V horkém popoledni došlo za nikdy nevyjasněných okolností k vraždě krále Václava III. v děkanském paláci v Olomouci. Tato zbabělá vražda mladého krále ukončila panování naší národní dynastie Přemyslovců, která u nás vládla podle doložených faktů přes 420 let, podle legend možná i přes 600 let. Václav III. byl zavražděn jako mladý jinoch v 17 letech.

Kroniky líčili Václava III. jako opilce a prostopášníka. Přestože krátce po svém nástupu se věnoval pitkám a rozdával královské majetky svým oblíbencům, rychle procitl a začal uvažovat již jako skutečný král. Pragmaticky prováděl kroky ke stabilizaci své vlády a k udržení polské koruny. V době vraždy byl na začátku svého tažení do Polska. Václav III. pro některé nezralý a nezdárný jinoch nicméně ke své vládě přistupoval prozíravě a energicky. Uvědomoval si, že není možno bojovat na všech frontách a proto se soustředil na to kde měl největší šance uspět, na Polsko. Uzavřel dohodu s Albrechtem Habsburským, čímž dosáhl zrušení nad ním vynesené říšské klatby a zároveň volnou ruku v polských záležitostech. Uherské koruny se vzdal ve prospěch dalšího z uchazečů a svého bratrance Oty Bavorského. Rovněž začal posilovat i své pozice vůči domácí šlechtě, při liknavosti při svolávání zemské hotovosti na polské tažení šlechtě dokonce hrozil zabavováním majetků. Uprostřed svého vzestupu byl zákeřně zavražděn trojím bodnutím do srdce.

Kdo mohl být oním vrahem? Nejčastěji se uvádějí dvě jména. Prvním kandidátem je Odelin či Holen z Wildenštejna (jak uvádí či štýrský letopisec Otakar či Miroslav Ivanov), bývalý spojenec Vítkovců a přítel Záviše s Falkenštejna, popraveného Václavovým otcem. Nikoliv náhodou požádal krále Václava manžel Závišovy dcery Hynek Krušina z Lichtenburka o majetky Vítkovců zabavených jejich otcem. Listinou z 9. ledna 1306 král rozhodl, že se nic vracet nebude a odsoudil všechny potenciální Závišovi dědice k „věčnému mlčení“. Není náhodou, že hrad Wildštejn (u Blovic na Plzeňsku) krátce po smrti Václava získali do majetku Rožmberkové.

Druhým jmenovitě zmíněným vrahem je jistý Konrád z Botštejna (uvádí Zbraslavská kronika). Podle Zbraslavské kroniky se onen Konrád, rodem Durynk (Němec) se zkrvavenou dýkou v ruce dal na útěk, ale byl přítomnými ozbrojenci krále na místě rychle ubit, takže nestačil ani o svém údajném činu nic říci. Pochybnosti nad postavou vraha jsou dodnes, tento Konrád možná nebyl ani vrah a krev na dýce mohla právě patřit vrahovi, zároveň i jeho smrt není jistá, protože o několik let později se rytíř stejného jména účastní válečných tažení. Už doboví autoři se zmiňují, že Václavova tělesná stráž své povinnosti vykonávala velmi nedbale a že byla zřejmě podplacena.

Iniciativa ovšem pocházela od někoho za „oponou“, svědčilo by o tom i zběžné vyšetřování a zároveň rychlé odstranění vraha, aby případně nemohl označit skutečné viníky.

Další otázkou je kdo vrahovu ruku vedl, tam je situace ještě zamotanější. Nepřátel , kteří mohli mít na smrti mladého krále prospěch bylo opravdu hodně, jak zahraničních tak i domácích. Na toto téma existuje mnoho hypotéz, krátce shrneme alespoň některé.

Kromě teoretických úvah, že by za vraždou mohla stát zhrzená arpádovská princezna Alžběta, kterou Václav přes dohodnutý sňatek zapudil a dal přednost chudé, ale krásné Viole Těšínské jsou zde i další teorie.

Podobně nepravděpodobné je, že by vražedný útok zosnoval polský protikandidát na trůn Vladislav Lokýtek. Sice Václavovou smrtí hodně získal, ale příliš to nesedí s jeho povahou a charakterem. Postavou malý, ale srdcem velký budoucí polský král dával přednost čestnému souboji v poli.

Další možností je snaha Albrechta Habsburského vybudovat doménu pro sebe a své syny. Albrecht byl nemilosrdný a ctižádostivý panovník, který byl ochoten použít jakéhokoliv prostředku k dosažení svých cílů. Habsburkové odstraněním našeho krále získali asi nejvíce, dokonce nakrátko na český trůn usedl i Albrechtův syn Rudolf Habsburský.

