Tříkrálová deklarace, jeden z nejvýznamnějších dokumentů české politiky za 1. světové války. Přijata 6. 1. 1918 tzv. generálním sněmem zemí českých (všichni poslanci s výjimkou B. Šmerala), protestovala proti neúčasti Čechů na mírovém jednání v Brestu Litevském a vytyčila české programové požadavky – především samostatný stát a spojení se Slovenskem. Rakouská vláda prohlásila tříkrálovou deklaraci za velezrádnou a zkonfiskovala ji; text se však přesto rychle šířil.

Na svátek tří králů, 6. ledna 1918 odpoledne, se v Grégrově sálu pražského Obecního domu prvně sešli všichni poslanci české národnosti s platným mandátem, a to jak členové poslanecké sněmovny říšské rady ve Vídni, tak za války nesvolávaných zemských sněmů Českého království, Moravského markrabství a Slezského vévodství. Na slavnostním shromáždění byl přečten a aklamativně přijat text, který vstoupil do dějin českého zápasu za státní a národní samostatnost pod neurčitým názvem Tříkrálová deklarace. V dokumentu političtí zástupci českého národa odmítli stávající program rakousko-uherské zahraniční politiky.

První světovou válku vnímali prozíraví politikové a myslitelé od počátku jako evropský mezník zásadní důležitosti. Rakousko-uherské soustátí vstoupilo do rozsáhlého válečného konfliktu jako spojenec Německa a jeho zahraniční politika fatálně podléhala agresivně prosazovanému německému vlivu. Z obavy před rozkladem, který by mohl nastat následkem dlouhodobě neřešených vnitřních problémů mnohonárodnostní monarchie, vídeňská vláda neobnovila parlament, rozpuštěný nedlouho před vypuknutím války, a rozhodovala autoritativním způsobem. V nepříznivé vnitropolitické atmosféře, komplikované vleklými zásobovacími obtížemi, intervenovaly do chodu státu vojenské kruhy. Bylo pochopitelné, že armáda sledovala své bezprostřední cíle a neúprosně potlačovala projevy odporu ze strany politické opozice i ze strany neplnoprávných národností. Mezi nimi zaujímali Češi rozvinutostí veřejného a kulturního života jedno z předních míst. Potenciální nebezpečí znamenala zejména jejich orientace na státy Rakousko-Uhersku a Německu nepřátelské, proto byli Češi perzekvováni, čímž jejich kritický postoj k Vídni gradoval.

Příznivou změnu poměrů znamenal nástup nového císaře Karla na podzim 1916. Česká politika vyšla z pasivity, aktivizovala se a její projevy protestu se pomalu množily. Od chvíle, kdy byl v létě 1917 znovu svolán parlament, česká delegace vystupovala jednotně. Mezitím mezinárodní a válečnou situaci vyhrocoval revoluční rozklad carského Ruska, chaos na východní frontě (českoslovenští dobrovolníci v ruské armádě vystoupili vítězně u Zborova) a radikalizace ruské revoluce na podzim 1917. Bolševická Leninova vláda navrhla Německu, Rakousko-Uhersku a Turecku separátní mírová jednání a ústy svého zástupce Lva Trockého prosazovala vlastní pojetí míru – bez anexí a kontribucí a garanci práva na sebeurčení pro neplnoprávné národy. Vzhledem k vojenské slabosti si však bolševici nemohli diktovat podmínky a zahraniční ministři Německa a Rakousko-Uherska prosadili posléze mír podle vlastních velmocenských představ.

