Sněm v Litoměřicích jsme my, knížectví (interní označení pro RO severní Morava, pozn. redakce), pojali jako výlet. Vyrazili jsme z “Polska” už v pátek, protože je to opravdu “kapke” z ruky a přenocovali v Přerově. Cesta do Litoměřic byla celkem v pohodě, přestože jsem řídila i já. Město bylo dost ucpané, protože zrovna končila výstava Zahrada Čech a navíc probíhalo dvoudenní Vinobraní. Po ubytování v hotelu Apollón (vřele doporučujeme), jsme se vydali na již zmiňovanou Zahradu Čech, která nás ale dost zklamala. Bylo to spíš jako Vietnamské trhy. To Vinobraní bylo mnohem lepší, vínko i burčák byly opravdu kvalitní, a byl bohatý výběr jídel ze všech oblastí světa: Morava, Vietnam, Čína atd. Přestože to ve městě dost žilo až do ranních hodin, nás zmohla únava a vidina příjemné postele.
Nedělní slunečný den jsme využili k návštěvě Terezína. Přestože bylo opravdu příjemné počasí, atmosféra v tomto městečku byla podivně ponurá. Zaparkovali jsme přímo u Muzea Ghetta, kde se nám přišel představit místní obyvatel Tonko, který nás požádal o 40 Kč na ruskou zmrzlinu. Muzeum začíná takticky emotivním vstupem do místností věnovaných dětem v Ghettu. Všechny ty obrázky a básničky v náštěvnících vyvolávají smutek, ze kterého se pak už vlastně nedostanou po dobu celé prohlídky.
Podle mapky jsme také došli k Magdeburským kasárnám, kde je další muzeum, tentokrát zaměřené na kulturu v Ghettu. Dalším bodem naší prohlídky byl Židovský hřbitov, kde jsou mimo jiné pohřbeni i zajatci z 1SV, a krematorium. Autem jsme přejeli k Malé pevnosti, kterou jsme si také podrobně prohlédli včetně 500m dlouhé podzemní chodby.
Přestože Terezín byl založen koncem 18. století císařem Josefem II. jako pevnost, město sloužilo v letech 1939-1945 nacistům. Malá pevnost, původně vybudovaná jako předsunutý objekt Hlavní pevnosti s vlastním zavodňovacím a minovým systémem, byla tehdy sídlem SS a politickým vězením, které málokdo přežil. Hlavní pevnost, z níž byli vystěhováni občané a jejich domy byly přeměněny na ubikace, sloužila v době okupace jako židovské ghetto. Za těch několik let prošlo ghettem kolem 160,000 lidí, přičemž více než 30,000 jich tady zahynulo.
Abychom ze sebe setřásli depresivní pocity, vypravili jsme se, stále jen ve dvou, na zříceniny hradu Hazmburk, protože siluetu jsme zahlédli už v sobotu z D8. Musím se přiznat, že jsem o tomto hradě nikdy předtím neslyšela, ale je opravdu zajímavý hlavně tím, že je dost nebezpečné se po zříceninách 
pohybovat. Psa, ani děti, bych tam teda nevzala. Přestože archeologické nálezy ukazují na osídlení už v 5. tisíciletí před n.l. , o vzniku hradu se moc neví. Původně se snad jednalo o pevný dům s názvem Klopaj, později Klapý (jako vesnice do které musíte jet, pokud chcete vyšplhat na hrad) a v první polovině 14. stol. byl přejmenován na dnešní Hazmburk. Pro mě osobně bylo zajímavé se dozvědět, že se hrad snažili dobít Husité, ale nepodařilo se jim to.
Z Hazmburku jsme už jeli rovnou do Litoměřic na sněm. Litoměřice jsou město vskutku velmi pěkné, ale co se týká salonku V Budvarce, nemůžeme chválit. Přijít ještě nějaký delegát, tak už se opravdu musí buď zavěsit na lustr nebo se schovat pod stůl. Ale nejde o prostory. Sněm byl pracovní a kromě volby předsedy se nám podařilo také přetvořit stanovy, což opravdu bylo důležité.
Pondělní státní svátek jsme uctili výšlapem na „horu“ Říp. Podle mě to teda není hora, ale spíš kopec, o čemž svědčí jeho výška, cca 460m. Ale budu se opakovat, to není podstatné. Praotci Čechovi se zdála tím nejlepší místem, ze kterého se může rozhlédnout po okolí. Navíc tehdy viděl ještě lépe, protože se jednalo o vrch holý. Na vrcholu hory stojí románská rotunda sv. Jiří, která byla původně zasvěcená svatému Vojtěchovi. Říp byl oblíbeným poutním místem v 17. a 18. století , od poloviny 19. století se zde konaly tábory lidu a národní manifestace. I my jsme po vzoru dávných poutníků vyšlápli nahoru k Rotudně, kde nás Honza seznámil s několika historickými fakty.
Ráda bych poděkovala Dóšovi za prima akci, která nás vytáhla 500 km daleko. Moc se nám na Litoměřicku líbilo a doufáme, že se nás na Říp příští rok vydá ještě víc.
Autor: Libuše Kohutová