Možným iniciátorem vraždy mohl být i manžel nejstarší dcery Václava II Anny Přemyslovny Jindřich Korutanský, který by po smrti svého švagra logicky byl prvním kandidátem na trůn.

Nejpravděpodobnější variantou se ovšem jeví spiknutí šlechty. Mnoho obdarovaných se s rostoucí moci mladého krále začali obávat o své majetky, které často vymámili na opilém králi podvodem. Známý příběh je zachycený v kronice Václava Krabice z Weitmile, dvorního kronikáře Karla IV. Vznikla ani ne půl století po atentátu. „Někteří vypravují, když král po otcově smrti už kraloval v Čechách, tu prý jednou postavil do řady stejný počet nových hrnéčků, kolik bylo pánů, a nazývaje hrnéčky jmény jednotlivých pánů, po řadě je rozbíjel se slovy: „Ty, pane ten a ten, vrať mi hrad, který jsi vyloudil, nebo jinak jako hrnec tento rozbiji hlavu tvou a kteréhokoliv jiného poddaného, mně se protivícího.“ To jen potvrzuje oprávněnost strachu šlechty o nedávno získaný královský majetek. Rovněž určitě nelibě nesli rostoucí požadavky koruny na finance a plnění povinností při dodávání bojovníků pro polské tažení.

Připravil: Marek Štěpán, zdroje: www.libri.cz, www.e-stredovek.cz, historicky.blog.cz, www.nase-rodina.cz, scienceworld.cz, tn.nova.cz

Dne 2. srpna roku 1892 byl v tehdejší rakousko-uherské monarchii vydán zákon zavádějící korunovou měnu. Koruna byla tehdy v českých zemích náhradou za zlatý, případně zlatku, zlatník, podle regionálních zvyklostí, v Rakousku za gulden (oficiální označení platidla) a v Uhersku za forint, případně florin. Označení koruna bylo opět lokální a používali ho česky nebo slovensky mluvící obyvatelé Rakouska-Uherska. Ze zmíněného zákona vyplývající oficiální název pro platidlo bylKrone v zemích Předlitavska a korona v zemích Zalitavska.

Už tehdy se koruna dělila na haléře a to v hodnotách 1, 2, 10 a 20 haléřů. Oficiální označení haléře pro Rakousko bylo Heller a pro Uhersko filler.

Hodnota tehdejší koruny vycházela z jejího předchůdce a to v poměru 1:2, tedy 1 zlatý = 2 koruny. Z tohoto poměru také vychází označení pětka pro desetikorunovou minci, které se dochovalo dodnes. Koruny v hodnotách 1, 2 a 5 byly raženy stříbrné, v hodnotách 10, 20 a 100 byly raženy ze zlata.

Prosazování nové měny bylo však zdlouhavým procesem. Trvalo téměř 8 let, než byla stažena a zneplatněna měna předchozí, definitivně byla tedy koruna jako jediné oficiální platidlo Rakouska Uherska zavedena až 1. ledna 1900. Od tohoto roku se také ve Vídni začaly tisknout bankovky v hodnotách 1, 2, 10, 20, 25, 50, 100, 200, 1000, 10 000 korun, které byly dvojjazyčné, jedna strana byla v německém a druhá v maďarském jazyce. V dolní části bankovky byla její hodnota uvedena i v ostatních jazycích, užívaných v monarchii.

Rakousko-uherská koruna si však dlouhého trvání platnosti neužila, jelikož její platnost skončila s pádem monarchie a vznikly z ní nové národní měny, všechny opět označované jako koruna, a to československá koruna, rakouská koruna, maďarská koruna a jugoslávská koruna. V této době se také objevilo, nejspíše na základě snah oprostit se od všeho, co by připomínalo monarchii, několik návrhů na nový název československé měny, například hřivna, lev nebo sokol, jenž by se dělil na káňata. Žádný z názvů se však neujal.

První československá jednokorunová mince byla vpuštěna do oběhu 24. září 1919. Rakousko-uherské bankovky zůstaly v oběhu o něco déle, pouze byly na návrh tehdejšího ministra financí Aloise Rašína okolkovány a staly se z nich takzvané státovky. Tyto státovky byly do oběhu emitovány s nominálními hodnotami 1, 5, 10, 20, 100, 500, 1000 a 5000 korun.

Koruna na našem území je platidlem již 118, respektive 91 let, podle toho, zda bereme v úvahu korunu v rámci Rakouska-Uherska. Je otázkou, jak dlouho tu s námi ještě bude…

Autor: Jaroslav Žákech