![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Ludvík Krejčí se narodil 17. srpna 1890 v Tuřanech u Brna jako nejmladší z osmi dětí v selské rodině. Vystudoval vyškovské gymnázium, byl přijat na Vyšší lesnickou školu v Písku. Po ukončení studia byl v roce 1910 odveden do prezenční vojenské služby jako jednoroční dobrovolník u 8. pluku v Brně. V roce 1911 nastoupil jako lesní adjunkt státních lesů v Nuštaru (Bosna).
Byl proto převelen do zálohy 4. pluku a ke kterému byl povolán ještě před rakouskou mobilizací 28. července 1914 a bojoval s ním v Srbsku, Černé Hoře, Albánii. V květnu 1916 byl s praporem jako velitel roty krátce přesunut do Itálie a následně do Rumunska (Sedmihradska). Zde je po ustálení fronty v zákopovou válku 17. května 1917 zajat u Odobeşti nedaleko Focşani.
V červnu se hlásí do legií a 20. července 1917 je zařazen do důstojnického kurzu v Borispolu, je mu udělena hodnost štábního kapitána a je jako důstojník přidělen k 6. Hanáckému střeleckému pluku Ruských legií. Po neúspěchu Kerenského ofenzívy se Ruská armáda rozpadá a české legie musí spolu s ní ustoupit. V bitvě u Bachmače 9. března 1918 zastavuje jeho jednotka postupující německou frontu u železničního uzlu Bachmač na Ukrajině a tím umožňuje evakuaci ustupujících legionářů. Účastní se dalších ústupových bojů z Ukrajiny na Sibiř, vyznamenává se v Marjanovce a kungurské frontě. Po té co Radola Gajda přechází do služeb bělogvardějců, přebírá v roce 1919 v hodnosti plukovníka velení 2. střelecké divize, která kryje poslední část transportů do Vladivostoku před útoky rudoarmějců. V dubnu 1920 opouští Rusko a vrací se do vlasti s 6. střeleckým plukem na lodi President Grant, kam se vlakem dostane 20. června 1920.
V červenci roku 1920 mu bylo svěřeno velení nad 6. pěší divizí sídlící v Brně v hodnosti plukovníka. Roku 1923 byl povýšen na brigádního generála. V srpnu téhož roku byl vyslán na pařížskou vysokou školu válečnickou. V roce 1925, po návratu do vlasti, byl pověřen velením 4. divize z Hradci Králové. V květnu 1928 byl povýšen na divizního generála. V lednu 1927 se oženil s Marií Luxovou, narodily se jim dvě dcery Marie(1930) a Jarmila(1932).
Po vítězství Hitlera ve volbách 1932, jeho zvolení Říšským kancléřem 1933 a ztroskotání ženevské odzbrojovací konference 1932 bylo nutné armádu připravit na případný vojenský konflikt. Proto byl Krejčí 30. listopadu 1933 jmenován zatímním a o měsíc později definitivním náčelníkem hlavního štábu branné moci. Stalo se tak na přímou žádost prezidenta Masaryka, když generála Prchalu nebylo možno prosadit. V nejvyšší pozici vystřídal odvolaného generála Syrového, kterému za podpory Beneše a francouzské vojenské mise byl zřízen náhradní post generálního inspektora. Později po abdikaci Masaryka na prezidentský úřad vznikly spory o kompetence náčelníka a inspektora, které však Krejčí postavil jako věc důvěry v jeho osobu a Syrový musel ustoupit fakticky do pozice reprezentační. Následně je v roce 1934 ve věku 44 let povýšen na armádního generála.
Klíčové změny armády Krejčí prosadil ve změnách struktury velení, strategie válečné armády (krycí a manévrovací složka), penzionování zasloužilých důstojníků, technologická modernizace armády (motorizace a mechanizace, letectvo, tanky), prodloužení prezenční služby, navýšení armádního rozpočtu, nový nástupní a mobilizační plán (VI). 20. března 1935 bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací a Krejčí byl jmenován do funkce předsedy Rady pro opevňování, která měla funkci řídícího orgánu výstavby stálého opevnění v Československu.
