Slovanský Olymp – otázka staročeského pohanství

Devatenácté století představovalo pro české prostředí hledání silné historické základny jako opory proti obklopení germánskou kulturou. Čeští a slovenští spisovatelé i vědci, historikové, jazykovědci, archeologové se v této době snažili nalézt stopy slovanské kultury v dávných, předstředověkých, dobách, a to mnohdy bohužel i tam, kde žádné skutečné nebyly. Výsledek jejich těžké a složité práce, historického bádání, které bylo v tomto směru ještě „v plenkách,“ však nebyl nepatrný. I když na příklad nemůžeme v dnešní době akceptovat výsledky Šafaříkovy archeologické práce ve všech ohledech, přeci jen již víme, že veškeré pravěké artefakty nenáležely Slovanům, přesto jeho vědecká činnost znamenala oproti předchozí době krok vpřed.

Krokem vpřed bylo také zkoumání otázky slovanského „pohanského“ náboženství. Mimochodem slovo „pohan“ je odvozené od latinského „paganus,“ venkovan, a souvisí s prosazováním křesťanské víry v antickém Římě. Musíme si uvědomit, že v 19. století žil český národ v područí Rakouska, germánského národa, proto cítil potřebu nalézt kontinuitu vlastní historie, a tudíž i nějakou další sounáležitost k jinému slovanskému národu. A tímto národem se stalo především Rusko. I když myšlenka všeslovanské vzájemnosti, která se víceméně neúspěšně razila již od první poloviny 19. století až do první světové války, viděla spojitost všech slovanských národů, právě Rusko mělo tehdy být  zastřešujícím státem veškerého slovanstva. A ruku v ruce s touto myšlenkou vznikla, dnes musíme říci že mylná, představa o jednolitém celku slovanských bohů (jakémsi pantheonu), kteří měli být uctíváni na všech územích obývaných Slovany, a v jejich čele měli stanout bohové uctívaní staroslovanskými Rusy. Současné archeologické a historické výzkumy nabízejí poněkud odlišný pohled na problematiku slovanského náboženství.

Dřevěná soška - idol, patrně zobrazení nějakého bůžka. Nález pohází z německého Altfriesacku

Slovanská etnická skupina má kořeny v indoevropské jazykové skupině, stejně tak jako na příklad Germáni, Řekové, Keltové, Římani, Indové a mnoho dalších národů. Proto i slovanské náboženství vyrůstá z této jazykové skupiny. Jako důkaz nám může posloužit na příklad jazyková podobnost náboženské terminologie všech původem indoevropských skupin, a nebo také podobná hierarchie božstev těchto skupin.

Ze slovanské pravlasti, která se dnes klade přibližně do oblasti východní Ukrajiny, Běloruska a jihovýchodního Polska, se vyčlenily tři základní větve Slovanů, východní (Rusové, Bělorusové), jižní (na příklad Bulhaři, Slovinci) a západní, kam kromě Poláků, Lužických Srbů a jiných patří i  Češi a Slováci. Z jazykových, historicko – literárních a především archeologických výzkumů je patrné, že všechny tyto skupiny uctívaly různá slovanská božstva, existovalo však několik bohů, nebo přesněji božských kultů, jejichž uctívání nebylo striktně teritoriálně omezeno. Především šlo o uctívání boha hromu, Peruna, jehož adorace je doložena na Rusi, v Polsku, u Polabských a Pobaltských Slovanů a snad i na Slovensku. V Čechách není jeho uctívání prokázané. Východní i západní Slované uctívali boha Svaroga, jiným označením Dažboga, boha slunce, a jeho syna Svarožiče. Zatímco Svarog měl symbolizovat svou podobností ke Slunci oheň nebeský, jeho syn, Svarožič, potom symbolizoval oheň pozemský. Kulty těchto dvou bohů v českém prostředí doložené jsou. K dalším bohům, jejichž uctívání mělo v slovanských oblastech celistvější charakter, patřil bůh Veles, ochránce stád a hospodářství. Jeho kult je v Čechách doložen jen jazykovými stopami, jako na příklad průpovídkami „u velesa“ nebo „ký veles ti to našeptal.“

V Čechách tedy máme doložené uctívání bohů Svaroga (Dažboga), Svarožiče, Velesa. Kromě toho se nelze nezmínit o uctívání boha Radegasta, v dnešním českém prostředí snad nejznámějšího slovanského boha, jehož kult souvisel s předpovídáním budoucnosti, úrodou a plodností. Kromě těchto bohů, jejichž adorace je doložená jen omezeně, nikoliv obecně, však ve zdejším prostředí chybí informace o konkrétních jménech uctívaných bohů, proto se lze domnívat, že zde bylo v centru náboženské pozornosti uctívání především lokáních „bůžků,“ jejichž jména se nedochovala, ať už kvůli faktu, že staří Slované nedisponovali písmem, ať už kvůli faktu, že soudobí evropští kronikáři této problematice nevěnovali přílišnou pozornost. Uctívání lokálních božstev je zachyceno v Kosmově kronice, kde autor píše, že Slované vedeni Čechem přišli k Řípu s „bůžky na zádech.“ A tato Kosmova „vzpomínka“ je podpořená četnými archeologickými nálezy dřevěných i kamenných sošek majících božské atributy.