V odpovědi na ruské návrhy rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Czernin při expozé o zahraniční politice na půdě říšské rady 25. 12. 1917 sice neodmítl zásadu budoucího neanekčního míru, nicméně k druhému bolševickému požadavku uvedl: „Otázka státní příslušnosti národních skupin, nemajících státní samostatnost, nemůže být (…) upravena mezistátně. Otázka budiž každým státem řešena s jeho národy samostatně cestou ústavní.“ Český domácí odboj rozuměl tomuto prohlášení v intenci protičeské linie vídeňské vlády jako faktické negaci práva na národní sebeurčení a neprodleně začal organizovat tzv. generální sněm českých poslanců. Česká politická reprezentace na něm měla manifestačně odmítnout Czerninovo prohlášení. Pouze nedávno sesazený předseda českoslovanské sociální demokracie Bohumír Šmeral nesolidarizoval s postojem odbojové většiny a nepodpořil kritiku vlády, od níž si sliboval poválečnou konstituční úpravu postavení zemí České koruny uvnitř monarchie.

Konečné znění poslanecké deklarace vypracoval poslanec dr. Alois Rašín, ještě před rokem vězněný, ze tří předešlých verzí v noci z 5. na 6. ledna 1918. Vrcholnými body dokumentu byly tři formulace. První zpochybňovala jednostranný akt separátního míru: „Příští mír může být s trvalým úspěchem uzavřen jenom od národa k národu, mezi legitimovanými a řádnou demokratickou volbou k jeho zastupování zvolenými poselstvy.“ Princip sebeurčení nepřímo opatrně vyjadřovala věta, že „mírová ujednání mohou být dílem jen národů samých“ a že toliko ve společném díle národů mohou být vyrovnány veškeré válečné křivdy. Třetí z klíčových vět navazovala na Státoprávní prohlášení českých říšských poslanců z konce května 1917 a požadovala „spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém“. I když výrazem „samostatný československý stát“ nebylo míněno odtržení od rakousko-uherského celku, nýbrž ústavní reorganizace monarchie v český (česko-slovenský) prospěch a i když ostrý tón deklarace zmírňoval k státu loajální dovětek českomoravských katolíků o kontinuitě projevů českých poslaneckých delegací a klubů, přesto se jednalo o novum v české válečné politice, jež u Němců v parlamentu i v Uhrách vyvolalo bouři nevole.

Počátkem ledna 1918 se všichni poslanci české národnosti sjednotili na stanovisku nekompromisní protivládní opozice. Prozatím mírnými prostředky vyjádřili vůli českého národa po zásadní změně vnitropolitických poměrů, ústavního a právního řádu v celé říši. Jakkoli se v případě Tříkrálové deklarace jednalo o text podmíněný atmosférou okamžiku, který brzy zastaral, generální poslanecký sněm znamenal nezbytný krok k samostatnému Československu. V řadě následujících událostí jeho význam vzrostl více, než organizátoři akce původně zamýšleli.

Zdroj: Martin Kučera, Historický ústav AV ČR

Radikální demokrat, politický vězeň i zakladatel Československa. A nakonec oběť atentátu. Tak by se dal ve zkratce popsat Alois Rašín, jeden z „mužů 28. října“ a první československý ministr financí. Aloise Rašína postřelil atentátník Josef Šoupal 5. ledna 1923. Ministr financí pak několik týdnů bojoval o život v podolské nemocnici. Lékaře udivil svou vůlí. Ačkoliv kulka zasáhla páteř i míchu a Rašín ochrnul, tak již po několika dnech si poručil donést doutníky a víno a zajímal se o politické dění. Vůle však nestačila, 18. února Rašín zraněním podlehl. V Československu nebyl prvním státníkem, na kterého byl spáchán atentát. Už v roce 1919 zaútočil mladý komunista na premiéra Karla Kramáře. Ten ale díky nadité peněžence v náprsní kapse přežil, kulka se o ni zastavila. Na Rašína zaútočil anarchista Šoupal zřejmě kvůli jeho tvrdé měnové politice. Ministr a člen národnědemokratické strany se snažil stabilizovat rozvrácené poválečné státní finance. V březnu 1919 proto nařídil zavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část peněz nechal zadržet jako nucenou státní půjčku.