Krejčí jako nejvýše postavený voják prosadil od 1. března 1938 až do září 1938 zvýšení početního stavu armády v míru průběžným povoláváním záložníků na cvičení. Po okupaci Rakouska 12. března 1938, byl již v dubnu 1938 dopracován hlavním štábem upravený mobilizační plán VIa — např. německý Wehrmacht obdobnou úpravu nebyl schopen do září 1938 provést. Po té co rozvědka oznámila soustředění německých vojsk v Sasku, severním Rakousku a jižním Slezsku, po poradě s prezidentem a vládou byl povolán jeden ročník zálohy na mimořádné cvičení a od 22. května do 13. června 1938 byl vyhlášen kryt hranic, který měl zajistit ochranu republiky do případné všeobecné mobilizace. V červenci 1938 vstoupil v platnost nový mobilizační plán VII, který již předpokládá v západních Čechách jen mobilizaci a po soustředěném útoku Wehrmachtu ústup na Českomoravskou vrchovinu.
Na začátku září 1938 adresoval politikům memorandum, kde varoval před ústupky nacistickému Německu a upozornil na připravenost armády bojovat. Od 12. září 1938 zavedl štáb nepřetržitý provoz včetně mobilizačních orgánů. V pohraničí od 12. a 13. září vyhlásila vláda stanné právo v reakci na ozbrojené povstání organizované Sudetendeutsche Partei, které musely potlačit pohotovostní oddíly armády a nakonec i řádná armáda. Po obavách, aby se tento zásah armády nestal záminkou pro útok Německa, žádal opět Krejčí na vládě a prezidentovi obranná opatření, kteří souhlasili jen s povoláním části záložníků na zvláštní cvičení. Byla také vyhlášena bojová pohotovost těžkého a zajištěno lehkého opevnění.
Další dvě memoranda koncem září směřovala k veřejnosti a k politikům o vážnosti situace. Dne 17. září 1938 požádal Krejčí Beneše o okamžité povolání dvou ročníků zálohy a následnou mobilizaci, která byla však zamítnuta. Proto podal prezidentovi demisi, která byla také zamítnuta, ale požadavek na povolání jednoho ročníku byl naplněn. Krejčí požádal skrze francouzského generála Gamelina, aby Francie návrh mobilizace podpořila. Vláda Anglie a Francie však opětovně rozhodně odmítala Československou mobilizaci.
Česká vláda 21. září 1938 přijala britsko-francouzské ultimátum o ústupcích v pohraničí, které den před tím odmítla. Henlein však tyto ústupky na Hitlerův příkaz nepřijal a označil je za již nedostačující. Vláda podala demisi a byla jmenována nová v čele s generálem Syrovým.
Další žádost o mobilizaci na poradě s prezidentem proti soustřeďující se německé armádě dal Krejčí 21. září a opět nebyla Benešem vyslyšena. Až 22. září 1938 se Krejčímu podařilo prosadit vyhlášení plného krytu hranic a následně 23. září 1938 všeobecné mobilizace, kdy byl prezidentem Benešem jmenován hlavním velitelem operujících armád. Následující den se Hlavní velitelství začalo přesouvat přes Klánovice, kde vydal rozkaz o rozmístění podpůrných sborů v obraných pozicích podle předpokládaného směru hlavního útoku (Jindřichův Hradec, Liberec). Večer 26. září 1938 dorazil štáb do Račic u Vyškova a jeho okolí. Mobilizace byla nerušeně a úspěšně dokončena a armáda byla připravena k obraně. V Mnichově je 29. září v noci přijata dohoda o odstoupení pohraničí Německu a doručena, jako automaticky přijatá, Československé vládě. Prezidentem je Krejčí na ráno 30. září 1938 povolán do Prahy, kde společně s generálem Lužou, Vojcechovským, Prchalou obhajují nutnost, schopnost a ochotu armády k obraně i osamocené. Beneš píše o setkání ve svých pamětech: Byl to rozhovor velice pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde stanovenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli; ale byly to prosby i výstrahy důrazné.
