku by více prospělo, kdyby si budovalo vazby s Organizací dohody o kolektivní bezpečnosti (Collective Security Treaty Organisation – CSTO) a Šanghajskou organizací pro spolupráci (Shanghai Cooperation Organization – CSO). Neměla by snad každá země založit svá bezpečnostní opatření na spolupráci se zeměmi, které podporují její suverenitu a územní celistvost, a nikoli na těch, které se ji v tomto snaží poškodit a zničit?

Co se týče onoho pseudostátu, který předstírá, že existuje v Kosovu a Metohiji, žádnému z washingtonských koní, ani žádným lidem z Bruselu se nepodařilo vdechnout tomuto podvodu život. Jakýkoli krok – ať již šlo o jednostranné vyhlášení nezávislosti, absurdní stanovisko Mezinárodního soudního dvora, konání „voleb“ a vytvoření nové „vlády“ v Prištině pod někým, koho si americký místokrál vybral za „prezidenta“ – slíbenou konsolidaci „nejnovějšího státu v Evropě“ nikdy nepřinesl. Přesto se koalice vládnoucí v Bělehradě snaží přesvědčit Srby, že Kosmet je již ztracen a že jedinou cestou je jakési vyjednávání s obchodníky s orgány, zatímco se vyhýbá spolupráci s globální většinou stojící na straně Srbska, kterou představuje: Rusko a Čína, Indie a Pákistán, Írán a Izrael, Brazílie, Indonésie, Filipíny, Bangladéš, Jižní Afrika, Mexiko, Nigérie, Vietnam, Etiopie, Thajsko, Kongo, Egypt, téměř celá Latinská Amerika, téměř celá Afrika, nemluvě o Španělsku, Rumunsku, Kypru, Slovensku a Řecku. Místo stýkání se s vrahy by vlastenecká vláda v Bělehradě měla dát přednost hledání, která vláda jako první revokuje uznání státu „KosovA“. (i)

(i) Kosovo je albánsky Kosova, pozn. překl.

Zdroj: www.en.beoforum.rs, překlad: Karel Hyka (kráceno)

James George Jatras je ředitelem Squire Sanders Public Advocacy (www.sspa.ssd.com) ve Washingtonu, DC. Je také ředitelem American Council for Kosovo (www.savekosovo.org) a zástupcem ředitele American Institute in Ukraine (www.aminuk.org).  Než v roce 2002 přešel do soukromého sektoru, pracoval v letech 1985 až 2002 jako hlavní poradce pro zahraniční politiku pro republikánské vedení amerického Senátu a předtím pracoval v letech 1979 až 1985 v diplomatických službách.

Poradnímu stanovisku ICJ o Kosovu z roku 2010 se Jatras věnoval v článku Co řekl Mezinárodní soudní dvůr o Kosovu? Méně než se zdá