Rašínova politika pobouřila chudé
Jeho politika sice pomohla podnikům, ale tvrdě dopadla na chudší vrstvy. Při hájení silné československé koruny byl až asociální a do určité míry fanatický. Měnová politika pro něj byla priorita a sociální aspekty odsouval stranou s tím, že to lidé musí ještě chvíli vydržet. Na Rašína kvůli jeho politice útočili novináři, po chuti nebyla jeho tvrdost ani Masarykovi. Komunistická propaganda proti strážci státní kasy rozpoutala kampaň, ve které jej označila jako hlavního nepřítele lidu. Členem komunistické strany byl i vrah Josef Šoupal. Strana však o jeho plánu nic nevěděla. Atentátník, rodák z Havlíčkova Brodu a úředník pojišťovny, jednal na vlastní pěst.

Atentátník dožil jako  funkcionář KSČ
Byl to mladý člověk, nebylo mu ani 21 let, který propadl anarchistickým myšlenkám. Myslel si, že když odstraní Rašína a pak i Kramáře či Preisse z Živnobanky, tak tím pomůžeme obecnému blahu. Ministra financí si vybral jako prvního, kterého odstřelí. Zbraň si pořídil už několik měsíců dopředu a poprvé se za Rašínem vypravil na ministerstvo už v prosinci 1922. Tehdy ho ale k němu nepustili. Šoupal se proto vrátil do Prahy v lednu 1923. Na Rašína si počkal před jeho domem v Žitné ulici a z blízka do něj vypálil dvě rány. Pak začal utíkat, ale lidé jej brzy dostihli. Nedostal trest smrti, ale jen osmnáct let, protože z tehdejšího pohledu ještě nebyl plnoletý. Za protektorátu v roce 1943 ho pak Němci pustili, změnil si jméno a dožil jako funkcionář komunistické strany. Zemřel v roce 1959.

Rašín: tvrdohlavý vlastenec, smrti se nevyhýbal
Šoupalův atentát ale nebyl první případ, kdy Alois Rašín bojoval kvůli politice o život. Jako člen odbojové organizace Maffie si už v roce 1916 vysloužil trest smrti za rozvracení mocnářství. Zachránila ho až amnestie nového císaře Karla I. Rašín ale o milost nežádal, jako jediný se prý dokonce při vynášení rozsudku smál. Rašín byl člověk tvrdý, principiální a v něčem opravdu fanatický. Zároveň ale s velkým smyslem pro odpovědnost a s mimořádnou láskou k československé republice. Stát pro něj byl takovou hodnotou, že se domníval, že se všichni podřídí v zájmu obecného blaha. Kompromis s Němci by v jeho případě nebyl možný. Ale na rozdíl třeba od Kramáře byl schopný najít kompromis s Hradem, našel nakonec cestu k Masarykovi i Benešovi, byl ostatně členem Pětky.

Rašínova syna zatklo gestapo, zemřel ve vězení
Ještě radikálnější nacionalista byl Rašínův syn Ladislav. Za první republiky vystupoval ostře protiněmecky.V roce 1938 byl jedním z nejvýraznějších kritiků mnichovské dohody, později se výrazně zapojil do odboje. Už v prosinci 1939 ho proto zatklo gestapo a věznilo jej na řadě míst v Německu. V březnu 1945 pak Ladislav Rašín zemřel v Frankfurtu nad Mohanem. Jeho dcera Jana Rašínová zůstala doma s matkou, do emigrace odešla až v roce 1968 a dodnes žije ve Švýcarsku.

