Historie společnosti Škoda se začala psát v roce 1859, kdy hrabě Valdštejn rozhodl o přemístění části výroby ze své sedlecké strojírny a železárny do Plzně. Volba to byla velmi prozíravá – město brzy poté získalo životně důležité železniční spojení a jeho průmysl se začal rychle rozvíjet. Továrna s více než stem pracovníků vyráběla stroje a zařízení pro cukrovary, pivovary, doly, parní stroje, kotle, železné mostní konstrukce, zařízení pro železnice atd. V roce 1866 nastupuje, jako vrchní inženýr nastoupil do strojírny plzeňský rodák a vystudovaný technik Emil Škoda, který své první praktické zkušenosti získával v německých firmách. Škoda byl velmi prozíravý podnikatel – dokázal dlouhodobě odhadnout, kam se bude ubírat vývoj ve strojírenství a o jaký artikl bude na trhu zájem.
Pochopil, že má-li se plzeňská strojírna stát významným hráčem na tehdejším trhu, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavést nové obory a výrobu zmodernizovat. Hrabě Valdštejn neměl do těchto plánů chuť, a tak společnost Škodovi v roce 1869 prodal. Emil Škoda začal továrnu úspěšně rozvíjet. Správně odhadl, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento výrobní program. V roce 1884 zahájil stavbu moderní ocelárny, pro výrobu kvalitních zbraní nezbytnou. O dva roky později Škodovka zařadila do svého výrobního programu kulomety Salvator-Dormus. V roce 1890 vzniklo zbrojní oddělení Škodovy strojírny. Navzdory mnoha problémů Škoda uspěl. V roce 1895 Škodovka zkonstruovala první polní kanon s dlouhým zákluzem hlavně, o rok později byla postavena nová zbrojní hala. Továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.
V roce 1899 se změnila z rodinného podniku na akciovou společnost. V roce 1900 její zakladatel Emil Škoda zemřel. Plzeňská továrna se krom svého zbrojního programu stále věnuje parním strojům, plynovým motorům, vybavením pro doly, potravinářský průmysl, nejrůznějšími konstrukcemi, a také získala velkou proslulost při produkci velkých a složitých odlitků pro lodní stavitelství, z nichž za zmínku stojí např. části potrubí pro elektrárnu na Niagarských vodopádech nebo pro zdymadla Suezského průplavu, ale také strojní zařízení cukrovarů v Turecku, pivovarů v celé Evropě a dělostřelecký materiálu na Dálný východ a do Jižní Ameriky.
V roce 1904 rozhodlo vedení společnosti o zavedení nového výrobního programu – parních turbin. V roce 1907 vznikl vlastní výzkumný ústav. První světová válka přinesla továrně značnou konjunkturu. Škodovácké zbraně, zvláště těžká děla a houfnice, se velmi osvědčily na frontách. Konec války a rozpad Rakouska – Uherska však znamenal pro společnost velkou krizi. O zbraně nebyl zájem, rozpadly se tradiční trhy, zpřetrhaly dlouho pečlivě udržované obchodní vztahy. Aby přežila, musela továrna radikálně změnit svůj výrobní program.
Finanční stabilitu ji zajistil vstup francouzského koncernu Schneider et Cie. Nové vedení společnosti rychle hledalo obory, které by zaplnily mezeru po omezené zbrojní výrobě. Škodovka tak začala vyrábět například parní a od roku 1927 i elektrické lokomotivy, ve dvacátých letech založila v Doudlevcích vlastní elektrotechnickou továrnu. Krizi, do které se dostala po první světové válce, úspěšně překonala a koncern Škoda se postupně stal největším a nejdůležitějším průmyslovým podnikem tehdejšího Československa a jedním z nejvýznamnějších v Evropě. Do koncernu se postupně začlenily závody v Praze na Smíchově, v Hradci Králové, Hrádku u Rokycan, Brně, Komárně, Dubnici na Váhom, uhelné doly v mostecké a plzeňské pánvi. Významný akciový podíl koupila Škodovka například v Avii Praha, Omnipolu, Čs. zbrojovce Brno nebo Kablu Kladno.
Pokračování příště.
Autor: Vojtěch Kocián
Zdroj: pell-mell.webz.cz.