Díky intenzivnímu pronikání křesťanské víry po celé Evropě, které fakticky započalo po uklidnění „rozvířené evropské vody“ během stěhování národů, docházelo ve všech oblastech obývaných Slovany k potlačování původního náboženství. Ve střední Evropě tato víra vzdorovala vnějším vlivům až do roku 1168, kdy byla dobyta Arkona na ostrově Rujána, a tím  padlo poslední místo, kde směli Slované „legitimně“ uctívat svá tradiční božstva. Ve východní Evropě se staroslovanské náboženství, díky své odlehlé poloze, udrželo v určitých oblastech až do 15. století.

V českém prostředí se křesťanská kultura začala prosazovat již od devátého století našeho letopočtu, avšak mnohdy se setkávala se silným odporem z řad vyznavačů tradičního náboženství, jak tomu vidíme na příklad v Strojmírově „pohanském“ povstání proti knížeti Bořivojovi, prvnímu historicky doloženému českému panovníkovi. Přijímání křesťanské víry v dobách raného středověku a s tím související postupné mýcení původní slovanské víry nebylo podmíněno nespokojeností s dosavadním náboženstvím, naopak z četných zpráv o „pohanských“ povstáních nejen v Čechách, ale ve všech slovanských zemích, vyplývá, že uctívání slovanských božstev a kultů bylo silně zakořeněné. Přecházení na křesťanskou víru bylo iniciováno tehdejší mocenskou elitou, ta v ní totiž spatřovala možnost snáze vést zahraniční politiku s ostatními evropskými státy, ve kterých již bylo křesťanství dominantní,  a to proto, že v té době mělo křesťanství apriorní význam pro vedení jakékoliv politiky. Dalším důvodem pro šíření a prosazování křesťanství, tedy christianizaci, byla skutečnost, že křesťanská víra s sebou přinášela feudální společenský systém, který výše zmíněné společenské elitě lépe vyhovoval pro vedení vlastní vnitřní politiky a pro správu svých území.

V Kyjevě nalezená hliněná malovaná vajíčka. Jejich stáří je přibližně tisíc let

V Kosmově kronice se dočteme, že pohanským českým Slovanům byl cizí manželský svazek, že „po způsobu dobytka každou noc vyhledávaly nové styky.“ Dalších různých negativních popisů předkřesťanských Slovanů používá Kosmas velice mnoho, je to přirozený důsledek toho, že on sám byl katolickým knězem a jakákoliv jiná víra byla pro něj nedokonalá, zaostalá, špatná. Ovšem je potřeba si uvědomit, že Kosmas svou kroniku píše v první polovině 12. století a i v této době, kdy již v českém prostředí měla být křesťanská víra zakořeněná, považuje za nutné pohanskou víru popisovat ve špatném světle. Tento fakt může být vysvětlován tak, že ještě v Kosmově době se v Čechách pohanský ritus udržoval.

Ať je to pravda či ne, jisté je, že se „pohanská“ víra v Čechách během svého několikasetletého působení zakořenila natolik, že ji dodnes nedokázala katolická církev zcela vymýtit a stále se, i když jen v nepatrných odrazech, promítá do dnešního života.

Pozůstatky staroslovanské víry se projevují ve formě různých tradic a zvyků, tak na příklad malovaná ptačí vejce, slovanský symbol života, vidíme dnes téměř v každé domácnosti o Velikonocích, na mnoha se na jaře vynáší smrt (Morana) z domu a vítá se tak jaro apod. Vesměs jde o tradice, které udržují naši kulturu a oživují historii, proto je důležité, abychom na ně přinejmenším nezapomínali.

obrázek nahoře: Dřevěná mužská hlava nalezená u Jankowa v Polsku. Patrně ztvárňuje nějakého slovanského boha či bůžka

Autor: Jakub Hlávko, vychodni.cechy@svornost.com

Použitá literatura a prameny:

Kosmova kronika česká. Ed. HRDINA, Karel; BLÁHOVÁ, Marie. Praha: Svoboda. 1972
TUREK Rudolf. Počátky české vzdělanosti. Praha: Vyšehrad. 1988
TUREK, Rudolf. Čechy na úsvitě dějin. Praha: Academia. 2000
VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Praha: Artias. 1983