Alois Rašín, český ekonom a politik
- narodil se 18. října 1867 v Nechanicích
- maturuje v roce 1886, pak studuje lékařství na Univerzitě Karlově, později přechází na právnickou fakultu
- angažuje se politicky, v procesu s Omladinou odsouzen na dva roky vězení, v listopadu 1895 amnestován
- podílí se na vzniku Státoprávně radikální strany, věnuje se advokátní praxi, pracuje jako zástupce Živnobanky
- v roce 1907 se spojuje s Karlem Kramářem, vstupuje k mladočechům, v roce 1911 zvolen do vídeňského parlamentu
- 28. října roku 1918 hlavním organizátorem Československa
- v letech 1918-19 a 1922-23 ministr financí
- 5. ledna 1923 je na něj spáchán atentát, na následky 18. února téhož roku umírá

Zdroj: Jakub Jareš, www.tyden.cz (upraveno, zkráceno)

Ve Vídni probíhala z iniciativy Taaffeho vlády česko-německá jednání, která měla vyřešit národnostní spory 80. let a bezprostředně ukončit německou pasivní rezistenci v zemském sněmu. Proběhlo celkem 14 porad a schůzí, kterých se účastnilo 5 ministrů (v čele s premiérem Taaffem a ministrem Pražákem), delegace staročechů (F. L. Rieger, K. Mattuš, A. O. Zeithammer), zástupci klubu konzervativních velkostatkářů (R. Clam-Martinic, hrabě B. K. Kinský, kníže J. Lobkovic), čtyři němečtí liberálové (v čele s E. Plenerem a F. Schmeykalem) a tři zástupci ústavověrných velkostatkářů; celkem šlo o osmnáct osob. Výsledkem byly tzv. punktace, tj. 11 konkrétních bodů, v nichž se naznačovalo možné řešení. I když se jimi formálně nerušila politická jednota Čech, fakticky se otevíraly cesty postupnému štěpení země. Cílem bylo dosáhnout pokud možno maximálního oddělení německých a tzv. smíšených (česko-německých) oblastí. Punktace otevíraly cestu k postupnému národnostnímu (a později i politickému) rozpadu země. Tak byly interpretovány a oslavovány na německé straně jako politické vítězství (v Teplicích 9. února 1890). Podstatou punktací byla úprava veřejné správy v Čechách (revize obvodů okresních a krajských soudů, obchodních a živnostenských komor, rozdělení zemědělské a školní rady) podle národnostních kritérií. Punktace byly zveřejněny 27. ledna t. r. a bezprostředně poté schváleny poslaneckými kluby zúčastněných stran na jednání. Od počátku se proti nim ostře postavila národní strana svobodomyslná (mladočeši).

Zdroj: www.libri.cz

Dne 1. ledna 1831 byla založena Matice Česká. Tato instituce, u jejíhož zrodu stáli největší čeští obrozenci v čele s Františkem Palackým, sehrála významnou roli při formování českého jazyka a tím i v budování české národní identity v 19. století. Příspěvek o historii i současnosti Matice české připravil Otakar Vraný, čtou Miroslav Krupička a Martina Lustigová.

Vzniku Matice české předcházelo několikaleté úsilí založit společnost, která by systematicky podporovala český jazyk a literaturu. Diskuse o vzniku podobné instituce probíhala už v 90. letech 18. století, ale až roku 1800 vznikl návrh na vytvoření „spolku ku prospěchu a povznesení českého jazyka a literatury“, jak jej formulovali Josef Dobrovský, Matěj Václav Kramerius a František Martin Pelcl. Jak říká Pavel Muchka z Knihovny Národního muzea, toto úsilí bylo korunováno úspěchem až po vzniku Národního muzea: „Národní muzeum bylo založeno v roce 1818 a od roku 1822 tuto instituci vedla Společnost Vlasteneckého muzea. Zpočátku to byla spíš vlastenecká instituce, ale s příchodem Palackého dochází k její transformaci v českou národní instituci. A právě Matice česká přispěla k tomu, že tato instituce se stává postupně českou.“

Uplynulo dalších 12 let, než se podařilo soustředit pozornost na podporu českého jazyka. Zásluhou Františka Palackého byl roku 1830 při Společnosti Vlasteneckého muzea zřízen Sbor pro vzdělávání české řeči a literatury české. Jak vysvětluje Pavel Muchka, Matice česká vlastně vznikla jako nástroj pro shromáždění financí na vydávání českých knih: „Při tomto sboru se zakládá tzv. Matice česká, což byla pokladnice finančních prostředků určená na podporu vydávání české literatury. Původním projektem bylo vydání rozsáhlé české encyklopedie. Při vzniku této instituce stáli František Palacký, Josef Jungmann a Jan Svatopluk Presl. Všichni tři byli pověřeni přípravou encyklopedie, do které měli psát hesla.“

