V Paříži byla tento den podepsána československo-maďarská mírová smlouva. Nejdůležitějšími částmi smlouvy kromě ukončení samotného válečného stavu byla úprava společných hranic. Československo navázalo na zisk Petržalky /na základě Trianonské smlouvy z roku 1920/ připojením další tří vesnic na pravém břehu Dunaje, konkrétně se jednalo o Oroszvár (Rusovce), Horvátjárfalu (Jarovce), Dunacsún (Čunovo) s převážně usídlenými chorvatskými kolonisty. Československo původně žádalo i připojení obcí Rajka a Bezenye, ovšem neúspěšně. Dalším významným bodem smlouvy bylo stanovení reparací. Částka byla stanovena ve výši 100.000.000 dolarů, pro bližší specifikaci se americký dolar počítal ve vztahu ke zlatu v poměru 35 dolarů na 1 unci. Kromě hranice a reparací byla zmíněna i otázka obyvatel maďarské národnosti na území Československa, omezení armády Maďarské republiky a návrat kulturních předmětů ukradených na území ČSR nebo náležející čs. občanům. Tato smlouva navazovala na výsledky Pařížské mírové konference ve dnech 26. července – 15. října 1946. Kde byl s konečnou platností vyřešen osud zemí bojujících na straně nacistického Německa ve druhé světové válce; konkrétně Itálie, Finska, Rumunska, Bulharska a Maďarska. Na základě těchto dohod byly uzavřeny i obdobné smlouvy např. mezi Maďarskem a Rumunskem, Maďarskem a Jugoslávií a dalšími.
Osud maďarské menšiny v ČSR byl obecně složitý, zejména pro podíl Maďarska na rozbití Československé republiky v letech 1938/1939. Krátce po osvobození byl na základě dekretu prezidenta republiky č.12/1945 Sb. “ o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ ze dne 21. června 1945 zabaven majetek a na základě dalšího dekretu č.71/1945 Sb. „o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství“ bylo několik desítek tisíc Maďarů odsouzeno k práci na obnově republiky, zejména v českém pohraničí. Tento krok byl dočasný a do konce roku 1949 se mohli všichni odsouzení vrátit, zde je třeba zmínit, že více než polovina jich zůstala v nových sídlech a našla si nový domov.
Původní plán československé vlády bylo vystěhovat všechny občany maďarské národnosti, stejně tak jako tomu bylo v případě národnosti německé. Na rozdíl od vysídlení Němců nebyla maďarská otázka předmětem Postupimské konference, ale byla řešena separátně na základě několika bilaterálních dohod. Kromě výše uvedené smlouvy to byla např. dohoda o výměně obyvatelstva z 27. února 1946 aj. Kromě výměny obyvatelstva a práci na obnově, byli Maďaři stěhováni do čistě slovenských oblastí, dalším asi nejvýznamnějším aktem byla potom tzv. Slovakizace. Prakticky se jednalo o akt, kdy občanům maďarské národnosti bylo umožněno dohledat „slovenské“ předky a požádat formálně o přiznání slovenské národnosti. Tímto způsobem se tato národnostní menšina zmenšila z necelého milionu na pouhých 275.000 občanů. Takový občan byl jako příslušník slovenské národnosti vyňat z působnosti dekretů prezidenta republiky a nehrozila mu další perzekuce. Přestože proces slovakizace měla punc útlaku a msty vítězů, prakticky se jednalo o velice benevolentní proces a prakticky zachoval menšinu, včetně občanských práv v místech jejich původu. Svůj podíl na tom mělo zřejmě i chování maďarských občanů ČSR v roce 1938. Drtivá většina sice vítala připojení k hortyovskému Maďarsku, ale v době německých násilností v Sudetech, před i po mobilizaci, nenarušovali až na výjimky veřejný pořádek v ČSR. To připomněl ostatně i na Pařížské mírové konferenci maďarský ministr zahraničí János Gyöngyösi v projevu ze dne 14. srpna 1946. S odvoláním na německý tajný dokument uvedl, že si 16. 9, 1938 Göring pozval maďarského vyslance v Berlíně a vyčítal mu, že v době tehdejší mezinárodní krize se maďarství projevovalo pasivně „Maďarský tisk všeobecně mlčel. Na československém území s maďarským obyvatelstvem byla situace naprosto klidná, na rozdíl od toho stavu, který vlád v sudetoněmeckých oblastech.“ (Department of State Bulletin, June, 9,1946. P. 984). Po normalizaci vtahů mezi již komunistickým Československem a Maďarskem bylo možné se opět svobodně přihlásit k té které národnosti. Bylo obnoveno maďarské školství, kulturní i jiné instituce a z Maďarů se stala státem uznaná národnostní menšina. Ve východním bloku, pod železnou taktovkou Moskvy, nebylo možno trpět řevnivost mezi „soudružskými“ zeměmi.
Celý text československo-maďarské mírové smlouvy viz ZDE
Autor: Marek Štěpán
