Důležitý severoafrický přístav Tobrúk oblehla vojska Osy 11. dubna 1941 během jarní ofenzivy na Kyrenajce. Fronta se posunula až k libyjsko-egyptské hranici, ale Tobrúk, který zůstal přes 100 km za frontovou linií, po dlouhé měsíce odolával všem pokusům o jeho dobytí. Byl zásobován z moře a statečně ho bránily britsko-australské jednotky, které byly vystřídány čerstvými silami až během října. Mezi těmito střídajícími silami byla také polská Samostatná brigáda karpatských střelců, do jejíž sestavy byl přiřazen také 11. československý prapor. Tyto čerstvé síly měly pomoci načasovaným výpadem z obklíčení chystané nové britské ofenzivě Crusader, která měla Tobrúk vyprostit. Obklíčené jednotky čelily Italům, neboť německá vojska byla mezitím přemístěna k libyjsko-egyptské hranici, kde očekávala britský útok. Nakonec byl perimetr Tobrúku osvobozen 10. prosince 1941 za výrazné podpory posádky pevnosti, tedy i 11. československého pěšího praporu. Během obléhání Tobrúku pracovala německá propaganda s cílem demoralizovat obklíčené jednotky. Lord Haw-Haw, britský kolaborant pracující jako hlasatel pro německý rozhlas, volal do éteru: „Vylezte, krysy!“. Posměšný název naopak britské jednotky s hrdostí převzaly a začaly si říkat „Pouštní krysy“, dokonce 7. britská obrněná divize přejala krysu do svého znaku. Přízvisko „Krysy pouště“ si vysloužili i českoslovenští vojáci.
Nasazení 11. československého pěšího praporu při obraně Tobrúku
Již 6. října odjela z Aleppa předsunutá skupina ubytovatelů pod velením zástupce velitele praporu majora Karla Střelky, která se již 12. října přesunula na palubě torpédoborce Hero do Tobrúku, aby zde připravila příjezd praporu. Na syrské hranici vystřídali československé vojáky veteráni 18. australské brigády, stažené v srpnu z Tobrúku. Mezi 7. a 12. říjnem předaly jednotlivé roty svá postavení Australanům a soustředily se v Aleppu, odkud odjel prapor 14. října železnicí přes Hamá a Homs k jihu do Rajáku, aby pak pokračoval nákladními auty přes Bejrút a Hajfu do tranzitního tábora v palestinském až-Zíbu. Po krátkém odpočinku a přestrojení na zimní výstroj odjeli českoslovenští vojáci 16. října z až-Zíbu do Alexandrie a ubytovali se v tábore al-Ámíríja, asi 30 kilometrů jihozápadně od přístavu. Zde se k nim připojily doplňky, vojáci vycvičení československou výcvikovou jednotkou v Agami. Prapor, zdecimovaný chorobami, ostatně posily nutně potřeboval. Přibližně v 03.00 ráno 21. října odjel prapor nákladními auty z al-Ámíríje do alexandrijského přístavu, kde se krátce po 04.30 nalodilo 321 mužů na australský torpédoborec Napier a 313 mužů na britský torpédoborec Hasty. Pro Čechoslováky, typické suchozemce, nebyla plavba na torpédoborcích ničím příjemným.. Podplukovník Klapálek ve svých vzpomínkách píše, jak u snídaně byli u stolu všichni, k obědu jich přišla jen polovina a povečeřeli již jen ve dvou, když Klapálkovi dělal společnost československý styčný důstojník u britského velení, poručík Eduard de Lorme, vlastním jménem Lobkowitz. Řada československých vojáků dostala mořskou nemoc, některé navíc sužovaly obavy, že nepřátelská letadla či ponorky loď potopí a oni skončí namísto v Tobrúku na mořském dně. Z pohledu námořníků byla však plavba toho dne poměrně klidná, pumy jediného italského letadla, které na konvoj zaútočilo, dopadly neškodně do vody. Přibližně ve 23.30 téhož dne,
21. října 1941, přirazily torpédoborce k molu v tobrúckém přístavu a vojáci 11. čs. pěšího praporu se ocitli v obležené pevnosti. Jejich první cesta vedla na shromaždiště u staré italské pevnosti Airente, kde na ně již čekala předsunutá skupina ubytovatelů. Po strastiplné cestě se konečně najedli a potom ulehli k neklidnému spánku.