Zpočátku října byl v čele nátlaku na politiky ve prospěch vojenské obrany, neboť byl přesvědčen o připravenosti i odhodlanosti armády. Účastnil se platonických pokusů o případné vojenské převzetí vlády, následně obrátil a další pokusy generálů odmítal.
Po přijetí Mnichovské dohody začala armáda od poloviny října 1938 pod jeho velením demobilizovat a přecházet zpět do mírového stavu. Byl připraven nový mobilizační plán, redukce armády a další dílčí modernizace armády, 5.-12. prosince 1938 byl postupně rušen kryt hranic. Dne 20. prosince 1938 byl odvolán z funkce hlavního velitele operujících armád a 3. února 1939 byla zrušena branná pohotovost. Na nátlak nacistů byl 1. března 1939 odvolán z funkce náčelníka Hlavního štábu.
Po začátku německé okupace v březnu 1939 žil v Praze, později byl donucen se odstěhovat do rodiště své ženy do Jablonného nad Orlicí. Jeho dva pokusy o opuštění republiky nebyly úspěšné. Byl však 14. října 1941 zatčen Gestapem a po výsleších v Praze převezen do koncentračního tábora Terezín. V červenci 1942 byl nečekaně Gestapem propuštěn. V říjnu 1943 a srpnu 1943 se ho pokusil K. H. Frank propagandisticky zneužít, což Krejčí odmítl. I přes neustálé sledování podporoval finančními prostředky odbojovou skupinu vedenou Jaroslavem Kvapilem.
Po osvobození se ve svých 57 letech přihlásil do armády. Až na začátku roku 1947 byl znovu přijat, ale již 1. února 1947 byl penzionován. Po komunistickém převratu byl v červenci 1950 degradován na vojína a v květnu 1953 mu byla odebrána penze. Pracuje proto jako pomocný dělník ve znárodněné továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí, patřící dříve rodině jeho ženy. Po intervenci maršála Koněva mu byl roku 1969 vyměřen částečný důchod. Umírá jako prostý vojín 9. února 1972 v nemocnici Ústí nad Orlicí a pohřben byl v rodných Tuřanech s legionářskými poctami.
Posmrtně vrácená hodnost armádního generála byla Ludvíku Krejčímu roku 1990. Roku 1997 byl také oceněn za zásluhy pro odboj. V lednu 1998 byl neúspěšně navrhnut na ocenění Řádu bílého lva in memoriam. Generál Ludvík Krejčí byl za statečnost během válečných bojů a za službu v nejvyšších armádních funkcích vyznamenán celkem 17 dekoracemi – mj. velkokřížem Řádu rumunské hvězdy, 1. stupněm Řádu jugoslávské koruny, 1. stupněm jugoslávského Řádu Karadžordževičovy hvězdy, velkokřížem Řádu Jiřího I., 1. stupněm čínského Řádu rýžového klasu, velkodůstojnickým křížem francouzského Řádu čestné legie, komturským křížem Řádu italské koruny. Za činnost v legiích byl vyznamenána československým Řádem sokola s meči a jako jeden z mála Medailí Jana Žižky z Trocnova. Za službu v rakousko-uherské armádě obdržel celkem tři vyznamenání Signum laudis.
Rozhovor s Ludvíkem Krejčím o mobilizaci a Mnichovu z října 1968
http://www.fronta.cz/armadni-general-ludvik-krejci-o-situaci-v-zari-1938
Zdroj: www.vojsko.net, www.fronta.cz, Wikipedie