Matice česká tedy byla zřízena v roce 1830, ale za datum jejího vzniku je považován 1. leden 1831, kdy vzniklo slavné provolání „Vlastencům naší národní literatury milovným“. K prvním členům, z jejichž příspěvků byla činnost Matice financovaná, patřili příslušníci šlechty, nižší duchovenstvo a univerzitní studenti, čtenářské spolky a knihovny. Členství v Matici bylo považováno za vlasteneckou čest a povinnost.

Vydavatelská činnost byla zahájena v roce 1832 převzetím Časopisu Českého muzea. Mezi další aktivity Matice patřila propagace knih v českých zemích, kontakty s cizími vzdělávacími institucemi a podpora česky píšících literátů. Vedle toho Matice usilovala o prosazování češtiny do škol a úřadů.

Přestože se hlavní záměr zakladatelů Matice – vydat českou encyklopedii – nezdařil, vznikla v Matici stěžejní díla, která ovlivnila vznik moderní češtiny, jak říká dr. Václav Vaněk z Ústavu české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: „Matice česká se postarala o vydání Jungmannova česko-německého slovníku, tedy základního díla, které stručně řečeno dalo českému národu jazyk. Stejně tak v Matici vyšly ve 40. letech 19. století Palackého české dějiny. To je dílo, které národ orientovalo v dějinách a dalo mu představu o řádu a smyslu jeho minulosti. A v Matici vyšla i další stěžejní díla, jako Šafaříkovy Slovanské starožitnosti.“

S nástupem Bachova absolutismu po roce 1848 došlo k útlumu činnosti Matice české, z jejího vedení musel odejít František Palacký. Jak říká Pavel Muchka z Národního muzea, k dalšímu rozvoji dochází až koncem 50. let 19. století: „Významným okamžikem se stává začátek vydávání překladů všech Shakespearových děl od roku 1857 do roku 1879. Dá se říci, že do konce 19. století byla Matice česká největším českým nakladatelstvím.“

Nové období přišlo po vzniku Československa v roce 1918, kdy Matice česká nemusela spoléhat jen na členské příspěvky a začala získávat státní dotace. V letech druhé světové války byla činnost Matice české utlumena zrušením státní subvence a zákazem vydávání muzejního časopisu.

Plná činnost Matice české byla obnovena po válce. Byly zřízeny nové vydavatelské řady, zaměřené na přírodu, vědu a historii. Vydávání knih však od roku 1946 postupně přebíralo vydavatelství Orbis. Po roce 1948 byla činnost Matice jakož i jiných spolků omezena. V roce 1949 bylo znárodněno Národní muzeum, které převzalo vydávání muzejního časopisu a Matici bylo odňato vydavatelské právo. Matice česká se stala Společností Národního muzea a vyvíjela především přednáškovou činnost.

K svému původnímu poslání – tedy vydavatelské činnosti – se Matice česká mohla vrátit až po roce 1989. Dejme na závěr slovo Pavlu Muchkovi: „Činnost Matice české se zaměřuje hlavně na literární historii. Zaměřuje se na osvětovou činnost to jsou přednášky, vycházky, zájezdy. Obnovila i vydavatelskou činnost. V roce 2005 vydala Životopis Františka Palackého od Josefa Pekaře s obrazovou přílohou. Kromě toho vydává tzv. matiční listy. Dále pak vydáváme čtvrtletně Zpravodaj Matice české, kde jsou informace o naší činnosti, tj. přednáškách, vycházkách atd. a o akcích Knihovny Národního muzea.“

www.radio.cz