11. československý pěší prapor-Východní byl pod velením podplukovníka Karla Klapálka přidělen k polské brigádě generála Kopanského (britské velení logicky předpokládalo snadnou domluvu československých a polských vojáků) a zaujal postavení v západní části perimetru obrany po obou stranách silnice na Dernu. Jeho pravým sousedem byl na severu zprvu 2./13. australský prapor podplukovníka Burrowse, později karpatský hulánský pluk majora Bobinského, levým na jihu 3. prapor karpatských střelců majora Sokola. Hlavní síly praporu se přesunuly do první linie ve dnech 23. až 25. října a vystřídaly 1. prapor durhamské lehké pěchoty a část Karpatského hulánského pluku. Úsek přidělený praporu byl dlouhý 5,7 kilometru a zahrnoval celkem 13 bývalých italských skalních a betonových pevnůstek, číslovaných od S 15 do S 31/5, z nichž největší S 19 ležela na jižní straně silnice na Dernu a vojáci 11. praporu ji nazývali “Honza”.
Pevnůstky “červené linie” byly od sebe vzdáleny zhruba 800 metrů a částečně propojeny zákopy. V podstatě se jednalo o kryty pro 6 až 30 mužů, chráněné dělostřeleckou palbou a kulometnými hnízdy, tvořenými většinou “sangary”, které byly vybudovány z kamení a pytlů s pískem. Před linií se táhly drátěné zátarasy, tvořené stočeným ostnatým drátem, a minová pole. Na “Červené” linii zaujali pozice vojáci 2., 3. a 4. roty, záložní pozice praporu byla na “modré” linii asi 3 km dále v týlu. Zde bylo velitelství praporu a postavení záložní 1. roty (později se roty vystřídaly), roty doprovodných zbraní a 
dalších částí jednotky. Českoslovenští vojáci měli na začátku svého bojového vystoupení v Tobrúku k dispozici 551 pušek, 84 těžkých a lehkých kulometů nejrůznějších vzorů (Bren, Vickers, Lewis, Hotchkiss, Schwarzlose, Breda, Fiat aj.), 34 samopalů Thompson, 27 granátometů ráže 50 mm a minometů ráže 76 mm, 30 protitankových pušek, 6 brencarrierů a 44 nejrůznějších vozidel. Téměř okamžitě po příchodu do první linie obrany tobrúckého perimetru začal 11. československý prapor vysílat bojové hlídky. Agresivní akce těchto hlídek v předpolí pevnosti byly doménou nezkrotných Australanů, indických válečníků i bojechtivých Poláků, českoslovenští vojáci si však při nich se svými spojenci v ničem nezadali. Jejich úkoly byly však většinou jen průzkumné a podplukovník Klapálek musel často bojovnost svých nižších velitelů krotit. Celkem absolvovali českoslovenští vojáci v Tobrúku mezi 23. říjnem a 1. prosincem 1941 88 průzkumných hlídek, z toho 57 denních, přičemž někteří vojáci byli na průzkumu i dvacetkrát (např. Vladimír Chalupa, ing. Jan Gregor či Karel Štolba). Vedle průzkumu bylo cílem hlídek, pronikajících do země nikoho i do postavení nepřítele, zmocnit se nejrůznějšího materiálu včetně zbraní, třeba i poškozeného či opuštěného. Československé praporní dílny se svými zbrojíři a mechaniky se staly v Tobrúku proslulou institucí. Mezi spojeneckými jednotkami se žertem říkalo, ze stačí přinést Čechům kliku od auta a jistě k ní z ničeho nic přičarují vůz. Šikovnost českých rukou a vynalézavost myslí umožnila rozmnožit výzbroj a vybavení praporu a ještě opravit množství nejrůznějších, zejména kořistních zbraní pro jiné jednotky. Díky iniciativě svých vojáků disponoval 11. prapor 10. prosince 1941již 653 puškami, 22 těžkými a 82 lehkými kulomety, 35 protitankovými puškami, 14 granátomety a 25 minomety, 3 protitankovými kanóny ráže 47 mm a dokonce i 4 houfnicemi ráže 100 mm. Tyto kořistní italské houfnice československé značky Škoda dostal prapor od Poláků a mechanici je v dílnách v rekordně krátké době opravili, takže 6. prosince mohla vzniknout první československá dělostřelecká četa pod velením nadporučíka Ivana Pazderky, která se stala Součástí smíšené československo-polské baterie.
Zdroj: http://hartmann.valka.cz/udalostiww2/
