Před čtrnácti lety se v České republice začaly provádět transplantace plic. O rok později, 23. července 1998, byla ve Fakultní nemocnici Motol v Praze provedena první transplantace obou plic současně. Provedl ji tým chirurgů pod vedením profesora Pavla Pafka. Motol je jediným českým pracovištěm, které má transplantační program plic. Do dnešního dne byla u nás transplantace obou plic provedena 115 pacientům. Čekací doba je 158 dní (bez měsíce, 2 týdnů a 4 dnů půl roku).

Transplantace plic je určena pro pacienty s dlouhodobou dechovou nedostatečností v konečném stadiu plicního onemocnění, kdy jiná léčba už není dostatečně účinná k udržení základní funkce plic (okysličování krve). Transplantace obou plic se provádí pacientům na sklonku života, kterým selžou obě plíce. Tito lidé permanentně dýchají pomocí kyslíkového přístroje. Po zákroku jsou schopni normálně samostatně dýchat. Délka života nemocných bez transplantace se pohybuje kolem jednoho a půl roku.

Délka zákroku bývá 5 až 7 hodin, od odebrání orgánu dárci, přes transport, až k implantaci pacientovi. První operovaná pacientka žila ještě 6 let po zákroku. První rok po zákroku přežívá 75 až 76 procent nemocných. Dalších pěti let se dožívá 45 až 50 procent operovaných. Většina nemocných pak umírá na infekční komplikace, nebo že postupně dojde k odloučení štěpu. Profesor Pavel Pafko k tomu řekl: „Každý transplantovaný člověk dostane orgán někoho jiného. Přirozenou reakcí lidského organismu je, že se snaží vyloučit vše cizorodé, v tomto případě transplantovanou plíci. K tomu, aby byla transplantace úspěšná, musí nemocný celoživotně dostávat léky, které snižují jeho imunitu a brání tím vyloučení nového orgánu. Snížením imunity se ale zvyšuje riziko infekce“.

Transplantace plic patří k nejnáročnějším lékařským úkonům. Poprvé se o ni pokusil v roce 1963 Američan James Hardy, jeho pacient však přežil pouhých 18 dní od operace. V následujících letech proběhlo dalších 36 transplantací plic, z nichž ovšem jen dva pacienti žili déle jak jeden měsíc. Díky objevu cyklosporinu (Jaen Borrel), který se stal základním kamenem imunosupresivní léčby, se začátkem osmdesátých let zahájila úspěšná éra orgánových transplantací. První úspěšnou transplantaci plic udělal v roce 1983 J. D. Cooper, který o 3 roky později provedl i transplantaci obou plic najednou.

Ročně se ve světě provádí asi 1400 až 1500 transplantací plic, z toho asi 2/3 v USA, zbytek v Evropě a Austrálii. Odhaduje se, že minimálním potřebným počtem je jedna transplantace plic na milion obyvatel. V České republice se v současnosti provádí něco přes dvě transplantace na milion obyvatel, což je srovnatelné s ostatními vyspělými zeměmi.

Zdroje: www.digiweb.ihned.cz, www.ct24.cz, www.kst.cz

Napsal: Michal Šíba

Dne 22. července 1848 započal ve Vídni své jednání ústavodárný říšský sněm. Jeho cílem bylo rokovat mj. o tzv. dubnové ústavě oktrojované císařem Ferdinandem I. 25. dubna. Jednání sněmu ovšem nemohlo splnit očekávání, která do něj byla vložena.

Svolaný sněm měl 383 poslanců, kteří byli voleni nepřímými volbami pomocí volitelů, kdy jeden zastupoval každých 50 tisíc lidí. Voliči museli být starší 24 let. Za české země bylo ve sněmu přítomno 138 poslanců, tedy menší polovina.Volby probíhaly v červnu na území Moravy a Slezska, v Čechách až další měsíc. Na Moravě bylo zvoleno 20 českých a 18 německých poslanců, ve Slezsku 1 český a 9 německých, v Čechách potom 55 českých a 35 německých poslanců.

Sněm se při svém zasedání od začátku potýkal s potížemi, a to zejména národnostní povahy. Jádrem sváru byl už jednací jazyk sněmu. Potíže způsoboval i kvas onoho revolučního roku. Ve stejné době zasahovala Národní garda proti vzbouřivším se dělníkům nespokojeným se sníženým platem. Podařilo se však projednat a schválit návrh na zrušení poddanství za náhradu. Revoluční nepokoje však dále rušily jednání sněmu, ukončeny byly až v říjnu 1848 dobytím Vídně. Sněm byl však z bezpečnostních důvodů přemístěn 22. října do Kroměříže (známý též jako kroměřížský sněm).

Kroměřížský sněm se zabýval mj. novým návrhem ústavy, která měla zaručit svrchovanost lidu a zahrnout základní občanská práva. Panovníkovy pravomoci měly být touto ústavou omezeny. Jednání však byla neúspěšná, a vleklé zasedání bylo v březnu 1849 ukončeno rozehnáním sněmu z vůle panovníka. Vydána byla druhá oktrojovaná ústava, tehdy již Franzem Josefem I., a započala tak éra Bachova absolutismu.

Připravil To​​m​​áš Z​​ál​​e​​​žák

Prameny: Iuridictum, wikipedie.cz, www.libri.cz.